Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

čtvrtek 28. února 2013

Divá zvěř

Jako by nestačily čtyři hladové krky, které mám doma  (2 x kocour, 1 x kočka, 1 x Silvestr...), ještě mě každý den odchytává tahle trojka... (2 x kocour a 1 x tříbarevná májová).
Bydlí to u nás a věčně mi to šmatlá po parapetu a frflá na sklo oken... Jenomže copak se na ty potvory může člověk zlobit? No, asi může... ale já to nedovedu. A dám...
(Z preventivních důvodů jsem to nechala všechno vykastrovat.)

Myšák, Vilda a Majča

středa 27. února 2013

Lenivej hamoun a škrt

Lakomost a nepřejícnost Silvestrova projevila se v okamžiku, kdy se mne opatrně zeptal, co chci ke svým květnovým narozeninám za věcný dar.
"Nového digitálního fotoaparátu se mi zachtělo, drahý..." špitla jsem nesměle.
"Máš dva Nikony, kompakta a zrcadlovku s kdovíkolikama objektivama..." podivil se Silvestr.
"Já vím, ale já jsem si vybrala takovýho drobečka... má docela slušné rozlišení a mají k němu i hromadu příslušenství, mohl bys mi pak k červnovému svátku a k vánocům něco dokoupit a nemusel bys mít starosti, co mi máš koupit za volovinu..."
"No já nevím... když už sis ho ale vybrala... tak dobře... no tak ukaž, kterej to je??? Tenhle? Hezkej... cože? He??? Takovej křáp???  To, já ti pořídím jinej... sejmu tu jabloň na zahradě a pořídím ti luxusní Apple Camera Obscura made in Pentax Silvestr. To a tvoje Nikonítka ti budou muset stačit, na tenhle krám bych musel vzít měsíčně aspoň dvě služby navíc a to se tedy, beruško milá, ani za mák nechce."
Hmmm, a mám po ptákách  megapixlech ...

úterý 26. února 2013

Zvědavost

Takový hezký kocourek je to, ale když s ním cloumá zvědavost a strká ten svůj všetečný rypák kam nemá, tak to tahle dopadá...

Když musím...

Takový den blbec dneska - byť nejsem v práci a ani neuvažuju, že bych tam dneska šla, doma se plácám od nádobí k žehličce a najednou... přišlo to na mne...  už pár týdnů uvažuji a nevím, jestli ji potřebuju nebo ne... A najednou jsem prozřela a zjistila, že jí prostě MUSÍM MÍT.
Ne zítra, ne večer, ne za hodinu. TEĎ. HNED. HNED!
A protože hned je HNED, musela jsem hromádku právě zametených kočičích chlupů nechat pod smetákem, hodila na sebe něco, aby mi venku nebyla zima a šla jsem si jí koupit.

Konečně jsem zpátky doma... jdu zamést ty chlupy, pak se vrhnu na žehlení a na stole bude ležet knížka z vydavatelství Computer Press, která bude čekat, až na ní přijde řada...

Ale stejně jsem jí musela mít. A HNED!!!

neděle 24. února 2013

Asi mám po žížalkách

Moc hezká hromada sněhu za noc napadala, sotva jsme se Silvestrem do práce dorazili (2x Kopřifa jela jinam, než se od ní chtělo, ale zabořila se do závějí a tak se jí nic nestalo). Na parkoviště u divadla jsme se ani nesnažili vjet, protože jsme ho nenašli a jen podle vršků budov, vykukujících ze sněhu, jsme tušili, v kterých místech asi je (maličko jsem si zapřeháněla, tolik sněhu nebylo, ale parkoviště opravdu nebylo vidět a vjet na něj se nedalo, protože hromada sněhu a cestička do kopečka). Naše divadýlko má naštěstí i krytý tunel, do kterého jsme se snažili dostat, což se nám po veselém smýkání, výměny řidičů a Silvestrova poklusu Kopřifu tlačit, a nakonec díky Silvestrovu řidičskému umu a za převelkého přispění statečné Kopřify, která zřejmě usoudila, že už jí to na sněhu stači, prohrábla kola a pomalu se sklouzla rozjela směrem ke vratům do tunelu. Když se dostala na suchý podklad, tiše zapředla a nechala se zaparkovat v koutku tunelu. Dopolední sněhovou vánici vystřídal déšt a já už jen čoučám, jak hromady sněhu ráno bílého se mění v hromádky čehosi šedého...

