Čím dál stejně

Už pár týdnů si říkám, že sem napíšu tohle nebo támhleto, spousta věcí se mi zdá zaznamenání hodná a večer je určitě postnu... a najednou už je tady prosinec a nikde nic.

Už to vypadá, že jsem nesnášenlivá a hašteřivá, ale opět musím napsat, že máme nové dva kolegy (mladou slečnu a mladého muže) a opět musím opakovat, že se nám letos obzvlášť urodilo. Především slečna se činí a myslím, že trhá rekordy a velmi rychle a snadno překonala své již odejivší předchůdce, jako například jednoho staršího kolegu Dochtóra a nezapomenutelnou kolegyňku Brunetku.
Současný nový kolega se zatím rozhlíží, ovšem obávám se, že nesprávným směrem, protože my ostatní zatím jen síráme, co vyvádí. Ale třeba se ještě srovná...

Silvestr mi v půlce října slíbil, že "zítra" Kvíčale přezuje gumy z letních na zimní, ale jak to  tak vypadá, vyjedu zas až někdy na jaře, protože letní už přimrzly k silnici, takže zase jezdím sockou a to, co je třeba odvézt, musí počkat na příště.

Taky jsem přežila Českého Slavíka 2014 - a jak jsem tak počítala, byl to můj desátý, kterého jsem se osobně účastnila. A docela si myslím, že by mi to už i stačilo, opravdu nemám touhy být u všeho a ráda přenechám některé pocty mladším, nadějnějším a odolnějším.

A když se mám opakovat důkladně, tak zase napíšu, že nestíhám. O nějakém předvánočním úklidu si nechávám jen tiše zdát, bude nám muset stačit byt poklizený tak nějak všedně. Letos nebude ani stromeček a jiná vánoční výzdoba, která by stejně před rok neumytými okny nebyla asi nic moc. Nemám čas se objednat doktorovi a ani k chlupodravkyni (natož k ní zajít a už pokukuji, že nějaké holčičce z baletní školičky čmajznu gumičky do vlasů, protože nemám čas si jít koupit svoje vlastní...)

Naděje umírá poslední a pořád věřím, že se to zlepší.
A od teď budu psát často a pravidelně.
Jo.

Jména

Od malička mám tendenci všechno pojmenovat. Nejen domácí zvířenu a občas i květenu, ale i věci neživé - pračky, myčky, počítače a především auta.
Nejhorší bylo vymyslet jméno předem - než se to Ono koupilo, pořídilo či narodilo. Většinou předem vymyšlené jméno moc nesedělo a časem se objevilo nějaké na míru šité.
Zvířata máme pojmenovaná většinou podle dne, kdy se narodila nebo kdy jsme si je našli. Matýsek je vlastně Martin, protože jsme ho našli 11. listopadu, Tadeáše jsme našli na Heřmana, ale ten si jméno vysloužil jakousi všivárnou sám a kočku Blaženu, která se narodila na Medarda, jsem měla slíbenou k narozeninám a když je mám na Blaženu, tak to přišlo samo a navíc to na ní i přesně sedí, protože velmi často používám Troškovo "Neser mě, Blaženo!"

Nejhorší to bylo s vymýšlením jmen pro má miminka, protože ta jsem musela nahlásit předem a pak už se s tím nedalo nic moc dělat. Možná jsem to mohla vymyslet tak, aby se to moc nepletlo, třeba jedna mohla být Iva a druhá Květoslava, nicméně stalo se a Markétka i Martinka už si na svoje jména zvykly a docela na ně slyší, i když dodnes brblají, když to člověku ujede obráceně... (Kdybych měla třetí, byla by Marcelka, bychom dodržely Mar... protože i Silvestrovi běhá po světě jeho syn Marek - ale tohle jméno vymýšlela kdysi nějaká jiná...)

