Kvíčala

Na jaře roku 2014 mne okolnosti donutily stát se po letech opět motorizovanou dámou a pořídila jsem si krásnou maličkatou třídveřovou Pumičku, se kterou pár let celkem spokojeně brázdila naše silncie, hvozdy a tankodromy. Ano, moje maličká Kvíčalka měla určitá omezení, jako že nebylo dobře vidět na silnici díky jejím titěrným rozměrům a coby sporťáček nadskakovala i po přejetí listu, zato do zatáček mohla jezdit dvoustovkou a hodně lidí se za ní se zalíbením ohlíželo. Velkou výhodu měla také v tom, že když někdo chtěl něco odstěhovat, s lítostí jsem musela své služby odmítnout pro její nedostatečné rozměry a každý to dobrovolně musel uznat.

Kvíčalí la lá

Moje starší miminko nedávno projevilo dotaz, kdy zase vyletí Moucha. Nápady by byly, jen což, ale nějako nestíhám...

Tak tedy, co je nového. Hromada drobností a vlastně ani nic. (Tedy něco nového a úžasného je, ale to až příště, zatím pšššššt!!!) Takže:

Prezidenta nemám, milostpaní Krnda mne neustále hněte a přítomnost Burešova v naší matičce zemi je pro mne nepřijatelná čím dál, tím víc.
Přechodem z Androidu na Apple jsem nadšená, po několika týdnech už mohu prohlásit, že Android již nikdy víc.
V práci je klid a pohoda - po letech v divadle stav poněkud snový až neskutečný. Miluju noční služby!
Kočičáci domácí stárnou, ale pořád se drží v poměrně dobré kondici. Jen jsou poslední dobou všichni tři nějak víc rozežraní.
Z kočičáků venkovních zůstává jen kočička Majda - Myšák se objevil naposledy loni v lednu, takže zřejmě už je za duhovým mostem a Vilda se na nás nepřišel podívat už přes měsíc. Doufáme, že jeho druhá rodina si ho odvezla na dovolenou a že se po prázdninách vrátí.
Na zahradu se nám po letech vrátili vrabci.
Mám opět Kvíčalu....

A Kvíčala... to je kapitola sama pro sebe...

Léto budiž pochváleno!

Tak nám pomalu končí září a já bych se chtěla trošku poohlédnout za uplynulým létem, které bylo hodně nestandardní, leč odpovídající mým trendům posledních let.

Stezka

S drahým polovičkou jsme po mnoha měsících měli společný den volna a místo toho, abychom se věnovali nezbytně nenutným domácím pracem, vyrazili jsme se kochnout krásami české země.
Protože Kvíčale končí tento měsíc technická a kdoví, zda bude schopna a odvedena i nadále, vzali jsme tedy na cestu maličkou Kvíčku a velkou Kopřifu nechali doma. Dobře nám tak...
Kvíčala statečně dojela až na místo určení a protože vařila jen posledních pár metrů, řekla bych, že dojela bez závad.

Cesta do vzpomínek

Včera, krátce před polednem, jsme se se Silvestrem dostali do centra Prahy a když se nám nechtělo domů, vypravili jsme se na toulky mojí minulostí. Začali jsme na Smíchově...

Modrá Kvíčala s psíkem

Jedna zelená Kvíčala u Václaváku mi unikla, ale před Národním divadlem jsem čapla jednu modrou s psíkem na místě spolujezdce.

Výjimečně nechávám fotku v nepatrně větším rozlišení, líbí se mi psíkův výraz.

Ulovená Kvíčala

Vždycky, když jsem si pořídila nějaké auto, které jsem běžně na ulicích nevídala, jakoby se s nimi roztrhl pytel a bylo jich všude plno včetně naší ulice. S Kvíčalou je situace trošku jiná, opravdu jich tolik nejezdí a tak jsem se vydala do ulic na jejich lov.  A tu a tam se zadaří:

Pražská modrá Kvíčala na mostě Legií

Vyfotit se to mnohdy nedá, většinou nemám foťák na krku a mobil se mi toulá někde v propadlišti kabelky. A tak to občas neprojde nebo dopadne jen tak trošku napůl:

Tohle sice není Kvíčala, ale není to krása?

