Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

úterý 30. prosince 2014

A léta běží...

Než jsem se stačila pořádně rozkoukat, máme tady další sezonu v plném proudu a do toho konec dalšího roku. Poslední měsíce prožívám v docela velké honičce a mám spoustu podnětů a nápadů, co sem psát, jenomže si to většinou krásně sesumíruju akorát pod sprchou a k vlastnímu napsání a publikování mi potom chybí čas nebo energie a mnohdy jsem ráda, že si ve fofru u automatokávy přečtu články mých oblíbených blogerů, mezi které patří především Prdlá Prvomatka, Wlčice, Cibule Cibulová, Stará moudrá Makovice, Arthur Dent a několik dalších, které mám v blogovníku včetně těch, kteří píšou snad ještě méně, než já a na jejich články netrpělivě čekám (např. Janah, Petr K a Jirka).

Aby se to tady trošku hnulo, ze zoufalství jsem před několika dny vytáhla z archivu staré, otřepané Hovno a podělila se o něj i zde.

Nezávisle na nějakých novoročních předsevzetích jsem si ale řekla, že už s podobným pracovním nasazením zbrzdím. Není mi již dávno dvacet, abych to vydržela a moje neúprosně chátrající fyzično mi už dává najevo, že je nejvyšší čas zvolnit. Neříkám, už že nikdy za nikoho nezaskočím, ale abych to dělala nepřetržitě půl roku, to už zkrátka ne. Ne i přes to, že zaměstnavatel mi odměnu za toto půlroční vražedné nasazení vyjádřil zasláním listopadové výplaty na účet o týden dříve(!!!).
Zkrátka ne.

Takže máme za sebou další rok.

Záleželo hlavně jen na nás, jaký tento rok byl.

Bude záležet jen na nás, jaký ten příští rok bude.

A já věřím, že bude lepší, než byl ten, co právě odchází.

pátek 5. prosince 2014

Kráva

Já kráva jsem si včera vzala kravsky vysoký podpatky, ve kterých se pomalu ani nedá chodit, protože jsem netušila, že můj drahý polovička Silvestr bude mít kravský požadavek, abych jeho auto, oproti mojí malé Kvíčale velké jako kráva, ovezla dnes ráno domů. Když se mi na křižovatce zasekl podpatek o Silvestrův kravský kobereček a navíc mi nešla zařadit jednička, vyla jsem jako kráva... A navíc z Pavláku až skoro do naší ulice za mnou jelo četnické auto. Čekala jsem, že za mnou pojedou až před barák a že mě tam na místě zastřelí. Kupodivu do naší ulice za mnou neodbočili a jeli dál... difné...
Před barákem nebylo místo na zaparkování... tedy bylo, ale tak na Kvíčalu, ale ne na auto, které neumím a u kterého ani nevím, jak se řadí zpátečka.
Nakonec jsem objevila o ulici výš volné místo na parkování tak pro dva autobusy, takže jsem se tam vtěsnala a i zpátečku zvládla. Ze Světlušky (Kvíčala, protože bezdůvodně kvičí, když nemá proč a Světluška proto, že zase tu a tam bezdůvodně bliká a nedá se zastavit) jsem vypadla jak cukrář a nechala v ní igelitku s několika litry pravé domácí slivovičky. Naštěstí mám zásobu i doma, takže ráno neráno, mám v sobě dva panáky a jsem na sebe hrdá, že jsem cestu v tom šíleném autě s těmi šílenými podpatky zvládla a nikdo nejenže nezemřel, ale ani nebyl raněn.

Foto zaparkované Světlušky Kopřify jsem vzteky a z vyčerpání z šílené jízdy neudělala, tak alespoň ty botky.

úterý 2. prosince 2014

Čím dál stejně

Už pár týdnů si říkám, že sem napíšu tohle nebo támhleto, spousta věcí se mi zdá zaznamenání hodná a večer je určitě postnu... a najednou už je tady prosinec a nikde nic.

Už to vypadá, že jsem nesnášenlivá a hašteřivá, ale opět musím napsat, že máme nové dva kolegy (mladou slečnu a mladého muže) a opět musím opakovat, že se nám letos obzvlášť urodilo. Především slečna se činí a myslím, že trhá rekordy a velmi rychle a snadno překonala své již odejivší předchůdce, jako například jednoho staršího kolegu Dochtóra a nezapomenutelnou kolegyňku Brunetku.
Současný nový kolega se zatím rozhlíží, ovšem obávám se, že nesprávným směrem, protože my ostatní zatím jen síráme, co vyvádí. Ale třeba se ještě srovná...

Silvestr mi v půlce října slíbil, že "zítra" Kvíčale přezuje gumy z letních na zimní, ale jak to  tak vypadá, vyjedu zas až někdy na jaře, protože letní už přimrzly k silnici, takže zase jezdím sockou a to, co je třeba odvézt, musí počkat na příště.
Taky jsem přežila Českého Slavíka 2014 - a jak jsem tak počítala, byl to můj desátý, kterého jsem se osobně účastnila. A docela si myslím, že by mi to už i stačilo, opravdu nemám touhy být u všeho a ráda přenechám některé pocty mladším, nadějnějším a odolnějším.

A když se mám opakovat důkladně, tak zase napíšu, že nestíhám. O nějakém předvánočním úklidu si nechávám jen tiše zdát, bude nám muset stačit byt poklizený tak nějak všedně. Letos nebude ani stromeček a jiná vánoční výzdoba, která by stejně před rok neumytými okny nebyla asi nic moc. Nemám čas se objednat doktorovi a ani k chlupodravkyni (natož k ní zajít a už pokukuji, že nějaké holčičce z baletní školičky čmajznu gumičky do vlasů, protože nemám čas si jít koupit svoje vlastní...)

