Proč? Proto!

Nemám ráda politiku, nemám ráda politiky, nechtěla bych být politik a nechtěla bych žít s politikem. Nechtěla bych mít politika v rodině. Za žádnou cenu. Ani za ty jejich prachy ne.

Chápu ovšem, že někdo to dělat musí a již jsem léty natolik poučená, že vím, že slušný člověk to asi nikdy nebude. Takže volím ty, kteří se mi zdají nejméně vulgární, nejméně arogantní a nejméně sebestřední. V devětaosmdesátém jsem stála na Václaváku a zvonila klíčema a následně na Letné poskakovala, aby mi neumrzly nohy. A věřila jsem. Díky mému tehdejšímu zaměstnání v Kanceláři prezidenta jsem poměrně brzy vystřízlivěla a dlouhá léta jsem politické dění okolo sebe vnímala jen tak okrajově. Ne, že by se mi líbilo, co se děje kolem, ale posunula jsem si hranice tolerantnosti vůči špatným politikům poměrně nízko a dost vydržím

.

Jednou z mála mých aktivit tohoto rázu byla účast v referendu o vstupu ČR do EU, kde jsem svým slabým hláskem vykřikovala, že EU ne, ne a NE.

Pak jsem se účastnila přímé volby prezidenta a když jsem z volební komise nevymámila jméno třetího kandidáta, volila jsem menší zlo v podobě knížete Schwarzenberga. Výsledek voleb mne velmi rozladil a trošku mne uklidnilo vědomí, že se našla země, kde jsou na tom stejně jako my, ne-li hůř. Protože Trump se američanům taky povedl. Ačkoliv to neznamená, že se od té doby za Zemana méně stydím. Kdepak! Stydím se hodně. A čím dál, tím víc... 

Od doby, kdy je v čele našeho státu Zeman, začala jsem se zase o politické dění okolo nás zajímat víc. Seznala jsem, že naši představitelé jsou ještě větší … nenapadá mne vhodné slušné slovo, tedy znovu: Seznala jsem, že naši současní představitelé jsou mnohem horší, než ti předcházející a čekala jsem, kdy přijde něco, co mne zase uvede do stádovitého klidu nebo co mne rozdráždí.

Přiznávám, že bych na stará kolena preferovala stádovitý klid a nohy v teple, ale co provádějí Zeman a Babiš je pro mne již neskousnutelné. Arogance obou dvou už přesáhla meze, které jsem schopná tolerovat.

A tak zase na stará kolena stojím na Václaváku a zvoním klíčemi. Včera bylo náměstí pod koněm plné do půlky. Věřím, že jestli ti dva sebestřední a samolibí pánové neodejdou z politického dění, příště bude Václavák plný.

A pak zase na Letnou… 

Proč? Proto! Petice za odvolání Andreje Babiše a Miloše Zemana

Syrový pohádkový horor pro malého Duldu

Před několika dny jsem si byla v jednom antikvariátě vyzvednout knihu a když jsem při placení obdivovala jednu stařičkou pohádkovou knížku, ležící před prodavačem, dostala jsem jí jako bonus zdarma. Prý je vazba hodně poškozená a jako sběratelský kousek neprodejná a kdo by takové staré pohádky v současnosti četl dětem...
No kdo... třeba já, pomyslela jsem si a knížku jsem si ráda odnesla.

Poštovní schránka na rohu ulice...

Přišel mi dopis do vlastních rukou na Prahu 8, kde jsem kdysi dávno měla trvalé bydliště. A protože adresát byl "nezastižen", dostala se mi do rukou výzva, bych si obálku vyzvedla na poště.

Na poště Praha 8 mi obálku nedali, protože byť souhlasilo jméno, nesouhlasila adresa bydliště. Neposkytli mi ani informaci od koho dopis je, abych mohla kontaktovat přímo odesílatele. 

Dala jsem si tedy přeposlat obálku na své současné místo trvalého pobytu na Praze 4, kam měla dorazit 8.ledna.

Když jsem 11. ledna dorazila na naší poštu, byla v rekonstrukci a musela jsem mazat na poštu náhradní - nu což, skotačení na čerstvém vzduchu mi nevadilo. Ovšem na zastupující poště Praha 4 jsem se dozvěděla, že obálku tam měli 8. ledna pouze několik hodin a ještě týž den jí přeposlali na Prahu 6, kde jsem nikdy nebydlela a nijak neměla s těmito končinami úředně nic společného. Proč to udělali nikdo netušil.