sobota 23. února 2013

Únor bílý se mi líbí

Tolik sněhu u nás doma nepamatuju, ale přiznávám, že se mi to líbí. I mne mrzelo, že jsem prospala téměř celý den a této zmrzlé, padavé vody jsem si moc neužila. Zítra jdu zase do práce od nevidim do nevidim (nebo od vidim do vidim, to je fuk...), no a pak snad budu mít klidnější období. Snad...

pátek 22. února 2013

Jen tak o ničem

Poměrně hektický den už skončil. Na to, jaký byl v práci celý den zmatek, se vše obešlo téměř bez problémů. Jedna kolegyňka už je snad zdravá a slibila, že mne ráno vystřídá - doufám, že nezaspí, protože už se docela těším domů. Druhé kolegyňka si nechala ukončit neschopenku v neděli, aby šla do práce až v úterý, kdy je na ní řada... hm...
Pokud se nic nepokazí, tak bych mohla mít v pondělí a úterý volno... ale pro jistotu se moc těšit nebudu...

V divadle je pusto a prázdno. Šla jsem hledat Fantoma, ale i ten si asi dnes vzal volno nebo čeká na půlnoc,  než začně šmatlat po chodbách.

Divadlo přikrývá pomalu padající sníh.
Doznívají poslední ozvěny divadelního šumu.
Začíná opět to zvláštní, husté ticho.
Fantom nikde.
Divadlo spí.

čtvrtek 21. února 2013

Unavený den

Z divadla jsem ráno vypadla poměrně záhy a když jsem kolem něj cestou domů projížděla, únor na mne silně mávnul a oznámil, že skutečně není jarním měsícem. 
Doma jsem nakrmila zvěřinec, proběhla sprchou a vrhla se do peřin, abych mohla večer vstát, trošku schovat binec pod stůl, vyžehlit Silvestrovi alespoň dvě košile zítra do divadla a opět proběhla sprchou a vrhla se do peřin, protože mě zítra čeká práce v divadle až do soboty a v neděli nanovo, fuj, už ať je ta třetí zdravá. Naštěstí už se zase střídáme alespoň dvě, ale i tak je to děs. 
Maminka moje dneska absolvovala druhou chemoterapii, zatím to zvládá naprosto bez fyzických problémů a kdyby jí neslezly ty vlasy, tak by ani nevěděla, že na nějaké byla. Kéž jí to vydrží...

středa 20. února 2013

I pagliacci

Když přijdete ráno s obstojnou náladou do zaměstnání, do kterého se po dlouhé době i docela těšíte a snažíte se v dobré víře něco vyřešit, něčemu pomoct a něco z vlastní vůle navíc udělat a dostanete za všechno obratem vynadáno, hned získáte další chuť a elán do další práce a den je ještě mnohem, mnohem hezčí.

úterý 19. února 2013

Praská a skřípe parapet

Jsem nějaká rozpačitá a nespokojená a mám pocit, že se na mne valí víc, než je zdrávo. Práci, kterou máme dělat tři, jsme s kolegyní přes týden táhly samy a dvě hodiny po dnešní půlnoci mi tato milá kolegyňka volala, že jí jaksi není dobře a že minimálně dva dny nepřijde. Takže ráno místo toho, abych mazala domů za zvířenou, zůstala jsem v divadle a nebavilo mne to.
Taky se mi už přastala líbit grafika na tomto deníčku a tak jsem si vybrala novou, střízlivou a krásnou... Jenomže když jsem to vše přepsala, tak se to nějak rozhodilo a nebylo to to pravé ořechové a tak jsem to vrátila do původního zimně-šedivého stavu. Ale blíží se jaro a tak alespoň velmi brzy změním barvy z mokré zimní na něco veselejšího a jarnějšího. Asi to tady šoupnu do zelena... je to hezká jarní barva a dobře mi ladí k pleti, především v posledních dnech.
Moje milá rodička si dneska nůžkami ostříhala vlasy a jestli to jen trošku půjde, tak v pátek jí vezmu hlavu mašinkou. Zítra jde na druhou chemoterapii a uvidíme, jak to bude zvládat. Chudinka moje malá, breči, kudy chodí - ztráta vlasů není pro ženskou nic moc a moje maminka navíc na své kštici celý život až extrémně lpěla, ale snad se s holou hlavou smíří a naučí se s tím žít. Má krásné dvě paruky, turbánek, mraky šátků... a snad to všechno dobře dopadne a konečně potom chvíli zkusí mít krátké vlasy jako já.

neděle 17. února 2013

Kdeže je to jaro???