Vlastně i jméno Alfa Betová vzniklo víceméně samo. V dobách, kdy byl internet ještě v plenkách, chtěla jsem se kamsi přihlásit a chtělo to po mně login. Tož jsem do políčka klofala jména bájných a pohádkových postav (Admété, Karkulka, Beruška...) a stále mi to psalo, že z toho či onoho důvodu nelze toto jméno použít.
"Krucinál, tak já tam zkusím narvat celou Alfabetu a snad jedno z těch písmen projde!!!" pronesla jsem tiše a smířlivě, když už neprošel asi třicátý pokus použít nějaké skvostné jméno z řecké mytologie.
Prošlo hned to první...

Jméno Blažena se v našem jmenném rejstříku objevilo podruhé, první to byla stará zelená škodovka, kteroužto jsme si před mnoha lety na Blaženu pořídili. A protože se Blažena auto a Blažena kočka navzájem nikdy nepotkaly, zmatky v oslovení nám to nedělá.

Jména aut jsou vůbec kapitola sama pro sebe a také je to trošku složitější - zde se dává vozu nejen jméno, ale nejdříve se určuje i rod.
SAAB byl Vikouš - tento velký těžký vůz musel být chlap a byl to severský bojovník Viking, kterému jsme něžně říkali Vikouš. Citroen Matumba se tak jmenoval po prvním majiteli a Agátku pokřtila Markétka, protože si přebreptla název její barvy z techničáku agáve.

Když jsem prvně viděla moje současné auto, bylo jasné, že to bude holka, protože je červená. O pohlaví bylo tedy rozhodnuto okamžitě. Dlouho jsem jí říkala Kočka nebo Pumina, případně dle nálady Fordice nebo Fordička. "To už ti dochází fantazie?" divilo se okolí.

Kdepak, asi se čekalo na pravou chvíli a AHA-efekt. Fordička si o jméno dnes v noci řekla sama.
Někde v jejích elektronických útrobách je nějaká maličká chybička, kteroužto zatím nemůžeme objevit, nebo se prostě a jednoduše v noci před barákem sama bojí. Projevuje se to tím, že z ničehož nic začne blikat a řvát jako kráva široko daleko. Zvlášť ve tři ráno je to bezva, hlavně sousedům se to moc líbí. A já v tuto noční dobu s nadšením při skoku z postele už beru klíč od Fordičky a během plavného skoku k otevřenému oknu již zaměřuji a stiskem rozespalé ruky většinou Fordici zmlknu.

Dnes v noci, asi tak ve 3:40 jsem při této činnosti zašeptala na celou ulici: "Doprdele co zase blbneš, ty plechová červená Kvíčalo???"
A jméno bylo na světě.

Fordička Kvíčala se v noci na ulici asi bojí...

Lecosové

1. máj jsem neposkakovala s třepetalkama pod tribunou, nepozorovala žižkovské ženy a nevyrazila ani na Petřín, protože se v plynárně rozhodli předělat v naší ulici plynovod, takže po mnoha a mnoha letech musela být vyklizena prádelna, kde je havní uzávěr plynu a kde budou v následujících dnech cosi plynového dělat plynaři. Snad to budou dělat dobře, protože bych se přeci jen ještě nechtěla podívat na svůj rodný dům z výšky...

Pro mou maličkost je zásadní, že zítra nám vypnou na dobu neurčitou plyn a protože jsme spíš plynová, než elektrická domácnost a blíží se Pankrác, Servác a Bonifác, mám z toho převelikou radost.

K této taškařici pochopitelně patří i rozkopaná ulice a kus zahrady od plotu až k domu vyfasoval rygol jak pro Blanku a vůkol rododendronů bahnité haldy.

Pohled z ložnice

Ale vrátím se k prádelně. Za roky se do ní odkládalo vše, co se jednou může hodit a co je škoda vyhodit. A pár let už si slibujeme, že vše vyklidíme. Kdoví, kdy by k tomu došlo, kdyby nebylo výše zmíněných plynařů.
S Jejkou jsme se statečně vrhly do zapavoučeného sklepa a s ním sousedící prádelny. Během hodinky jsme udělaly hromadu práce, prádelna je jako nová a na chodbě čeká několik pytlů s lecosy na vyhození.

O některé z lecosů se musím podělit:

Můj první notebook, teď už exponát do muzea. Dokonce i s nabíječkou. 
Zapnout jsem nezkoušela.
Asi šestisetstránkový ACCESS z roku 1995 jsem vyhodila bez focení.