Naděje umírá poslední a pořád věřím, že se to zlepší.
A od teď budu psát často a pravidelně.
Jo.

sobota 4. října 2014

Nevolič

Ne, že by mě politika v životě nějak extra brala, ale přeci jen jsem se o dění tam nahoře trošku zajímala, někdy víc, někdy jen okrajově.  Dokonce jsem blahého času cinkala klíčema a poskakovala na pláni, by mi nohy neumrzly...

Dávno, dávno již tomu...

Potom PO TOM jsem ze začátku chodila volit dobrovolně, po našem slavném vstupu do EU už jen, když mě Silvestr donutil.

Naposledy jsem se účastnila naší slavné prezidentské taškařice. A protože jsem u druhého kola nevymlátila z komisařů nějakou třetí kandidátku, volila jsem tak, aby ten, co tam teď je a jehožjménosemipříčívyslovit, můj hlas nedostal.

A to je asi pro mne konečná. Našla jsem před pár dny ve schránce volební lístky a aniž jsem je četla, hodila jsem je do popelnice. Nepůjdu volit. Můj nevolismus se zřejmě stává chronickým.

Slyšela jsem, že svým indiferentním postojem dávám svůj hlas a příležitost těm druhým, špatným.
Aha, možná, ale kdo to je?
Kdo je ten první dobrý a kdo ten druhý a špatný?
Já to nevím. Já mám dojem, že je to všechno jedna pakáž.
Zatím není nikdo, komu bych dala svůj mizerný alt a o můj nehlas ať se tam třeba poperou.
Zatím není nikdo, kvůli komu bych šla mrznout na Letnou.

A byla bych moc ráda, kdyby byl.

sobota 16. srpna 2014

Jména

Od malička mám tendenci všechno pojmenovat. Nejen domácí zvířenu a občas i květenu, ale i věci neživé - pračky, myčky, počítače a především auta.
Nejhorší bylo vymyslet jméno předem - než se to Ono koupilo, pořídilo či narodilo. Většinou předem vymyšlené jméno moc nesedělo a časem se objevilo nějaké na míru šité.
Zvířata máme pojmenovaná většinou podle dne, kdy se narodila nebo kdy jsme si je našli. Matýsek je vlastně Martin, protože jsme ho našli 11. listopadu, Tadeáše jsme našli na Heřmana, ale ten si jméno vysloužil jakousi všivárnou sám a kočku Blaženu, která se narodila na Medarda, jsem měla slíbenou k narozeninám a když je mám na Blaženu, tak to přišlo samo a navíc to na ní i přesně sedí, protože velmi často používám Troškovo "Neser mě, Blaženo!"

Nejhorší to bylo s vymýšlením jmen pro má miminka, protože ta jsem musela nahlásit předem a pak už se s tím nedalo nic moc dělat. Možná jsem to mohla vymyslet tak, aby se to moc nepletlo, třeba jedna mohla být Iva a druhá Květoslava, nicméně stalo se a Markétka i Martinka už si na svoje jména zvykly a docela na ně slyší, i když dodnes brblají, když to člověku ujede obráceně... (Kdybych měla třetí, byla by Marcelka, bychom dodržely Mar... protože i Silvestrovi běhá po světě jeho syn Marek - ale tohle jméno vymýšlela kdysi nějaká jiná...)

Vlastně i jméno Alfa Betová vzniklo víceméně samo. V dobách, kdy byl internet ještě v plenkách, chtěla jsem se kamsi přihlásit a chtělo to po mně login. Tož jsem do políčka klofala jména bájných a pohádkových postav (Admété, Karkulka, Beruška...) a stále mi to psalo, že z toho či onoho důvodu nelze toto jméno použít.
"Krucinál, tak já tam zkusím narvat celou Alfabetu a snad jedno z těch písmen projde!!!" pronesla jsem tiše a smířlivě, když už neprošel asi třicátý pokus použít nějaké skvostné jméno z řecké mytologie.
Prošlo hned to první...

Jméno Blažena se v našem jmenném rejstříku objevilo podruhé, první to byla stará zelená škodovka, kteroužto jsme si před mnoha lety na Blaženu pořídili. A protože se Blažena auto a Blažena kočka navzájem nikdy nepotkaly, zmatky v oslovení nám to nedělá.

Jména aut jsou vůbec kapitola sama pro sebe a také je to trošku složitější - zde se dává vozu nejen jméno, ale nejdříve se určuje i rod.
SAAB byl Vikouš - tento velký těžký vůz musel být chlap a byl to severský bojovník Viking, kterému jsme něžně říkali Vikouš. Citroen Matumba se tak jmenoval po prvním majiteli a Agátku pokřtila Markétka, protože si přebreptla název její barvy z techničáku agáve.

Když jsem prvně viděla moje současné auto, bylo jasné, že to bude holka, protože je červená. O pohlaví bylo tedy rozhodnuto okamžitě. Dlouho jsem jí říkala Kočka nebo Pumina, případně dle nálady Fordice nebo Fordička. "To už ti dochází fantazie?" divilo se okolí.

Kdepak, asi se čekalo na pravou chvíli a AHA-efekt. Fordička si o jméno dnes v noci řekla sama.
Někde v jejích elektronických útrobách je nějaká maličká chybička, kteroužto zatím nemůžeme objevit, nebo se prostě a jednoduše v noci před barákem sama bojí. Projevuje se to tím, že z ničehož nic začne blikat a řvát jako kráva široko daleko. Zvlášť ve tři ráno je to bezva, hlavně sousedům se to moc líbí. A já v tuto noční dobu s nadšením při skoku z postele už beru klíč od Fordičky a během plavného skoku k otevřenému oknu již zaměřuji a stiskem rozespalé ruky většinou Fordici zmlknu.