To byl tejden... brrr... Nějak mne už zmáhá dělat práci pro tři ve dvou. Zítra jde nemocná kolegyně na kontrolu, tak jsem zvědavá, jestle nám laskavě sdělí, jak dopadla.
Ráda bych aspoň dva dny volna... nebo třeba jen den a půl. Chci se ráno pořádně vyspat (proč se mi ráno po zazvonění budíku nejlíp spí a v noci ne a ne zabrat???) a pak by nebylo od věci, kdybych doma trošku proběhla s hadrem... nějak se nám tady tvoří binec a já nechápu proč, když skoro nejsme doma.
Zima dobrá, ale pořád si myslím, že bych na jaře tenhle divadelní maraton dávala líp.
No, tak jsem si  tady postěžovala a jdu někde hledat síly, abych si je vzala sebou zítra do divadla.
Než jsem to postla, tak to roztálo... ale bylo to hezké.

sobota 16. února 2013

356 x tolik věcí k vidění...

Před nějakou dobou mne zaujal PROJEKT 365 a několikrát jsem se o něco podobného - nezávisle na PROJEKTU 365 - pokoušela. Někdy slovem, někdy písmem, někdy mixem obojího. Ale vždycky do toho po pár dnech něco vlezlo...
S prvním lednem letošního roku jsem se o to pokusila znovu - na stránkách se starým a téměř nepoužívaným nickem. Žádné texty, jen malá fotka, datum a konec. Místo mého ksichtíku bílá kočka. Málo práce. Vyfotit, postnout. Okamžik času.

Dneska jsem si řekla, že to zkrátka ten rok vydržím, oprášila jsem si všechna nikonítka, protože mobil na všechno nestačí, upravila jsem profilové jméno a hrrr do boje. (Když už jsem do toho naverbovala Silvestra a uvažuje o tom Jejka...).

Takže uvidíme, jestli se z toho zblázním. Weby mám teď vlastně tři. Ten jeden, už mnoho let starý a nadčasový (pro nás něco jako sběrný dokument), tenhle a 365ku (kterou jsem nemohla přifařit sem, protože by se nevešla...).

Ale udělat a postnout každý den jednu fotku nemůže být takový problém, ne? Nebo jo??? Uvidíme...
No jo, opičim se po Silvestrovi, ale já chtěla ukázat, jak mám nalakovaný pařátky... :D

pátek 15. února 2013

3

Čas letí, hojí rány, zmírňuje a otupuje smutek. Ale stejně se tu a tam zasteskne.
A někdy sakra pořádně...
Nedá mi nevzpomenout.

čtvrtek 14. února 2013

Vernisáž

Leží přede mnou na stole pozvánka na vernisáž. Nevím, jestli půjdu... ale asi ne, protože kultury mám tento měsíc víc, než dost, ba dalo by se říci, že plné zuby. Nedávno se mne kdosi zeptal, jestli bych s ním nešla do divadla... praštit takového rozzuřeným kaprem po čumě...
Ale tahle výstava by nemusela být nezajímavá... ovšem abych jako už několikrát dříve nešla domů zklamaná a znechucená...

SEXUÁLNÍ OBJEKT PODLE MÉHO VKUSU
 (erotické koláže a grafika Jánuše Kubíčka)
souběžně probíhá výstava abstraktní malby téhož autora
UMĚNÍM UNIKAT STUPIDITĚ SVĚTA
Vernisáž je 20. února a výstava potrvá do 10. března. 
GALERIE U BETLÉMSKÉ KAPLE

Divadlo bez dívání

Cesta kolem světa ... za absolutní tmy

Ojedinělé zážitkové představení na motivy slavné knihy Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dní. Tento román pak ve vlastím překladu a úpravě čerství absolventi DAMU přizpůsobili jedinečnému záměru – vytvořit interaktivní představení, které divák vnímá všemi smysly, kromě jediného - zraku. 

Představení, které stojí za shlédnutí prožití...
Divadlo Kolowrat do konce sezony  hraje dnes a 2. a 15. března.

středa 13. února 2013

Spící divadlo

Divadelní den pomalu končí a ruch zkoušek a shon kolem večerního představení už je pryč. Divadlo pomalu usíná a začíná žít svým vlastním životem. Mám ráda noc v prázdném divadle. To zvláštní ticho, které dokáže vyprávět své zážitky. Dech dějin funí z každého rohu.
I když přiznávám, že jsou místa, kam by mne v noci nikdo nedostal ani párem turů, protože si v každém stínu pěstuji své vlastní strašidlo...
Možná je to jen moje fantazie, ale co když tady v noci pár skutečných Fantomů opravdu chodí po stotřicetiletých chodbách...?