 

Další věcička, na kterou jsem za ty roky zapomněla. 
Kdo to tam mohl dát??? Asi já...
Je stále funkční.

V jednom koutě se krčil hřebínek
 - nepostradatelný doplněk v zadních kapsách riflí mladých mužů v 70-80 letech.

Po babičce v odložené americké kredenci zbyla krabička na čaj...

...a vedle krabičky na čaj ležely socialistické cigarety. 
Naprosto netuším, čí kdysi mohly být.

Když tohle objevila Jejka, zamumlala: Doprdele, co to je?
Je to cosi, co přes USB žere samo sebe a když se to frkne do PC, tak to nic nedělá...
Prodlužovačka? Něco strašně důležitého? Moudré udělátko? Nějaká nemravnost?
A to jsme jich tam našly celou dědovu mísu (čti čtyři):

Prapodivná udělátka v dědově míse

Pavouci v prádelně a ve sklepě pochopitelně také byli, ale chovali se diskrétně a většinou před námi utekli. Tedy alespoň ti, co mohli...

Zesnulí pavouci obalení... asi prachem či plísní.

Ale docela jsme si to s Jejkou užily a i za ten můj zlomený nehet to stálo.

A jedééém

Jestliže platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok, mám se na co těšit, protože můj první volný den tohoto roku je až 9. ledna. Silvestra jsem prožila v práci, kde jsme si o půlnoci za pištění Netopýra s kolegou připili kávou a poté jsme tam radostně pracovali až do prvního lednového večera, abych potom mohla padnout doma do postele a dát se trošku dohromady na další pracovní den.

Novoroční přípitek

Ve stejném kolotoči jsem zatím pořád a doma to začíná být docela znát. Hromádka nevyžehleného prádla se stává hromadou a po celém bytě začíná být vidět, že můj volný den, který mu věnuji, už začíná nepatrně postrádat.


Zítra nám také jmenují nového ministra a nevím, jestli mám být v klidu nebo jestli se mám začít bát o práci ještě víc, než doposud. Intenzivně se snažím odpudit myšlenku, že ať do dopadne, jak to dopadne, dopadne to špatně.

Určitě ne...

Pozdrav minulosti

Smuteční obřad máme již pár dní za sebou a začali jsme se přizpůsobovat nové situaci. Což znamená, že obsah tří domácností se stěhuje do našeho domečku, ve kterém se obsah jednoho bytečku prozatímně (!) naházel na půdu, aby v něm mohl řádit zedník, elektrikář a tapetář a následně se přistěhovala Jejka.
Chce se mi plakat. Plakat beznadějí nad bordelem v domě, který se tak nějak zhmotnil v celé své nahotě. Bordel je na půdě, na schodech, v bytech, v prádelně, ve sklepě... netuším, kde je vpravo, kde vlevo, kde nahoře a kde dole. Do toho má milá kočata soutěží, která mi nejvíckrát podrazí nohy. Hodit po nich hladovým psem!

Ano, jsem vzteklá, zuřivá a protivná, protože bordel a protože nevím, kdy a kde začít.
Jejka je vzteklá, zuřivá a protivná, protože bordel a neví, jestli si tapetovat nebo se stěhovat a času málo a práce moc.
Maminka je smutná a plná beznaděje a tu a tam i zuřivá, protože bordel...
Silvestr ... je Silvestr a zdá se, že mu je to všechno jedno, protože se to přece ŇÁK stihne. Jeho přístup k situaci mne dělá ještě víc vzteklou, zuřivou a protivnou. Hodit po něm rozzuřenou kočkou.

V útrobách nevím už kterých jsem našla cosi, co mne na malou chvíli uklidnilo, rozněžnilo a vrátilo o hezkou řádku let zpátky. Dokonce jsem nechala bodrel bordelem a na pospas kočkám, udělala v okamžiku nálezu fotku a potom sedla k počítači, abych mohla napsat tento příspěvek.

Holky, ženy... která si na to pamatujete?

