Fanda

Když se to narodilo, bylo to takové malé, hubené nic.

Hubené to bylo, protože v okolí byla spousta zajímavých věcí, které se musely prozkoumat a tak nějak nezbyl čas na jídlo. Maminka tohoto nic byla tříbarevná dáma a tatínek černý jako uhel.  Všechny čtyři sestřičy měl černé a on, jako jediný kluk z vrhu, byl blonďák.

Ten jeho kukuč mi učaroval zrovna ve smutném období, kdy moji dva kočičí kluci přešli Duhový most za Velkou Kočkou.

Jarní probouzení

Právě prožívám roční období, kdy se z prachbídného zimního spánku rovnýma nohama ocitám v jarní únavě. Přestože mám ráda léto, přece jen mi chybí alespoň krátká doba pod nohami křupajícího sněhu, teplých bot a zmrzlých tváří a...  při příchodu do teplé místnosti taková ta legrační kapička u čenichu.

No… třeba příště?

Probouzení do jara letos nic moc… 

Už přes měsíc slibuju tatínkovi, že se na něj přijedeme podívat, ale chybí elán a čas. 

Domácí práce zvládám levou rukou, protože v pravé mám vleklý zánět šlach a podle toho to taky tak doma vypadá...

V práci zaučujeme nového kolegu a zatím pořád nevíme, jestli to dá nebo ne… Vypadá zodpovědně a když se mu jedna věc 15x vysvětlí, občas ji i pochopí. Je to milý a slušný adolescent, takové subtilní maminčino mládě, kterému ještě ani dvacet nebylo, neřidič, nekuřák, abstinent…Prostě takový koloušek, který spíš potřebuje nakrmit, pohladit, nakojit...

Vojna dřív z kluků dělala chlapy, uvidíme, co z tohohle chlapce udělá naše divadlo. Jen se bojím, že pokud zapadne do divadelního života, tak že nás přijde jeho maminka zmlátit… Já bych to na jejím místě udělala. Nebo spíš bych toho hocha do takovéhle společnosti vůbec nepustila...

Svojí mamince se občas snažím fotit její trhačku, ale je to čím dál tím těžší. Zítra jí bude mít doma dva měsíce, pesa má přes kilo a vyfotit se už bez monopodu nedá ani za slunečního svitu Nikonem nastaveným na  automobilové závody…

Chvilka klidu...

Kočce Majče se chtělo z psíka trošku zvracet...

Jako fotograf jsem ale venku většinou těžce selhala a toho lítajícího magora kloudně nevyfotila. Musím si pořídit ten monopod...  :D

 A navíc jsem teď zapomněla, proč jsem to dneska vůbec začala psát, o psovi to ale původně být nemělo... :D

Veterina

Ráno jsem se po práci stavila v lékárně, abych si koupila nějaké obinadlo, bandáž nebo cokoliv jiného na zpevnění mého - netuším proč - bolavého lokte a po nezdaru jak v lékárně, tak ve zdravotnických potřebách jsem mazala domů, abych vyzvedla maminku a vyrazily jsme s malou pesou na veterinu.

Zrovna na tuhle jsme šly prvně a byly jsme zvědavé, co nás tam čeká. Překvapení velké - hezké prostředí, super přístup lékaře a takové bezva střelené sestřičky nejen k pese, ale i k nám a nakonec cena, kterou jsme zaplatily, taky nebyla nijak přemrštěná. Velmi zvažuji, že změním veterináře a se svým zvěřincem začnu chodit také sem. Zkusím veterináře ukecat na množstevní slevu...

Pan zvířecí doktor se divil, jak je čivava na svůj věk maličká, ale nakonec jí prohlásil za dobře prospívajícího mrňouse.
Malá pesa byla statečná, i když radost neměla a očkování si nijak zvlášť neužívala. Cestou domů se jí dokonce i líbilo v tašce po našich kočkách (svojí vlastní cestovní kabelu ještě nemá) a zvědavě vykukovala na svět. Doma pak asi hodinku spala jako mimino, aby vzápětí mohla demonstrovat, jak to vypadá, když malému štěňěti nejmenší rasy na světě naočkujete dynamit.

