Stezka

S drahým polovičkou jsme po mnoha měsících měli společný den volna a místo toho, abychom se věnovali nezbytně nenutným domácím pracem, vyrazili jsme se kochnout krásami české země.
Protože Kvíčale končí tento měsíc technická a kdoví, zda bude schopna a odvedena i nadále, vzali jsme tedy na cestu maličkou Kvíčku a velkou Kopřifu nechali doma. Dobře nám tak...
Kvíčala statečně dojela až na místo určení a protože vařila jen posledních pár metrů, řekla bych, že dojela bez závad.

Diářový apgrejd

Mým každoročním problémem je nákup nového diáře. Protože už několik let nepotřebuji větší speciální diář (jehož torzo je pečlivě schováno a čeká na náplň, pokud bude někdy třeba...), vybírám mezi jednorázovou diářovou "konfekcí". Koukám, koukám, pokukuju, nakukuju, vybírám, přebírám, váhám...

A pak své okolí novým diářem překvapím až za roh.

Pruhované kočky... Upgrade je upgrade...

Výpadek ze všedních dní

Jak jsem minule psala, v neděli dopoledne se mi dostalo pozvání odjet na jih naší vlasti. Přestože jsem si vzala pár dní dovolené, abych se věnovala debordelizaci obydlí a akci "chcete mě", přes všechna uvážení pro a proti jsem se nakonec rozhodla opravdu odjet.

Sbalila jsem si pár nejnutnějších věcí na jednodenní až dvoudenní pobyt a vyrazila na cestu.

Pršiplášť (editováno 3.8.2015)

Včera jsem se jednohlasně usnesla, že pro další Kyblíkové akce nutně potřebuju pláštěnku. Ale opravdu pláštěnku, ne ten igelit na jedno použití, který se roztrhne jak fík.
A protože jsem fiflena činu, požádala jsem strýčka Gúgla o spolupráci a pak už začalo vybírání té, která obohatí můj šatník. Jedním z favoritů byla červená pláštěnka za zanedbatelných 2699,- Kč, ale když jsem viděla modelku, kterak se blbě tváří, od koupě jsem ustoupila a zvolila kávový model o rovné dva litry levnější, který je prezentován usmívající se modelkou. (Bodejť by se neusmívala, když si za ušetřený peníz může koupit něco jiného...).

Zřejmě jsem si objednala poslední kousek, které Kafe mělo na skladě, protože dnes už objednat nelze. 24 hodin po objednání, tedy dnes dopoledne, jsem byla poctěna krátkým mejlem, plným užitečných informací:

Vážená zákaznice,
zásilka s následujícím obsahem je pro Vás nyní připavena.

Obj. č. .... velikost výrobku.... Množství... stav
- - - - zboží odesláno - - - -

Aktuální stav Vaší zásilky s číslem balíku 01000xxxbla-bla100111011 si můžete kdykoliv zkontrolovat na níže uvedeném odkazu.

 
No jasně, že jsem si klikla na odkaz, abych tušila, kdy mi ten poslední kus z jejich skladu dorazí domů. Ale zatím mi nezbývá nic jiného, než se nechat překvapit...

Editováno 3. 8. 2015

Docela mě to začíná bavit....

 No tak jsem se těšila a čekala....

Tak nic, no... někdy příště...
Ale zavolat, že nepřijede, chlapec mohl...  :D

Závěrem: 

Pláštěnčičku bez předchozího ohlášení přivezl docela milý chlapec v 3.8. večer minutu před tím, než jsem nasedla do Kvíčaly a odfrčela do divadla... takže to nakonec všechno dobře dopadlo a jako bonus navíc jsem se docela dobře pobavila.

Král je mrtev, ať žije král!

Chcípl mi fén. Definitivně. Nejdřív v něm luplo, pak hrklo, zachrastilo a objevila se mlha, která by se dala krájet. A pak už byla jen tma a ticho.

Král je mrtev....

 A protože nemám ráda mokré vlasy a máčím si je každou chvíli, oznámila jsem, že si půjdu koupit nový.
Drahý polovička se podivil, jak takovou věc můžu jít koupit sama a jak se mohu chtít obejít bez jeho poradního hlasu při výběru tohoto elektrického zařízení. A protože drahého znám už drahně let, pokrčila jsem rameny a že tedy půjdeme spolu.
No to jsem tomu dala...
Vypravili jsme se do eletroobchodu a tam tiše stanuli před regálem s elektrickými vysoušeči vlasů.
"Nelíbí, nelíbí, ten je dobrej, ten se blbě drží v ruce, tenhle je fajn, tenhle se mi nelíbí, ten je malej, ten je velkej, ten je divnej, no tohle snad ani neni fén, ten ujde, ten ne, ten ne, ten ne, tenhle není špatnej, tomuhle řikaj fén, no ani náhodou, tohle by případně šlo," oznámila jsem a tři mnou vybrané kousky jsem dala stranou k dalšímu, teď již pečlivějšímu vyřazování.
"No tenhle ani náhodou, je to bakeliťák a má motor užnevimjakejřekl a má malej výkon, protože má jen tolik Wattů, no to prostě doma nebude tohleto..." huhlal drahý a odnášel mi krabici s docela hezkým Rowentou.
Zbyly mi tedy dva od jedné značky, o níž jsem v životě neslyšela a jeden se mi moc líbil a ten druhý byl červený...

foto z valera.cz

foto z valera.cz

Ale stříbrný mě opravdu dostal. Bytelný kovový výrobek a ten tvar...
Jo, tenhle chci!

