Stejně mu nedá...

Blaženka nesla odchod svých celoživotních kamarádů velmi těžce a téměř ten svůj velký smutek nepřežila. Obratem jsme jí pořídili kočičího kamaráda, ale dost to skřípalo… Každopádně Bláža Fandu nemusí, Fanda je trdlo pubertální a Blaženka je přeci jen stará kočičí dáma. Ovšem díky Fanouškovi již není tak smutná jako dřív, je spíš neustále nasratá, protože Fanda je… no prostě huberťák, se kterým mávají hormony, i když už absolvoval nulifikaci.

Naštěstí se Bláža nedá a již od první chvíle, kdy se k nám Fanoušek přistěhoval a byl to ještě maličký drobeček, mu dala najevo, kdo je doma pánem.  Dnes už si Fanda dovolí víc, ale i tak když se Bláža namíchne, dokáže si i díky svému sibiřskému temperamentu vybojovat respekt a donutit Fandu k ústupu, přestože už jí Fanoušek dávno trošku přerostl.

Ale občas jsou i hezké chvíle příměří…

Blažena a František

Černá Číča

Někdy v listopadu loňského roku se u nás na zahradě začala objevovat ošklivá, nemocná a plachá černá kočka. Domluvili jsme se, že už je u nás koček jako psů a tak jsme jí ignorovali a nedávali jí misku, aby si našla jiné bydliště. Kočka ale vytrvala a smutně koukala do oken. Když přešel Tadeáš za Duhový Most, nevydržela jsem a misku jsem Černé Číče nabídla také. Tadeáškův odchod a pak také nepřítomnost našeho druhého venkovního kočičáka Vildy, který na naší zahradě se svou sestrou bydlel deset let, mě tak nějak rozněžnila a rozhodla jsem se Černou Číču adoptovat.

Černá Číča je ošklivá prašivá kočička, nesmírně plachá a když se k ní někdo přiblíží, okamžitě uteče, případně nehezky sekne. No, kdoví, co chudák zažila. Navíc trpí příšernou rýmou a její čenich je neustále pofrkaný hnisavou nudlí. Po Matýskově odchodu a příchodu Františka jsem se rozhodla pro odchyt této ubohé kočičky, jednak, abych tomu stvořeníčku pomohla a také aby se ostatní domácí kočky od ní něčím nenakazili. Bohužel díky Covidu a Blažence, o kterou jsem jako o osiřelou kočičí seniorku měla strach, veterina se odložila až na duben. Nejdřív jsem musela absolvovat veškerá vstupní vyšetření s Fanouškem a pak jsem Blaženě nechala udělat kompletní vyšetření, aby neodešla za svými kamarády dřív, než bude nevyhnutelně nutné.

Takže teď mě čeká Černou Číču chytit, vyléčit a pak vykastrovat.

Myslím, že to bude docela jazda...

Karanténa nuda je?

Pandemie. Hrozné slovo. U nás v rodině se nás kdysi jedna přímo dotkla, moje prababička měla Španělskou chřipku. Přežila, ale vypadaly jí vlasy a zkroutilo nohy tak, že do své smrtí špatně chodila. Zemřela v roce 1950. Zvláštní na tom bylo, že žila v maličkém venkovském domku spolu s dalšími asi šesti členy domácnosti, ale nikdo jiný to od ní nedostal.

Vždycky jsem věděla, že to může přijít znovu a znovu, ale tak nějak jsem si to nepřipoštěla a měla tuto možnost schovanou v šuplíku spolu s další světovou válkou, ekologickou katastrofou a pádem bludného vesmírného tělesa na naši matičku Zemi.

Fanda

Když se to narodilo, bylo to takové malé, hubené nic.

Hubené to bylo, protože v okolí byla spousta zajímavých věcí, které se musely prozkoumat a tak nějak nezbyl čas na jídlo. Maminka tohoto nic byla tříbarevná dáma a tatínek černý jako uhel.  Všechny čtyři sestřičy měl černé a on, jako jediný kluk z vrhu, byl blonďák.

Ten jeho kukuč mi učaroval zrovna ve smutném období, kdy moji dva kočičí kluci přešli Duhový most za Velkou Kočkou.

Kočka na vepřovém s houbami

Jak jsem minule psala, naše domácnost se za posleních dvacet let přizpůsobila spolubydlení s kočkami. Žádné koberce, žádné poličky s titěrnostmi ani podobné interiérové lahůdky.
Měla jsem za to, že příchod kotěte do naší kočičí domácnosti nebude po této stránce nijak složitý.

Jenomže asi jsem měla zvolit koče z útulku, či nějakou obyčejnou a klidnou rasu. Náš malý Fanoušek mne po několika hodinách svého bytí u nás upozornil, co je život s kotětem. Pravda, u nás se to postupem let přizpůsobilo životě s kočičími seniory, každé kotě by asi dělalo vylomeniny, ale Fanda je éro non plus ultra.

Nebojí se kromě Blaženy ničeho, zvědavý je až za roh, vleze všude. Proč ne, je to malý, kočičí chlapeček a tak by se chovalo téměř každé koče.

Naši senioři celý den trávili především v kuchyni (máme větší kuchyň, kde se vaří, jí a zbylo tam místo i na velký stůl, kde máme s drahým každý svůj PC (stolní, ne noťas) a tiskárnu. Teď při odchodu z bytu kuchyň zavíráme. Malý Fanda by zcela nepochybně tiskárnu a televizi zdemoloval a kabely rozcupoval. Což by mi moc vadilo, ale ještě víc by mě vadilo, kdyby se u toho zranil.

Tož vítej doma, malý kamaráde!

Kdysi dávno, někdy před třiceti lety, jsem si řekla, že jednou budu mít velkého kocoura a ten se bude jmenovat František.
Moje babička Františka láteřila, proč by se měl kocour zrovna jmenovat František a já na to neuměla odpovědět. A pak jsem to roky opakovala a místo velkého Františka to byla malá Kubička, po ní maličký Matýsek, malý Tadeášek a byť hodně chlupatá, ale malá Blaženka.

Blaženka ze Sibiře

Blažena se narodila 8. června 2005, začátek jejího života nebyl příliš šťastný a ke mně se dostala, když jí bylo pět týdnů. Kluci Tadeáš s Matýskem jí první dny moc nechtěli, ale nakonec se z nich stali velcí kamarádi. Celý Blaženčin život se s kluky dělila o jídlo i pelíšek. Hlavně s Tadeáškem byly nerozlučná dvojka.
Po Tedýskově odchodu za Duhový most byla Blaženka moc smutná a přimkla se k Matýskovi. Když za necelé tři týdny za Tadeáškem odešel i Matýsek, Blaženku to zlomilo. Plakala celé dny i noci a nechtěla jíst. Odchod kluků mi tím pádem udělala nesnesitelnějším, než byl. Nemohla jsem jí nijak pomoct. i když jsem se snažila sebevíc. Rvalo mi to srdce.

Na veterině jsem mi potvrdili, že i kočka může steskem za kamarády umřít. Snad, kdybych se jí mohla věnovat ještě víc, by to bylo lepší, ale do práce chodit musím a do důchodu to mám jetšě hezkých pár let.

Je rozhodnuto. Zítra jí jedeme pro maličkého kočičího kamaráda.
Tak uvidíme.

Nesnesitelná lehkost bytí

Naše domácnost je přizpůsobena kočkám, však s námi bydlí již téměř dvacet let.
Jo, vadí mi, že nemám nikde koberce, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně luxuji vyprané prádlo lepicím válečkem, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně čistím kočičí záchůdky, protože ...
Jo, vadí mi, že věčně vytírám, protože je věčně na podlaze rozhamtané jídlo...
Jo, vadí mi, že ty potvory vlezou všude...
Jo, vadí mi, že za písek, žrádlo a veterinu vydávám majlant...
Jo, vadí mi, že se pořádně nevyspím, protože spí na mně...