Byla jsem v divadle!

Vzhledem k tomu, že poslední dobou kmitám pouze mezi divadlem a domovem, napadlo mne, že bych mohla vyrazit někam za kulturou.

Ale kam? 

Do některého z muzeí?

Na výstavu?

Do galerie?

Ne, už to mám!

Půjdu do divadla! 

Statistika nuda je...

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka... ech, poněkud mi ujel Božčin text... tak tedy znovu:
Dávno, dávno již tomu, co mě zajímala spotřeba mého motorového vozidla, a proto jsem si tu a tam pořídila notýsek či jinou papírovou pomůcku, do které jsem si chtěla vést knihu jízd - kdy jsem jela, kam jsem jela, kudy jsem jela, kdy jsem dojela, kolik jsem ujela a za kolik to bylo. Většinou to vydrželo dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, potom znovu další dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, pak jsem si řekla, že od Nového roku (měsíce, týdne, novoluní či slunovratu...) a to zrovna nevyšlo či neměla jsem notýsek, který by ladil s barvou mého aktuálního vozu.

Loni jsem v divadle dostala diář, který nepotřebuju, ale protože je červený, přidělila jsem ho Kvíčale a já si novorončně slíbila (muhehehe), že tentokrát budu už konečně pravidelně zapisovat každý kilometr a každé tankování.
A protože se mi to v lednu nepodařilo ani jednou, rozhodla jsem se, že se na to po letech konečně vykašlu, osobní servisman mi může ... třeba koupit kafe... a hodila jsem touhu po veškerých informacích tohoto druhu za svou šedinami prokvétající hlavičku.

A pak jsem to našla. Androidí aplikaci, která po mně více méně nic nechce. Spíš tedy chce po mně méně, než více. Jenom spustit, když vyjíždím a vypnout, když dojedu a když se mi chce, tak jí můžu říct, za kolik jsem kolik natankovala. A milá aplikace si sama najde odkud v kolik vyjedu, kudy jedu, kdy dojedu, kolik ujedu a kolik projedu.
A aby mi to Aplikace ještě více usnadnila, při hupsnutí do auta stačí přiložit mobil k NFC štítku a už se nemusím starat úplně vůbec o nic.
Pro tuto kratochvíli stačí koupit NFC štítek a spárovat ho s mobilním zařízením. Uvidíme, jak to bude fungovat. Zatím jsem si pořídila krásný, červený NFC přívěšek, který bude ladit ke Kvíčale. O jeho spárování s mobilem zatím nemám tušení, protože přívěšek na mne čeká na poště.
Ale určitě to dám!
Snad...

Zatím na mne sada štítků čeká na poště. 
Já i Silvestr chceme dva.    
Mně osobně je jedno, jakou budou mít barvu, hlavně, když jeden z nich bude červenej

Márfy...

Dnes ráno jsem jako blázen objížděla několik ulic kolem našeho baráku a hledala místo k zaparkování. Při třetí objížďce se v naší ulici uvolnilo jedno místečko, do kterého jsem Kvíčalu pracně nasoukala.
A když jsem se s pytli s kočkopískem, ostatním nákupem a nezbytně nutnými serepetičkami dovláčela před barák, všichni z ulice naskákali do aut a odjeli.
Čučela jsem na to jako puk a hledala kameru z nějakého laškovného pořadu. Nenašla jsem. A ani jsem si nevšimla nikoho, kdo by se mi smál. Tak jsem se nakonec smála alespoň já a ani moc mi nevadilo, že jsem si třetinu obsahu pytle s kočkopískem vysypala do kufru.... Na nadávání bude času dost, až to budu uklízet.