Syrový pohádkový horor pro malého Duldu

Před několika dny jsem si byla v jednom antikvariátě vyzvednout knihu a když jsem při placení obdivovala jednu stařičkou pohádkovou knížku, ležící před prodavačem, dostala jsem jí jako bonus zdarma. Prý je vazba hodně poškozená a jako sběratelský kousek neprodejná a kdo by takové staré pohádky v současnosti četl dětem...
No kdo... třeba já, pomyslela jsem si a knížku jsem si ráda odnesla.

Poštovní schránka na rohu ulice...

Přišel mi dopis do vlastních rukou na Prahu 8, kde jsem kdysi dávno měla trvalé bydliště. A protože adresát byl "nezastižen", dostala se mi do rukou výzva, bych si obálku vyzvedla na poště.

Na poště Praha 8 mi obálku nedali, protože byť souhlasilo jméno, nesouhlasila adresa bydliště. Neposkytli mi ani informaci od koho dopis je, abych mohla kontaktovat přímo odesílatele. 

Dala jsem si tedy přeposlat obálku na své současné místo trvalého pobytu na Praze 4, kam měla dorazit 8.ledna.

Když jsem 11. ledna dorazila na naší poštu, byla v rekonstrukci a musela jsem mazat na poštu náhradní - nu což, skotačení na čerstvém vzduchu mi nevadilo. Ovšem na zastupující poště Praha 4 jsem se dozvěděla, že obálku tam měli 8. ledna pouze několik hodin a ještě týž den jí přeposlali na Prahu 6, kde jsem nikdy nebydlela a nijak neměla s těmito končinami úředně nic společného. Proč to udělali nikdo netušil.

Na Praze 6 mne nezastihli doma, netušili, proč se tam obálka ocitla a slíbili přeposlat dopis zpět na Prahu 4, kam by měl dorazit snad v pondělí 18. ledna.

Tak jsem zvědavá, co mě bude v pondělí čekat za další poštovní taškařici.

Šikovní dědové

Mám ráda Prahu a její historii. Mám ráda pohled na Hradčany. Nedávno jsem opět narazila na jednu z prvních fotografií Hradčan, pořízenou na začátku druhé poloviny 19. století. Jejím autorem pochopitelně nejsem já, ale jakýsi pan Andreas Groll, jehož koníčkem bylo fotografování architektury a památek. Za svůj život nasekal mraky fotografií, za které dokonce dostal jakousi cenu od samotného císaře pána.

Foto: Andreas Groll, cca 1855-1860

A zase se Chumelí...

Ne, nezačalo sněžit, ale situace posledních dní mi připomněla cosi vzdáleného, už téměř zapomenutého.  Osůbku, která na internetu svého času používala nick Chumláček.

Chumláček byla osoba životem údajně těžce zkoušená a my neměli důvod jí nevěřit a snažili jsme se pomáhat. Dobrým slovem, věcným darem, penězi. A pak se jednoho krásného dne ukázalo, že situace je zcela jiná a že Chumláček trpí bájnou lhavostí. Na jedné straně bych si ještě dnes nakopala za ten promrhaný čas i peníze, který jsem Chumláčkovi věnovala, na druhé straně jsem tím získala cennou zkušenost.

Lety moje ostražitost vůči různým skazkám a neuvěřitelným příhodám ostatních polevila. Posledních pár týdnů mi ale začala poblikávat červená kontrolka kdesi v zátylku a teď už svítí jak rudá záře nad Kladnem.
V mém okolí se objevila jiná zachumlaná osoba. Ze začátku jsem neměla důvod nevěřit. Ale postupem času mi několik věcí začalo připadat přinejmenším podivných a teď už se rozchumelilo až za roh.

Nový Chumláček lže jakoby se nechumelilo. Lže ale nesmyslně, zbytečně a především tak snadno prokazatelně, až jednomu zůstává rozum stát. A já navíc zůstávám stát před rozhodnutím, co s tím.
Přestat se stýkat s tou osobou nemůžu. Ignorovat jí nemůžu. Zabít jí nemůžu. Můžu jen čekat, jestli tyto lži budou legrační a nevinné nebo zda jimi někomu může ublížit. A toho se bojím nejvíc, protože je známou pravdou, že lež může ubližovat víc, než hodně.

