Poslední opona

Moje pracovní, studijní, rodinné a kdovíjaké ještě povinnosti mne neodradily od poslední návštěvy mojí drahé Státní opery.

Poslední Turandot, poslední představení, poslední mejdan. O přestávce jsem si dala rande s panem V. Sejdeme se před pravými dveřmi hlavního vchodu do historické budovy o první přestávce prvního představení ve zrekonstruované Státní opeře. Snad se toho dožijeme. A pokud ano, tak určitě přijdu. A ráda.

GAME OVER

Milí moji přátelé ze Státní opery,
prožila jsem s Vámi víc, než jedenáct let. Ne vždy to bylo zalité sluncem, ale většinou to bylo opravdu báječné a jsem ráda, že jsem ty roky s Vámi mohla být.
Zamilovala jsem si nejen ten nádherný historický objekt Státní opery (už jste si zkusili, jak to je v hledišti krásné, když tam nejste??? :D, ale především mám ráda Vás, kteří děláte vše, aby odešel divák po představení spokojený domů - uklízečky, techniku, balet, orchestr, garderobu, sbor, sólisty, nepřekonatelnou paní Hlavsovou a další a další...
Prožila jsem s Vámi střídání několika ředitelů, bránila se spolu s Vámi sloučení s Národem, držela jsem palce u každé premiéry... ale poslední rok jsem se už jen bránila srážce s blbcem... Já, jakožto Drak, narozený ve znamení Býka, jednoho blba ustojím, troufnu si i na dva... ale když proti mně šli blbci tři, musela jsem to vzdát, přestože jsem se do poslední chvíle snažila s Vámi doputovat až do slibované slavné rekonstrukce.
Jsem donucena dobrovolně odejít z bojiště, protože požadavky na mne kladené nemůžu a hlavně nechci splnit, i když je Vás kolikrát taky docela dost... ;)
Budete mi chybět.
Tfuj, tfuj, tfuj Vám všem.

Jak na Nový rok...?

Jestliže se rčení "Jak na Nový rok, tak po celý rok" zakládá alespoň minimálně na pravdě, můžu se jít rovnou zastřelit provazem do rybníka.

Prvních pět minut po Novoročním přípitku automatočajem s kolegou bylo ok, ale pak začala smršť.
Kolega udělal něco víc než hodně nekolegiálního a nasral mne tak, jak se to za více než jedenáct let v divadle ještě nikomu nepovedlo - a že se povedlo ledacos. Prvních sedm hodin Nového roku bylo pro mne hektických, byla jsem nepříčetná, musela jsem odmítnout asi 200x novoroční přípitek rozličným alkoholickým nápojem a musela jsem se radovat, juchat a líbat asi s 250 lidmi všech věků, pohlaví i sexuálních orientací. Jsem starý divadelní pardál a profík, dala jsem to, ale bylo to opravdu hodně náročné.

Fce=blb/2

Za více než jedenáct let, prožitých v našem divadle, jsem přeci jen k němu začala mít pudy téměř mateřské, dalo by se říci až kvoční.

Většina z těch uplynulých let byla krásná a pohodová, přestože tu a tam něco těžce zaskřípalo.

Ovšem od doby, kdy se naše Státní opera Praha sloučila s Národním divadlem, něco těžce skřípe stále. 

Původně jsem myslela, že to s naší Operou doklepu do konce - tedy to té slavné rekonstrukce, která má začít v červenci 2016 (a která má trvat necelé dva roky, ale protože ještě nebylo vypsané ani výběrové řízení na provozovatele stavby, vidím to tak na 10-15 let...), ale už na začátku září jsem měla pocit, že to zřejmě nedám, tlaky na můj odchod byly příliš velké. Nakonec se situace vyhrotila tak, že mi setrvat posledních pár týdnů v divadle umožněno nebylo. Někdy se pryč docela těším, jsou ale chvíle, kdy mě rozhodnutí o mém odejití z divadla docela mrzí.

Pomalu se tedy smiřuji se svým osudem, do konce roku jsem pozastavila akci "Chcete mě?" a zatím se jen tiše bavím, jakého prima a šéfa jsem nucená opustit...  

Brus jazyka českého...

Stříhání metru neznámé délky

"Co to máte?"
"Knihu."
"A vy čtete knihy?"
"Čtu."
"Co je to za knihu?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"Cože?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"A o čom to je?"
"O psychosociálních aspektech paliativní péče."
 "A to čtete?"
"Čtu."
"A co to jako má bejt?"
"Nic, šéfe, to byste stejně nepochopil..."

A pak se mi ostatní kolegové diví, že dobrovolně musím odejít a že už ani nechci, aby se za mě někdo přimlouval a že tyto nabídky s díky odmítám.