Dnes v noci, asi tak ve 3:40 jsem při této činnosti zašeptala na celou ulici: "Doprdele co zase blbneš, ty plechová červená Kvíčalo???"
A jméno bylo na světě.

Fordička Kvíčala se v noci na ulici asi bojí...

neděle 10. srpna 2014

Prázdniny jak malované

Nechápu, jak jsem při zrodu tohoto občasníku mohla psát téměř denně. Snad byla situace jiná, bylo víc času, byla jsem mladší... copa já vim.
Ne, že by se nic nedělo, i nápadů mám spoustu, ale než se dostanu k psaní, tak mám vymeteno a písmenka nechtějí skákat na monitor.
Plánovala jsem si srpen pracovně i soukromě trošku volnější, ale opět jsem svýmí plány rozchechtala toho tam nahoře. Místo volna a plácání se někde u vody a na sluníčku dřepím v divadle nebo doma padnu do postele a jsem kolikrát ráda, že zvládám nejnutnější životní potřeby.
Práci pro čtyři děláme z finančních důvodů tři a když 2. července přinesla jedna kolegyně neschopenku, začalo to být zajímavé. Do konce měsíce jsme se plácali všelijak, tu a tam zakočili kolegové, což bylo snesitelné do té doby, kdy se zhroutil jeden kolega a po manželce poslal neschopenku taky.
Seznam toho, co chci a musím udělat doma a na našem domečku utěšeně narůstá a já při pohledu na něj dostávám osypky. Když mi někdo vypráví, jak se měl krásně na dovolené a že ještě aspoň na týden někam pojede, praštila bych ho.
A nová sezóna už buší pěstičkama na dveře docela intenzivně a tak jsem zvědavá, jestli alespoň pár klidnějších dní urvu, či co si zase ten srandista tam nahoře na mne vymyslel.

sobota 19. července 2014

3 + 1 kočka

Doby, kdy jsem naše silnice brázdila stařičkou Blaženou (stařičká Škodovčička), spolehlivou Agátou (trošku méně stařičká Škodovčička), hydraulickým čiperným Matumbou (Citroušek),  velkou Kočinelou (Renaultík), dokonce Zrzavou Sněhurkou (zrezlý bílý Favorit) a hlavně mým nejmilejším a nejlepším a nejúžasnějším Vikoušem (Saabík turbo), jsou nenávratně pryč a skálopevně jsem se považovala za neřidiče, kterému mezi doklady překáží řidičák.V našem vozovém parku se krátce mihl i Pežotek Bobík, nevím už který a Fordík Eskortík Varel Frištenský, se kterými jsem neujela ani metr, a statečná Kopřifa, ze které Silvestr udělal servisní vozítko a drandí s ním dosud a jejímuž řízení jsem se statečně, leč neúspěšně bránila.
Jenomže jeden míní a plánuje a ono je to najednou všechno jinak. Situace u nás díky mé nostalgii vyhrotila tak, že jsem musela usednout opět za volant a zase začít jezdit po našich krásných autodromech.
K tomuto počínání jsem zvolila maličký třídveřový vozíček vhodný pro dámu mého věku a jehož červená barva ladí s mými šedivými skráněmi. Vysavače, prachovky, leštěnky a všelijaká čistidla odvedly dobrou práci a z postarší umolousané kočky se vyklubala docela hezká a čiperná Kočka.
 A tahle, už téměř odstavená, Kočka se ze svého návratu na silnici a po dlouhé době přežrané nádrže benzínem radostí neudržela a z nadšení udělala na našem divadelním parkovišti krásnou loužičku...

Prý to ničemu nevadí, stačí vyjet tak 10 litrů a příště to nechce sosat plnou a já nevím, jestli radši nemám zase jezdit sockou...

čtvrtek 12. června 2014

Prima ráno

Tak si to vesele šinu dneska po ránu z práce a hnedka za rohem jsem potkala osobu ženského pohlaví, kterak tak hlasitě a silně blinkala, že se mi klepal žaludek ještě pět stanic ve vlaku a děkovala jsem svému zlozvyku nesnídat. (Jardu Skálu na ní poslat!)

Cestou mě třikrát vyhmátli revizoři, byť to běžně nedělají. Zřejmě je zarazil můj nazelenalý obličej po předchozím zážitku. Naštěstí nejsem černým pasažérem a cestovní doklad jsem byla schopna předložit, i když u těch třetích už mě to docela nebavilo. (Strčit  je do validátoru!)

Vláček byl téměř prázdný, ale zrovna do mého vagonu a pochopitelně i do dveří, u kterých jsem stála, se nahrnula třída asi tak dvanáctiletých dětí, které hlučely víc, než málo a strkaly do sebe i do nás ostatních cestujících. Děcka rozjíveně vyřvávala něco o pochoďáku a naprosto ignorovala napomínání pančelky. (Herodes by je srovnal...)

Ve chvíli, kdy jsem zdvihla nohu a chtěla vystoupit na první schod do autobusu, řidič se na mne usmál, zamával, zavřel dveře a odjel. (Praštit ho šaltpákou!)

Před garáží se nám vykálel zřejmě nějaký masožravý mastodont, protože je TO velké a páchne to kolik ulic daleko. Nedalo se toho nevšimnout a tak nedošlo ke kontaktu TOHO s mojí botkou. (Orlem po něm hodit!)

Na chodníčku na vlastní zahradě jsem si zvrtla kotník. Chvilku jsem předváděla zajímavé krokové variace, které jsem doprovázela inteligentním voláním UÁÁÁUÁUÁ, ale před růžovým keřem jsem to vybrala a nespadla mezi trny. (Neschopenka, vypsaná alespoň na měsíc v Italských Alpách, by pomohla...)