Praštěná mobilem

Již druhý den jsem šťastnou (…???) majitelkou nového mobilního přístroje. Funkčního mobilního přístroje – opravdu se mě již 24 hodil lze dovolat. (Mno, hláška, že jsem dočasně nedostupná měla taky něco do sebe…)
Takže milí mí kolegové už budou osvobozeni od mého opruzování: Který, jaký, čí, proč a co, ale budu je teď prudit hele, co to umí a jak se tohle asi dělá a hergotcojsemsitozasepořídilazakřáp a že je krásnej a kde na to příšerný pádlo seženu super futrál.
V návodu k mobilu jsem se dozvěděla, co přístroj všechno umí, leč ani slovo o tom, jak se to dělá…
Pochopitelně děvče jsem šikovné, neb už se dovolám, napíšu smsku a do ostatních intuitivních tajů pomalu neintuitivně pronikám.
Ale stejně se mnou ještě pár dní nebude mobilně k vydržení…

A jak to dopadlo s požadovanými vlastnosmio mého nového mobilu:

1. Docela se mi líbí, i když je to neuvěřitelné pádlo
2. NENÍ ČERNEJ!!!
3. Úhlopříčka 4,7"
4. Android 4.1.2
5. S futrálama je to bída, ale dají se sehnat, už mám slušnej prozatímní a vyhlídla jsem si jeden (dva, tři...ba i čtyři) na aukru... 

Brutální útok

Jdeme si to s Jejkou ve čtvrtek  ulicí, nikde ani noha, vedro na zdechnutí, všude líno a i auta na silnici aby jeden pohledal. "Ještě si tě vyfotím, než se úplně vypaříme," oznámila jsem Jejce a vyhrabala z kabelky Nikonítko. Popojdu pár metrů před Jejku a najednou se ozve CVAK a PRÁSK a následné Jejčino zavřeštění KRUCIDOHÁJE CO TO BYLO?
Chvilku jsme nechápavě koukaly na zem a pak jsme ho uviděly (bohužel jsem byla tak překvapená, že jsem ho nevyfotila...). Šnek s pruhovanou ulitou. Zřejmě šnečí ninja zabiják. Zpoza plotu či ze stromu na Jejku skočil, křápnul jí ulitou o temeno a odskočil na zem.  A drze se ani nesnažil zdrhnout. (Jejka musí mít vždycky něco extra, bych se nedivila, kdyby jí příště šnek pokousal...)

To já se takovým zážitkem chlubit nemůžu. Na mne zaútočil akorát komár. A navíc na takové místo, o kterém se tady raději nebudu moc rozepisovat, bych se nečervenala... (no tak dobře, do řitiska mne bodl...)

Padavá voda

Prší a prší, jupííí.
Vůbec mi to totiž nevadí, protože jsem k svátku dostala od maminky deštník, a je to můj nejkrásnější deštník na celém světě, protože je od maminky.

Kéž padá jen voda...

Na většině mnou navštěvovaných míst na internetu se láteří na nepřízeň počasí. Že je hnusně, že je zima, že je mokro, že prší, že leje, že nesvítí, že jsou mraky a mnohde se cituje pan Kemr.
Taky nejsem nadšená, že pořád nosím zimní oblečení a že topím jak kretén (a pak se mi protočí bulvičky, až jimi udeřím na účet za plyn...) ale co s tím nadělám, he?
Větru a děšti poručit neumíme a tak se musíme smířit s tím, jak je.
Na druhou stranu to, že "chčije a chčije" není zas až tak špatný.
Vždyť v naší republice by mohlo i "srát a srát"...

Zeleným nahoru!

Šok z lékařského verdiktu již jakž takž vstřebáváme a snažíme se nepodléhat depresím a nikdo z nás si nepřipouští, že by to všechno mohlo dopadnout špatně. Žijeme v přesvědčení, že to zase bude dobrý a ono to bude a basta . Ono taky kdybychom si měli připustit něco jiného, asi by to nebylo k přežití.

