Kňava Johanna

Po odjezdu Kvíčaly na nikdy nekončící dálnice se můj muž rozhodl, že nutně potřebuji vlastní auto a abych si něco vybrala. Já si osobně myslím, že je to tak trošku blbost, ale nechala jsem se ukecat.
A vybrala jsem si. Okolí na mne kouká, jestli jsem se nezbláznila, já nechápu proč... je to přece taky maličká, červená, třídveřová holčička.

Přijela k nám z Rakouska a říkám jí Kňava nebo Johanka (Johanna se jmenovala první majitelka), která ovšem nemá s lístky na silnici nejmenší problém a pražské silnice a české dálnice zvládá bravurně.

Kvíčala

Na jaře roku 2014 mne okolnosti donutily stát se po letech opět motorizovanou dámou a pořídila jsem si krásnou maličkatou třídveřovou Pumičku, se kterou pár let celkem spokojeně brázdila naše silncie, hvozdy a tankodromy. Ano, moje maličká Kvíčalka měla určitá omezení, jako že nebylo dobře vidět na silnici díky jejím titěrným rozměrům a coby sporťáček nadskakovala i po přejetí listu, zato do zatáček mohla jezdit dvoustovkou a hodně lidí se za ní se zalíbením ohlíželo. Velkou výhodu měla také v tom, že když někdo chtěl něco odstěhovat, s lítostí jsem musela své služby odmítnout pro její nedostatečné rozměry a každý to dobrovolně musel uznat.

Střepy

Střepy prý přinášejí štěstí.

Hm. Za mnoho let mého bytí na tomto světě a v této dimenzi se mi tato teorie ještě nepotvrdila. Ale když něco rozflákám, vždy si to připomenu a vždy doufám, že to jednou prostě MUSÍ přijít a pak budu šťěstím oplývat a zářit až za druhý či třetí roh. Zatím to neprišlo...

Letošního tříkrálového večera šel naší ulicí Někdo, kdo nám štěstí přál.
A jak přál, tak učinil.
A navíc si to trojnásobně pojistil.

A já teď doufám a věřím, že štěstíčko, dokonce trojnásobné, je již na dosah.
Protože jestli ne a přijdu na to, kdo to byl, zprovodím dotyčného ze světa obzvlášť surovým způsobem. Nebo ho aspoň kopnu do koulí. Nebo vyškrábu oči. Nebo praštím klackem...

Prostě se na něj budu zlobit.

Tak tedy ŠŤASTNEJ A VESELEJ!!!

Nemysli a kopej

U nás v ulici, kde má moje rodička garáž, opravují chodník. Je to bezva akce pro nás, kteří garáž nemáme, protože opravdu není, kde zaparkovat a já lecky objíždím celé blízké okolí a hledám škvírku pro Kvíčalku.
Ale o tom to není, chodník to potřeboval a snad by oprava neměla být delší, než měsíc. Snad...
Zajímavé je ale to, že rodičky auto zůstalo zaparkováno v garáži a opraváři chodníků před garáží vydloubali ze země kočičí hlavy, které kdysi před padesáti lety kupoval můj tatínek, když garáž stavěl. Místo kostek budeme mít asfalt. No, tak jo...

Prima víkend

Několik uplynulých let se můj život točil jak na houpačce a já suverénně razila heslo "Od průseru k průseru na věčné časy a nikdy jinak!" Nakonec jsem si na to zvykla a žádná kalamita mě nedokázala zaskočit.
Loňský rok byl výjimkou. Nic se nestalo, život plynul klidně, ba až moc klidně a já doufala, že se vše obrací k lepšímu. Po prvním pololetí jsem si na to zvykla a do tohoto roku jsem vstupovala v pohodě a s přesvědčením, že už se nemůže nic stát. Zkrátka a dobře jsem usnula na vavřínech.

Kvíčalí la lá

Moje starší miminko nedávno projevilo dotaz, kdy zase vyletí Moucha. Nápady by byly, jen což, ale nějako nestíhám...

Tak tedy, co je nového. Hromada drobností a vlastně ani nic. (Tedy něco nového a úžasného je, ale to až příště, zatím pšššššt!!!) Takže:

Prezidenta nemám, milostpaní Krnda mne neustále hněte a přítomnost Burešova v naší matičce zemi je pro mne nepřijatelná čím dál, tím víc.
Přechodem z Androidu na Apple jsem nadšená, po několika týdnech už mohu prohlásit, že Android již nikdy víc.
V práci je klid a pohoda - po letech v divadle stav poněkud snový až neskutečný. Miluju noční služby!
Kočičáci domácí stárnou, ale pořád se drží v poměrně dobré kondici. Jen jsou poslední dobou všichni tři nějak víc rozežraní.
Z kočičáků venkovních zůstává jen kočička Majda - Myšák se objevil naposledy loni v lednu, takže zřejmě už je za duhovým mostem a Vilda se na nás nepřišel podívat už přes měsíc. Doufáme, že jeho druhá rodina si ho odvezla na dovolenou a že se po prázdninách vrátí.
Na zahradu se nám po letech vrátili vrabci.
Mám opět Kvíčalu....