U sklepa, kde mám schované kočičí konzervy, seděl pavouk jak krakatice - taková ta zahradní bestie, co má nohy jak černé kabely, krvelačný výraz na své hlavohrudi a chlupatý zadeček. Kočky mě za statečnost odměnily tím, že se vyblily v ložnici. (Na pavouka poštvat kočky, na kočky psa!)

A to vše se dalo stihnout ráno mezi osmou a devátou hodinou.

Je prima, že jsem to všechno ustála bez újmy na fyzičnu či psychičnu, ale zbytek dne už se raději nebudu vzdalovat z postele.

Jeden nikdy neví...

pátek 6. června 2014

Hodinky

Přestože nám hodinky na ruce neúprosně připomínají čas na každém kroku, nosím je už od prvního stupně základní školy, což už je doba, za kterou si na ně člověk opravdu zvykne. Mobil kdesi na dně v kabelce mi zatím náramkové hodinky nedokázal nahradit.

Za ty roky jsem vystřídala těchto hodinkových stroječků docela slušnou řádku, některé jsem si oblíbila víc, některé míň, některé mám na parádu, jiné na všední den a u těch nejkrásnějších se srazil kovový řemínek a nejde ani vyměnit, ani prodloužit...

Poslední hodinky na všedni den jsem si koupila před několika lety a nějak mi nepřirostly k srdci. Mrmlala jsem, že to není můj styl, že se mi nelíbí a kdoví co ještě a pořád jsem si slibovala, že si jednou koupím hezčí.

Psala jsem tady minule, že mi zemřel tatínek a že se mi v tu chvíli zastavily hodinky.
Divná náhoda, tak moc divná, že jsem na to nemohla několik dní přestat myslet...

Novou baterku jsem do nich už nekoupila a asi nikdy nekoupím. Nešlo to.

Koupila jsem si nové hodinky...

A jsem zvědavá, kdy začnu mrmlat na to, že to není můj styl, že se mi nelíbí a kdovíco ještě a kdy si zase začnu slibovat, že si jednou koupím hezčí...

čtvrtek 29. května 2014

Co život dal, začíná brát

Co mi život dal (či půjčil) si nekompromisně a tvrdě bere zpět. Příliš brzy, příliš nečekaně a příliš často.

Nedá se na to připravit a nedá se s tím smířit.
Přemýšlím, proč tu vlastně jsem...
Přemýšlím nad vším, co jsem udělala, neudělala, neměla dělat, měla dělat, mohla udělat a mohla udělat jinak a líp... nebo hůř...?

Za poslední čtyři roky život zasáhl šestkrát . Vzal mi babičku, bezva kolegu, tchýni, kolegu, macecháčka a jako poslední mi odešel toto úterý tatínek, což byla pro mne rána naprosto zákeřná, předčasná a neočekávaná. Mohla jsem, a měla jsem... ale nestačila jsem se rozloučit, protože jsem měla za to, že máme ještě hodně času.
Čas už nebyl... a hodinky na ruce se mi zastavily přibližně v době jeho smrti... krutá náhoda...?

Jako úrok si život vzal v děsivě stejných časech i šest našich zahradních kočiček. A i když to jsou jenom kočky, bolí to taky dost.

Jsem unavená a myslím, že sahám na dno.

Bojím se, že na dně ještě zdaleka nestojím.

A přemýšlím nad tím, kolik toho člověk vydrží...

A kolik toho ještě vydržím já...

neděle 11. května 2014

Džungle

Různé rodinné okolnosti přály tomu, že naše poměrně úhledná a pravidelně občas opečovávaná zahrádka, stala se takovou maličkou nepropustnou džungličkou. Vydržela jsem prodírání se chodníčkem do domu docela dlouho a možná bych vydržela i dál, kdybych si v pátek při vystupování z auta málem nevypíchla oko o větev, která se drala ze zahrady kamsi do světa. O šípkovou větev. O větev s trny...
Tento atentát květeny na mou osobu mě natolik rozdráždil, že jsem dnes konečně vzala nůžtičky, kleštičky a tupou pilku po dědečkovi, hodila jsem se do gala, aby květena na mé barvičky žárlila (zelené thleplaky, žluté tričko a červená mikina, viz foto) a vyrazila jsem likvidovat zeleň.
Hrála jsem všemi barvami. Tedy ne všemi, jen třema, ale stály za to...
Chtěla jsem zeleně zlikvidovat daleko víc, ale levou rukou to moc nešlo a pravou mám pořád ne zcela funkční, protože šlachy nějak stále ještě nejsou v pořádku, ale i přesto jsem popílila a ostříhala to, co vadilo nejvíc. Krásně jsem u toho zuřila a nadávala, nejvášnivěji ve chvíli, kdy na mne spadla větev obalená miliardou jakéhosi nesympatického hmyzu a protože se hmyzáci při dopadu větve neudrželi, napadali mi na vlasy, na obličej, na mikinu, na tričko a nejvíc, mrchy, pod tričko. To se pochopitelně líbilo sousedovi, který přestal tupě zírat a nabídl se, že mi od hmyzu pod tričkem pomůže. Když jsem mu řekla, že bude užitečnější, když bude rvát větve za garáž, ztratil o pomoc zájem.
Ale nakonec jsem s obrovským úsilím statečně osvobodila chodník od větví a zachránila tak několik lidských očí.