Když mě mí dva kluci na přelomu roku v rozmezí necelých tří týdnů opustili, zlomilo mě to. Nalomilo to i mého drahého polovičku - ne tak silně jako mne, chlapi jsou takoví tvrdší, ale i on slzu ukroupil. A hlavně to zlomilo naší poslední kočku Blážu, která s nimi byla celý svůj život.
Rozhodla jsem se, že budu naší patnáctiletou Blaženku hýčkat a nechám jí s největším rozmazlováním dožít a pak si dám od koček pokoj. A budu mít doma čisto, žádné chlupy, žádný písek, žádné misky s jídlem a vodou. Možná si někdy zase nějakou kočku pořídím, ale možná a kdoví kdy...

A pak jsem zjistila, co je to nesnesitelná lehkost bytí.

Jo, vadí mi, že po mně v noci nikdo neleze a nepřede mi do uší.
Jo, vadí mi, že když si sednu k PC, tak mi na klávesnici nepřekáží kocour...
Jo, vadí mi, že mě při příchodu z práce vítá jen nesmírně smutná Blaženka a nikdo jiný...
Jo, vadí mi, že každý den, když jedu z práce, bulím a sotva vidím na cestu...
Jo, vadí mi, že naše Blažena nežere a celé dny pláče, protože jí kamarádi moc chybí...
Jo, je mi moc smutno a kluci mi nesmírně chybí.

Při Matýskově odchodu jsem požila nejeden stakan vodky a čučela na kočky a koťata na internetu. Projela jsem útulky, depozita, papírové i nepapírové kočky a koťata. Množíny jsem zavrhla, kočiček z množíren je mí moc líto, ale nechci je podpořit koupí ani jednoho nešťastného zvířátka. A jak tak prolézám všechny možné a nemožné stránky, našla jsem ho. Kocoura, kterého jsem si vždycky přála. Když jsem ho ukázala drahému polovičkovi, okamžitě po mně chtěl, ať majitelce napíšu.

A jak jsem byla pod vlivem, napsala jsem....

Duhový most II

Ani ne před třemi týdny jsem tady psala, že mi odešel na věčně prosluněné louky můj starý kamarád Tadeášek. Ten báječný kocourek, se kterým jsem mnohokráte dělala PF k novému roku. Dnes večer za ním Duhový most přešel můj další velký kamarád Matýsek, kterého v listopadu 2001 někdo za deště a zimy vyhodil z auta a já si ho vzala. Tři dny jsem tehdy bojovala o jeho život, který veterinář chtěl okamžitě ukončit. Nevzdala jsem to a tak jsme mohli s Matýskem prožít devatenáct let plných vzájemné upřímné lásky i přátelství.
O jeho život jsem bojovala i loni v říjnu, když si zlomil stehenní kost. Zvládli jsme to a Matýsek se dál těšil dobrému zdraví, i když už silně nedoslýchal a trošku pajdal. Bohužel zdravou nohu namáhal tak, že i ta nevydržela a zlomila se také. Matýsek i já bychom další zlomeninu zvládi, ale komplikace s peristaltikou střev již byly nad naše síly. Musela jsem udělat to strašné rozhodnutí a Matýskovi dopřát důstojný odchod. Podle veterináře jsem mu nedopřála maximálně 48hodinové utrpení.

A tak Matýsek dnes večer přešel Duhový most za Velkou Kočkou a svými kamarády, Tadeáškem a Kubičkou. A určitě si na věčně zelené a prosluněné louce najde i mnoho dalších kamarádů.

Kluci moji, budete mi moc chybět. Miluju vás! Nikdy na vás nezapomenu!

PF 2020

Duhový most

18. prosince odpoledne přešel Duhový most k Velké Kočce za svými kamarády můj báječný a přátelský kocour Tadeáš, který mi 18 let dával denně hromadu lásky, kterou jsem mu přes největší snahu nedovedla oplatit.

 

Chybí mi víc, než jsem si to kdy dovedla představit. 

Kňava Johanna

Po odjezdu Kvíčaly na nikdy nekončící dálnice se můj muž rozhodl, že nutně potřebuji vlastní auto a abych si něco vybrala. Já si osobně myslím, že je to tak trošku blbost, ale nechala jsem se ukecat.
A vybrala jsem si. Okolí na mne kouká, jestli jsem se nezbláznila, já nechápu proč... je to přece taky maličká, červená, třídveřová holčička.

Přijela k nám z Rakouska a říkám jí Kňava nebo Johanka (Johanna se jmenovala první majitelka), která ovšem nemá s lístky na silnici nejmenší problém a pražské silnice a české dálnice zvládá bravurně.

Kvíčala

Na jaře roku 2014 mne okolnosti donutily stát se po letech opět motorizovanou dámou a pořídila jsem si krásnou maličkatou třídveřovou Pumičku, se kterou pár let celkem spokojeně brázdila naše silncie, hvozdy a tankodromy. Ano, moje maličká Kvíčalka měla určitá omezení, jako že nebylo dobře vidět na silnici díky jejím titěrným rozměrům a coby sporťáček nadskakovala i po přejetí listu, zato do zatáček mohla jezdit dvoustovkou a hodně lidí se za ní se zalíbením ohlíželo. Velkou výhodu měla také v tom, že když někdo chtěl něco odstěhovat, s lítostí jsem musela své služby odmítnout pro její nedostatečné rozměry a každý to dobrovolně musel uznat.

Babička po třetí

S mým drahým polovičkou máme dohromady čtyři děti - každý svoje dvě, ale nějak nám to nevadí a bereme to všechno za své. Máme je rádi bez rozdílu všechny a všechny bychom bez rozdílu i zflákali...
Tři z našich děťátek si pořídily vlastní děťátka - ovšem s termínem narozenin se to moc nepovedlo, to zase bude po Vánocích finanční katastrofa...

26. 2. 2016 - první holčička
25. 2. 2018 - druhá holčička
11. 3. 2019 - třetí holčička

Naše čtvrté dítko oznámilo, že tolik neteřinek mu k naplnění mateřských pudů stačí a na další holčičku se nechystá. Tož uvidíme.
Všechny maličké holčičky i jejich maminky a tatínkové jsou krásné a zdravé, takže je vlastně všechno v pořádku.
 

Střepy

Střepy prý přinášejí štěstí.

Hm. Za mnoho let mého bytí na tomto světě a v této dimenzi se mi tato teorie ještě nepotvrdila. Ale když něco rozflákám, vždy si to připomenu a vždy doufám, že to jednou prostě MUSÍ přijít a pak budu šťěstím oplývat a zářit až za druhý či třetí roh. Zatím to neprišlo...

Letošního tříkrálového večera šel naší ulicí Někdo, kdo nám štěstí přál.
A jak přál, tak učinil.
A navíc si to trojnásobně pojistil.

A já teď doufám a věřím, že štěstíčko, dokonce trojnásobné, je již na dosah.
Protože jestli ne a přijdu na to, kdo to byl, zprovodím dotyčného ze světa obzvlášť surovým způsobem. Nebo ho aspoň kopnu do koulí. Nebo vyškrábu oči. Nebo praštím klackem...

Prostě se na něj budu zlobit.

Tak tedy ŠŤASTNEJ A VESELEJ!!!

PF 2019

Za pár už je fuč...

Tož pomalu můžeme letošní rok zařadit mezi ty, které jsme prožili a ... přežili. Snad to nezakřiknu a dožijeme se všichni ve zdraví následujícího roku.

Dva roky prázdnin

Přestože větina z nás touží prožít dva roky krásných prázdnin, málokomu se to podaří. Já to štěstí měla, moje prázdniny trvaly přesně od 1. února 2016 do 21. května 2018.
Po divokém odchodu ze Státní opery jsem se ocitla na pozici, o které jsem si tehdy valné mínění nedělala a ani pramálo se mi tam nechtělo. Jo - kdybych byla bývala věděla, tak bych juchala a těšila se na každý den....
Zprvu jsem tehdy moc nejuchala, ale za pár týdnů jsem si nového působiště začala vážit a za dalších pár týdnů jsem se do práce občas i těšila. Od nového roku 2017 jsem na stejném buildingu přešla na maličko jinou pozici a začaly naprosto luxusní dny, kdy jsem do práce chodila téměř s nadšením, i když se mi pravidelná pracovní doba změnila na dobu nepřetržitou. Kdyby mi dřív někdo řekl, že budu zase chodit na noční a že se na ně budu dokonce těšit, bacila bych ho, případně volala Chocholouška. Ale stalo se a opravdu jsem si to užívala a maximálně se hodila do klidu a vrněla jsem spokojeností.