Podzim

Tak se nám zase měsíc s měsícem sešel, zmizelo léto a nastala vláda podzimu.

Podzim nastal i v mém bytí u současného zaměstnavatele, protože situace se u nás v práci poněkud vyhrotila a bylo mi oznámeno, že můj  vyhazov pro mého drahého zaměstnavatele není v současné chvíli nejvhodnější, ale že by firma uvítala a následně snadno odůvodnila, kdybych  si zažádala o přeložení nebo kdybych sama podepsala výpověď. A když to udělám, i odměna bude... 

Můžu k tobě?

Začátkem července jsme se Silvestrem vyrazili do cizích vod a navšívili představení Dívčí válka - nová éra.
Možná tím, že jsme za poslední roky přehlceni operou a baletem, či proto, že představení bylo super, zakoupili jsme ihned vstupenky na představení Můžu k tobě?, na které jsme se včera vydali.

Byla jsem v divadle!

Vzhledem k tomu, že poslední dobou kmitám pouze mezi divadlem a domovem, napadlo mne, že bych mohla vyrazit někam za kulturou.

Ale kam? 

Do některého z muzeí?

Na výstavu?

Do galerie?

Ne, už to mám!

Půjdu do divadla! 

Perličky z obchodního

Naše divadlo vydává takový pidi interní zpravodaj a (já dobře vím, že se to nemá) tentokrát mi to opravdu nedalo a musela jsem obšlehnout něco poznatků z předposlední stránky s názvem PERLIČKY ZE ZÁPISNÍKU OBCHODNÍHO ODBORU.

Jarní probouzení

Právě prožívám roční období, kdy se z prachbídného zimního spánku rovnýma nohama ocitám v jarní únavě. Přestože mám ráda léto, přece jen mi chybí alespoň krátká doba pod nohami křupajícího sněhu, teplých bot a zmrzlých tváří a...  při příchodu do teplé místnosti taková ta legrační kapička u čenichu.

No… třeba příště?

Probouzení do jara letos nic moc… 

Už přes měsíc slibuju tatínkovi, že se na něj přijedeme podívat, ale chybí elán a čas. 

Domácí práce zvládám levou rukou, protože v pravé mám vleklý zánět šlach a podle toho to taky tak doma vypadá...

V práci zaučujeme nového kolegu a zatím pořád nevíme, jestli to dá nebo ne… Vypadá zodpovědně a když se mu jedna věc 15x vysvětlí, občas ji i pochopí. Je to milý a slušný adolescent, takové subtilní maminčino mládě, kterému ještě ani dvacet nebylo, neřidič, nekuřák, abstinent…Prostě takový koloušek, který spíš potřebuje nakrmit, pohladit, nakojit...

Vojna dřív z kluků dělala chlapy, uvidíme, co z tohohle chlapce udělá naše divadlo. Jen se bojím, že pokud zapadne do divadelního života, tak že nás přijde jeho maminka zmlátit… Já bych to na jejím místě udělala. Nebo spíš bych toho hocha do takovéhle společnosti vůbec nepustila...

Svojí mamince se občas snažím fotit její trhačku, ale je to čím dál tím těžší. Zítra jí bude mít doma dva měsíce, pesa má přes kilo a vyfotit se už bez monopodu nedá ani za slunečního svitu Nikonem nastaveným na  automobilové závody…

Chvilka klidu...

Kočce Majče se chtělo z psíka trošku zvracet...

Jako fotograf jsem ale venku většinou těžce selhala a toho lítajícího magora kloudně nevyfotila. Musím si pořídit ten monopod...  :D

 A navíc jsem teď zapomněla, proč jsem to dneska vůbec začala psát, o psovi to ale původně být nemělo... :D

Země neomezených možností

Odvolávám, co jsem nařídil a nařizuji, co jsem odvolal...

Rusnok nařídil Balvínovi, aby Buriana vrátil do čela Národního divadla
Balvín: Situace v Národním divadle je neštěstí

A já už konečně vím, co to opravdu znamená Země neomezených možností.

Konec sezony

Po posledním představení sezony, které jsem prožila s půlmetrovým pérem na hlavě, jsem si ke snídani dala kafe, pivo a krabičku rumových pralinek, Cajthamlová mi budiž milostiva...

1. Gézet

První generálka skončila a já s chutí opustila divadlo plné lebek a hnátů. Však si toho ještě tento týden užiju až za roh... Zlatej Fantom...