Ne, nejsem přirodní typ a mičurinec ze mne nikdy nebude. Ještě teď mě všechno kouše a mám pocit, že na mě naskákaly všechny breberky ze širokého a dalekého okolí.
Navíc moji činnost ocenila moje vlastní matka slovy: "Tak takhle to asi vypadalo v Hirošimě po náletu."
Soukromá džungle
A nejhorší je, že i když nás už větve na životě přímo neohrožují, na naší malé soukromé džungli můj dnešní zásah není vidět...

čtvrtek 1. května 2014

Lecosové

1. máj jsem neposkakovala s třepetalkama pod tribunou, nepozorovala žižkovské ženy a nevyrazila ani na Petřín, protože se v plynárně rozhodli předělat v naší ulici plynovod, takže po mnoha a mnoha letech musela být vyklizena prádelna, kde je havní uzávěr plynu a kde budou v následujících dnech cosi plynového dělat plynaři. Snad to budou dělat dobře, protože bych se přeci jen ještě nechtěla podívat na svůj rodný dům z výšky...

Pro mou maličkost je zásadní, že zítra nám vypnou na dobu neurčitou plyn a protože jsme spíš plynová, než elektrická domácnost a blíží se Pankrác, Servác a Bonifác, mám z toho převelikou radost.

K této taškařici pochopitelně patří i rozkopaná ulice a kus zahrady od plotu až k domu vyfasoval rygol jak pro Blanku a vůkol rododendronů bahnité haldy.
Pohled z ložnice
Ale vrátím se k prádelně. Za roky se do ní odkládalo vše, co se jednou může hodit a co je škoda vyhodit. A pár let už si slibujeme, že vše vyklidíme. Kdoví, kdy by k tomu došlo, kdyby nebylo výše zmíněných plynařů.
S Jejkou jsme se statečně vrhly do zapavoučeného sklepa a s ním sousedící prádelny. Během hodinky jsme udělaly hromadu práce, prádelna je jako nová a na chodbě čeká několik pytlů s lecosy na vyhození.

O některé z lecosů se musím podělit:

Můj první notebook, teď už exponát do muzea. Dokonce i s nabíječkou. 
Zapnout jsem nezkoušela.
Asi šestisetstránkový ACCESS z roku 1995 jsem vyhodila bez focení.
 
Další věcička, na kterou jsem za ty roky zapomněla. 
Kdo to tam mohl dát??? Asi já...
Je stále funkční.
V jednom koutě se krčil hřebínek
 - nepostradatelný doplněk v zadních kapsách riflí mladých mužů v 70-80 letech.

Po babičce v odložené americké kredenci zbyla krabička na čaj...
...a vedle krabičky na čaj ležely socialistické cigarety. 
Naprosto netuším, čí kdysi mohly být.

Když tohle objevila Jejka, zamumlala: Doprdele, co to je?
Je to cosi, co přes USB žere samo sebe a když se to frkne do PC, tak to nic nedělá...
Prodlužovačka? Něco strašně důležitého? Moudré udělátko? Nějaká nemravnost?
A to jsme jich tam našly celou dědovu mísu (čti čtyři):

Prapodivná udělátka v dědově míse
Pavouci v prádelně a ve sklepě pochopitelně také byli, ale chovali se diskrétně a většinou před námi utekli. Tedy alespoň ti, co mohli...
Zesnulí pavouci obalení... asi prachem či plísní.
Ale docela jsme si to s Jejkou užily a i za ten můj zlomený nehet to stálo.

pondělí 7. dubna 2014

3 x kolega

Jeden můj bývalý Kolega už to má přes čtyři roky za sebou. Byl to dobrý parťák se specifickým smyslem pro humor a myslím, že ty svoje škodolibé všivárny dělá z onoho světa dosud. Alespoň na mne si alespoň jednou za rok vzpomene a něco mi provede. Jako třeba teď v sobotu: Večer za mnou přišla jeho manželka, která byla oblečená a čichotavá jako poslední bezdomovkyně, ukázala mi roztrhaný svetr a jakési pantofle, které jí Kolega trhá, mimo další voloviny taky řekla, že jí honí metrácký poliši, který jsou ze všech polišů nejhorší a nakonec svůj monolog zakončila tím, že jí mrzí, že Kolegu nechala spálit a rozptýlit na státní útraty, že vlastně peníze má a že si dojde na příslušné úřady, aby Kolegu dali zase dohromady za účelem řádného pohřbu do země. Věděla jsem, že je těžká schizofrenička, ale nechápu, proč už dávno není zbavená svéprávnosti, snad aby jí za mnou Kolega mohl poslat...

Druhý můj Kolega se nepohodl s jedním ukrajinským gerojem, který mu následně vyčetl, že si od něj nenechá nadávat do debilů (tak ne, nebylo to do debilů...ve skutečnosti se jednalo o ten mrňavý kousek ze samce, na který jsou samci tak hrdí, ale stydím se to tady takhle na plnou klávesnici napsat...). Když se kolega ohradil, že nic takového neřekl, Úkáčko to sice uznal, ale jen trošku, protože Kolega se údajně tvářil tak, že bylo jasně vidět, co si o Úkáčkovi myslí...

Třetí kolega se v létě oženil a v říjnu se mu narodila maličká, krásná holčička, kterou jsem si mohla pochovat a tak zjistit, že chmaty na miminko se nezapomínají ani po mnoha letech. Bylo úžasný a krásný vidět, jak ten velkej a hrdej chlap s obrovskejma pazourama přebaluje tu maličkou holčičku a jak na ní žvatlá pohádky...
A tahle maličká holčička minulý týden nezvládla drastický a rychlý útok meningokoka a toho tvrdýho chlapa nechala brečícího a sraženýho na kolenou v bahně a s flaškou v ruce...

čtvrtek 27. března 2014

A zase se Chumelí...