Nepouštět na saka!

Jak jsem se tady tomu moc poslední dobou nevěnovala, chci jen na okraj zmínit něco málo mých názorů na dění v naší malé zemičce.
Teď si maličko zariskuji, že přijdu i o těch pár pravidelných čtenářů, kteří mi tady zbyli, ale musím napsat, že pan Zeman není, nebyl a nebude můj prezident.
Ve druhém kole prezidentských voleb jsem patřila mezi ty voliče, kteří dali hlas panu Drahošovi jen proto, aby ho nedostal Zeman. No, stalo se, a mně nezbývá nic jiného, než toho zlého, pomstychtivého, ješitného a sebestředného pána další dobu nějak vydržet. 

Nemysli a kopej

U nás v ulici, kde má moje rodička garáž, opravují chodník. Je to bezva akce pro nás, kteří garáž nemáme, protože opravdu není, kde zaparkovat a já lecky objíždím celé blízké okolí a hledám škvírku pro Kvíčalku.
Ale o tom to není, chodník to potřeboval a snad by oprava neměla být delší, než měsíc. Snad...
Zajímavé je ale to, že rodičky auto zůstalo zaparkováno v garáži a opraváři chodníků před garáží vydloubali ze země kočičí hlavy, které kdysi před padesáti lety kupoval můj tatínek, když garáž stavěl. Místo kostek budeme mít asfalt. No, tak jo...

Mateří posilovna

Jako správná babička jsem se, klasicky po noční a před noční, vypravila za svým miminkem, abychom s jeho miminkem navštívily pediatra a absolvovaly novorozeneckou poradnu.
Po noční jsem byla značně zdechlá, vypadajíc mnohem hůř, než obvykle, ale předpokládám, že už by si mne s maminkou nikdo nespletl, i kdybych byla dokonale odpočatá, nalíčená od profíků a oháknutá od Saint-Laurenta.

Prima víkend

Několik uplynulých let se můj život točil jak na houpačce a já suverénně razila heslo "Od průseru k průseru na věčné časy a nikdy jinak!" Nakonec jsem si na to zvykla a žádná kalamita mě nedokázala zaskočit.
Loňský rok byl výjimkou. Nic se nestalo, život plynul klidně, ba až moc klidně a já doufala, že se vše obrací k lepšímu. Po prvním pololetí jsem si na to zvykla a do tohoto roku jsem vstupovala v pohodě a s přesvědčením, že už se nemůže nic stát. Zkrátka a dobře jsem usnula na vavřínech.

Říkejte mi "babi"

Není to tak dávno (přesně jsou to bez jednoho dne dva roky), jsem se tady chlubila, že jsem se stala demobabkou. Moje demoverze končí a já už jedu na ostro...

Simona *25.2.2018, 49 cm, 3,35 kg

Malé ohlédnutí za rokem 2017

Tož, vážení přátelé, ano…. pardon, znovu…

Tož, vážení přátelé, jo. (Dcerky, když byly malé, jsem učila, že se říká ANO a nikoliv JO. Vnoučata budu učit, že se říká JO a nikoliv ANO. Nějak se to slůvko poslední dobou pro mne velmi zvulgarizovalo…)

PF 2018

Do roka a do dne...

Přesně před rokem jsem se rozhodla zaměnit svoje příjmení za příjmení mého drahého polovičky. Na závěr tohoto prapodivného obřadu jsem provedla promyšlený a přesně mířený hod.

11. 11. 2016

Asi na té pověře něco málo bude

Muška jenom malá...

V práci se nám rozmnožily mušky octomilky a i když dodržujeme téměř sterilní čistotu, nemůžeme se jich zbavit. Tož jsem se zeptala strýčka Gúgla, zda má pro mne nějakou radu. Má. Octomilkopasti podomácku vyráběné jsou prý docela spolehlivé, jen je musíme používat pravidelně po dvě octomilčí generace, čili asi tak 14 dní.

Ovšem dočetla jsem se o těchto malých a velmi otravných nezbednících i moc zajímavých věcí...
Tož si představte, že samečkové tohoto rodu mají nejdelší spermie ze všech organismů na Zemi. Jeden z druhů octomilek má spermie dlouhé 5,8 centimetru - to je 1000x delší než lidské.

Nejrozšířenější octomilka obecná, která se nám tady líhne v kuchyni, má spermijky menší, dlouhé asi jen 1,8 milimetru, ale i ty jsou asi tak 300x větší než spermie našich chlapců a mužů.
Pozoruhodné u těchto mlsných zvířátek je i to, že odmítne-li samička octomilka samečkovi octomilákovi páření (prostě že mu nedá), tak samečkové se jdou nažrat. A velmi zajímavé je hlavně to, že v tomto případě upřednostňují šťávy s obsahem alkoholu před jinými typy sladkých moků. Podle tvrzení vědců jim stimuluje alkohol mozek odbdobným způsobem jako sexuální úspěch.

foto internet, nevím už kde...

Začínají mi být ti malí lítací rošťáci docela sympatičtí a výše napsané poznatky mi je trošku zlidštily a už mě tolik neserou. Možná je - pokud je chytnu - nezavraždím, ale obřadně je vypustím do volné přírody...

Kvíčalí la lá

Moje starší miminko nedávno projevilo dotaz, kdy zase vyletí Moucha. Nápady by byly, jen což, ale nějako nestíhám...

Tak tedy, co je nového. Hromada drobností a vlastně ani nic. (Tedy něco nového a úžasného je, ale to až příště, zatím pšššššt!!!) Takže:

Prezidenta nemám, milostpaní Krnda mne neustále hněte a přítomnost Burešova v naší matičce zemi je pro mne nepřijatelná čím dál, tím víc.
Přechodem z Androidu na Apple jsem nadšená, po několika týdnech už mohu prohlásit, že Android již nikdy víc.
V práci je klid a pohoda - po letech v divadle stav poněkud snový až neskutečný. Miluju noční služby!
Kočičáci domácí stárnou, ale pořád se drží v poměrně dobré kondici. Jen jsou poslední dobou všichni tři nějak víc rozežraní.
Z kočičáků venkovních zůstává jen kočička Majda - Myšák se objevil naposledy loni v lednu, takže zřejmě už je za duhovým mostem a Vilda se na nás nepřišel podívat už přes měsíc. Doufáme, že jeho druhá rodina si ho odvezla na dovolenou a že se po prázdninách vrátí.
Na zahradu se nám po letech vrátili vrabci.
Mám opět Kvíčalu....

A Kvíčala... to je kapitola sama pro sebe...

Mobilní rekapitulace

Nějak nemám poslední dobou štěstí na mobily. Nerada je měním po době menší, než je pět let a to se mi už několik let nedaří. Zkusila jsem zavzpomínat na svou víc, jak dvacetiletou mobilní minulost.

Proč? Proto!

Nemám ráda politiku, nemám ráda politiky, nechtěla bych být politik a nechtěla bych žít s politikem. Nechtěla bych mít politika v rodině. Za žádnou cenu. Ani za ty jejich prachy ne.

Chápu ovšem, že někdo to dělat musí a již jsem léty natolik poučená, že vím, že slušný člověk to asi nikdy nebude. Takže volím ty, kteří se mi zdají nejméně vulgární, nejméně arogantní a nejméně sebestřední. V devětaosmdesátém jsem stála na Václaváku a zvonila klíčema a následně na Letné poskakovala, aby mi neumrzly nohy. A věřila jsem. Díky mému tehdejšímu zaměstnání v Kanceláři prezidenta jsem poměrně brzy vystřízlivěla a dlouhá léta jsem politické dění okolo sebe vnímala jen tak okrajově. Ne, že by se mi líbilo, co se děje kolem, ale posunula jsem si hranice tolerantnosti vůči špatným politikům poměrně nízko a dost vydržím

.

Jednou z mála mých aktivit tohoto rázu byla účast v referendu o vstupu ČR do EU, kde jsem svým slabým hláskem vykřikovala, že EU ne, ne a NE.