Na Praze 6 mne nezastihli doma, netušili, proč se tam obálka ocitla a slíbili přeposlat dopis zpět na Prahu 4, kam by měl dorazit snad v pondělí 18. ledna.

Tak jsem zvědavá, co mě bude v pondělí čekat za další poštovní taškařici.

Fce=blb/2

Za více než jedenáct let, prožitých v našem divadle, jsem přeci jen k němu začala mít pudy téměř mateřské, dalo by se říci až kvoční.

Většina z těch uplynulých let byla krásná a pohodová, přestože tu a tam něco těžce zaskřípalo.

Ovšem od doby, kdy se naše Státní opera Praha sloučila s Národním divadlem, něco těžce skřípe stále. 

Původně jsem myslela, že to s naší Operou doklepu do konce - tedy to té slavné rekonstrukce, která má začít v červenci 2016 (a která má trvat necelé dva roky, ale protože ještě nebylo vypsané ani výběrové řízení na provozovatele stavby, vidím to tak na 10-15 let...), ale už na začátku září jsem měla pocit, že to zřejmě nedám, tlaky na můj odchod byly příliš velké. Nakonec se situace vyhrotila tak, že mi setrvat posledních pár týdnů v divadle umožněno nebylo. Někdy se pryč docela těším, jsou ale chvíle, kdy mě rozhodnutí o mém odejití z divadla docela mrzí.

Pomalu se tedy smiřuji se svým osudem, do konce roku jsem pozastavila akci "Chcete mě?" a zatím se jen tiše bavím, jakého prima a šéfa jsem nucená opustit...  

Brus jazyka českého...

30.000

Nepochopila jsem systém počítadla přístupů tady na bloggeru, ale ani jsem se o to moc nezajímala, netuším, proč někdy můj přístup započítá a někdy ne, ale určitě jsem si jich pár udělala taky...
Když jsem včera nakoukla kolegovi nad počítač, musela jsem vzít mobil a nenápadně si udělat screen... Ono totiž kdybych to dělala nějak nápadněji, tak by mohl kolega chtít nějakou (určitě věcnou) cenu za jubilejní návštěvu...
Kdysi, když blogování bylo ještě velmi mladé, jsem měla na Vidlích denně kolem 200 přístupů, ale to byla ještě komunita psavců a blogerů velmi pospolitá (PraBlog a BrBlog).  A jak léta leží a vše se mění, tak jsem po letech psacího útlumu naprosto nepočítala, že na moje "nové" stránky někdo vůbec chodit bude.
Překvapilo mě, že - pokud počítadlo moc nelže - asi chodí.
Nevím kdo, moc vás osobně neznám... Jen asi tak deset, možná dvanáct...
Počítadlo jsem sem dala před 900 dny a složitým matematickým postupem jsem zjistila, že průměrně tyto stránky zaznamenají přesně něco málo přes třicet přístupů denně.
Každopádně nejen mým dvanácti, ale všem návštěvníkům děkuji, že na pár vteřin udeřili okem na tyto stránky - byť by důvodem k této návštěvě byl neovladatelný tik v ruce, držící myš.
Stavte se zase, budete vítáni.
A posaďte se, ať mi nevynesete spaní...

Ponožek není nikdy dost...

Dneska dopoledne jsme se Silvesrem vyrazili po hodně, ale opravdu hodně dlouhé době do tržnice. Pamatuji doby, kdy již v osm hodin byla narvaná k prasknutí a jeden tam mohl koupit od zeleniny po zaručeně značkovou kabelku téměř cokoliv.

Dneska jsme tam byli chvíli před desátou.

Už ani ti Vietnamci nemakají, jako dřív...

No, ale zase jsem ušetřila, i když ponožek opravdu není nikdy dost...

Šotek nebo grafik?

"... a budu menží a ještě menží, až budu nejmenží na celém svjeťe..."