úterý 12. února 2013

Únor bílý...

Možná jsem zvrhlá, ale když je únor a venku padají - podle Jejky - velké, tlusté, přežrané vločky, tak se mi to líbí. Překonám svou lenost a odmítnu spánek, i když po probdělých čtyřiceti hodinách a sotva pěti spánku by se malý šlofík jetšě hodil, hodím na sebe něco vrstev oděvů a opustím teplo domova a vyrazím s Jejkou na oběd. Předpokládám, že sněhová nadílka za pár hodin zmizí, tak ať si toho ještě chvilku užiju. (Doufám, že sebou někde nefláknu, to bych pak asi ódy na sníh nepsala a spíš bych zde řvala něco o bílejch srač zlý, zlomyslný nepěkná věc...)
Také spojím příjemné s užitečným, protože si musím někde ulovit něco poživatin na zítra do divadla, když stále sabotuji své návštěvy v divadelním klubu. Prostě za jeden párek s bramborovou kaší plnou hrudek já osmdesát káčé dávat nebudu.

pondělí 11. února 2013

Pondělí jak vymalované

Když jsem v neděli ráno odcházela do divadla, těšila jsem se, kterak si užiju tento týden. Do práce jen ve středu a v sobotu a po zbytek dnů gaučink a žravink.
Snad i proto jsem v noci tak blbla se Zlatovláskou - vidina pondělního rána ve mne vzbuzovala nesmírné množství pozitivní energie. 
A jak se naplánovalo, tak se udělalo... Ve čtvrt na devět už jsem krmila svůj domácí zvěřinec a těšila se na vanu, pivo u chvíle ve Swampu a poté tak toužebně očekávaný skok do peřin.
Nebudu tady rozebírat co, proč a jak, zkrátka kolegyně si ráno uvědomila, že už jí týden není dobře a že má tři dny teplotu a já si tedy jen vypláchla papulu Listerinem, nakydala jsem další vrstvu mejkapu na tu včerejší a během pár minut už jsem seděla v autičku a jela zpět směrem k divadlu. Ani jsem si nestačila rozestlat...
Ne, nečekáme od toho střeva slova díků, že to někdo vzal za ní, ale když se vrátila od doktora a nechala v zalepené obálce neschopenku se slovy, ať to dáme šéfovi, mohla alespoň utrousit datum, kdy jde na kontrolu nebo tak něco...
Po jejím odchodu byl mému, krví podlitému a zuřicímu zraku vzteklého býka, představen nový externí sólista našeho divadla. Krásnej, milej, urostlej, portugalskej koloušek... Sakra, ženy, to je hříšně hezký chlap. Den se mi hned přestal zdát tak nanicovatý a oko mé radostně zajiskřilo a nic na tom nezměnil ani fakt, že procenta sexuální orientace má tento fešák zatraceně nízko.
Stejně bych ho za Silvestra nevyměnila.

neděle 10. února 2013

Útlý pas a ňadra dmoucí...

"...budu mít zase zlatý vlas, maličkou nožku, útlý pas, okrouhlý bok a ňadra dmoucí, dědečku ty náš vševědoucí..." mlela zakletá princezna Zlatovláska.
Dneska po představení jsem začala mít roupy a tak jsem chtěla, aby se Silvestr převléknul také za takovou vnadnou princeznu Zlatovlásku. Díky jejímu zakletí by snad jeho třiačtyřicítka nožka a černé křoví na obličeji, kterému říká plnovous, nemusely tolik vadit.
Za tímto účelem jsem mu předhodila dvoje šatky, které tady nosí dámy (a mámy od dětí), ale nějak se mi nepodařilo do nich Silvestrovu, již ne zcela atletickou a téměř stotřicetikilovou, postavu narvat, i když jsem se snažila jak orel. 
A to ty větší mají v pase skoro 56 cenťáků...!

čtvrtek 7. února 2013

Katastrofická křivka

Dva dny doma utekly jako voda a zítra se zase musím zapojit do pracovního procestu...či do kulturního dění... to je fuk, zkrátka jdu na šichtu, kde se na sebe budeme zubit a chválit se, jak vypadáme báááječně, jak nám to sluší a že jsme prostě největší hvězdy a že je skvělý, že se zase vidíme, vždyť jsme přeci jen kamarádi na život a na srmt... a přitom bychom se vzájemně s takovou chutí nakopali do řitisek...
Ale nesmím to vidět tak černě, uričtě to bude príma den...
Mým snem ale stále zůstává vidina nudného, klidného a bezpečného zaměstnání... chtěla bych dělat zubařku aligátorům...