Pak jsem se účastnila přímé volby prezidenta a když jsem z volební komise nevymámila jméno třetího kandidáta, volila jsem menší zlo v podobě knížete Schwarzenberga. Výsledek voleb mne velmi rozladil a trošku mne uklidnilo vědomí, že se našla země, kde jsou na tom stejně jako my, ne-li hůř. Protože Trump se američanům taky povedl. Ačkoliv to neznamená, že se od té doby za Zemana méně stydím. Kdepak! Stydím se hodně. A čím dál, tím víc... 

Od doby, kdy je v čele našeho státu Zeman, začala jsem se zase o politické dění okolo nás zajímat víc. Seznala jsem, že naši představitelé jsou ještě větší … nenapadá mne vhodné slušné slovo, tedy znovu: Seznala jsem, že naši současní představitelé jsou mnohem horší, než ti předcházející a čekala jsem, kdy přijde něco, co mne zase uvede do stádovitého klidu nebo co mne rozdráždí.

Přiznávám, že bych na stará kolena preferovala stádovitý klid a nohy v teple, ale co provádějí Zeman a Babiš je pro mne již neskousnutelné. Arogance obou dvou už přesáhla meze, které jsem schopná tolerovat.

A tak zase na stará kolena stojím na Václaváku a zvoním klíčemi. Včera bylo náměstí pod koněm plné do půlky. Věřím, že jestli ti dva sebestřední a samolibí pánové neodejdou z politického dění, příště bude Václavák plný.

A pak zase na Letnou… 

Proč? Proto! Petice za odvolání Andreje Babiše a Miloše Zemana

První letošní let Mouchy

Tak nám zase kvetou šeříky a já si místo novoročního předsevzetí dávám květnový závazek, že Moucha bude poletovat častěji, než v uplynulých čtyřech měsících.

Ne, že by nebylo co psát, ale nebyl čas. Hrozně mě baví nudit se a gaučovat, leč nějak na to nemám „koule“ a vždycky si vymyslím něco, co mi tyto bohulibé činnosti pokazí:

Takže jako první jsem si dodělala papíry na výchovnou nepedagogickou činnost a k tomu se jaksi samosebou přidružily činnosti, které mému já byly do nedávna téměř cizí – ale klientům něco nabídnout musím. Zvolila jsem pro začátek enkaustiku a decoupage, pokouším se zvládnout alespoň základny patchworku. Poslední z toho je pro mne docela náročné, protože s jehličkou jsem nikdy velký kamarád nebyla. I když, co si pamatuju, když byly malé moje ratolesti, měly dost ošacení mé vlastní výroby z vlny či látkek. Leč dítka rostou a já od té doby ušila maximálně závěsy… Sama jsem zvědavá, jak to dopadne.

Když se při práci, ve které jsem od nového roku zase naskočila do nepřetržitého provozu a denní střídá noční (i když takový masakr jako kdysi v divadle to není, to už bych asi nedala) věnuji ještě různým výtvarným technikám, případně studuji různé střihy a návody, rodný dům se zahradou se do toho probouzí ze zimního spánku kvílejíc, co vše se musí natřít, opravit, posekat, prostříhat a podobně, není moc čas ani na návštěvu střelnice, natož na lenošení.

Tož tak…

2016 je v pdachu, tož tedy PF 2017!

Nemám moc ráda Vánoce ani jiné svátky a snažím se je nevnímat a trávit je, pokud možno, v zaměstnání (letos jsem to skoro prošvihla, ale nakonec to taky klaplo, vyšly mi jak tři dny Vánoční, tak Silvestr i Nový rok), nicméně s každým koncem roku se i já pouštím do bilancování, dávajíc na misky pomyslných vah to dobré i to špatné, co rok právě odcházející přinesl a odnesl.  A vždycky věřím, že ten rok nadcházející bude od prvního ledna do posledního prosince zalitý sluncem a plný pohody, s absencí průserů, že budu překypovat zdravím, nastane celosvětový mír, vyhraju sto mega a tak podobně. Nebo alespoň že ten nadcházející rok bude lepší, než ten právě končící. Nebo alespoň, že nebude horší. Alespoň ne o moc...

Je to ňáký rozbitý...

V létě jsem udělala jedno ze svých životních rozhodnutí a vyměnila přizdechlý notebook za klasiku v podobě stolního PC. Navíc jsem vsadila na dobrou značku a očekávala, že mi stroj bude několik let spolehlivě sloužit - stejně, jako jeho předchůdci.

Tak prej ne.

Včera zřejmě kdesi v rákosí luplo a ve vrbě hrklo a počítač se vypnul a odmítá se probudit k životu, přestože jsem na něj zkoušela tance mrtvých, šamanský obřad vyvolávání deště a vyhrožovala mu kladivem a sekerou.

V rámci reklamačního řízení mi bylo řečeno, že mám zrušit v PC všechna hesla a odstranit svá privátní data. Jen neřekli jak, když čučím jen na tichou mrtvou věž. Snad vyrvat HDD?
Každopádně to bude asi opět velká legrace.
Ale protože mám už dva dny manžela, tak jsem mu předala veškerá práva k zajištění opravy a ať se stará. Alespoň vyzkouším další výhody vlastnictví manžela - kromě zvedání těžkých břemen by se mohl hodit i na vyřizování a zařizování nepopulárních záležitostí. Já na to stejně nemám nervy.

A běda mu, jestli se oprava mého počítadla nepodaří v mnou akceptovatelném čase!!!

Rozvážně nerozvážný čin...

Já se v životě moc nenudím a tak moc bych přitom chtěla. Ale co chci, když už  dvacet let sdílím společnou domácnost se svým drahým polovičkou. S ním se ani moc nudit nedá, což mne leckdy docela mrzí.

Naše dvacetileté soužití se posunulo do další úrovně. Když se drahý polovička v létě málem přizabil a měla jsem problémy, jako cizí osoba, se za ním dostat do nemocnice, začali jsme uvažovat, co s tím.

A včera jsme realizovali nápad, který vzniknul už před mnoha lety a jehož realizaci jsem se mnoho let usilovně bránila.   

Snad to nebyl po tak krátké známosti nerozvážný čin…

Léto budiž pochváleno!

Tak nám pomalu končí září a já bych se chtěla trošku poohlédnout za uplynulým létem, které bylo hodně nestandardní, leč odpovídající mým trendům posledních let.

DOOM

Já se držela hodně při zdi, ale když bližního svého řežete motorovou pilou, tak si bez nich to kvílení a řinčení řetězů prostě neužijete...

Doom Marine, jdem do toho!

Král je mrtev, ať žije Král!

Minule jsem tady plakala, že můj zánovní notebook odchází pomalu, leč jistě, do křemíkového nebe. Pomalu se změnilo v rychle a skon mého počítadla byl rychlejší, než jsem čekala.
Tož tedy můj milý staroušek notebook MSI ještě zvládl přesosat data na externí HDD a pak byl uložen do brašny, protože kdoví, co kdyby třeba někdy se dal zprovoznit. A já si řekla, že budu mít teď víc času na své ostatní aktivity a nebudu vysedávat u PC a že vlastně žádný počítač nepotřebuji.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala...

La storia di Jejka

C’era una volta una fanciulla, di nome Cenerentola, che viveva con la matrigna cattiva e le due sorellastre gelose. La povera Cenerentola doveva fare da sola tutti i lavori di casa, con la sola compagnia dei suoi amici uccellini e topolini, che la svegliavano ogni mattina e la tenevano allegra. Infatti, anche se le sorellastre e la matrigna la trattavano sempre male, Cenerentola non smetteva mai di sorridere e cantare.

PC x NB - a hlavně jejich klábosnice

Když jsem kdysi dávno začínala laškovat s výpočetní technikou, byla to převeliká taškařice. Ale od té doby přeci jen uplynulo trošku vody a já se z naprostého začátečníka stala začátečníkem mírně pokročilým.

(retro PC - nejsem autor). Ale měla jsem podobnej, jen klávesnici dvoubarevnou, heč!

