Kvíčala

Na jaře roku 2014 mne okolnosti donutily stát se po letech opět motorizovanou dámou a pořídila jsem si krásnou maličkatou třídveřovou Pumičku, se kterou pár let celkem spokojeně brázdila naše silncie, hvozdy a tankodromy. Ano, moje maličká Kvíčalka měla určitá omezení, jako že nebylo dobře vidět na silnici díky jejím titěrným rozměrům a coby sporťáček nadskakovala i po přejetí listu, zato do zatáček mohla jezdit dvoustovkou a hodně lidí se za ní se zalíbením ohlíželo. Velkou výhodu měla také v tom, že když někdo chtěl něco odstěhovat, s lítostí jsem musela své služby odmítnout pro její nedostatečné rozměry a každý to dobrovolně musel uznat.

Po dvou letech - v září 2016 - jsem jí nechala odvézt k zaručeně spolehlivému a kvalitnímu autoopraváři, který jí měl dát dohromady, vyspravit, co se vyspravit dá a udělat novou technickou. Pán mi vrátil Kvíčalu v červenci 2017 s novou technickou, leč v naprosto dezolátním stavu a nechal si za to zaplatit opravdu velkou částku. Byla jsem na mrtvici a chtěla pana opraváře nějakým obzvlášť trýznivým způsobem zprovodit ze světa. Kvíčalku jsem tehdy za další nemalý peníz dala dohromady, ale už nikdy nejezdila tak, jako před zásahem pana opraváře, jehožjménonechcivyslovit.
V každém případě už jízda Kvíčalou nebyla, jak dřív, nějak jsem se s ní bála jezdit, ale doufala jsem v lepší zítřky. Našla jsem si nového a tentokrát opravdu spolehlivého pána opraváře a dala mu Kvíčalu, aby jí připravil na technikou. A jaké bylo moje divení, když jsem se dozvěděla, že pan opravář jehožjménonechcivyslovit se na veškeré opravy vykašlal, spodek místo vyvaření jen něčím natřel a za velký peníz mi z celkem dobrého vozítka udělal vrak, který už technickou bez investice kolem cca 70 000 korunek českých neprojde ani náhodou.
Kvíčala se tedy stala neprodejnou a skončila rozebraná na náhradní díly.