Noční povzdech

Babička mi mnohdy říkala, ať si najdu pořádnou práci, abych nemusela trajdat po nocích. To bylo v těch klidných dobách, kdy jsem mazala domů ve chvíli, kdy po představení sjížděla železná opona. Pravda, když většina představení končí po půl desáté, domů jsem chodívala kolem půlnoci, což u naší babičky evokovalo mnohé blbé pocity.
Už se, děvenka naše starostlivá, ale nedožila našich divadelněpracovních a pracovnědivadelních změn a nevím, zda by byla spokojená. Nicméně již netrajdám po nocích, protože v divadle kejsnu do rána a domů přicházívám v osm... devět... deset... jak to kdy vyjde.
Každopádně jako slušné děvče chodím domů za světla.

Jenom je škoda, že když mám někdy dva - tři dny volna, tak neusnu před půlnocí jako normální člověk, ale straším zase do ranních hodin, abych poté byla celé dopoledne zachumlaná v peřinách...

Jednou nejspíš praštím vzteklým kočem doktora, až mi zase bude doporučovat pravidelnou životosprávu.


Slyšela jsem, že existují lidé, kteří mají zaměstnání, do kterého chodí do pondělka do pátku (třeba například od 8 do 17 hodin) a každý víkend mají volný. To musí být děsná nuda.

Tak moc bych jí chtěla zažít...

úterý 5. února 2013

Takový normální den...?

Už by to opravdu chtělo jaro. Víc světla. Víc elánu. Víc lidského porozumění...

Ráno jsme si v práci řekli, co a jak je nového a co je třeba, chvíli jsme to intenzivně probírali a pomalu nevěděli, kdy přestat - ono to taky v tom divadle tak hezky zní...
Dopoledne nám bylo oznámeno, že se máme vypakovat ze stávajících prostor, že nám budou přiděleny nové. Ovšem nejdřív někam vystěhovat (skříně, stoly, židle nejlépe pod rohožku, tiskárny a počítače do kapes...), pak čekat... čekat... a pak někdy někam nastěhovat. Jak jednoduché.

Do toho dětičky... moře ječících maličkatých dětiček v předškolním věku a v doprovodu mladších sourozenců v podobě vřeštících kočárků, pochopitelně vše za dozoru velmi hlasitě hovořících rodičů. A milí pánové zedníci jali se vybourávat okýnko v naší kanceláři, aby z té maličké mistnosti posléze udělali dvě velké. Souběžně s tím jsem opět vyslechla pár stížností na mou nejbližší kolegyni a žádost, abych s tím konečně něco udělala. Jenže já netuším co - maximálně to můžu vykvákat na lampárně nebo tady.

Jedna babička, doprávázející rozkňouranou, nevrlou holčičku, upadla a rozsekla si čelo. A poté mi vynadala, protože obvaz, který jsem jí poskytla z nejlbižší lékárničky, byl hrubý. Není nad teplé, lidské slovo.


Právě jsem toto chtěla publikovat, leč obrovský řev přehlušíl řev ještě větší. Zaujalo mne to a šla jsem se podívat na chodbu. Malý, asi čtyřletý chlapeček nadával své mamince do surových hyen, protože mu z automatu vypadla zlomená sušenka. Když do maminky, argumentující tím, že za to nemůže, ale že se mu přesto omlouvá, začal bušit svými maličkými pěstičkami, překonala jsem mdloby a zalezla do starého kanclu a zaposlouhala se do přívětivého zvuku pneumatického kladiva.

A to ještě ani není večer...

pondělí 4. února 2013

Znásobit 3x a je to jako u nás doma...

Šátečky sobě vyperu... čímpak?

 Jedna paní povídala... vlastně ne jedna paní, ale TA jedna paní, která vede prádelnu v našem divadle, povídala, že prací gely nejsou tak prima, jak se říká. Jednak dávají docela intenzivně zabrat pračkám (její slova podpořil divadelní opravář praček) a také nemají takovou prací sílu, jako prací prášky.

