To je život! Koupíš cedník - teče. Dáš ho spravit - necedí...
Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát... Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.
Ministryně kultury se pochválila za dobře odvedenou práci a dobrovolně musela uznat, že rezignace je v tuto chvíli pro ni nejlepší. Škoda, že se ve výčtu svých úspěchů nezmínila o našem divadle, pro které je jeji rozhodnutí víceméně likvidační. Kolik sezon ještě vydržíme? Jednu? Dvě? A copak asi o nás bez nás rozhodne nový ministr? Pochybuji, že by se nás ještě někdy někdo na něco ptal...
Doma jsem přestala topit v kamnech, z džungle na zahradě udělala centimetrový pažit (a přiznávám, že mi to s nalakovanými nehtíky, bílých kraťasech a bílých sandálkách se sekačkou chrlící mokré zelené sračky moc slušelo - zvlášt když bylo hotovo... ), do toho v práci práci pro čtyři, kterou děláme tři, ode dneška zůstáváme do sehnání náhrady jen dvě (já a moje milá kolegyňka Brunetka) a začíná nám Smetanova Litomyšl... spíše tedy dle zkušeností z předchozích let Lihomyšl, páč pak bylo vždy v álejích nablito.
Navíc nám udělali šťáru ve vládě a pomalu dochází na má slova, že můžeme být rádi, že u nás jen "chčije a chčije".
Když se mi dnes do ticha domova rozezněla bytem Čajkovského
hudba, nechápala jsem, odkud se bere. Až po chvíli mi došlo, že jsme se
Silvestrem natolik rozmařilí, že máme pevnou linku – věc to, kterouž nepoužívám
a kterou si živíme kvůli internetu.
Když jsem šla po zvuku Labutího, došlo mi, že tak vyzvání
právě naše pevná linka. Hm, tak na to jsem zapomněla. Jak se to zvedá?? Jo aha,
takhle…čudlikem...
Na druhém konci linky byla Dáma a chtěla někoho z Datartu.
Oznámila jsem jí, že má špatné číslo a rozloučila jsem se s ní. Za minutu
volala Dáma znovu a chtěla Datart. Oznámila jsem jí, že má opravdu špatné číslo
a zavěsila jsem. Za dalších pár vteřin volala Dáma znovu a chtěla přepnout na Datart. Zřetleně jsem odpověděla, že volá na soukromý telefon rozhodně ne na spojovatelku. Vzápětí volala Dáma znovu a chtěla mojí vedoucí. Oznámila jsem
jí, že nejsem zaměstnancem firmy Datart, moje vedoucí je pan vedoucí a je mu
srdečně jedno, co si plkám do svého soukromého telefonu, Silvestr že není doma a to je dobře, protže ten by se s ní nepatlal jako já, rozloučila jsem se a
zavěsila jsem. Ticho vydrželo jen několik sekund a... Labutí jezero. Okamžitě
jsem měla zavolat kohokoli z reklamací. „Reklamovat můžete pouze mou osobu
u mé maminky a mého tatínka, leč již jsem mnoho let po záruce a navíc dávno v odpisu,
takže na jakékoliv reklamace stejně nebudou reagovat, mějte se hezky a přeji
hezký den,“ roztomile jsem odpověděla a zavěsila jsem. Ty nové telefony už
nejsou, co to bývaly… Dřív se tak krásně mohlo šlehnout sluchátkem do vidlice…
a teď musím hledat čudl za zavěšení…
Ticho domova vydrželo několik minut. Dáma chtěla okamžitě
vedoucího Datartu. A prý se postará, aby mne na hodinu vyrazili, protože jsem
mladý, drzý fracek. Ano, vím o tom, že můj hlas není tak
zchátralý, jako celé mé fyzično. Proto mne její poklona radost
neudělala a požádala jsem Dámu, ať už volá někam jinam, že mě to nebaví a že
jdu žehlit. Když jsem hledala čudlík zavěšovací, sluchátko sopránově vřeštělo a některým slovům jsem i rozuměla.
Při dalším volání už Dáma chroptěla vzteky a já jsem jí
nadiktovala číslo Datartí infolinky. Ať si pokecá s nimi a navíc zadarmo, u
mne to musí platit. Jako odpověď jsem se dozvěděla NEPUBLIKOVATELNÉ.
Hmmmm…. Při posledním
zazvonění Labutího jsem už sluchátko postavila vedle reproduktoru, ze kterého
jsem Dámě pustila svou oblíbenou skupinu HUUN-HUUR-TU…
Pak už Čajkovskij zmlknul… Dámu zřejmě šlehlo, nebo píše stížnost na zaměstnance Datartu.
Podotýkám, že všechny hovory s Dámou byly z mé strany vedeny slušně, asertivně, bez zvednutého hlasu a bez jakýchkoliv vulgarismů. A stejně mi to bylo hovno platný...
Dva dny doma utekly jako voda a zítra se zase musím zapojit do
pracovního procestu...či do kulturního dění... to je fuk, zkrátka jdu na
šichtu, kde se na sebe budeme zubit a chválit se, jak vypadáme
báááječně, jak nám to sluší a že jsme prostě největší hvězdy a že je skvělý, že se zase vidíme, vždyť jsme přeci jen kamarádi na život a na srmt... a přitom bychom se
vzájemně s takovou chutí nakopali do řitisek...
Ale nesmím to vidět tak černě, uričtě to bude príma den...
Mým snem ale stále zůstává vidina nudného, klidného a bezpečného zaměstnání... chtěla bych dělat zubařku aligátorům...