Za těch pár let jsem byla majitelkou už mnoha strojů, první roky to byly klasické PC a od začátku jednadvacátého století už jsem jen střídala notebooky. Ten můj poslední noťas (již několikátý MSI) ale pomalu (asi rok) odchází do křemíkového nebe a já už to jeho pomalu (asi rok) přemýšlím, jestli další notebook nebo jestli půjdu cestou zpět a pořídím si zase decentní věžičku, nejlépe něco jako Dell Alienware Aurora, jehož prodej skončil, ale svého času a vlastně pořád se mi moc líbí. Co se noťasů týká, na rozumný MSI nemám a nechce se mi vzít dvě služby navíc, abych na něj měla, takže budu ještě pokukovat po něčem, co mi snad dalších pár let bude dělat kamaráda. (Stejně skončím u Lenova, který si časem nakonfiguruju k obrazu svému, protože nevezmu službu navíc ani na Della!)

Každopádně o tom to nemělo být. Jak už jsem psala, noťásek už pomalu odumírá a nejenže trošku supluje rozpálenou pánev, ale už zdechá i klávesnice. Chvílemi jsem si připadala jako starý sumerský písařík, který pomocí kladiva a dláta tesal do kamene svůj blog. N, J, A a W se na monitoru objevily jen díky použití hrubé síly, mezerník přestal reagovat na cokoli včetně mého zuřivého funění. Aprotožeseminechtělopsátbezmezer, nebo-případně-místo-mezer-dělat-pomlčky, nedalo mi, než zauvažovat, co s tím. Do stávajícího noťasu nevrazím ani korunu... ale někde ve sklepě mám stařičkej počítač, který jsem ještě neodvezla do sběrného dvora...

Mí blázni mi rozumějí...

Pár dní před mým nástupem na praxi v Psychiatrické nemocnici jsem se náhodou potkala v hospůdce u nás na rohu se spolužákem, který u piva nadhodil otázku, k čemu nám ta škola vlastně byla. Nikdy jsem se nad tím nezamyslela, bylo mi v ní prima, dobře se mi všechno poslouchalo a většina témat, postřehů a příběhů z praxe, se mi zdála zajímavá. Tou dobou jsem utratila majlant u Dobrovského za hromadu knížek o seniorech v domácí i ústavní péči, Alzheimerově chorobě, demenci...  

Obecní blázen

Přišel mi dopis. Byť nebyl do vlastních rukou, ba ani do cizích, byť byl naprosto obyčejný, paní Poštovní se snažila mi ho předat osobně, aby si mě prohlédla.
Ale proč ne, každá obec má svého blázna, tak proč bych jím u nás nemohla být právě já?

Stezka

S drahým polovičkou jsme po mnoha měsících měli společný den volna a místo toho, abychom se věnovali nezbytně nenutným domácím pracem, vyrazili jsme se kochnout krásami české země.
Protože Kvíčale končí tento měsíc technická a kdoví, zda bude schopna a odvedena i nadále, vzali jsme tedy na cestu maličkou Kvíčku a velkou Kopřifu nechali doma. Dobře nám tak...
Kvíčala statečně dojela až na místo určení a protože vařila jen posledních pár metrů, řekla bych, že dojela bez závad.

Poslední opona

Moje pracovní, studijní, rodinné a kdovíjaké ještě povinnosti mne neodradily od poslední návštěvy mojí drahé Státní opery.

Poslední Turandot, poslední představení, poslední mejdan. O přestávce jsem si dala rande s panem V. Sejdeme se před pravými dveřmi hlavního vchodu do historické budovy o první přestávce prvního představení ve zrekonstruované Státní opeře. Snad se toho dožijeme. A pokud ano, tak určitě přijdu. A ráda.

Hop do léta

A máme tady zase léto. Poslední měsíc uprchl šíleně rychle - kmitala jsem mezi prací a učebnicemi, schůzkami s bývalými kolegy a odbornou literaturou, nákupy a  psychobiografickými romány a do postele se mnou chodili kromě koček i zástupci Grady. Poté, co  jsem úspěšně  absolvovala, chtěla jsem si konečně přečíst od kolegy půjčenou knihu Spolčení hlupců, ale zatím chybí energie číst vlastně cokoliv. Možná je to i díky představě, že pokud to dopadne tak, jak si plánuji, odbornou literaturu budu číst do konce života. Nebo alespoň do té doby, než to můj pan Alzheimer označí za bezpředmětné.

Syrový pohádkový horor pro malého Duldu

Před několika dny jsem si byla v jednom antikvariátě vyzvednout knihu a když jsem při placení obdivovala jednu stařičkou pohádkovou knížku, ležící před prodavačem, dostala jsem jí jako bonus zdarma. Prý je vazba hodně poškozená a jako sběratelský kousek neprodejná a kdo by takové staré pohádky v současnosti četl dětem...
No kdo... třeba já, pomyslela jsem si a knížku jsem si ráda odnesla.

Poštovní taškařice

Ve schránce jsem měla výzvu, abych si na poště vyzvedla tam uloženou doporučenou zásilku, protože adresát nezastižen.
Druhý den jsem z práce se značnými obavami, co zase bude,  vyrazila na příslušné místo. Ze tří přepážek jsem vyfasovala tu nejpomalejší, kde přepážku ucpávala poštovní dáma neuvěřitelně velkých rozměrů s velmi, ale opravdu velmi neoptimistickým výrazem. Když jsem jí podala papírek s výzvou, zatvářila se tak, že jí neskutečně obtěžuju nejen já, ale i Bůh, který jí nutí dýchat.
Po několika minutách studování lístku se poštovní dáma s podivným zavrčeným zvedla a šla štrachat kamsi do hlubin pošty.
Za dalších několik minut se vrátila, s hlubokým heknutím se narvala do židle a pak, zřejmě aby potvrdila mé mínění o poštovních službách, se odehrál následující dialog:

Zavřete oči, odešel...

Byl to báječný a veselý člověk, kterého jsem měla moc ráda...
Bylo mi ctí, že jsem se s ním mohla znát a že jsem s ním mohla taky jednu decinku vypít.

R.I.P. Mistr Pavel ŠMOK 

Vzpomínka na Pavla Šmoka - Let Mouchy

Pavel Šmok - Wikipedia

Eldorádo

Nemám čas.

Místo abych se soustředila na hromadu odborné literatury, která se mi válí na stole, na židlích, na skříňce a v  křesle, odolávám náletům vzteklých koček - naštěstí jsem jim včera trošku přistříhla křidýlka, tedy drápky, takže újma na mém fyzičnu není tak značná.
Kočkám domácím se nelíbí, že krmím venkovní kočky tak, že jim dám misku s masem na okenní parapet. No a  protože venkovní strávníci zanechali v misce zbyteček, vzniklo domácí eldorádo...

Demobabka

Kromě toho, že už tolik let žiju se svým drahým polovičkou, na tom nemám jiné zásluhy. Ale protože těch let už bylo opravdu mnoho, dovoluji si se prohlásit právoplatnou a plnohodnotnou demobabičkou!

Natálka *26.2.2016, 49cm, 4 kg

Konečně si můžu odlakovat nehty, zahodit lodičky na megakramfleku, uvázat šátek na babku a koupit si bačkory na přezku.... :D

Nový žák...

8. ledna tohoto roku jsem se rozhodla, že definitivně skončím s prací v divadle. Přestože jsem v divadle za stávající situace nechtěla zůstat, přece jen to byl odchod z mé strany tak brzy nečekaný. Chtěla jsem tam zůstat alespoň do konce ledna, pokud ne do rekonstrukce, ale když se situace vyhrotila tak, jak se vyhrotila, nebylo co řešit. (Ale zase jsem svým odchodem třeba udělala pár blbcům radost a zcela jistě se jim teď v divadle beze mne lépe dýchá. Oni totiž ještě neví, že výsledky jejich práce zavání průserem... Ačkoliv, co jsem slyšela od svých divadelních přátel, už to snad  tuší. A pokud ne, jsou to ještě větší blbci, než jsem doufala...)

U Chcípáka

Ať se to zdá být sebevíc divné, ani já nemládnu a protože jsem také jenom člověk, objeví se tu a tam i u mne nějaký ten zdravotní neduh. Můj zdravotní problém, který jsem si nechtěla dlouho připustit a snažila jsem se ho nevnímat, se však tak silně hlásil o slovo, že jsem se rozhodla navštívit rodinného felčárka.

Hned mezi dveřmi jsem dostala vynadáno, že jsem u něj dlouho nebyla, potom mi  vynadal, že jdu v minutě dvanácté, dal mi krabici s léky a nakonec místo obrázku objednávku na vyšetření všeho, co se z krve může zjistit.

