Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

sobota 16. srpna 2014

Jména

Od malička mám tendenci všechno pojmenovat. Nejen domácí zvířenu a občas i květenu, ale i věci neživé - pračky, myčky, počítače a především auta.
Nejhorší bylo vymyslet jméno předem - než se to Ono koupilo, pořídilo či narodilo. Většinou předem vymyšlené jméno moc nesedělo a časem se objevilo nějaké na míru šité.
Zvířata máme pojmenovaná většinou podle dne, kdy se narodila nebo kdy jsme si je našli. Matýsek je vlastně Martin, protože jsme ho našli 11. listopadu, Tadeáše jsme našli na Heřmana, ale ten si jméno vysloužil jakousi všivárnou sám a kočku Blaženu, která se narodila na Medarda, jsem měla slíbenou k narozeninám a když je mám na Blaženu, tak to přišlo samo a navíc to na ní i přesně sedí, protože velmi často používám Troškovo "Neser mě, Blaženo!"

Nejhorší to bylo s vymýšlením jmen pro má miminka, protože ta jsem musela nahlásit předem a pak už se s tím nedalo nic moc dělat. Možná jsem to mohla vymyslet tak, aby se to moc nepletlo, třeba jedna mohla být Iva a druhá Květoslava, nicméně stalo se a Markétka i Martinka už si na svoje jména zvykly a docela na ně slyší, i když dodnes brblají, když to člověku ujede obráceně... (Kdybych měla třetí, byla by Marcelka, bychom dodržely Mar... protože i Silvestrovi běhá po světě jeho syn Marek - ale tohle jméno vymýšlela kdysi nějaká jiná...)

Vlastně i jméno Alfa Betová vzniklo víceméně samo. V dobách, kdy byl internet ještě v plenkách, chtěla jsem se kamsi přihlásit a chtělo to po mně login. Tož jsem do políčka klofala jména bájných a pohádkových postav (Admété, Karkulka, Beruška...) a stále mi to psalo, že z toho či onoho důvodu nelze toto jméno použít.
"Krucinál, tak já tam zkusím narvat celou Alfabetu a snad jedno z těch písmen projde!!!" pronesla jsem tiše a smířlivě, když už neprošel asi třicátý pokus použít nějaké skvostné jméno z řecké mytologie.
Prošlo hned to první...

Jméno Blažena se v našem jmenném rejstříku objevilo podruhé, první to byla stará zelená škodovka, kteroužto jsme si před mnoha lety na Blaženu pořídili. A protože se Blažena auto a Blažena kočka navzájem nikdy nepotkaly, zmatky v oslovení nám to nedělá.

Jména aut jsou vůbec kapitola sama pro sebe a také je to trošku složitější - zde se dává vozu nejen jméno, ale nejdříve se určuje i rod.
SAAB byl Vikouš - tento velký těžký vůz musel být chlap a byl to severský bojovník Viking, kterému jsme něžně říkali Vikouš. Citroen Matumba se tak jmenoval po prvním majiteli a Agátku pokřtila Markétka, protože si přebreptla název její barvy z techničáku agáve.

Když jsem prvně viděla moje současné auto, bylo jasné, že to bude holka, protože je červená. O pohlaví bylo tedy rozhodnuto okamžitě. Dlouho jsem jí říkala Kočka nebo Pumina, případně dle nálady Fordice nebo Fordička. "To už ti dochází fantazie?" divilo se okolí.

Kdepak, asi se čekalo na pravou chvíli a AHA-efekt. Fordička si o jméno dnes v noci řekla sama.
Někde v jejích elektronických útrobách je nějaká maličká chybička, kteroužto zatím nemůžeme objevit, nebo se prostě a jednoduše v noci před barákem sama bojí. Projevuje se to tím, že z ničehož nic začne blikat a řvát jako kráva široko daleko. Zvlášť ve tři ráno je to bezva, hlavně sousedům se to moc líbí. A já v tuto noční dobu s nadšením při skoku z postele už beru klíč od Fordičky a během plavného skoku k otevřenému oknu již zaměřuji a stiskem rozespalé ruky většinou Fordici zmlknu.

Dnes v noci, asi tak ve 3:40 jsem při této činnosti zašeptala na celou ulici: "Doprdele co zase blbneš, ty plechová červená Kvíčalo???"
A jméno bylo na světě.

Fordička Kvíčala se v noci na ulici asi bojí...

4 komentáře:

  1. Takove drave auto a tak prasteny jmeno? to se ani nehodi, ne :oD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hodí nehodí, kdyby nekvíčala jak praštěná na celou ulici, mohla se jmenovat vznešenějc... :D

      Vymazat
    2. Vzhledem k historii jmen - jo. Kvíčala se na ní hodí.
      Já mám MontyJacka :D

      Vymazat
  2. Taky pojmenovávám, nám ženám je to prý vlastní, jak jsem někde nedávno četla :-) Kvíčala je dobrá :-)) Mimochodem, v jednom období jsem měla kolegyně Markétu, Martinu a Marcelu. Byl to docela jazykolam :-) A Květoslavu mám sestru. Jednu dobu jsem jí říkala Alberte. Dnes se tak jmenuje jeden náš kocour. Druhý je Tačmůd, což bylo nejprve pracovní označení, když jsme ho našli, a pak už mu to zůstalo.

    OdpovědětVymazat