Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

Plha - Lanškrounská kopa

© Luboš Brabec - Plha (cca přesně 2. polovina 90. let 20. století)

Nevím, čím to je, ale dálkové pochody začínají hrát v mém životě stále důležitější roli. Pečliví čtenáři Brabcova světa patrně tuší, o čem je řeč. Zatím poslední jsem šel v sobotu 11. září. Jmenoval se Lanškrounská kopa, měřil tudíž 60 kilometrů a na start nás lákal Dráža, který má blízko chalupu a už šel tuto trasu třikrát.
Z Prahy jsem vyrazil v pátek spolu s Radkem (z ČTK) a Gábinou (z ČTK). Cesta autem probíhala klidně, za poslechu kultovní kazety "Lenka Filipová 1982-92". Nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k neskutečnému dramatu. Do Horní Čermné jsme měli přijet v jednu hodinu v noci. To se nám také podařilo. "Pak si dáme maximálně jedno pivo, popřejeme si dobrou noc a půjdeme spát, abychom byli ráno na startu fit," říkal ještě v autě Radek, ale moc jsem mu to nevěřil. V Čermné na nás totiž mj. čekal Tuháček a ten nikdy nechodí spát před třetí. Jeli jsme se proto nejdřív podívat, jestli náhodou nejsou všichni v hospodě. Byli tam. Bohužel. V tak dobré náladě a za stálého přísunu krušovické dvanáctky se nikomu nechtělo domů a s postupem času stále více slábly hlasy, které radily, že by se mohlo konečně už jít spát. Navíc šéf hospody byl takový podrazák, že nechával hospodu otevřenou, dokud hostům chutnalo.
A nám chutnalo. Dlouho, až do svítání. Už ani nevím, kdo dostal ten blbý nápad (tipuji to na Drážu nebo Končelíka), ale najednou se před každým z nás objevil panák absintu. Samozřejmě jsme ho nevylili... Někdy po šesté ráno jsme konečně opustili lokál a přemístili jsme se auty do Drážovy chalupy. Nejvíce elánu měl Tuháček, který stále opakoval, že už musí jít na start. Ještě předtím jsme ale lehce posnídali. Utopence a hermelíny nakládané v oleji. Končelíkovi noční a ranní program nějak neudělal dobře, takže si musel šestkrát chlapsky odplivnout. Protože všichni ostatní stále váhali a dělali, že jsou unaveni, vypravili jsme se s Tuháčkem do Lanškrouna sami. Zaparkovali jsme auto a šli jsme na start. Bez jediné vteřiny spánku a s nějakým promile v krvi. Trochu se nám sice motaly nohy, ale byli jsme odhodláni do té míry, že Tuháček vše točil na videokameru.
Na náměstí jsme se zaregistrovali, zaplatili startovné 25 Kč a dostali plánek trasy a startovní čísla 1 (Tuháček) a 2 (já). Pak jsme se konečně vydali na cestu. Bohužel naprosto opačným směrem, než byla trasa závodu. Na to jsme přišli po čtyřech kilometrech v nějaké vesnici, jejíž jméno už jsem zapomněl. Dost nás to naštvalo. Já jsem si sedl na kraj silnice a zavřel jsem oči, zatímco Tuháček stopoval. Naštěstí úspěšně. Jeden hodný pán nás odvezl zpět do Lanškrouna, takže jsme se s asi hodinových zpožděním vydali konečně na správnou cestu. Šlo se nám relativně dobře a dokonce jsme předstihli řadu dalších účastníků. Prvním významným bodem byl výstup na kopec jménem Lázek, kde byla rozhledna a hlavně první občerstvení. Docela dost jsme ho potřebovali. Dali jsme si čaj a žlutou limonádu a vyrazili jsme dál. Ačkoli jsme měli za sebou jen deset kilometrů, mně bylo naprosto jasné, že do cíle nedojdu. Mám na to dost zkušeností z Benátek. Tuháček si ještě udržoval jakousi iluzi.