A Kvíčala... to je kapitola sama pro sebe...

Jak na Nový rok...?

Jestliže se rčení "Jak na Nový rok, tak po celý rok" zakládá alespoň minimálně na pravdě, můžu se jít rovnou zastřelit provazem do rybníka.

Prvních pět minut po Novoročním přípitku automatočajem s kolegou bylo ok, ale pak začala smršť.
Kolega udělal něco víc než hodně nekolegiálního a nasral mne tak, jak se to za více než jedenáct let v divadle ještě nikomu nepovedlo - a že se povedlo ledacos. Prvních sedm hodin Nového roku bylo pro mne hektických, byla jsem nepříčetná, musela jsem odmítnout asi 200x novoroční přípitek rozličným alkoholickým nápojem a musela jsem se radovat, juchat a líbat asi s 250 lidmi všech věků, pohlaví i sexuálních orientací. Jsem starý divadelní pardál a profík, dala jsem to, ale bylo to opravdu hodně náročné.

Modrá Kvíčala s psíkem

Jedna zelená Kvíčala u Václaváku mi unikla, ale před Národním divadlem jsem čapla jednu modrou s psíkem na místě spolujezdce.

Výjimečně nechávám fotku v nepatrně větším rozlišení, líbí se mi psíkův výraz.

Ulovená Kvíčala

Vždycky, když jsem si pořídila nějaké auto, které jsem běžně na ulicích nevídala, jakoby se s nimi roztrhl pytel a bylo jich všude plno včetně naší ulice. S Kvíčalou je situace trošku jiná, opravdu jich tolik nejezdí a tak jsem se vydala do ulic na jejich lov.  A tu a tam se zadaří:

Pražská modrá Kvíčala na mostě Legií

Vyfotit se to mnohdy nedá, většinou nemám foťák na krku a mobil se mi toulá někde v propadlišti kabelky. A tak to občas neprojde nebo dopadne jen tak trošku napůl:

Tohle sice není Kvíčala, ale není to krása?

Kniha jízd

Už pátý měsíc používám androidí aplikaci Kniha jízd. Jak už jsem tady dřív psala, je to aplikace jednoduchá a přítulná a jediné co ode mne chce je, abych jí při nástupu do auta zapnula a po dojezdu vypnula. A abych si tam napsala kolik jsem za kolik jsem tankovala (to ale není povinné). A do třetice - abych při každé první jízdě první den v měsíci porovnala stav tachometru a pokud se rozchází, tak abych ho manuálně upravila.
Aplikace pak za mě počítá kolik za kolik projedu, kolik ujedu a kam jedu, u každé jízdy si pamatuje i kudy jsem jela a kdybych to zapomněla, tak mi ujetou trasu ukáže na mapě.
Pochopitelně se ujeté kilometry trošku liší, ale průměrně se sekne tak o 1-2 km na 100 km, což se mi při víceméně krátkých cestách pro městě zdá velmi dobré.
Ve bezplatné verzi aplikace vede knihu jízd pouze pro jedno vozidlo a přehledy si posílá na mejl ve formátu PDF a nedovoluje některé editace. Když si pořídíte placenou verzi (něco kolem 200,- Kč),  jízdy můžete zaznamenat pro několik vozidel, informační e-maily může poslat v PDF nebo XLS a editovat lze téměř všechno...

Statistika nuda je...

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka... ech, poněkud mi ujel Božčin text... tak tedy znovu:
Dávno, dávno již tomu, co mě zajímala spotřeba mého motorového vozidla, a proto jsem si tu a tam pořídila notýsek či jinou papírovou pomůcku, do které jsem si chtěla vést knihu jízd - kdy jsem jela, kam jsem jela, kudy jsem jela, kdy jsem dojela, kolik jsem ujela a za kolik to bylo. Většinou to vydrželo dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, potom znovu další dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, pak jsem si řekla, že od Nového roku (měsíce, týdne, novoluní či slunovratu...) a to zrovna nevyšlo či neměla jsem notýsek, který by ladil s barvou mého aktuálního vozu.

Loni jsem v divadle dostala diář, který nepotřebuju, ale protože je červený, přidělila jsem ho Kvíčale a já si novorončně slíbila (muhehehe), že tentokrát budu už konečně pravidelně zapisovat každý kilometr a každé tankování.
A protože se mi to v lednu nepodařilo ani jednou, rozhodla jsem se, že se na to po letech konečně vykašlu, osobní servisman mi může ... třeba koupit kafe... a hodila jsem touhu po veškerých informacích tohoto druhu za svou šedinami prokvétající hlavičku.

