Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

úterý 31. prosince 2013

Třináct

Poslední týdny utekly a než jsem se nadála, je tady konec roku. Bilancuji, porovnávám, vážím a zvažuji uplynulých dvanáct měsíců.
Přesně před rokem jsem založila tento blok - jen tak z legrace, protože jsem si pořídila mobil s androidem a publikování bylo tak snadné... Po několika týdnech jsem ale psala a posílala texty přes počítač stále víc a už si ani nepamatuju, kdy jsem sem něco poslala přes mobil.
Původní záměr této stránky se změnil, obsah je také někde zcela jinde a chvíli jsem uvažovala, že to tady ukončím, ale asi k tomu ještě nenastala vhodná chvíle a tak to tady nechám žít dál a sama jsem zvědavá, jak to zde bude pokračovat.

Vstupuji tedy do dalšího roku se třemi blogy na krku... Jedním, kam píšu tak jednou za měsíc, ale když už tu doménu mám... potom tímhle Malým androidím tvítováním (i když o androidu už tento blok hodně dlouho neslyšel) a svojí 365.
Moje letošní 365 dnes končí třistapětašedesátým obrázkem a zítra začnu druhý rok. Fotky nic moc, mají spíš informační hodnotu pro mne, ale přestože jsem moc nevěřila, že ten rok dám, docela mne to bavilo a tak jsem se rozhodla zítra začít druhý ročník.

Rok třináctý končí. Pro naši rodinu to byl rok víc, než těžký. Stalo se mnoho nehezkého a smutného, párkrát jsme si sáhli na dno. Snad byly i hezké a šťastné chvíle, ale závěr roku tyto zastínil a zřejmě ještě musíme chvíli počkat, aby opět vypluly na porvch.

Do roku čtrnáctého vstupuji pracovně, aby mohli juchat ostatní. Ale nevadí mi to, Silvestry v divadle a Netopýra mám ráda (a navíc dnes diriguje báječný člověk, na kterého se opravdu těším).
Do roku čtrnáctého vstupuji už po mnohokráté s jedním chlapem, kterého je leckdy až dost, ale stejně bych ho nevyměnila (ale tu a tam praštila nebo po něm něco hodila, to zase jó...)
Do roku čtrnáctého vstupuji se svým milým zvěřincem, jehož sestava se již mnoho let nezměnila. Nikdo z nich už není kotě, ale všichni se zatím těší poměrně dobrému zdraví (a vytočit mě dovedou jak za mlada).
Do roku čtrnáctého vstupuji s neuklizeným bytem a nevyžehleným prádlem (fakt jsem toho měla poslední týdny tolik, že se to bez újmy na zdraví nedalo všechno zvládnout.)

A v neposlední řadě do roku čtrnáctého vstupuji se zlomeným nehtem, roztrženou peněženkou, utrženým poutkem na pásek na bundě a především vírou, že bude líp.

Z celého srdce přeji všem hodně štěstí, 

zdraví, lásky, úspěchů a víry v lepší časy 

v roce 2014.

čtvrtek 5. prosince 2013

100 x nic...

Opeřencovu taškařici i nákupy s maminkou jsem přežila a snažim se pomaličku pokračovat v životě. Někdy se to daří víc, někdy méně, ale jakž takž většinu úskalí docela zvládám a - jak je mým špatným zvykem - snažím se z nich dělat legraci.
Ono by mi to všechno už i docela šlo, ale je jedna věc, se kterou si nevím rady. Negativismus a sebestřednost osoby, se kterou jsem v častém kontaktu a která svým negativismem dusí lidi kolem sebe. Častokrát si říkám, že to dám, že se tím nenechám otrávit... a pak prohrávám, protože používá na mne příliš těžký kalibr.
Zatím mlčím a snažím to přecházet nebo pochopit důvody, ale bojím se, že nevydržím všechno a pak se ve mně probudí skrývané vlastnosti znamení, které stálo u mého narození:

"... Může trpět výbuchy hněvu, před kterými by se i silný chlap ustrašeně schoval v lese (nebo aspoň pod stůl), ale k takovému zuřivému běsnění nikdy nedojde bez pořádné provokace. Když ji nemučíte víc, než může lidská bytost vydržet, nebo když jí osud nedal do vínku mimořádně špatné karty, bude hrát hru života poctivě a s obdivuhodným klidem ..." (celé)

Ve spojení se znamením, které mi přiřknul čínský horoskop, vzniká velmi vražedná kombinace:

"... Jeho hněv (po prohlédnutí) bývá strašlivý a pak doslova dští síru a oheň - okamžitě si sjednává znovu respekt a úctu, čímž dostává okolí nezřídka do šokové terapie. Po vrnícím, dobře naloženém a velkorysém Dráčkovi není ani památky. Je tu nemilosrdný predátor, který je vás doslova v minutě schopen rozcupovat na kousíčky...."  (celé)

Už jsem se tak párkrát v životě zažila a opravdu není o co stát.  Snad vydržím.