Ne, nezačalo sněžit, ale situace posledních dní mi připomněla cosi vzdáleného, už téměř zapomenutého.  Osůbku, která na internetu svého času používala nick Chumláček.

Chumláček byla osoba životem údajně těžce zkoušená a my neměli důvod jí nevěřit a snažili jsme se pomáhat. Dobrým slovem, věcným darem, penězi. A pak se jednoho krásného dne ukázalo, že situace je zcela jiná a že Chumláček trpí bájnou lhavostí. Na jedné straně bych si ještě dnes nakopala za ten promrhaný čas i peníze, který jsem Chumláčkovi věnovala, na druhé straně jsem tím získala cennou zkušenost.

Lety moje ostražitost vůči různým skazkám a neuvěřitelným příhodám ostatních polevila. Posledních pár týdnů mi ale začala poblikávat červená kontrolka kdesi v zátylku a teď už svítí jak rudá záře nad Kladnem.
V mém okolí se objevila jiná zachumlaná osoba. Ze začátku jsem neměla důvod nevěřit. Ale postupem času mi několik věcí začalo připadat přinejmenším podivných a teď už se rozchumelilo až za roh.

Nový Chumláček lže jakoby se nechumelilo. Lže ale nesmyslně, zbytečně a především tak snadno prokazatelně, až jednomu zůstává rozum stát. A já navíc zůstávám stát před rozhodnutím, co s tím.
Přestat se stýkat s tou osobou nemůžu. Ignorovat jí nemůžu. Zabít jí nemůžu. Můžu jen čekat, jestli tyto lži budou legrační a nevinné nebo zda jimi někomu může ublížit. A toho se bojím nejvíc, protože je známou pravdou, že lež může ubližovat víc, než hodně.

Obsah těchto výmyslů je různorodý - od barvy hrnku na kafe až po drezuru klokaních mláďat. Nechápu to.

Neříkám, že jsem nikdy v životě nezalhala nebo někoho nepomluvila. Ano, přiznávám, zalhala i pomluvila. Ale vždy to mělo nějaký účel či smysl. Zalhala jsem, protože jsem se bála říct pravdu abych buď já neměla průser nebo abych někomu neuděla průser. A pomluvila... jo, třeba tu krávu, co mě tak šileně naštvala a když jsem jí pomlouvala, jakou má v těch šatech prdu, alespoň na chvíli se mi ulevilo. Mizerné a pokleslé důvody, ale důvody.

Smysl těchto zachumlených lži mi však uniká. Chce někomu ublížit? Proč mně, nic jsem Novému Chumláčovi neudělala - ani slovem, ani činem. Spíš naopak... Chce být zajímavý? Proč, vždyť je i bez lží. Léčí si nějaký mindrák a chce, aby ho měli i ostatní? Nemá důvod. Chce rozeštvat lidi, kteří drží při sobě? Co z toho bude mít?

Honí se mi hlavou spousta otázek a hlavně přemýším, jak se teď zachovat, abych situaci nevyhrotila do nesnesitelna.

Zatím mlčím a jen zírám... ale nemyslím, že je to správné a dlouhodobě udržitelné. Ale momentálně mě nic lepšího nenapadá.

středa 12. března 2014

Jarní probouzení

Právě prožívám roční období, kdy se z prachbídného zimního spánku rovnýma nohama ocitám v jarní únavě. Přestože mám ráda léto, přece jen mi chybí alespoň krátká doba pod nohami křupajícího sněhu, teplých bot a zmrzlých tváří a...  při příchodu do teplé místnosti taková ta legrační kapička u čenichu.
No… třeba příště?

Probouzení do jara letos nic moc… 
Už přes měsíc slibuju tatínkovi, že se na něj přijedeme podívat, ale chybí elán a čas. 
Domácí práce zvládám levou rukou, protože v pravé mám vleklý zánět šlach a podle toho to taky tak doma vypadá...

V práci zaučujeme nového kolegu a zatím pořád nevíme, jestli to dá nebo ne… Vypadá zodpovědně a když se mu jedna věc 15x vysvětlí, občas ji i pochopí. Je to milý a slušný adolescent, takové subtilní maminčino mládě, kterému ještě ani dvacet nebylo, neřidič, nekuřák, abstinent…Prostě takový koloušek, který spíš potřebuje nakrmit, pohladit, nakojit...
Vojna dřív z kluků dělala chlapy, uvidíme, co z tohohle chlapce udělá naše divadlo. Jen se bojím, že pokud zapadne do divadelního života, tak že nás přijde jeho maminka zmlátit… Já bych to na jejím místě udělala. Nebo spíš bych toho hocha do takovéhle společnosti vůbec nepustila...

Svojí mamince se občas snažím fotit její trhačku, ale je to čím dál tím těžší. Zítra jí bude mít doma dva měsíce, pesa má přes kilo a vyfotit se už bez monopodu nedá ani za slunečního svitu Nikonem nastaveným na  automobilové závody…
Chvilka klidu...
Kočce Majče se chtělo z psíka trošku zvracet...
Jako fotograf jsem ale venku většinou těžce selhala a toho lítajícího magora kloudně nevyfotila. Musím si pořídit ten monopod...  :D
 A navíc jsem teď zapomněla, proč jsem to dneska vůbec začala psát, o psovi to ale původně být nemělo... :D

neděle 2. března 2014

Krátce a stručně...

... to stále stojí za ... popelníček.

Nestíhám. To už jsem tu říkala minule. Stále stav nezměněn.