A pak jsem to našla. Androidí aplikaci, která po mně více méně nic nechce. Spíš tedy chce po mně méně, než více. Jenom spustit, když vyjíždím a vypnout, když dojedu a když se mi chce, tak jí můžu říct, za kolik jsem kolik natankovala. A milá aplikace si sama najde odkud v kolik vyjedu, kudy jedu, kdy dojedu, kolik ujedu a kolik projedu.
A aby mi to Aplikace ještě více usnadnila, při hupsnutí do auta stačí přiložit mobil k NFC štítku a už se nemusím starat úplně vůbec o nic.
Pro tuto kratochvíli stačí koupit NFC štítek a spárovat ho s mobilním zařízením. Uvidíme, jak to bude fungovat. Zatím jsem si pořídila krásný, červený NFC přívěšek, který bude ladit ke Kvíčale. O jeho spárování s mobilem zatím nemám tušení, protože přívěšek na mne čeká na poště.
Ale určitě to dám!
Snad...

Zatím na mne sada štítků čeká na poště. 
Já i Silvestr chceme dva.    
Mně osobně je jedno, jakou budou mít barvu, hlavně, když jeden z nich bude červenej

Kráva

Já kráva jsem si včera vzala kravsky vysoký podpatky, ve kterých se pomalu ani nedá chodit, protože jsem netušila, že můj drahý polovička Silvestr bude mít kravský požadavek, abych jeho auto, oproti mojí malé Kvíčale velké jako kráva, ovezla dnes ráno domů. Když se mi na křižovatce zasekl podpatek o Silvestrův kravský kobereček a navíc mi nešla zařadit jednička, vyla jsem jako kráva... A navíc z Pavláku až skoro do naší ulice za mnou jelo četnické auto. Čekala jsem, že za mnou pojedou až před barák a že mě tam na místě zastřelí. Kupodivu do naší ulice za mnou neodbočili a jeli dál... difné...
Před barákem nebylo místo na zaparkování... tedy bylo, ale tak na Kvíčalu, ale ne na auto, které neumím a u kterého ani nevím, jak se řadí zpátečka.
Nakonec jsem objevila o ulici výš volné místo na parkování tak pro dva autobusy, takže jsem se tam vtěsnala a i zpátečku zvládla. Ze Světlušky (Kvíčala, protože bezdůvodně kvičí, když nemá proč a Světluška proto, že zase tu a tam bezdůvodně bliká a nedá se zastavit) jsem vypadla jak cukrář a nechala v ní igelitku s několika litry pravé domácí slivovičky. Naštěstí mám zásobu i doma, takže ráno neráno, mám v sobě dva panáky a jsem na sebe hrdá, že jsem cestu v tom šíleném autě s těmi šílenými podpatky zvládla a nikdo nejenže nezemřel, ale ani nebyl raněn.

Foto zaparkované Světlušky Kopřify jsem vzteky a z vyčerpání z šílené jízdy neudělala, tak alespoň ty botky.

Jména

Od malička mám tendenci všechno pojmenovat. Nejen domácí zvířenu a občas i květenu, ale i věci neživé - pračky, myčky, počítače a především auta.
Nejhorší bylo vymyslet jméno předem - než se to Ono koupilo, pořídilo či narodilo. Většinou předem vymyšlené jméno moc nesedělo a časem se objevilo nějaké na míru šité.
Zvířata máme pojmenovaná většinou podle dne, kdy se narodila nebo kdy jsme si je našli. Matýsek je vlastně Martin, protože jsme ho našli 11. listopadu, Tadeáše jsme našli na Heřmana, ale ten si jméno vysloužil jakousi všivárnou sám a kočku Blaženu, která se narodila na Medarda, jsem měla slíbenou k narozeninám a když je mám na Blaženu, tak to přišlo samo a navíc to na ní i přesně sedí, protože velmi často používám Troškovo "Neser mě, Blaženo!"

Nejhorší to bylo s vymýšlením jmen pro má miminka, protože ta jsem musela nahlásit předem a pak už se s tím nedalo nic moc dělat. Možná jsem to mohla vymyslet tak, aby se to moc nepletlo, třeba jedna mohla být Iva a druhá Květoslava, nicméně stalo se a Markétka i Martinka už si na svoje jména zvykly a docela na ně slyší, i když dodnes brblají, když to člověku ujede obráceně... (Kdybych měla třetí, byla by Marcelka, bychom dodržely Mar... protože i Silvestrovi běhá po světě jeho syn Marek - ale tohle jméno vymýšlela kdysi nějaká jiná...)