Perspektiva jak orel

"... a v dálce můžeme vidět nové domy z bezprostřední blízkosti..."
Odposlechnuto od  průvodce turistů

Markusek

Když jsem ráno šmatlala do práce, tak na nástupišti, poměrně zaplněném lidmi čekajícími na vláček, šla babička (či spíš prababička) s vnukem jedoucím na koloběžce. Nevím, kolik tomu chlapci mohlo být, ale stojící na kolobrndě mi jeho kšiltovka sahala k ramenům a já rodičům vyrostla do žirafí nevýšky 164 centimetrů a měla jsem podpatek a on ta kolečka…  takže byl asi tak o 35 čísel menší než já… A bohužel nemám v oku, kolik může být chlapečkům měřícím kolem 130 centimetrů.

Každopádně chlapeček se choval prapodivně. Nebo alespoň prapodivně na můj vkus, protože s babičkou hovořil přinejmenším velmi neurvale. Já tak promluvit na svou babičku kdykoliv (malá, velká, nedospělá, dospělá, mladá, stará...) třepla by mi jednu po papule (jak mi s oblibou slibovala a tu a tam jak slíbila, tak učinila…) Ale je jiná doba…

I přes mnohé napomínání  a prosby babiččiny malý chlapec na koloběžce kličkoval mezi lidmi, že nestačili uskakovat.  Rozuměla-li jsem dobře, hoch se jmenoval Markus, nebo mu alespoň tak babička říkala.

„Markusi, prosím, je tady moc lidí, slez z té koloběžky.“

„Přece nejsem blbej a nepudu pěšky,“ osekl Markus tak, že mne zasvrběla pravice.

„Markusku, do někoho můžeš strčit,“ žadonila babička.

„Neměj péči, voe…“ zazněla odpověď a já chtěla Markuska, projíždějícího okolo mne, kopnout do řitiska.

„Markusi, prosím, slez z té koloběžky!“ zkusila to babička přísněji.

„Sem řek nestarej se, já umim řídit koloběžku, tak nepruď,“ zaječek Markusek a udělal před babičkou na koloběžce divokou myšku. 

Nevím, zda bylo v Markuskově úmyslu (ale spíš ne…), aby se koloběžka rozjela po řidítkách doprostřed nástupiště a Markusek po držtičce do kolejiště. Naštěstí na sebe a své pohyby jeho předchozí výstupy a momentální jekot upozornily všechny lidi na nástupišti včetně obrovského pána velmi černé pleti, který asi půl metru před Markuskovým pádem do kolejiště hocha chytnul za ruku a vzadu za kalhoty a ještě více ječícího ho předal babičce. 

„Ésli eště ty budeš slóbit, já vzít tebe dómu k moje ródyna, protože to, jak ty, to my dóma zežrat,“ oznámil řvoucímu chlapečkovi a tak děsivě zakoulil očima, že i já bych si málem hrůzou cvrkla. Pak pustil chlapečka, který si strachy ani neutřel obrovskou nudli u nosu a obrátil se směrem k právě přijíždějícímu vlaku. 

Všichni jsme, kromě babičky s Markuskem, nastoupili do vlaku. Tam se černoch podíval na svojí obrovskou tlapu a prohlásil, že Markusek si stisk jeho tlapky v místě, kde mají kalhoty vzadu kapsy, bude dlouho, velmi dlouho pamatovat. „Co mi zbývalo, když se děti nesměj bít?“ 

Kdosi prohlásil, že v některých případech by se měli řezat místo dětí rodiče.

Vlak se rozjel a na prázdném nástupišti zůstala ležící koloběžka, Markus s obrovkou nudlí a rukama na zadku a pak malá bělovlasá dáma, která se nepatrným, ale přece jen zřetelným, úsměvem loučila s černochem, stojícím v odjíždějícím vlaku…

Zkusit se má všechno...

Jsem nezmrzlinový člověk a letos už jsem do sebe nacpala zmrzlin snad víc, než za celý život a už to snad nechci zase pár let ani vidět (kromě mátové...). Ovšem dnes mi nabídl číšník z restaurace, sousedící s naším divadlem, jejich zmrzlinovou specialitu. Protože mi byla nabídnuta zmrzlina z neobvyklých, leč ryze českých, přísad, neodmítla jsem - jednak ze slušnosti, a jednak a především ze zvědavosti.