A pak začala mnou očekávaná masáž.
Protože drahý nemohl říct, že je to šunt, protože opravdu není, začal porovnávat, že sice jo, je hezkej, ale má plastem uchycený motor a ten červenej ho má v kovu, že červenej je profi a má cosi proti kroucení kabelu a že ten stříbrej je hezkej, ale ten červenej je kvalitnější.... bla bla bla
"Líbí se mi stříbrný a chci ho."
"Jo, je hezkej, ale nemá cosiužnevim a tohleužtakynevim a vydrží jen tolik hodin a ten červenej má garantováno hodin víc a... bla bla bla.. protože bla bla bla... ten vydrží bla bla bla a hodí se ti ke Kvíčale."
"Co do toho pleteš Kvíčalu, nehodí se mi do zelený koupelny a ten stříbrej má difuzér a ten červenej ne a chci stříbrej a basta. Navíc má ten stříbrnej hezčejc udělaný logo"
"Ale když máš červenou Kvíčalu, tak bys měla mít i červenej fén a navíc umí tohle a bla bla bla...a o logo přece vůbec nejde, hlavně že má bla bla zajištění ... bla bla plky plky bla."
V podobném duchu to pokračovalo, až jsem si vlezla za roh a tam jsem si vybrala kulmofén světové značky Eta a do tohoto výběru mi drahý už cekat nesměl, i když bylo vidět, že chce.

Starý kulmofén už si pletu s opalovačkou...

Potom jsme ještě chvíli laškovali nad fény, ale prostě ten stříbrnej se mi zdál tak krásnej a úžasnej s tím vystouplým logem, kovovým tělem a retro tvarem, že jsem řekla, že je prostě nejúúúžasnější, který jsem v životě viděla.
Hm....

Ať žije král!.

Běda Drahému polovičkovi, běda mu, jestli s tím fénem nebudu spokojená!!!

Džungle

Různé rodinné okolnosti přály tomu, že naše poměrně úhledná a pravidelně občas opečovávaná zahrádka, stala se takovou maličkou nepropustnou džungličkou. Vydržela jsem prodírání se chodníčkem do domu docela dlouho a možná bych vydržela i dál, kdybych si v pátek při vystupování z auta málem nevypíchla oko o větev, která se drala ze zahrady kamsi do světa. O šípkovou větev. O větev s trny...
Tento atentát květeny na mou osobu mě natolik rozdráždil, že jsem dnes konečně vzala nůžtičky, kleštičky a tupou pilku po dědečkovi, hodila jsem se do gala, aby květena na mé barvičky žárlila (zelené thleplaky, žluté tričko a červená mikina, viz foto) a vyrazila jsem likvidovat zeleň.

Hrála jsem všemi barvami. Tedy ne všemi, jen třema, ale stály za to...

Chtěla jsem zeleně zlikvidovat daleko víc, ale levou rukou to moc nešlo a pravou mám pořád ne zcela funkční, protože šlachy nějak stále ještě nejsou v pořádku, ale i přesto jsem popílila a ostříhala to, co vadilo nejvíc. Krásně jsem u toho zuřila a nadávala, nejvášnivěji ve chvíli, kdy na mne spadla větev obalená miliardou jakéhosi nesympatického hmyzu a protože se hmyzáci při dopadu větve neudrželi, napadali mi na vlasy, na obličej, na mikinu, na tričko a nejvíc, mrchy, pod tričko. To se pochopitelně líbilo sousedovi, který přestal tupě zírat a nabídl se, že mi od hmyzu pod tričkem pomůže. Když jsem mu řekla, že bude užitečnější, když bude rvát větve za garáž, ztratil o pomoc zájem.
Ale nakonec jsem s obrovským úsilím statečně osvobodila chodník od větví a zachránila tak několik lidských očí.

Ne, nejsem přirodní typ a mičurinec ze mne nikdy nebude. Ještě teď mě všechno kouše a mám pocit, že na mě naskákaly všechny breberky ze širokého a dalekého okolí.
Navíc moji činnost ocenila moje vlastní matka slovy: "Tak takhle to asi vypadalo v Hirošimě po náletu."

Soukromá džungle

A nejhorší je, že i když nás už větve na životě přímo neohrožují, na naší malé soukromé džungli můj dnešní zásah není vidět...