Fantom

Doma jsem odmítala jakékoliv domácí práce, přestože jsem věděla, že toho budu litovat. Včera a dneska v noci jsem courala po divadle a hledala jsem Fantoma. Opět jsem ho nepotkala, ale určitě tam někde byl a práskal dveřma.

Byli jsme tam jen já a Fantom. Než jsem zaostřila, z balkonu zmizel... nebo ne?

Tady zima, doma zima, všude jen chlad...

V práci jsem byla celý den naprosto nepoužitelná. Všechno mi padalo z ruky, mlela jsem nesmysly a psala kraviny. Do toho jsem se dozvěděla, že zítra vyfasuji nového pana kolegu, kterého budu celý den zaučovat, takže žádná kávička, žádný obídek, žádná pauzička... Naštěstí se toho dost děsím a nečekám nic dobrého, takže mne může příjemně překvapit, že přijde milý člověk, který dokáže samostatně myslet.
Domů se mi večer ani nechtělo, protože jarní počasí nic moc. Přišla jsem zmrzlá jak sobolí trus a protože doma taky kosa, vrhla jsem se do sprchy, bych se patřičně zahřála. Ve sprše se mi to povedlo, ale jaksi jsem si zapomněla připravit nový ručník, páč starý jsem vyprala, tož jsem poté musela jak spařené sele čvachtat po vymrzlém bytě pro osušku...

bourání představení

Propadliště

Většinou píšu o kočkách a práci. Dost stereotyp a nuda... Jenže poslední dobou jsem jenom v práci nebo doma a na jiné aktivity se mi nějak nedostává času - asi si to všechno nějak blbě organizuju, něco s tím musím udělat.
A než s tím něco udělám, tak mi jiná témata, než kočky a práce, nezbývají. No a co psát o práci... připadá mi, že je to pořád stejně nudné.
Takže radši o práci budu publikovat méně písmenek a více obrázků.

No a tady je zase jeden z nich - (dokonce i s mou maličkostí, snad to těch pár mých návštěvníků neodradí...).
Stojím před zakrytým propadlištěm, ve kterém se tak krááásně topí princové...

Před propadlem, za propadlem, nikdo nesmí stát...

Jen tak o ničem

Poměrně hektický den už skončil. Na to, jaký byl v práci celý den zmatek, se vše obešlo téměř bez problémů. Jedna kolegyňka už je snad zdravá a slibila, že mne ráno vystřídá - doufám, že nezaspí, protože už se docela těším domů. Druhé kolegyňka si nechala ukončit neschopenku v neděli, aby šla do práce až v úterý, kdy je na ní řada... hm...
Pokud se nic nepokazí, tak bych mohla mít v pondělí a úterý volno... ale pro jistotu se moc těšit nebudu...

V divadle je pusto a prázdno. Šla jsem hledat Fantoma, ale i ten si asi dnes vzal volno nebo čeká na půlnoc,  než začně šmatlat po chodbách.

Divadlo přikrývá pomalu padající sníh.
Doznívají poslední ozvěny divadelního šumu.
Začíná opět to zvláštní, husté ticho.
Fantom nikde.
Divadlo spí.

Spící divadlo

Divadelní den pomalu končí a ruch zkoušek a shon kolem večerního představení už je pryč. Divadlo pomalu usíná a začíná žít svým vlastním životem. Mám ráda noc v prázdném divadle. To zvláštní ticho, které dokáže vyprávět své zážitky. Dech dějin funí z každého rohu.
I když přiznávám, že jsou místa, kam by mne v noci nikdo nedostal ani párem turů, protože si v každém stínu pěstuji své vlastní strašidlo...
Možná je to jen moje fantazie, ale co když tady v noci pár skutečných Fantomů opravdu chodí po stotřicetiletých chodbách...?

Útlý pas a ňadra dmoucí...

"...budu mít zase zlatý vlas, maličkou nožku, útlý pas, okrouhlý bok a ňadra dmoucí, dědečku ty náš vševědoucí..." mlela zakletá princezna Zlatovláska.
Dneska po představení jsem začala mít roupy a tak jsem chtěla, aby se Silvestr převléknul také za takovou vnadnou princeznu Zlatovlásku. Díky jejímu zakletí by snad jeho třiačtyřicítka nožka a černé křoví na obličeji, kterému říká plnovous, nemusely tolik vadit.
Za tímto účelem jsem mu předhodila dvoje šatky, které tady nosí dámy (a mámy od dětí), ale nějak se mi nepodařilo do nich Silvestrovu, již ne zcela atletickou a téměř stotřicetikilovou, postavu narvat, i když jsem se snažila jak orel. 
A to ty větší mají v pase skoro 56 cenťáků...!

Není složka jako složka...

Umělecké složky to v našem divadle nemají lehké...