V práci mám opět dva nové kolegy. Jeden je docela v pohodě a samostatně myslící, druhý si systematicky všechno několikrát zapíše do tlustého notesu, se kterým chodí i na toaletu, leč bohužel si nepamatuje nic ani jednou…  Po čtyřech dnech s ním prožitých v divadle jsem byla vysosaná psychicky i fyzicky. Když jsem navíc dnes našla od kolegyně vzkaz, že klíče od skladu KULYS má u sebe šéf jevištní techniky, vysosalo mne to i duševně a tělesně a chtělo se mi dlouze a hlasitě štkát.

Plácla jsem se přes kapsu a koupila jsem si kaktus - jedinou to květenu, kterou naše kočky nežerou a ani na ní nechoděj čurat.  Jen jsem zvědavá, jestli tato rostlinka přežije mou péči… 

Konečně jsem taky vyrazila do knihovny a půjčila jsem si tam nejen knížku o pěstování kaktusů, ale i jednu s názvem „Zeleným nahoru“ - nevím zatím, o čem to je, ale název se mi zdál sympatický. Snad to nebude blbost… pak dám vědět.

Objevila jsem zmrzlinový stánek se standardní nabídkou zmrzlin a překvapilo mne, že dva kopečky pistáciové stojí víc, než krabička cigaret… tak už se nedivím, že tolik dětí hulí.

A taky jsem konečně na svá stará kolena spatřila HVĚZDU. Sovětskou umělkyni, jejíž jméno jsem slyšela prvně až při hostování u nás a která je prý nejlepší z nejlepších (říkají to sovětští novináři, a ti přece nelžou). Zážitek z jejího představení až tak zářný sice nebyl, ale její chování bylo hodné stár první velikosti… Hejnu podpisu chtivých fanoušků, kteří čekali před divadlem skoro dvě hodiny, vzkázala, že na ně nemá náladu a prošla kolem nich obklopená svými bodygárdy aniž by na jediného pohlédla - natož aby se někomu podepsala do památníčku… Mnohé fanynky upustily slzičku nechápajíc, proč. Bylo mi jich líto. To onehdá nějakej Plácido Domingo se po náročném představení podepisoval jak vzteklý a rozdával úsměvy na všechny strany, i když jsme všichni v zákulisí viděli, že už se vidí ve sprše a v posteli. No, není hvězda jako hvězda…

Blízké setkání třetího druhu

Přestože jsem měla celý den volno, nestíhám... respektive - udělala jsem hromadu práce, leč nějako to není nikde vidět. V dalších dnech už mne zase čeká divadelní nářez, volný den mám ... no ani nevím kdy... ve čtvrtek??? Ne??? Kdoví, kam jsem si zahrabala diář. (Ale vím to, je v kabelce, leč protože jsem si kydla na nehtíky další vrstvu laku, kdo by se v ní hrabal...)
Každopádně zítra máme dvojáka, první představení je od tří a pak druhé večer od sedmi, jupí, to bude legrace veliká... Budu mít navíc premiéru s novým kolegou a nevím, jestli se na to těším. Asi moc ne. No, třeba to půjde.
V naší předsíni dnes došlo k blízkému setkání třetího druhu, ale než jsem vzala Nikona do ruky, starousedlíci zmizeli v tajných vysokohorských skrýších...

Jejčini psíci. Dvouoký Čárlík a jednooká Čikinka

Naše Blažena ale s nikým od odchodu této návštěvy nemluví, chodí znechuceně po bytě a já jen čekám, jestli si dá tlapku před oči a začne srdceryvně štkát, nebo jestli se z toho nechutného zážitku pobleje.

Psíkům jsem kromě kočičí konzervy neměla co nabídnout, ale nakonec se zběsile vrhli na salátovou okurku...

Viléme, Hynku...!!!

Tak tady konečně máme první máj a já zůstanu nepolíbená, protože se ráno doma jaksi nepovedlo a tak budu dle staré moudrosti vesele schnout. Silvestr šel ráno do divadla a teď se budeme míjet a počítám, že se už tento týden neuvidíme.

Já jsem si dnes udělala doma svátek práce a od sedmi ráno makám, až se ze mne kouří, ale je nejvyšší čas toho nechat, páč nožičky už mám ušoupaný až ke kolínkům a navíc si musím nechat něco na příště, abych se doma náhodou nenudila.