Naštěstí za chvíli jsme šli vesnicí, kde ještě v deset hodin byla otevřená samoobsluha. Koupil jsme si dva malé džusíky s nadějeplným jménem Relax, pokropil jsem si hlavu Dobrou vodou a udělalo se mi přeci jen o trochu lépe. Každým dalším kilometrem se ovšem má nálada zhoršovala. Šli jsme pořád sami polem a lesem, bylo hrozné vedro a mučila nás neskutečná žízeň. Po dvaceti kilometrech na nás čekala Buková hora. Opět prudké stoupání do kopce. To i Tuháček už toho měl plné zuby a začal si opatrně připouštět, že také neuvidí cíl. Zvláště, když si tak krásně maloval, že už do další občerstvovací stanice chybí jen pět kilometrů, ale na ceduli se objevil neúprosný údaj: 9,5 km. Svorně jsme propadli ještě větší depresi. Ulevovali jsme si jedna verbálně a vzhledem ke složení naší snídaně i nonverbálně. Občas jsme se snažili vylepšovat si náladu zpěvem písní, ale ani "Sto yardů mi zbývá k Mary M", "Tisíc mil" nebo "Až na vrcholky hor" nám sílu do žil nenalily.
Tuháček mě ještě stačil poprosit o jednu přátelskou pomoc. Kdyby nás prý dohnali Radek, Dráža a Bohouš a začali ho přemlouvat, aby šel dál, mám mu třeba ukrást boty a zabránit tak pokračování pochodu. Rád jsem mu to slíbil. Bylo nám hůře a hůře a žízeň dokázala spolu s únavou vytvořit téměř smrtelnou kombinaci. Asi pět kilometrů před výstupem na Suchý vrch se mi Tuháček svěřil, že kdyby měl v batohu revolver, takž už si dávno prožene kulku hlavou. Byla to taková muka, že to ani nejde vypovědět. Nejhorší je, že jsme v těch lesích nemohli dělat nic jiného než jít dál. Kdyby rozkaz jít Kopu dostali vojáci základní služby, s klidem by mohli své nadřízené žalovat za šikanu a omezování osobní svobody. My jsme šli ovšem dobrovolně a ještě jsme si za to zaplatili.
Před úpatím Suchého vrchu jsem poznal, jak špatně asi nakládám se svým tělem. Bolelo mě úplně všechno, jako nikdy v životě. Každý orgán se více či méně důrazně hlásil o právo na pohodlnější existenci. Hlava bolela, v zádech mi praskalo, u srdce píchalo, ledviny na tom také nebyly zrovna nejlépe a nějak divně se mi svíral žaludek. O nohách ani nemluvě. Navíc se nám pravidelně vracely hermelíny, utopenci i ten absint. Poslední tři kilometry pod vrcholem jsme už bojovali s šílenstvím. Každých padesát metrů jsme museli zastavovat, protože jinak by to prostě nešlo. A v těch chvílích se nám zdálo o minerálce, čaji nebo pivu a byli bychom ochotni dát třeba i stovku, kdyby nám někdo mohl nalít.
Hrdě jsme však dál nesli svůj kříž na Golgotu. Vůle je někdy silnější než osud. Mezi stromy jsme konečně uviděli obzor a ani nám moc nevadilo, že jsme si v závěru blouděním prodloužili trasu o vražedných půl kilometru. Byli jsme nahoře i na hoře. Jako první. Dobelhali jsme se k občerstvovací a nechali si dát další razítko do průkazu, i když jsme věděli, že končíme. Po třiceti kilometrech. Tuháček si objednal párek, já jsem tolik odvahy nenašel. Nalil jsem do sebe tři hnusné, teplé a sladké žluté limonády, které mě v podstatě zachránily od potupné smrti žízní, a svalil jsem se pod borovici. Tam jsem ve stínu chvíli spal a hlavně jsem se začal vracet do života. Světlo na konci tunelu zhaslo a opět jsem začal jasně vidět věci okolo sebe. Pak Tuha vzal mobil a zavolali jsme si odvoz autem. Tam se nám rychle vrátila nálada, když jsme se dozvěděli, že Radek s Bohoušem vzdali o tři kilometry dříve a Dráža dokonce po pouhých patnácti kilometrech. Zvítězili jsme. Byli jsme jako železní muži.
Prostě jsme si s Tuháčkem něco dokázali, i když přesně nevím co. Mám ovšem dojem, že tenhle pochod odděluje chlapy od chlapců. Inteligenčně asi moc ne, ale fyzicky rozhodně. Jsou z nás noví lidé.
Překročili jsme vlastní stín a dokázali si, že máme vůli jako jogíni.

Žádné komentáře:

Okomentovat