Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

pátek 17. ledna 2014

Veterina

Ráno jsem se po práci stavila v lékárně, abych si koupila nějaké obinadlo, bandáž nebo cokoliv jiného na zpevnění mého - netuším proč - bolavého lokte a po nezdaru jak v lékárně, tak ve zdravotnických potřebách jsem mazala domů, abych vyzvedla maminku a vyrazily jsme s malou pesou na veterinu.

Zrovna na tuhle jsme šly prvně a byly jsme zvědavé, co nás tam čeká. Překvapení velké - hezké prostředí, super přístup lékaře a takové bezva střelené sestřičky nejen k pese, ale i k nám a nakonec cena, kterou jsme zaplatily, taky nebyla nijak přemrštěná. Velmi zvažuji, že změním veterináře a se svým zvěřincem začnu chodit také sem. Zkusím veterináře ukecat na množstevní slevu...

Pan zvířecí doktor se divil, jak je čivava na svůj věk maličká, ale nakonec jí prohlásil za dobře prospívajícího mrňouse.
Malá pesa byla statečná, i když radost neměla a očkování si nijak zvlášť neužívala. Cestou domů se jí dokonce i líbilo v tašce po našich kočkách (svojí vlastní cestovní kabelu ještě nemá) a zvědavě vykukovala na svět. Doma pak asi hodinku spala jako mimino, aby vzápětí mohla demonstrovat, jak to vypadá, když malému štěňěti nejmenší rasy na světě naočkujete dynamit.
První cesta na veterinu

středa 15. ledna 2014

Chihuahua

V pondělí 13. ledna jsem vypadla z práce kolem poledne a už v půl jedné jsme s maminkou nasedaly do auta a vyrazily směr Čivava do jedné středočeské vesničky, kam  nás v pohodě dovedla navigace. Bez této vymoženosti bychom tu cestu možná hledaly ještě dnes...
Připadala jsem si cestou jako malý retardovaný blbeček, protože vidíc po letech na poli pasoucí se živé krávy, vzbudilo to mé velké nadšení a když jsem v cílové stanici vystoupila z auta a uviděla jakéhosi strýca, který vedl pravého, velkého a živého koně, začala jsem jásat, až jsem toho bodrého muže vyděsila. Tomu koni jsem byla totálně fuk.

Paní Chovatelka byla nesmírně milá a když nás pozvala dál, maminka se okamžitě vrhla k maličkému psíkovi v předsíni a rozplývala se, jak je to maličké a miloučké. Paní Chovatelka se pobaveně usmála a vyvedla maminku z omylu: "Ne, to není to štěňátko, to je jeho maminka... to maličké je támhle na dece."
No a pak jsme uviděly to maličké nic. Maminka si to vzala do ruky, ono jí to olízlo nos a byla packa v rukávě.

Cestou domů bylo mimi v košíku hodné a skoro celou dobu spalo. Já ještě skočila do jednoho Pet Centra a koupila jsem maličkou domácí boudičku, hračku, granulky a konzervičku. A pak už jsme všichni včetně Silvestra jen ňuňali a ťuťali a zviřátku se to docela líbilo a maminku si zamilovalo a maminka si nejenže zviřátko taky zamilovala, ale pookřála a začala se víc zajímat o svět.

Tak snad to holkám hodně dlouho vydrží.
Kus Silvestra s celým psíkem

neděle 12. ledna 2014

Dú čivavy dúúú

Zítra to budou čtyři měsíce, kdy moje maminka zůstala bez své drahé polovičky. S touto tvrdou realitou se pere, jak může nejlíp. Prvotní šok se změnil ve smutek a beznaděj a i když se snažíme jak to jde, doléhá na ní samota a pomalu ztrácí zájem o dění kolem sebe.

Už kdysi před mnoha lety si přála mít čivavu. Macecháček to nijak nezavrhnul, ale oznámil, že takovou potvoru venčit nebude, a tak si pořídili jezevčíka. A protože i ten je už dávno v psím nebi, začala teď maminka uvažovat o psím kamarádovi...