Ale kobru bosou nohou taky nemůžeme dráždit věčně...

čtvrtek 21. listopadu 2013

Podzimní plískanice

Dnešní čtvrtek je poslední dobou jeden z mála mých volných dní a jestli ho přežiju, tak si na mne v sobotu večer u televize se soucitem vzpomeňte, protože tou dobou už zřejmě budu mlít z posledního - ostatně jako každým rokem...
Chtěla jsem se této akci vyhnout, ale velký management usoudil, že jsem prostě nejlepší a aby pomazané hlavy neměli průser, tak u toho musím být já.
Doufám, že jejich důvěru kladenou v mou osobu nezklamu. Na výplatní pásce to prý navíc poznám hrubým pětikilem a tak co bych si nepřetrhla žíly, ne?

Za chvíli jedu s maminkou na nákup do ne zcela blízkého Kaufzemě. Maminka mne odmítá jako řidiče (byť se mnou nikdy v životě nejela) a já jsem tedy nucená použít jako řidiče mou maminku... Joj...

Takže jestli jízdu i pobyt v Kaufu, plném důchodců a Vietnamců, přežiju, tak se ihned poté odstěhuji do divadla, ze kterého se vrátím až někdy v neděli dopoledne, protože beze mne by ty Ptáky snad ani nepředali...

Dávno, dávno již tomu... asi 120 let...
(Foto ofoceno z kalendáře )

pátek 15. listopadu 2013

Čekající spotřebiče a Opeřenec

Půlka listopadu už je v nenávratnu, ale nemohu napsat, že život v našem domečku se dostává do starých kolejí. 13. září nám osud přehodil výhybku a začínáme jet úplně novým směrem a všichni jsme zvědaví, jaká ta cesta bude.

Odchodem Macecháčka přišla Jejka o byt a tak se stěhuje do podkrovní garsonky v našem domečku a od začátku tohoto týdne už tam i přespává. Její bývalé bydliště je téměř vyklizeno, chybí jen odvézt pár posledních tašek s lecosi a vymýt lednici.

Naše kuchyně a koupelna se tedy pomalu stávají erárem, přestože zde vládne zatím dost nepopsatelný chaos, který je nevíc plný čekajících spotřebičů:
Když se vejde k nám do bytu, hned v první předsíňce musíme kličkovat okolo Jejčiny pračky, která ještě čeká na místo v prádelně. V hale vedle koupelny dřepí Jejična staronová lednička, která čeká, až pro ni někdy Sivestr udělá zásuvku na půdě, protože do Jejčiny nové pidigarsonky se lednička nevejde. V kuchyni u stolu zase stojí moje nová lednička, která je úplně jiná, než jsem původně chtěla, ale ještě není zabudovaná v lince, protože tam stále stojí stará rozbitá lednice, která čeká na odvoz do sběrného dvora, a ta nová je navíc stále bílá a bílá prostě nebude, takže čeká na kosmetickou úpravu. Mezi tím vším poletují má kočata a radují se z tolika nových odpočívadel a schovávaček. Asi bych ně někdy měla jít vyvenčit do Datartu..

A já jsem z toho všecho už trošku dost na hlavu, protože než se to nějak všechno ustálí, tak se stopro zhroutím. Při chození do práce se to zvládnout nedá a dovolenou nedostanu, protože Opeřenec a já se asi do divadla budu muset na pár dní odstěhovat, protože na tuto a podobné taškařice jsem nejlepší a musím u toho být... (Prý něco za to uvidím na své výplatní pásce, ale tu o Červené Karkulce mám taky ráda...)

Ale jinak je to docela legrace.

středa 6. listopadu 2013

Odcházení

Prázdné skříně i šuplíky a auto plné kufrů a tašek.

Smutné balení a jeho definitivní odchod.