První cesta na veterinu

Chihuahua

V pondělí 13. ledna jsem vypadla z práce kolem poledne a už v půl jedné jsme s maminkou nasedaly do auta a vyrazily směr Čivava do jedné středočeské vesničky, kam  nás v pohodě dovedla navigace. Bez této vymoženosti bychom tu cestu možná hledaly ještě dnes...
Připadala jsem si cestou jako malý retardovaný blbeček, protože vidíc po letech na poli pasoucí se živé krávy, vzbudilo to mé velké nadšení a když jsem v cílové stanici vystoupila z auta a uviděla jakéhosi strýca, který vedl pravého, velkého a živého koně, začala jsem jásat, až jsem toho bodrého muže vyděsila. Tomu koni jsem byla totálně fuk.

Paní Chovatelka byla nesmírně milá a když nás pozvala dál, maminka se okamžitě vrhla k maličkému psíkovi v předsíni a rozplývala se, jak je to maličké a miloučké. Paní Chovatelka se pobaveně usmála a vyvedla maminku z omylu: "Ne, to není to štěňátko, to je jeho maminka... to maličké je támhle na dece."
No a pak jsme uviděly to maličké nic. Maminka si to vzala do ruky, ono jí to olízlo nos a byla packa v rukávě.

Cestou domů bylo mimi v košíku hodné a skoro celou dobu spalo. Já ještě skočila do jednoho Pet Centra a koupila jsem maličkou domácí boudičku, hračku, granulky a konzervičku. A pak už jsme všichni včetně Silvestra jen ňuňali a ťuťali a zviřátku se to docela líbilo a maminku si zamilovalo a maminka si nejenže zviřátko taky zamilovala, ale pookřála a začala se víc zajímat o svět.

Tak snad to holkám hodně dlouho vydrží.

Kus Silvestra s celým psíkem

Dú čivavy dúúú

Zítra to budou čtyři měsíce, kdy moje maminka zůstala bez své drahé polovičky. S touto tvrdou realitou se pere, jak může nejlíp. Prvotní šok se změnil ve smutek a beznaděj a i když se snažíme jak to jde, doléhá na ní samota a pomalu ztrácí zájem o dění kolem sebe.

Už kdysi před mnoha lety si přála mít čivavu. Macecháček to nijak nezavrhnul, ale oznámil, že takovou potvoru venčit nebude, a tak si pořídili jezevčíka. A protože i ten je už dávno v psím nebi, začala teď maminka uvažovat o psím kamarádovi...

Dnešek byla moje pracovní morálka zoufalá, ale zato vím o každé čivavě v republice, která je zrovna k mání. Kolem poledne jsem mamince poslala e-mail s odkazy a fotkami na několik čivav,  které jsou aktuálně k odběru a jsou pro nás jak finančně, tak místopisně přijatelné - psíčata vzdálená půl republiky a za dvanáct tisíc jsem vyloučila, zrovna tak jako ubohá štěňátka z šílených psích množíren (takové "chovatele" bych zavřela do dolů). Mamina mě skoro div neposlala do háje, aby mi vzápětí zavolala, jestli už to mimi má jméno, nebo jestli si ho bude moct pojmenovat sama. A tato, dřív tak nesmírně akční, dáma zbytek nechala na mě. Zažhavila jsem si telefon a skoro vymlátila baterku, ale výsledek se dostavil. Čivavy téměř nejsou, ale...

Ráno vyrazím rovnou z práce do Luxoru koupit knížku o chovu čivav (já, jako majitel ka koček a dříve psíků velkých plemen, nemám s takovými chcípáčky moc zkušeností) a potom frčíme přes kus naší vlasti na nezávaznou návštěvu k jedné maličké, prý neskutečně rozmazlené, čivaví holčičce.

A jestli si holky padnou do oka, tak nás už zítra bude v baráku zase o jednoho víc :).