Vlastně i jméno Alfa Betová vzniklo víceméně samo. V dobách, kdy byl internet ještě v plenkách, chtěla jsem se kamsi přihlásit a chtělo to po mně login. Tož jsem do políčka klofala jména bájných a pohádkových postav (Admété, Karkulka, Beruška...) a stále mi to psalo, že z toho či onoho důvodu nelze toto jméno použít.
"Krucinál, tak já tam zkusím narvat celou Alfabetu a snad jedno z těch písmen projde!!!" pronesla jsem tiše a smířlivě, když už neprošel asi třicátý pokus použít nějaké skvostné jméno z řecké mytologie.
Prošlo hned to první...

Jméno Blažena se v našem jmenném rejstříku objevilo podruhé, první to byla stará zelená škodovka, kteroužto jsme si před mnoha lety na Blaženu pořídili. A protože se Blažena auto a Blažena kočka navzájem nikdy nepotkaly, zmatky v oslovení nám to nedělá.

Jména aut jsou vůbec kapitola sama pro sebe a také je to trošku složitější - zde se dává vozu nejen jméno, ale nejdříve se určuje i rod.
SAAB byl Vikouš - tento velký těžký vůz musel být chlap a byl to severský bojovník Viking, kterému jsme něžně říkali Vikouš. Citroen Matumba se tak jmenoval po prvním majiteli a Agátku pokřtila Markétka, protože si přebreptla název její barvy z techničáku agáve.

Když jsem prvně viděla moje současné auto, bylo jasné, že to bude holka, protože je červená. O pohlaví bylo tedy rozhodnuto okamžitě. Dlouho jsem jí říkala Kočka nebo Pumina, případně dle nálady Fordice nebo Fordička. "To už ti dochází fantazie?" divilo se okolí.

Kdepak, asi se čekalo na pravou chvíli a AHA-efekt. Fordička si o jméno dnes v noci řekla sama.
Někde v jejích elektronických útrobách je nějaká maličká chybička, kteroužto zatím nemůžeme objevit, nebo se prostě a jednoduše v noci před barákem sama bojí. Projevuje se to tím, že z ničehož nic začne blikat a řvát jako kráva široko daleko. Zvlášť ve tři ráno je to bezva, hlavně sousedům se to moc líbí. A já v tuto noční dobu s nadšením při skoku z postele už beru klíč od Fordičky a během plavného skoku k otevřenému oknu již zaměřuji a stiskem rozespalé ruky většinou Fordici zmlknu.

Dnes v noci, asi tak ve 3:40 jsem při této činnosti zašeptala na celou ulici: "Doprdele co zase blbneš, ty plechová červená Kvíčalo???"
A jméno bylo na světě.

Fordička Kvíčala se v noci na ulici asi bojí...

3 + 1 kočka

Doby, kdy jsem naše silnice brázdila stařičkou Blaženou (stařičká Škodovčička), spolehlivou Agátou (trošku méně stařičká Škodovčička), hydraulickým čiperným Matumbou (Citroušek),  velkou Kočinelou (Renaultík), dokonce Zrzavou Sněhurkou (zrezlý bílý Favorit) a hlavně mým nejmilejším a nejlepším a nejúžasnějším Vikoušem (Saabík turbo), jsou nenávratně pryč a skálopevně jsem se považovala za neřidiče, kterému mezi doklady překáží řidičák.V našem vozovém parku se krátce mihl i Pežotek Bobík, nevím už který a Fordík Eskortík Varel Frištenský, se kterými jsem neujela ani metr, a statečná Kopřifa, ze které Silvestr udělal servisní vozítko a drandí s ním dosud a jejímuž řízení jsem se statečně, leč neúspěšně bránila.
Jenomže jeden míní a plánuje a ono je to najednou všechno jinak. Situace u nás díky mé nostalgii vyhrotila tak, že jsem musela usednout opět za volant a zase začít jezdit po našich krásných autodromech.
K tomuto počínání jsem zvolila maličký třídveřový vozíček vhodný pro dámu mého věku a jehož červená barva ladí s mými šedivými skráněmi. Vysavače, prachovky, leštěnky a všelijaká čistidla odvedly dobrou práci a z postarší umolousané kočky se vyklubala docela hezká a čiperná Kočka.

 A tahle, už téměř odstavená, Kočka se ze svého návratu na silnici a po dlouhé době přežrané nádrže benzínem radostí neudržela a z nadšení udělala na našem divadelním parkovišti krásnou loužičku...

Prý to ničemu nevadí, stačí vyjet tak 10 litrů a příště to nechce sosat plnou a já nevím, jestli radši nemám zase jezdit sockou...