Už by to opravdu chtělo jaro. Víc světla. Víc elánu. Víc lidského porozumění...
Ráno jsme si v práci řekli, co a jak je nového a co je třeba, chvíli jsme to intenzivně probírali a pomalu nevěděli, kdy přestat - ono to taky v tom divadle tak hezky zní...
Dopoledne nám bylo oznámeno, že se máme vypakovat ze stávajících prostor, že nám budou přiděleny nové. Ovšem nejdřív někam vystěhovat
(skříně, stoly, židle nejlépe pod rohožku, tiskárny a počítače do kapes...), pak čekat... čekat... a pak někdy někam nastěhovat. Jak jednoduché.
Do toho dětičky... moře ječících maličkatých dětiček v předškolním věku a v doprovodu mladších sourozenců v podobě vřeštících kočárků, pochopitelně vše za dozoru velmi hlasitě hovořících rodičů. A milí pánové zedníci jali se vybourávat okýnko v naší kanceláři, aby z té maličké mistnosti posléze udělali dvě velké. Souběžně s tím jsem opět vyslechla pár stížností na mou nejbližší kolegyni a žádost, abych s tím konečně něco udělala. Jenže já netuším co - maximálně to můžu vykvákat na lampárně nebo tady.
Jedna babička, doprávázející rozkňouranou, nevrlou holčičku, upadla a rozsekla si čelo. A poté mi vynadala, protože obvaz, který jsem jí poskytla z nejlbižší lékárničky, byl hrubý. Není nad teplé, lidské slovo.
Právě jsem toto chtěla publikovat, leč obrovský řev přehlušíl řev ještě větší. Zaujalo mne to a šla jsem se podívat na chodbu. Malý, asi čtyřletý chlapeček nadával své mamince do surových hyen, protože mu z automatu vypadla zlomená sušenka. Když do maminky, argumentující tím, že za to nemůže, ale že se mu přesto omlouvá, začal bušit svými maličkými pěstičkami, překonala jsem mdloby a zalezla do starého kanclu a zaposlouhala se do přívětivého zvuku pneumatického kladiva.
A to ještě ani není večer...