Cestou domů jsem chvilku láteřila, že jsem se na to měla radši vykašlat a dál problémy ignorovat, ale pak jsem si řekla, že snad "krve" dopadnou dobře a že mi léky pomohou od mých potíží, které mi opravdu docela komplikují bytí.

Tento názor mi vydržel až do chvíle, než jsem si přečetla příbalový leták léku, který bych měla užívat. Velkou pozornost jsem věnovala především možným nežádoucím účinkům:

Byť měl tě člověk stokrát rád...

Diváci dotleskali a železná opona jede dolů.

Další divadlo jednoho života se definitivně uzavírá.

Byl jsi nejlepší kostelník a především vodník, které jsem kdy slyšela.
Děkuji za Sarastra.
Budeš chybět.

R.I.P. Milan Bürger

Milan Bürger 10.6.1963 - 19.1.2016

Poštovní schránka na rohu ulice...

Přišel mi dopis do vlastních rukou na Prahu 8, kde jsem kdysi dávno měla trvalé bydliště. A protože adresát byl "nezastižen", dostala se mi do rukou výzva, bych si obálku vyzvedla na poště.

Na poště Praha 8 mi obálku nedali, protože byť souhlasilo jméno, nesouhlasila adresa bydliště. Neposkytli mi ani informaci od koho dopis je, abych mohla kontaktovat přímo odesílatele. 

Dala jsem si tedy přeposlat obálku na své současné místo trvalého pobytu na Praze 4, kam měla dorazit 8.ledna.

Když jsem 11. ledna dorazila na naší poštu, byla v rekonstrukci a musela jsem mazat na poštu náhradní - nu což, skotačení na čerstvém vzduchu mi nevadilo. Ovšem na zastupující poště Praha 4 jsem se dozvěděla, že obálku tam měli 8. ledna pouze několik hodin a ještě týž den jí přeposlali na Prahu 6, kde jsem nikdy nebydlela a nijak neměla s těmito končinami úředně nic společného. Proč to udělali nikdo netušil.

Na Praze 6 mne nezastihli doma, netušili, proč se tam obálka ocitla a slíbili přeposlat dopis zpět na Prahu 4, kam by měl dorazit snad v pondělí 18. ledna.

Tak jsem zvědavá, co mě bude v pondělí čekat za další poštovní taškařici.

GAME OVER

Milí moji přátelé ze Státní opery,
prožila jsem s Vámi víc, než jedenáct let. Ne vždy to bylo zalité sluncem, ale většinou to bylo opravdu báječné a jsem ráda, že jsem ty roky s Vámi mohla být.
Zamilovala jsem si nejen ten nádherný historický objekt Státní opery (už jste si zkusili, jak to je v hledišti krásné, když tam nejste??? :D, ale především mám ráda Vás, kteří děláte vše, aby odešel divák po představení spokojený domů - uklízečky, techniku, balet, orchestr, garderobu, sbor, sólisty, nepřekonatelnou paní Hlavsovou a další a další...
Prožila jsem s Vámi střídání několika ředitelů, bránila se spolu s Vámi sloučení s Národem, držela jsem palce u každé premiéry... ale poslední rok jsem se už jen bránila srážce s blbcem... Já, jakožto Drak, narozený ve znamení Býka, jednoho blba ustojím, troufnu si i na dva... ale když proti mně šli blbci tři, musela jsem to vzdát, přestože jsem se do poslední chvíle snažila s Vámi doputovat až do slibované slavné rekonstrukce.
Jsem donucena dobrovolně odejít z bojiště, protože požadavky na mne kladené nemůžu a hlavně nechci splnit, i když je Vás kolikrát taky docela dost... ;)
Budete mi chybět.
Tfuj, tfuj, tfuj Vám všem.

Jak na Nový rok...?

Jestliže se rčení "Jak na Nový rok, tak po celý rok" zakládá alespoň minimálně na pravdě, můžu se jít rovnou zastřelit provazem do rybníka.

Prvních pět minut po Novoročním přípitku automatočajem s kolegou bylo ok, ale pak začala smršť.
Kolega udělal něco víc než hodně nekolegiálního a nasral mne tak, jak se to za více než jedenáct let v divadle ještě nikomu nepovedlo - a že se povedlo ledacos. Prvních sedm hodin Nového roku bylo pro mne hektických, byla jsem nepříčetná, musela jsem odmítnout asi 200x novoroční přípitek rozličným alkoholickým nápojem a musela jsem se radovat, juchat a líbat asi s 250 lidmi všech věků, pohlaví i sexuálních orientací. Jsem starý divadelní pardál a profík, dala jsem to, ale bylo to opravdu hodně náročné.

A je v pdachu... PF 2016

A zase nám končí další rok. Byl takový zvláštní, změn se událo víc, než bych čekala a většina z nich nebyla příjemná. Každopádně jsme ho celý jakž takž přežili a snažíme se věřit, že ten příští rok bude určitě mnohem lepší.
A protože můj drahý polovička Silvestr dnes slaví kulatiny, které ho povýší mezi "...sátníky", věřím, že už mi trošku dospěl a mohla bych ho brát jako dospělého chlapa. (No to je asi blbost... ale doufat, že se to jednou stane, nepřestávám!) Každopádně mu i zde přeju hodně zdraví, neslušně moc peněz  :-) a pevné nervy, abych to s ním ještě pár let vydržela.

Zdraví, lásku, pohodu, klid a mír nejen v roce 2016, 

ale i v letech dalších, přeje všem ze srdce 

Alfa Betová

Fce=blb/2

Za více než jedenáct let, prožitých v našem divadle, jsem přeci jen k němu začala mít pudy téměř mateřské, dalo by se říci až kvoční.

Většina z těch uplynulých let byla krásná a pohodová, přestože tu a tam něco těžce zaskřípalo.

Ovšem od doby, kdy se naše Státní opera Praha sloučila s Národním divadlem, něco těžce skřípe stále. 

Původně jsem myslela, že to s naší Operou doklepu do konce - tedy to té slavné rekonstrukce, která má začít v červenci 2016 (a která má trvat necelé dva roky, ale protože ještě nebylo vypsané ani výběrové řízení na provozovatele stavby, vidím to tak na 10-15 let...), ale už na začátku září jsem měla pocit, že to zřejmě nedám, tlaky na můj odchod byly příliš velké. Nakonec se situace vyhrotila tak, že mi setrvat posledních pár týdnů v divadle umožněno nebylo. Někdy se pryč docela těším, jsou ale chvíle, kdy mě rozhodnutí o mém odejití z divadla docela mrzí.

Pomalu se tedy smiřuji se svým osudem, do konce roku jsem pozastavila akci "Chcete mě?" a zatím se jen tiše bavím, jakého prima a šéfa jsem nucená opustit...  

Brus jazyka českého...

Varianta varianty Brod

Předevčírem jsem se holedbala, že mě kromě České pošty letos na Vánoce už nic nemůže zaskočit.

Hehehe...

Zaskočilo, ale protože ze zcela jiné strany, musím se České poště omluvit, protože tentokrát je v tom tato slavná instituce nevinně. (Přesto bude mít Huitzilopochtli co dělat...)

 Jeden jediný, leč důležitý, dárek jsem nekoupila osobně v kamenném obchodě, ale objednala u zásilkové služby, u které bez problémů nakupuji již několik let.  Dávala jsem si při objednávání bedlivý pozor, aby zboží bylo "skladem", protože čekat déle se tentokráte moc nehodí. Vzápětí po odeslání objednávky mi bylo e-mailem sděleno, že zásilku mám očekávat 22. prosince. 

Jupí, to je akorát, sice se nedostanu na doručovací místo, ale od čeho by člověk měl dětičky, že... (Díky, Jejka)

Dnes za ranního kuropění jsem jen tak jukla na stav objednávky a málem mě kleplo:  

"Zboží čeká na kompletaci, protože objednaný produkt je krátkodobě nedostupný."

Akčně nasazuji krizové řešení v podobě varianty Brod a doufám, že můj drahý polovička sežene náhradní nápad, vymyšlený včera mou vlastní hlavou.  

Protože jestli ne, tak.... jaká varianta je následníkem varianty Brod?

Vánoce, vánoce... už jsou tu zase...