To se dozvídám po takových letech v divadle... Co je na tom pravdy nevím, ale nemám důvod nevěřit. Tak tedy doplácám všechny gely na praní (kterým soustavně říkám tekutý prášek) a vrhnu se na klasiku. Podle détestu dostal jedno z nejlepších hodnocení Denk Mit... tož vyzkoušíme, uvidíme...

Koničivaááá!

Posledních 24 hodin jsem sice i přes mé předsevzetí neprospala, leč úspěšně proflákala a snažila své fyzično dát nějakým způsobem dohromady, aby se mojí maličkosti zítra v divadle moc ostatní neděsili. Lenivá jsem byla přímo excelentně - místo krmení pračky jsem krmila sebe a vegetovala jsem doma jen ve slušivém huňatém župánku. Divoké klima mne donutilo vzít si prášek na hlavičku a než zabere, courala jsem se po Swampu a také jsem si prohlídla tento deník. Mezi hnojištěm všech možných widgetů (můj domácí blog je tak serilně strohý, že si to tady užívám...) moje oko udeřilo na počítadlo:

To nechápu... kde se to bere? Vždyť tento bločíček je teprve miminko... a ještě k tomu docela nezajímavé...  
prostor pro kroutění hlavou
Zkoušela jsem F5 a počítadlo se nezměnilo... difné.
Každopádně dalším zkoumáním bloggeru jsem zjisila, že se tento můj druhotný deníček stal světově proslulým a hojně navštěvovaným i ze země, kde slunce vychází:

Fakt by mne docela zajímalo, jak se sem ten Japončík dostal... Musel čumět asi stejně, jako jsem na jeho přístup tady čuměla já... Škoda, že nenechal vzkazík :D

neděle 3. února 2013

Padla

Včerejší ples byl svou výzdobou nejhezčí, který jsem v našem divadle zažila. Když moderátor ve tři hodiny ples slavnostně ukončil, byl to povel pro celebrity a jejich hosty, aby se rozprchli po všech možných dostupných i nedostupných koutech divadla. Ve čtyři bylo konečně divadlo bez diváků a na několik minut ztichlo. A pak začala smršť. Podlaháři začali likvidovat parket, číšníci nosili nádobí, zbytky jídel a vybavení teplé i studené kuchyně k připraveným dodávkám před divadlem, kulisáci začali montovat sedačky do řad, aby měl divák kam usednout... pak ještě zbourat jeviště a postavit na večerní představení... Málokdo si tenhle frmol na tomto místě dokáže představit. Uklízečky jak včeličky poletují po celém divadle a uklízejí - tu láhev minerálky, tu rozlitou sklenici vína, tu střepy od čehosi, tu rozšlapaný chlebíček, tu dámské krajkové kalhotky a na toaletě zapomenutý umělý chrup, tu hřebík, tu rtěnku, támhle jednu botku, támhle druhou... leč jinou, než byla ta první... (ano, všemožné věci se nacházejí)... Jejda, támhle někdo na červeném koberci uklouznul po rajčeti...


Nemám ráda tyto nóbl akce. Mám ráda naše obyčejné představení. Ale kšeft je kšeft.
Nechávám divadlo svému osudu a odcházím v míru a pokoji za svým umňoukaným zvěřincem s touhou vrhnout se do peřin a alespoň dvacet hodin spát...
Chtěla jsem interiér našeho stánku po akci vyfotit, ale nějak jsem na to dneska neměla sílu... tak snad příště, bude-li nějaké. Místo toho jsem našla v mobilu fotku krátce předplesovou, kdy divadlo zelo prázdnotou a já šla s Martinkou do jeho specifického ticha trošku relaxovat.  Než rozsvítili, pak už byly kouzlo ticha a dech dějin fuč.

sobota 2. února 2013

Plesám, plesáš, plesáme...

Přípravy na dnešní večer jsou v plném proudu. Cateringové firmy se předhánějí v dodávkách laskomin a podlaháři čekají s pivem u piva na konec celebritího tanečního reje, aby se mohli vrhnout na taneční parket za účelem jeho totální demolice. Parket se jim letos obzvláště povedl, leč klouže jak sviňa....
To je ale vyblitá fotka... Asi budu chtít mobila s bleskem a s rozlišením větším, než dva megapixlíky...

pátek 1. února 2013

Cosi mi uniklo...

Asi jsem nedávala ve škole pozor, nebo když jsem dědečkovi truhlářovi koukala v dílně přes rameno, zřejmě jsem myslela na kdoví co, či snad byl webmaster nažranej houbiček až za roh...???
 Kutil domácí najde i jiné lahůdky...