V pondělí ráno jsem vypadla z divadla a mazala se domů alespoň převléknout a poté jsem se vypravila na cestu přes celé město k felčárkovi. Přibližujíc se na místo činu, vzpomínala jsem, jak to tam vypadalo před mnoha lety, kdy jsem se tam z našeho domečku, do kterého jsem se zase osudovou oklikou vrátila, přistěhovala. Tam, kde byla kdysi tráva a pár větviček, vykukujících ze země, jsou teď velké stromy, na louce obchody a autosalon a v místech,kde byla taková prapodivná cihlová zřícenina je hezký plavecký bazén.… Skládací obchoďáček, kam jsem kdysi chodívala, byl srovnán se zemí a místo něj vyrůstá cosi nového. 

A tady na konci vlevo za rohem je nějaká Veverka a dělají tam vlastní zázvorovou limonádu z čerstvého zázvoru a je to velká dobrota!

 I ta poliklinika se sídlem felčárkovým se od mé poslední návštěvy změnila a teď už vypadá docela důvěryhodně… 

No jo, stárnu… už se musím zařadit mezi pamětníky.

Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat za rok…

Pro Jejku III. - Už jsou tu!

Ať se Vilda a spol. snažili jak chtěli, devět kousků tvých a hejno našich starých pamětnických rozsvěcuje naší zpustlou a neposekanou zahradu.

Jeden hezčejší než druhej... a co teprve ty další!

 Ani ten mrňous je nezdolal!

Jejčina devítka

Mátová

Na začátku roku jsem si říkala, že nemůže být problém sem každý den hodit pár písmenek. Do toho souběžně pochopitelně nemůže být problém hodit jednu „fotku dne“ do Projektu 365.

Je to problém. Od začátku roku se pohybuju mezi nesnášenlivou atmosférou v práci a mezi domovem, což tu a tam zpestřím návštěvou superhypermarketu, bychom doma měli co po nocích lovit z lednice, je to vše stejné, stejné a stejné…  a vlastně se nic neděje.
Tak jsem si minule říkala: něco napíšu zítra… zítra… a frk, už je to týden.  Doma se plácám mezi postelí, pračkou a žehlícím prknem, nadávám kočkám, že mi svým línáním přidělávají práci (zlatá sfinx…), tu a tam smutně zkontroluji bankovní účet, kdyby náhodou… a v divadle je to standardně „od průseru k průseru na věčné časy a nikdy jinak“.

No ale přece…
Dopoledne, jdouc z divadla přes superhypermarket, dala jsem si zmrzlinu. Ano, já, která sladké téměř nežeru a zmrzlinu také moc nemusím… 
Zaujala mne nabídka příchutí a pak jsem si řekla, že má člověk zkusit všechno a dala jsem si dva obrovské kopečky s mátovou příchutí. 

Příště si jí dám zase... :-p

Pro Jejku II.

Milá Jejko!
Předem mého dopisu Ti srdečně připomínám, že jsi mi stále nedonesla tu lososovou kapsičku. Ani jednu!!! Proto jsem se rozhodl zdevastovat ti pole tulipánů.

Moc se mi to nedaří, protože ty potvory lezou ze země jak vzteké a jen jednu sežeru nebo počurám, hned jich tady vyleze dalších pět... Plevel jakýsi houževnatý!

Ty tvoje kytky jsou ještě natolik drzé, že si dokonce i kvetou!

To jsou první z nich... potvory... No jen se na to dobře podívej! Ta kytka se mi snad posmívá!

Děs... To by jeden řval... A bez kapsičky ještě víc!

Tvůj Vilda.

Pro Jejku

Milá Jejko.
Předem mého dopisu Ti srdečně děkuji, že jsi na podzim nasázela na mé oblíbené místo tulipány. Už rostou a velmi dobře se mi v nich válí. Příště jich ale prosím zasaď víc a také by se hodilo vysít trošku hodně šanty, mám jí rád a dobře by se mi na ní spalo. Tulipány tolik nevoní.