Venku to tak vůbec nevypadá, ale podle kalendáře budou brzy Vánoce.
Ladovskou zimu a sněhové radovánky si tradičně odpustíme a hodíme purpuru na indukci.
Mám nutkání letos neozdobit stromeček a nenacpat vánoční výzdobu do oken.
Počet vánočních dárků je omezen na minimum, protože atmosféra v blízkém okolí je letos poněkud nepřející k těmto svátkům pohody a klidu.
Přesto jsem vymyslela a koupila dárky pro ratolesti, pro maminku mi slíbila zásilková služba doručení 22. prosince (chraň je ruka Huitzilopochtlihova, jestli ne!!!), Silvestr ode mne tradičně pod stromeček nic nedostane a já od něj očekávám totéž. Naše kočata nedostanou taky nic, protože si stejně kdykoliv cokoliv vezmou sami.

Něco malého pod stromeček na stromeček

Naše zahradní opeřence letos obdaroval Silvestr a já pro ně udělala alespoň to, že nebudou muset čekat na Štědrý den a dáreček mohou používat už teď.
Jen doufám, že jsem krmítko pověsila na bezpečné místo, aby naše zahradní kočky nemlsaly sýkorky s granulemi...

 

Juuu, co to je???

Diářový apgrejd

Mým každoročním problémem je nákup nového diáře. Protože už několik let nepotřebuji větší speciální diář (jehož torzo je pečlivě schováno a čeká na náplň, pokud bude někdy třeba...), vybírám mezi jednorázovou diářovou "konfekcí". Koukám, koukám, pokukuju, nakukuju, vybírám, přebírám, váhám...

A pak své okolí novým diářem překvapím až za roh.

Pruhované kočky... Upgrade je upgrade...

Relativně maličkatý dáreček

Letos udělám výjimku a pošlu Ježíška za jedním z mých kolegů. Moc se asi nepředře, protože dárek ponese menší, než malý...

Dáreček

Dárek menší, než malý...

Košíček

Přinesla jsem si domů košíček na kytičky, ale asi mi to neprojde...

Stříhání metru neznámé délky

"Co to máte?"
"Knihu."
"A vy čtete knihy?"
"Čtu."
"Co je to za knihu?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"Cože?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"A o čom to je?"
"O psychosociálních aspektech paliativní péče."
 "A to čtete?"
"Čtu."
"A co to jako má bejt?"
"Nic, šéfe, to byste stejně nepochopil..."

A pak se mi ostatní kolegové diví, že dobrovolně musím odejít a že už ani nechci, aby se za mě někdo přimlouval a že tyto nabídky s díky odmítám.

Výpadek ze všedních dní

Jak jsem minule psala, v neděli dopoledne se mi dostalo pozvání odjet na jih naší vlasti. Přestože jsem si vzala pár dní dovolené, abych se věnovala debordelizaci obydlí a akci "chcete mě", přes všechna uvážení pro a proti jsem se nakonec rozhodla opravdu odjet.

Sbalila jsem si pár nejnutnějších věcí na jednodenní až dvoudenní pobyt a vyrazila na cestu.

Ráno moudřejší večera

Posledních pár týdnů jsem přežila velmi neradostně a zklamaně -  především z několika lidí, které jsem měla opravdu ráda, kterým jsem nikdy neublížila a kteří jdou proti mně. Jejich důvody mi nejsou zcela jasné, předpokládám, že se jedná o vinu otců, která padá na děti a bohužel tím dítětem jsem tentokrát zřejmě já.
Prvně po dvanácti letech jsem si vzala dovolenou a tak se stalo, že zítra jdu do práce až v pátek. Původně jsem myslela, že se budu věnovat svému CV pro nastávající možné zaměstnavatele a jeho rozesíláním, skočím ke chlupodravkyni (už mám na hlavě cosi, co velmi blízce připomíná nakopnutý drn), ale přišlo zcela nečekané pozvání na návštěvu do jedné maličké, Bohem zapomenuté, vesničky na Vysočině. Teď, pár minut po půlnoci, jsem nerozhodná - je to tak 50:50, že zítra ráno nasednu do Kvíčaly a vyrazím na jih naší vlasti... nebo radši shrabat zahradu a vyžehlit Himaláj prádla...?

Myslím, že ráno asi nepojedu... 

Podzim

Tak se nám zase měsíc s měsícem sešel, zmizelo léto a nastala vláda podzimu.

Podzim nastal i v mém bytí u současného zaměstnavatele, protože situace se u nás v práci poněkud vyhrotila a bylo mi oznámeno, že můj  vyhazov pro mého drahého zaměstnavatele není v současné chvíli nejvhodnější, ale že by firma uvítala a následně snadno odůvodnila, kdybych  si zažádala o přeložení nebo kdybych sama podepsala výpověď. A když to udělám, i odměna bude... 

Sovičky

Před několika dny jsem potkala tři sovy.
Jedna si mě nevšímala a čuměla jak vejr, druhá byla vejr a třetí nejdřív čuměla jak vejr a pak si začala hrát na modelku.

Co je?

Cesta do vzpomínek

Včera, krátce před polednem, jsme se se Silvestrem dostali do centra Prahy a když se nám nechtělo domů, vypravili jsme se na toulky mojí minulostí. Začali jsme na Smíchově...

CPA hotovo, vyřízeno...

Maminka zatoužila po novém mobilním telefonku a oznámila, že dotykový nechce ani náhodou, že chce jen a jen tlačítkový s véčkovou konstrukcí a aby stál maximálně 1500,- z důchodu naškudlených korunek.
Přehodila jsem jí pár mobilních šopů a výsledek se záhy dostavil. Maminčina volba padla na přístroj CPA Halo 12. A protože moje maminka je MOJE MAMINKA, nesnažila jsem se jí nákup vymluvit ani jí směřovat jiným směrem a jí vybraný telefon jsem bez větších keců objednala.
Hotovo, vyřízeno.

Vencovy pindy

Vencovy pindy aneb blog Václava Víška jsem objevila čirou náhodou při hledání určitých informací o historii Novoměstské radnice. Na jeho blogu jsem se pak zasekla na pěkně dlouhou dobu a dovolila jsem si ukrást tři z tam uvedených srovnávacích fotografií. Jsou to fotografie míst mého rodiště v dobách, které si nepamatuji a už ani nepamatuji.
Tyto  tři srovnávací fotografie jsem drze šlohla hlavně proto, že jeden nikdy neví, kdy co z internetu zmizí a ráda bych je měla ve svém archivu.
Každopádně každému doporučuji, aby si uvařil kýbl káfe či čaje a v klidu se ponořil do hlubin srovnávacích fotek pana Víška. Zaručuju, že se nikdo nudit nebude.
Pokud si nenajde místa, kde se narodil, vyrůstal, či kde právě bydlí, určitě si najde jiná známá místa. A jestli ani to ne, už jen srovnání tehdy a nyní za to stojí.

Šikovní dědové

Mám ráda Prahu a její historii. Mám ráda pohled na Hradčany. Nedávno jsem opět narazila na jednu z prvních fotografií Hradčan, pořízenou na začátku druhé poloviny 19. století. Jejím autorem pochopitelně nejsem já, ale jakýsi pan Andreas Groll, jehož koníčkem bylo fotografování architektury a památek. Za svůj život nasekal mraky fotografií, za které dokonce dostal jakousi cenu od samotného císaře pána.

Foto: Andreas Groll, cca 1855-1860

Slon v porcelánu

Včera večer jsem se seznámila s jednou dámou, jen o několik málo let mladší, než jsem já, která je upoutaná na invalidní vozík díky diagnoze, která je velmi... dejme tomu neperspektivní.
Bude-li vše pokračovat tak, jak se to právě vyvíjí, tato dáma se stane mou příbuznou a já tápu, jak se mám chovat.
Dělat, že vozík nevidím a brát jí jako zdravou?
Dělat, že jednou se to zlepší a bude to dobrý?
Lhát? Říkat pravdu? Dělat, že nic nevím, nevidím? 
Můžu mluvit o tom, kde jsem byla a co jsem viděla, když ona je zavřená jen ve svém bytě? Nebude jí to líto? Nebo si ráda poslechne, co je nového ve světě "venku"?
Litovat? Nelitovat? Nabídnout pomoc? Počkat, asi si o ni řekne?
Mám tolik otázek, jak tuto situaci zvládnout a neublížit, neranit.
Vrhla jsem k ní do bytu nezvaná a neohlášená, nicméně myslím že jsme naše první setkání obě ustály dobře. Paní je bezvadná a měly jsme si co říct - svorně jsme si zanadávaly na svá shodná křestní jména, poklábosily o dětech našich i cizích, snad by bylo i hodně, co by nás spojovalo. Vypadá to, že jsme stejně praštěná krevní skupina. Ale já chodím kam chci a ona si nemůže ani nakrájet knedlík.
Mně nevadí, že je nemohoucí a že je na vozíku. Nevadí mi dát jí pleny, pomoc s čímkoliv... Moc ráda k ní zase přijdu a poklábosím.
Ale zatím si připadám jako slon v porcelánu.