Obsah těchto výmyslů je různorodý - od barvy hrnku na kafe až po drezuru klokaních mláďat. Nechápu to.

Neříkám, že jsem nikdy v životě nezalhala nebo někoho nepomluvila. Ano, přiznávám, zalhala i pomluvila. Ale vždy to mělo nějaký účel či smysl. Zalhala jsem, protože jsem se bála říct pravdu abych buď já neměla průser nebo abych někomu neuděla průser. A pomluvila... jo, třeba tu krávu, co mě tak šileně naštvala a když jsem jí pomlouvala, jakou má v těch šatech prdu, alespoň na chvíli se mi ulevilo. Mizerné a pokleslé důvody, ale důvody.

Smysl těchto zachumlených lži mi však uniká. Chce někomu ublížit? Proč mně, nic jsem Novému Chumláčovi neudělala - ani slovem, ani činem. Spíš naopak... Chce být zajímavý? Proč, vždyť je i bez lží. Léčí si nějaký mindrák a chce, aby ho měli i ostatní? Nemá důvod. Chce rozeštvat lidi, kteří drží při sobě? Co z toho bude mít?

Honí se mi hlavou spousta otázek a hlavně přemýším, jak se teď zachovat, abych situaci nevyhrotila do nesnesitelna.

Zatím mlčím a jen zírám... ale nemyslím, že je to správné a dlouhodobě udržitelné. Ale momentálně mě nic lepšího nenapadá.

Dú čivavy dúúú

Zítra to budou čtyři měsíce, kdy moje maminka zůstala bez své drahé polovičky. S touto tvrdou realitou se pere, jak může nejlíp. Prvotní šok se změnil ve smutek a beznaděj a i když se snažíme jak to jde, doléhá na ní samota a pomalu ztrácí zájem o dění kolem sebe.

Už kdysi před mnoha lety si přála mít čivavu. Macecháček to nijak nezavrhnul, ale oznámil, že takovou potvoru venčit nebude, a tak si pořídili jezevčíka. A protože i ten je už dávno v psím nebi, začala teď maminka uvažovat o psím kamarádovi...

Dnešek byla moje pracovní morálka zoufalá, ale zato vím o každé čivavě v republice, která je zrovna k mání. Kolem poledne jsem mamince poslala e-mail s odkazy a fotkami na několik čivav,  které jsou aktuálně k odběru a jsou pro nás jak finančně, tak místopisně přijatelné - psíčata vzdálená půl republiky a za dvanáct tisíc jsem vyloučila, zrovna tak jako ubohá štěňátka z šílených psích množíren (takové "chovatele" bych zavřela do dolů). Mamina mě skoro div neposlala do háje, aby mi vzápětí zavolala, jestli už to mimi má jméno, nebo jestli si ho bude moct pojmenovat sama. A tato, dřív tak nesmírně akční, dáma zbytek nechala na mě. Zažhavila jsem si telefon a skoro vymlátila baterku, ale výsledek se dostavil. Čivavy téměř nejsou, ale...

Ráno vyrazím rovnou z práce do Luxoru koupit knížku o chovu čivav (já, jako majitel ka koček a dříve psíků velkých plemen, nemám s takovými chcípáčky moc zkušeností) a potom frčíme přes kus naší vlasti na nezávaznou návštěvu k jedné maličké, prý neskutečně rozmazlené, čivaví holčičce.

A jestli si holky padnou do oka, tak nás už zítra bude v baráku zase o jednoho víc :).

Slušné chování

Když rozverný koncertní mistr odcházel odpoledne z divadla, jen tak jsem na něj houkla, ať si užije hezký večer a hlavně, ať se chová slušně. Umělec se zastavil, prohňácl svůj mohutný plnovous a děl:
"Ano, já se mohu chovati slušně... ale... je to tak správně?"
A nasadil mi brouka do hlavy...