Měla jsem tedy dnes zmrzlinový pohár. Nechci vědět, kolik by stál, kdyby si ho člověk objednal. Neznám člověka, který by si ho objednal. Já jsem ho ochutnala ze zvědavosti a snědla ze slušnosti.

A tak se tady můžu pochlubit, že jsem dnes pozřela v půllitru servírovanou pivní zmrzlinu na švestkách s karamelovou pěnou.

A chlubím se na druhou, že jsem to zvládla bez pemprsek či jakékoliv újmy na zdraví a na cti...

Nechci slevu zadarmo...

Termínus technikus po třetí

Projekt 365 jsem zatím nezanedbala a nevynechala ani jeden den, leč zde je letos první, dvoudenní, mezera. Jestli bude příští rok elán a možnost, už svou 365 pojmu trošku jinak, ale což... letos je to takhle a uvidíme...

Dva dny jsem tvrdla v divadle s nasratým kolegou, kterému vadilo i to, že má plíce a musí s nimi dýchat. Snažila jsem se ho omlouvat a chápat, protože nemocnej chlap je NEMOCNEJ CHLAP, ale šlo to ztuha.
Třetí den (dneska vlastně) jsem doma a nedělala jsem nic. Tedy - plán a potřeba by byla, ale nějak mi to nedje od ruky. Ale snažím se... chvilkama...  :D

V práci nám zase mění šéfa a ředitel, jež nastoupí začátkem příští sezóny, dal řediteli, který zaskakuje teď, příkaz, aby šéfa, který aktuálně šéfuje, zařadil jako nezařazeného a na místo šéfa prozatím dosadil jednu Jinou, než si rozmyslí, kdo vlastně bude šéfovat.

"No jo, to se Jiná bude mít dobře, tam je luxusní vybavení..." pronesl zničehonic kolega a pokračoval: "Starožitnej nábytek a velká sedačka... a ta musela bejt pěkně drahá... je to pravá koženka!"

Hledání slepých uliček

Z nějakých neznámých důvodů nečtu manuály, návody, ani pokyny k použití. K ničemu. Vždycky jsem se vrhala do používání cimrmanovskou metodou hledání slepých uliček. Nikdy jsem - kupodivu - mým nepoučeným zacházením nic nepoškodila a vyjma pronikání do tajů MS-DOSu (tuším, že verze 3), jsem se bez přiložených tiskovin obešla. Tehdy u DOSu jsem po několikatýdenním bádání a několikerém formátování alespoň do manuálu nakoukla.
Zřejmě jak stárnu, tak buď hloupnu, či jsem opatrnější, nebo nejspíš kombinace obojího... zkrátka, dostal se mi do rukou nový nekompaktní kompakt a já usoudila, že nejdříve prostuduji návod, bych přístroj mohla používat kvalitně hned a s využitím jeho, prý nepřeberných a úžasných, možností.
Uvařila jsem si kávičku a usedla s tlustou bílou knížkou s označením MANUAL.
Listuji, listuji, hledám a hledám... a nalistovat a nalézti nemohu...
Nacházím jen hromadu povídání v angličtině, němčině, francouzštině, italštině, španělštině, holandštině, portugalštině, maďarštině, polštině, ruštině, finštině, švédštině, japonštině, korejštině, čínštině tradiční i zjednodušené, ale čeština jaksi nikde.
V krabici od výrobku jsem našla česky jen záruční list...
Na internetu jsem český návod také nenašla...
Protože se odmítám hádat s prodejcem, pouštím se opět - jako za starých, dobrých časů, do hledání slepých uliček...

Podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je prodejce povinen řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb. ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... ..... Dále je prodávající povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné. Nutno upozornit, že takovýto návod musí být v českém jazyce.

Flaška věčného mládí

Kaufland - Praha 8

Není složka jako složka...

Umělecké složky to v našem divadle nemají lehké...

Není Swan lake jako Labutí jezero...

Prosím čtyři a půl minuty pozornosti....

Takový normální den...?

Už by to opravdu chtělo jaro. Víc světla. Víc elánu. Víc lidského porozumění...