Měla jsem tři dny volna... jeden jsem strávila s jedním Mimi, jeden s Maminkou a jeden s druhým Mimi. Chvílemi mě jímala hrůza z mé schopnosti odolávat domácím pracem, ale na druhou stranu jsem si to docela užila. Jo, a taky jsem viděla Silvestra (musela jsem si za ním dojet do jeho práce...), který si koupil nový mobil - stejný jako já, leč jinou barvu. Je nadšen a stále jásá nad mobilovými kvalitami a diví se, že já nejásám. Chápu ho. Stále jsem nadšená, ale po víc, než půl roce už tak hlasitě své nadšení v tomto případě nedávám. Člověk si na dobré zvyká rychle. Pochopitelně jsem jako ženská tušila - co tušila, VĚDĚLA! - že to tak dopadne a když jsem si objednávala v dalekém Izraeli červený futrálek na mobil, objednala jsem i jeden hnědý....

V práci to stojí za popelníčky nejméně dva. Spíš tři. Náš služebně i věkově nejmladší kolega nezvládal a přestože jsme se za něj i přimlouvaly (ženská část naší skupiny...), neprošlo to a byl odejit. I to chápu, chyby dělal mnohem větší, než jen malé... Na jeho místo nastupuje od pozítří nová síla, ještě větší koloušek, než jsme se obávali... a zaučovat ho bude hádejte kdo... Ano, moje maličkost.
Nestojím o to. Je to stres, aby to vše fungovalo, jak má a ... obávám se, že to bude děsivý týden a jen doufám, že budu příjemně překvapena, že to tak hrozné nebude...

čtvrtek 20. února 2014

Těžký život fifleny

Loni - nevím už přesně kdy - jsem tady otravovala, když mi zdechnul mobil a vybírala jsem si nový. Vybrala jsem si a dodnes tvrdím, že dobře. Zatím jsem s ním maximálně spokojená a moje milé pádlo funguje, jak má. Pak nastal nervák, když jsem mu kupovala futrálek. Ale nakonec jsem si taky vybrala, krásnej, přítulnej a červenej... prostě ťuťu a vrněla jsem jako kotě. Poté nastalo období, kdy jsem nic neřešila, protože nebyl důvod.
Až teď, jejda... pouzdýrko se mi začalo rozpadat a to samé jsem nesehnala. Na aukru nabízeli jedno růžové a jedno s émerickou vlajkou - huš.
A na íbeji jich nabízejí kolem 800 typů, z nichž je asi 200 nejkrásnějších.
A co si má teď chudák fiflena počít...???

středa 12. února 2014

Nestíhačka

Po nějaké době jsem se zase dostala to takového kolotoče, že nic nestíhám. Práce - domů - práce - domů.... a na nějaké aktivity mimo tato dvě místa nezbývá čas. V práci ještě jakž takž funguju, ale doma se mi chce čas většinou jen prospat - což poslední dny většinou i činím. Včera mě moje malý Mimi vytáhlo do Štěrbohol po obchodech a slevách, procouraly jsme tam opravdu celý den, nožičky jsem měla ušoupaný až ke kolínkům, leč netutratily jsme nic, protože obchody byly přeplněné módou pro dámy narozené do roku 1925 a pokud se tam objevilo něco pro nás, později narozené, bylo to velikosti na nezletilé anorektičky.
Večer jsem s velkým Mimi skočila na jedno dvoupivo a pak už doma zase padla do peřin. Dnešek bych nejraději také prospala, ale musím vyrazit s maminkou a její pesou na veterinu, takže smůla. A večer do divadla, domů ráno, pak večer do divadla, domů ráno... mám toho plný zuby a už aby bylo jaro.

pátek 17. ledna 2014

Veterina

Ráno jsem se po práci stavila v lékárně, abych si koupila nějaké obinadlo, bandáž nebo cokoliv jiného na zpevnění mého - netuším proč - bolavého lokte a po nezdaru jak v lékárně, tak ve zdravotnických potřebách jsem mazala domů, abych vyzvedla maminku a vyrazily jsme s malou pesou na veterinu.

Zrovna na tuhle jsme šly prvně a byly jsme zvědavé, co nás tam čeká. Překvapení velké - hezké prostředí, super přístup lékaře a takové bezva střelené sestřičky nejen k pese, ale i k nám a nakonec cena, kterou jsme zaplatily, taky nebyla nijak přemrštěná. Velmi zvažuji, že změním veterináře a se svým zvěřincem začnu chodit také sem. Zkusím veterináře ukecat na množstevní slevu...

Pan zvířecí doktor se divil, jak je čivava na svůj věk maličká, ale nakonec jí prohlásil za dobře prospívajícího mrňouse.
Malá pesa byla statečná, i když radost neměla a očkování si nijak zvlášť neužívala. Cestou domů se jí dokonce i líbilo v tašce po našich kočkách (svojí vlastní cestovní kabelu ještě nemá) a zvědavě vykukovala na svět. Doma pak asi hodinku spala jako mimino, aby vzápětí mohla demonstrovat, jak to vypadá, když malému štěňěti nejmenší rasy na světě naočkujete dynamit.
První cesta na veterinu

středa 15. ledna 2014

Chihuahua

V pondělí 13. ledna jsem vypadla z práce kolem poledne a už v půl jedné jsme s maminkou nasedaly do auta a vyrazily směr Čivava do jedné středočeské vesničky, kam  nás v pohodě dovedla navigace. Bez této vymoženosti bychom tu cestu možná hledaly ještě dnes...
Připadala jsem si cestou jako malý retardovaný blbeček, protože vidíc po letech na poli pasoucí se živé krávy, vzbudilo to mé velké nadšení a když jsem v cílové stanici vystoupila z auta a uviděla jakéhosi strýca, který vedl pravého, velkého a živého koně, začala jsem jásat, až jsem toho bodrého muže vyděsila. Tomu koni jsem byla totálně fuk.