Měj se hezky, tvůj Vilda

PS: V obchodě na rohu mají kapsičky s lososem ve vlastní šťávě, v levém regálu na pravé straně, hned vedle těch hnusnejch granulí, co by nežral ani pes...

Zítra ráno přijdu pozítří večer

Kolegyňka zaspala a přišla do práce večer o hodinu později, tož jsem myslela, že mne šlehne, neb jsem se těšila na pár hodin volného času a tak se mi nelíbilo, že jsem byla o jednu z nich ochuzena.
Celý den byl v divadle babylonský zmatek, ale nakonec jsme se všichni jakžtakž domluvili, i když několikrát nastaly situace takřka mrtvičné.
Nakonec k nám přišel Don Carlo, na jehož konec už jsem nečekala a mazala tmou domů, kde mne kromě koček nikdo nečekal.
Ale tu a tam to taky není špatné....

Occhiali a další balast

V pondělí jsme v práci celý den burzovní užívání  střídali s prográmkem pro dětičky, což mne docela tělesně i duševně ... a téměř i fyzicky a psychicky... vyčerpalo, takže jsem se docela těšila večer domů, kde jsem se schovala pod peřinou a vstřebávala ticho a uvažovala o stávce.

 Z obrouček mých nových brýlek, za které jsem vyplázla nemalý peníz, se loupe lak a vypadá to sice zajímavě, leč nevábně. Rozdráždila jsem Silvestra, aby se stavil v místě jejich původu a zeptal se optoprodavačky, co s tím. Naštěstí to má cobydup od své nedivadelní práce, protože já bych zřejmě v obchodě použila smrtící zvuk, jenž by dioptrie tříštil... (Prý mi vymění skla do nových stejných obrouček a do těch starých mi jako odškodnění frknou nějaká obyčejná, stejně silná, za čtyři kilča. Co taky s takovou oloupanou nepěkná věc, přece to nevyhoděj, tak ať si v nich Betová třeba čte na záchodě...)

Jaro se už asi opravdu hlásí o slovo a po několika dnech klidu zase pokukuju po lentilkách převlečených za Valetol.

No a co je nejhorší... Rychtář s Macurou si rozbili držky...

Laskomina

Jedna paní z práce mi dala bonbonek. A protože je to paní z východu, dala mi východní bonbonek.
Pravý ruský...
Paní měla radost, že jsem si vzala a čekala, až ochutnám. Přestože moc sladkému neholduji, nechtěla jsem oné dámě zkazit radost a bonbonek velikosti kojenecké pěsti jsem si narvala do huby.
Protože jsem již v životě snědla pár ruských, většinou šíleně přeslazených, sladkostí, nepředpokládala jsem nijak neočekávanou chuť.
Mýliti se je lidské...
S křečovitě staženým obličejem při pokusu o úsměv jsem se snažila znecitlivět chuťové pohárky a zklidnit žaludek. Snažila jsem se nemyslet na psíka, kterého někdo týden krmil povidly a poté jeho tuhý, pracně vytlačený, bobek obalil v tlusté vrstvě hnědočerného čehosi, co s čokoládou nemělo snad ani tu barvu společnou.... a dal mi to sníst...
Kous, kous, mlas, ham... grrrr....žbrluch!!!
Ale jo, nakonec jsem to ustála s noblesou sobě vlastní, paní jsem do řiti neposlala a laskominu neuvěřitelné chuti jsem po pozření i pochválila.
Nášup jsem ale raději odmítla s tím, že si nechci kazit figuru...

Stručně...

Ráno se mi do práce nechtělo. Šla jsem.
Venku sněžilo a v televizi dávali Pyšnou princeznu. Jen ta purpura na plotně chyběla.
Z divadla jsem po dlouhé době musela jet jinou trasou, protože můj oblíbený vláček pojede až od zítřka a když jsem se po překonání různých záludností veřejné dopravy dokodrcala na stanici autobusu, ze které jsem jezdila mnoho let, zjistila jsem, že stanice tam není. Našla jsem jí jinde a nakonec jsem domů dorazila zmrzlá, leč živá a relativně zdravá.