Ráno jsme si v práci řekli, co a jak je nového a co je třeba, chvíli jsme to intenzivně probírali a pomalu nevěděli, kdy přestat - ono to taky v tom divadle tak hezky zní...
Dopoledne nám bylo oznámeno, že se máme vypakovat ze stávajících prostor, že nám budou přiděleny nové. Ovšem nejdřív někam vystěhovat (skříně, stoly, židle nejlépe pod rohožku, tiskárny a počítače do kapes...), pak čekat... čekat... a pak někdy někam nastěhovat. Jak jednoduché.

Do toho dětičky... moře ječících maličkatých dětiček v předškolním věku a v doprovodu mladších sourozenců v podobě vřeštících kočárků, pochopitelně vše za dozoru velmi hlasitě hovořících rodičů. A milí pánové zedníci jali se vybourávat okýnko v naší kanceláři, aby z té maličké mistnosti posléze udělali dvě velké. Souběžně s tím jsem opět vyslechla pár stížností na mou nejbližší kolegyni a žádost, abych s tím konečně něco udělala. Jenže já netuším co - maximálně to můžu vykvákat na lampárně nebo tady.

Jedna babička, doprávázející rozkňouranou, nevrlou holčičku, upadla a rozsekla si čelo. A poté mi vynadala, protože obvaz, který jsem jí poskytla z nejlbižší lékárničky, byl hrubý. Není nad teplé, lidské slovo.

---

Právě jsem toto chtěla publikovat, leč obrovský řev přehlušíl řev ještě větší. Zaujalo mne to a šla jsem se podívat na chodbu. Malý, asi čtyřletý chlapeček nadával své mamince do surových hyen, protože mu z automatu vypadla zlomená sušenka. Když do maminky, argumentující tím, že za to nemůže, ale že se mu přesto omlouvá, začal bušit svými maličkými pěstičkami, překonala jsem mdloby a zalezla do starého kanclu a zaposlouhala se do přívětivého zvuku pneumatického kladiva.

A to ještě ani není večer...

Koničivaááá!

Posledních 24 hodin jsem sice i přes mé předsevzetí neprospala, leč úspěšně proflákala a snažila své fyzično dát nějakým způsobem dohromady, aby se mojí maličkosti zítra v divadle moc ostatní neděsili. Lenivá jsem byla přímo excelentně - místo krmení pračky jsem krmila sebe a vegetovala jsem doma jen ve slušivém huňatém župánku. Divoké klima mne donutilo vzít si prášek na hlavičku a než zabere, courala jsem se po Swampu a také jsem si prohlídla tento deník. Mezi hnojištěm všech možných widgetů (můj domácí blog je tak serilně strohý, že si to tady užívám...) moje oko udeřilo na počítadlo:

To nechápu... kde se to bere? Vždyť tento bločíček je teprve miminko... a ještě k tomu docela nezajímavé...  
prostor pro kroutění hlavou
Zkoušela jsem F5 a počítadlo se nezměnilo... difné.
Každopádně dalším zkoumáním bloggeru jsem zjisila, že se tento můj druhotný deníček stal světově proslulým a hojně navštěvovaným i ze země, kde slunce vychází:

Fakt by mne docela zajímalo, jak se sem ten Japončík dostal... Musel čumět asi stejně, jako jsem na jeho přístup tady čuměla já... Škoda, že nenechal vzkazík :D

Cosi mi uniklo...

Asi jsem nedávala ve škole pozor, nebo když jsem dědečkovi truhlářovi koukala v dílně přes rameno, zřejmě jsem myslela na kdoví co, či snad byl webmaster nažranej houbiček až za roh...???

 Kutil domácí najde i jiné lahůdky...

Peněz plný mejl

Mého doménového mejla moc nepoužívám, ale mám ho, protože k doméně patří, leč téměř nikde a nikomu nedávám adresu, převážně používám mejlika od jahúúú a tak proč si dělat mišmaš v poště. Každopádně tu a tam zkontroluji mnou nepoužívanou schránku a tam jen mažu a mažu a mažu... Robůtci finančníčků jsou jak trpaslíci. Potvory, které vlezou všude...

Teprve publikováním zde jsem si všimla hned prvního mejlu nahoře... dostaňte svojí váhu pod kontrolu... taková nehorázná drzost, jak to asi První internetová Lékárna myslela???  Nějaké podání vysvětlení by to chtělo...
Abych tam na ně nevlítla!!!