Paní Chovatelka byla nesmírně milá a když nás pozvala dál, maminka se okamžitě vrhla k maličkému psíkovi v předsíni a rozplývala se, jak je to maličké a miloučké. Paní Chovatelka se pobaveně usmála a vyvedla maminku z omylu: "Ne, to není to štěňátko, to je jeho maminka... to maličké je támhle na dece."
No a pak jsme uviděly to maličké nic. Maminka si to vzala do ruky, ono jí to olízlo nos a byla packa v rukávě.

Cestou domů bylo mimi v košíku hodné a skoro celou dobu spalo. Já ještě skočila do jednoho Pet Centra a koupila jsem maličkou domácí boudičku, hračku, granulky a konzervičku. A pak už jsme všichni včetně Silvestra jen ňuňali a ťuťali a zviřátku se to docela líbilo a maminku si zamilovalo a maminka si nejenže zviřátko taky zamilovala, ale pookřála a začala se víc zajímat o svět.

Tak snad to holkám hodně dlouho vydrží.
Kus Silvestra s celým psíkem

neděle 12. ledna 2014

Dú čivavy dúúú

Zítra to budou čtyři měsíce, kdy moje maminka zůstala bez své drahé polovičky. S touto tvrdou realitou se pere, jak může nejlíp. Prvotní šok se změnil ve smutek a beznaděj a i když se snažíme jak to jde, doléhá na ní samota a pomalu ztrácí zájem o dění kolem sebe.

Už kdysi před mnoha lety si přála mít čivavu. Macecháček to nijak nezavrhnul, ale oznámil, že takovou potvoru venčit nebude, a tak si pořídili jezevčíka. A protože i ten je už dávno v psím nebi, začala teď maminka uvažovat o psím kamarádovi...

Dnešek byla moje pracovní morálka zoufalá, ale zato vím o každé čivavě v republice, která je zrovna k mání. Kolem poledne jsem mamince poslala e-mail s odkazy a fotkami na několik čivav,  které jsou aktuálně k odběru a jsou pro nás jak finančně, tak místopisně přijatelné - psíčata vzdálená půl republiky a za dvanáct tisíc jsem vyloučila, zrovna tak jako ubohá štěňátka z šílených psích množíren (takové "chovatele" bych zavřela do dolů). Mamina mě skoro div neposlala do háje, aby mi vzápětí zavolala, jestli už to mimi má jméno, nebo jestli si ho bude moct pojmenovat sama. A tato, dřív tak nesmírně akční, dáma zbytek nechala na mě. Zažhavila jsem si telefon a skoro vymlátila baterku, ale výsledek se dostavil. Čivavy téměř nejsou, ale...

Ráno vyrazím rovnou z práce do Luxoru koupit knížku o chovu čivav (já, jako majitel ka koček a dříve psíků velkých plemen, nemám s takovými chcípáčky moc zkušeností) a potom frčíme přes kus naší vlasti na nezávaznou návštěvu k jedné maličké, prý neskutečně rozmazlené, čivaví holčičce.
A jestli si holky padnou do oka, tak nás už zítra bude v baráku zase o jednoho víc :).

neděle 5. ledna 2014

Sakra cedula

Včera jsem si s automatokafem vyšla před práci, abych se podívala, jak řádí lednová dešťová vánice a tu ke mně přistoupí dáma a ukazujíc na náš vchod, vyštěkne:
"To je vchod do metra?"
Přiznám se, že nemám moc ráda, když mě někdo bez pozdravu a požádání takto osloví (asi už i já patřím do staré školy), ale je nový rok, tak proč hned tak záhy někoho posílat do prdele.
"Ne, není" odpovídám poměrně slušně.
"A vy ste vocaď?" vycenila na mne ta paní zuby.
"No ano, jsem, potřebujete něco?"
"A víte určitě, že to není vchod do metra, sakra?"
"Vím, neni."
"A můžete mi sakra říct, proč to tam nemáte napsaný?" Dáma v tuto chvíli použila velmi vysoké céé.
"No protože, sakra, připravujeme ceduli, sakra, na který bude napsáno, co všechno v tomhle baráku sakra nenajdete, a mimo muzea, hospody, mateřské školky a katastrálního úřadu tam bude uvedeno i to, že toto opravdu není vchod do metra." Když jsem to dámě vyjmenovávala, rozchechtala jsem se, což onu chuděrku docela rozdráždilo. Nedovedu už přesně popsat, jak moc mi vynadala, ale čím víc zuřila, tím víc jsem se smála. Prostě to nešlo ustát. Nakonec jsme se nějak domluvily, poradila mi, abych nebyla drzá a já jí poslala do metra. Ale chybička se vloudila, poslala jsem jí pěšky na stanici, která je od nás o trošku dál, než ta druhá za rohem...

sobota 4. ledna 2014

A jedééém

Jestliže platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok, mám se na co těšit, protože můj první volný den tohoto roku je až 9. ledna. Silvestra jsem prožila v práci, kde jsme si o půlnoci za pištění Netopýra s kolegou připili kávou a poté jsme tam radostně pracovali až do prvního lednového večera, abych potom mohla padnout doma do postele a dát se trošku dohromady na další pracovní den.
Novoroční přípitek
Ve stejném kolotoči jsem zatím pořád a doma to začíná být docela znát. Hromádka nevyžehleného prádla se stává hromadou a po celém bytě začíná být vidět, že můj volný den, který mu věnuji, už začíná nepatrně postrádat.


Zítra nám také jmenují nového ministra a nevím, jestli mám být v klidu nebo jestli se mám začít bát o práci ještě víc, než doposud. Intenzivně se snažím odpudit myšlenku, že ať do dopadne, jak to dopadne, dopadne to špatně.

Určitě ne...