Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

úterý 21. května 2013

Jsem nesnášenlivá...

Když se mi dnes do ticha domova rozezněla bytem Čajkovského hudba, nechápala jsem, odkud se bere. Až po chvíli mi došlo, že jsme se Silvestrem natolik rozmařilí, že máme pevnou linku – věc to, kterouž nepoužívám a kterou si živíme kvůli internetu.
Když jsem šla po zvuku Labutího, došlo mi, že tak vyzvání právě naše pevná linka. Hm, tak na to jsem zapomněla. Jak se to zvedá?? Jo aha, takhle…čudlikem...

Na druhém konci linky byla Dáma a chtěla někoho z Datartu. Oznámila jsem jí, že má špatné číslo a rozloučila jsem se s ní. Za minutu volala Dáma znovu a chtěla Datart. Oznámila jsem jí, že má opravdu špatné číslo a zavěsila jsem. Za dalších pár vteřin volala Dáma znovu a chtěla přepnout na Datart. Zřetleně jsem odpověděla, že volá na soukromý telefon rozhodně ne na spojovatelku. Vzápětí volala Dáma znovu a chtěla mojí vedoucí. Oznámila jsem jí, že nejsem zaměstnancem firmy Datart, moje vedoucí je pan vedoucí a je mu srdečně jedno, co si plkám do svého soukromého telefonu, Silvestr že není doma a to je dobře, protže ten by se s ní nepatlal jako já, rozloučila jsem se a zavěsila jsem. Ticho vydrželo jen několik sekund a... Labutí jezero. Okamžitě jsem měla zavolat kohokoli z reklamací. „Reklamovat můžete pouze mou osobu u mé maminky a mého tatínka, leč již jsem mnoho let po záruce a navíc dávno v odpisu, takže na jakékoliv reklamace stejně nebudou reagovat, mějte se hezky a přeji hezký den,“ roztomile jsem odpověděla a zavěsila jsem. Ty nové telefony už nejsou, co to bývaly… Dřív se tak krásně mohlo šlehnout sluchátkem do vidlice… a teď musím hledat čudl za zavěšení…

Ticho domova vydrželo několik minut. Dáma chtěla okamžitě vedoucího Datartu. A prý se postará, aby mne na hodinu vyrazili, protože jsem mladý, drzý fracek. Ano, vím o tom, že můj hlas není tak zchátralý, jako celé mé fyzično. Proto mne její poklona radost neudělala a požádala jsem Dámu, ať už volá někam jinam, že mě to nebaví a že jdu žehlit. Když jsem hledala čudlík zavěšovací, sluchátko sopránově vřeštělo a některým slovům jsem i rozuměla.
Při dalším volání už Dáma chroptěla vzteky a já jsem jí nadiktovala číslo Datartí infolinky. Ať si pokecá s nimi a navíc zadarmo, u mne to musí platit. Jako odpověď jsem se dozvěděla NEPUBLIKOVATELNÉ.
Hmmmm….  Při posledním zazvonění Labutího jsem už sluchátko postavila vedle reproduktoru, ze kterého jsem Dámě pustila svou oblíbenou skupinu HUUN-HUUR-TU…
Pak už Čajkovskij zmlknul… Dámu zřejmě šlehlo, nebo píše stížnost na zaměstnance Datartu. 

 
Podotýkám, že všechny hovory s Dámou byly z mé strany vedeny slušně, asertivně, bez zvednutého hlasu a bez jakýchkoliv vulgarismů. A stejně mi to bylo hovno platný...
Není labutí jako labutí...

2 komentáře:

  1. :-))))) Jsem se fakt od srdce zasmála, díky nejen za HUUUN-HUUUR-TU :-)))

    OdpovědětVymazat