Můžu k tobě?

Začátkem července jsme se Silvestrem vyrazili do cizích vod a navšívili představení Dívčí válka - nová éra.
Možná tím, že jsme za poslední roky přehlceni operou a baletem, či proto, že představení bylo super, zakoupili jsme ihned vstupenky na představení Můžu k tobě?, na které jsme se včera vydali.

Papriková laskomina nejen pro Jejku

Je to obyčejný recept ze sto let staré kuchařky, kterou jsem podědila po babičce... Tak, milá Jejko, dávej pozor a nespal si prsíček...
Potřebuješ velké, tlusté papriky, vejce, něco uzeniny či špíčku, sýr - jakýkoliv (syrečky, nivu, eidam, asi lze i taveňák...)

Kostel Panny Marie Sněžné

Kdysi dávno jsem tam chodívala randit, ale to jsem měla v hlavě něco jiného a oči jsem zvedla maximálně do výši očí mého milého. Pak jsem na něj zapomněla. Asi před dvěma lety se mi vybavil ve vzpomínkách a já ho zase chtěla vidět. Nebyl ale čas, odkládala jsem to z týdne na týden, z měsíce na měsíc, z roku na rok... a včera jsem Silvestrovi oznámila, že ho prostě zase MUSÍM vidět.
Konečně jsme byli blízko a já se přestala dívat do očí mého drahého polovičky a podívala se kousek nad jeho hlavu. Stojí tam už několik století a přestože je schován za moderními domy a skoro není vidět, stále si zachoval svou majestátní krásu.

Modrá Kvíčala s psíkem

Jedna zelená Kvíčala u Václaváku mi unikla, ale před Národním divadlem jsem čapla jednu modrou s psíkem na místě spolujezdce.

Výjimečně nechávám fotku v nepatrně větším rozlišení, líbí se mi psíkův výraz.

Hraniční kočkoptačí laškování

Na internetu je hromada krásných fotek strak, ale já tady zveřejím pár mizerných, fotografovaných přes dvojité sklo a záclonu. Nejedná se o žádné luxusní letovky či špičkové fotografie zajímavého ptáka, ale o dokumetační fotku jedné stračí rodinky, která si zahrává se životem.

Pršiplášť (editováno 3.8.2015)

Včera jsem se jednohlasně usnesla, že pro další Kyblíkové akce nutně potřebuju pláštěnku. Ale opravdu pláštěnku, ne ten igelit na jedno použití, který se roztrhne jak fík.
A protože jsem fiflena činu, požádala jsem strýčka Gúgla o spolupráci a pak už začalo vybírání té, která obohatí můj šatník. Jedním z favoritů byla červená pláštěnka za zanedbatelných 2699,- Kč, ale když jsem viděla modelku, kterak se blbě tváří, od koupě jsem ustoupila a zvolila kávový model o rovné dva litry levnější, který je prezentován usmívající se modelkou. (Bodejť by se neusmívala, když si za ušetřený peníz může koupit něco jiného...).

Zřejmě jsem si objednala poslední kousek, které Kafe mělo na skladě, protože dnes už objednat nelze. 24 hodin po objednání, tedy dnes dopoledne, jsem byla poctěna krátkým mejlem, plným užitečných informací:

Vážená zákaznice,
zásilka s následujícím obsahem je pro Vás nyní připavena.

Obj. č. .... velikost výrobku.... Množství... stav
- - - - zboží odesláno - - - -

Aktuální stav Vaší zásilky s číslem balíku 01000xxxbla-bla100111011 si můžete kdykoliv zkontrolovat na níže uvedeném odkazu.

 
No jasně, že jsem si klikla na odkaz, abych tušila, kdy mi ten poslední kus z jejich skladu dorazí domů. Ale zatím mi nezbývá nic jiného, než se nechat překvapit...

Editováno 3. 8. 2015

Docela mě to začíná bavit....

 No tak jsem se těšila a čekala....

Tak nic, no... někdy příště...
Ale zavolat, že nepřijede, chlapec mohl...  :D

Závěrem: 

Pláštěnčičku bez předchozího ohlášení přivezl docela milý chlapec v 3.8. večer minutu před tím, než jsem nasedla do Kvíčaly a odfrčela do divadla... takže to nakonec všechno dobře dopadlo a jako bonus navíc jsem se docela dobře pobavila.

Kyblíková potulka

Po sto letech... no, po sto letech ne, trošku dřív, ale už je to opravdu dlouho, co jsem se toulala vnitřní Prahou. Silvestr teď vzal z recese takový prapodivný kšeftík a já se dobrovolně musela zúčastnit.
Takže pokud jste o uplynulém víkendu potkali třeba na Karlově mostě mírně obézního pána se zeleným kyblíkem a za ním se belhající stvoření s foťákem na krku, vězte, že to nebyli šílení turisté, ale moje maličkost s drahým polovičkou.

Ulovená Kvíčala

Vždycky, když jsem si pořídila nějaké auto, které jsem běžně na ulicích nevídala, jakoby se s nimi roztrhl pytel a bylo jich všude plno včetně naší ulice. S Kvíčalou je situace trošku jiná, opravdu jich tolik nejezdí a tak jsem se vydala do ulic na jejich lov.  A tu a tam se zadaří:

Pražská modrá Kvíčala na mostě Legií

Vyfotit se to mnohdy nedá, většinou nemám foťák na krku a mobil se mi toulá někde v propadlišti kabelky. A tak to občas neprojde nebo dopadne jen tak trošku napůl:

Tohle sice není Kvíčala, ale není to krása?

Demo Alfa Beta

Demoverze je omezená...
Demoverze funguje jen po určitý počet dnů ...
Demoverze má omezený počet spuštění... 
Demoverze má omezený počet použití některých funkcí...
Demoverze zabraňuje uložení souborů... 
(obšlehnuto z wikipedie - demoverze)


V březnu přiletí čáp a mého drahého polovičku Silvestra udělá pravým a nefalšovaným dědečkem.
No a já se díky tomu vlastně stanu tak trošku babičkou.
Hurá!!! I přestože chybí pokrevní pouto, stanu se strašně ráda na celý úvazek a s plným nasazením a nadšením první pravou a nefalšovanou demobabičkou v naší rodině...

Poslední kousek

Ničeho netušíc, čekala na mne ráno po příchodu z práce doma ve schránce obálka.
A obsah opravdu překvapil a potěšil...

Hlavně přiměřeně, milá Jejko!

Pokud by mě někdo viděl při pořizování fotografií pro tento text, asi by na mne zavolal doktora Chocholouška. Poskakovala jsem po kuchyni, krájela a fotila. Teprve někdy uprostřed, když jsem měla nejvíc zasršpiněné ruce, mi došlo, že by bylo prima si vyměnit objektiv, protože na Nikonítku byl právě nasazen ten, který se zrovna moc nehodil a ostří se s ním pouze manuálně.

Takže, milá Jejko, vezmi teď sobě k ruce váhy a odměrky, nabruš nože a zatop v troubě...

Nakrájej rohlíky. Počet uprav podle toho, jak to budeš chtít velký

Byla jsem v divadle!

Vzhledem k tomu, že poslední dobou kmitám pouze mezi divadlem a domovem, napadlo mne, že bych mohla vyrazit někam za kulturou.

Ale kam? 

Do některého z muzeí?

Na výstavu?

Do galerie?

Ne, už to mám!

Půjdu do divadla!