Dnešek byla moje pracovní morálka zoufalá, ale zato vím o každé čivavě v republice, která je zrovna k mání. Kolem poledne jsem mamince poslala e-mail s odkazy a fotkami na několik čivav,  které jsou aktuálně k odběru a jsou pro nás jak finančně, tak místopisně přijatelné - psíčata vzdálená půl republiky a za dvanáct tisíc jsem vyloučila, zrovna tak jako ubohá štěňátka z šílených psích množíren (takové "chovatele" bych zavřela do dolů). Mamina mě skoro div neposlala do háje, aby mi vzápětí zavolala, jestli už to mimi má jméno, nebo jestli si ho bude moct pojmenovat sama. A tato, dřív tak nesmírně akční, dáma zbytek nechala na mě. Zažhavila jsem si telefon a skoro vymlátila baterku, ale výsledek se dostavil. Čivavy téměř nejsou, ale...

Ráno vyrazím rovnou z práce do Luxoru koupit knížku o chovu čivav (já, jako majitel ka koček a dříve psíků velkých plemen, nemám s takovými chcípáčky moc zkušeností) a potom frčíme přes kus naší vlasti na nezávaznou návštěvu k jedné maličké, prý neskutečně rozmazlené, čivaví holčičce.
A jestli si holky padnou do oka, tak nás už zítra bude v baráku zase o jednoho víc :).

neděle 5. ledna 2014

Sakra cedula

Včera jsem si s automatokafem vyšla před práci, abych se podívala, jak řádí lednová dešťová vánice a tu ke mně přistoupí dáma a ukazujíc na náš vchod, vyštěkne:
"To je vchod do metra?"
Přiznám se, že nemám moc ráda, když mě někdo bez pozdravu a požádání takto osloví (asi už i já patřím do staré školy), ale je nový rok, tak proč hned tak záhy někoho posílat do prdele.
"Ne, není" odpovídám poměrně slušně.
"A vy ste vocaď?" vycenila na mne ta paní zuby.
"No ano, jsem, potřebujete něco?"
"A víte určitě, že to není vchod do metra, sakra?"
"Vím, neni."
"A můžete mi sakra říct, proč to tam nemáte napsaný?" Dáma v tuto chvíli použila velmi vysoké céé.
"No protože, sakra, připravujeme ceduli, sakra, na který bude napsáno, co všechno v tomhle baráku sakra nenajdete, a mimo muzea, hospody, mateřské školky a katastrálního úřadu tam bude uvedeno i to, že toto opravdu není vchod do metra." Když jsem to dámě vyjmenovávala, rozchechtala jsem se, což onu chuděrku docela rozdráždilo. Nedovedu už přesně popsat, jak moc mi vynadala, ale čím víc zuřila, tím víc jsem se smála. Prostě to nešlo ustát. Nakonec jsme se nějak domluvily, poradila mi, abych nebyla drzá a já jí poslala do metra. Ale chybička se vloudila, poslala jsem jí pěšky na stanici, která je od nás o trošku dál, než ta druhá za rohem...

sobota 4. ledna 2014

A jedééém

Jestliže platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok, mám se na co těšit, protože můj první volný den tohoto roku je až 9. ledna. Silvestra jsem prožila v práci, kde jsme si o půlnoci za pištění Netopýra s kolegou připili kávou a poté jsme tam radostně pracovali až do prvního lednového večera, abych potom mohla padnout doma do postele a dát se trošku dohromady na další pracovní den.
Novoroční přípitek
Ve stejném kolotoči jsem zatím pořád a doma to začíná být docela znát. Hromádka nevyžehleného prádla se stává hromadou a po celém bytě začíná být vidět, že můj volný den, který mu věnuji, už začíná nepatrně postrádat.


Zítra nám také jmenují nového ministra a nevím, jestli mám být v klidu nebo jestli se mám začít bát o práci ještě víc, než doposud. Intenzivně se snažím odpudit myšlenku, že ať do dopadne, jak to dopadne, dopadne to špatně.

Určitě ne...