 Vyklízení a balení bylo horší, než jsem čekala. Tu a tam nález něčeho osobního v kapse - desetikoruna v bundě, v saku zase zapomenutá vstupenka na Nabucca do našeho divadla, kam chodil tak rád.
Už zbývají jen vzpomínky a pár maličkostí na památku toho, koho jsme ztratili.

 

čtvrtek 31. října 2013

Fáma

Jedna paní povídala:

"Blaničtí rytíři už konečně vyjeli. Byli spatřeni, jak se nepozorovaně snaží opustit republiku."

Je to fáma. Neni tomu tak.

Bojůvka, spatřená u hranic, byli netrpěliví turisté.
Nejvyšší je zatím v klidu, ještě prý není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Blaničtí rytíři spí dál...

pondělí 28. října 2013

Pozdrav minulosti

Smuteční obřad máme již pár dní za sebou a začali jsme se přizpůsobovat nové situaci. Což znamená, že obsah tří domácností se stěhuje do našeho domečku, ve kterém se obsah jednoho bytečku prozatímně (!) naházel na půdu, aby v něm mohl řádit zedník, elektrikář a tapetář a následně se přistěhovala Jejka.
Chce se mi plakat. Plakat beznadějí nad bordelem v domě, který se tak nějak zhmotnil v celé své nahotě. Bordel je na půdě, na schodech, v bytech, v prádelně, ve sklepě... netuším, kde je vpravo, kde vlevo, kde nahoře a kde dole. Do toho má milá kočata soutěží, která mi nejvíckrát podrazí nohy. Hodit po nich hladovým psem!

Ano, jsem vzteklá, zuřivá a protivná, protože bordel a protože nevím, kdy a kde začít.
Jejka je vzteklá, zuřivá a protivná, protože bordel a neví, jestli si tapetovat nebo se stěhovat a času málo a práce moc.
Maminka je smutná a plná beznaděje a tu a tam i zuřivá, protože bordel...
Silvestr ... je Silvestr a zdá se, že mu je to všechno jedno, protože se to přece ŇÁK stihne. Jeho přístup k situaci mne dělá ještě víc vzteklou, zuřivou a protivnou. Hodit po něm rozzuřenou kočkou.

V útrobách nevím už kterých jsem našla cosi, co mne na malou chvíli uklidnilo, rozněžnilo a vrátilo o hezkou řádku let zpátky. Dokonce jsem nechala bodrel bordelem a na pospas kočkám, udělala v okamžiku nálezu fotku a potom sedla k počítači, abych mohla napsat tento příspěvek.

Holky, ženy... která si na to pamatujete?

čtvrtek 17. října 2013

Váhající býk

O prázdninách mi odešel do pryču mobil a já si vybírala nový... což znamenalo, že jsem téměř tři týdny nemluvila o ničem jiném, studovala všechny informace o všech mobilech nabízených na našem trhu, nemluvila jsem o ničem jiném, porovnávala typy, velikosti a funkce, nemluvila o ničem jiném, chodila do obchodů a osahávala různé typy, nemluvila o ničem jiném, až jsem si vybrala čtyři a pak jsem nemluvila o ničem jiném, než který z těch čtyř bych si měla pořídit a když už jsem si vybrala značku a model, tak jsem nemluvila o ničem jiném, než jakou barvu by měl můj nový mobil mít... Pak jsem nemluvila o ničem jiném, než jaký to krám jsem si koupila, až jsem se si na to pádlo zvykla a připadá mi, že ho už mám celou věčnost a mobil se mi po mnoha letech stal opět mým kamarádem. Dlouho už jsem neměla mobil, který splňuje mé očekávání, naposled to byl můj starý dobrý ericsson Z710i, který se mi dodnes válí v šuplíku. A kolegové si oddychli a přestali mít choutky mě zabít.
No a teď se kolegové postupně opět začínají ježit. Nechápu, proč jim vadí, že s nimi musím několikrát denně nutně probrat, jestli si mám koupit lednici vestavnou a zabudovat jí stejně jako tu odumřelou, či podstavnou, nebo trošku větší, ale to zase přijdu o část pracovní plochy, a když nebude zabudovaná, tak jestli bílou a nechat jí bílou nebo jí třeba pak potapetovat a nebo radši stříbrnou.... a taky jakou značku... jestli Electrolux, Zanussi nebo nějakou jinou... v žádném případě to nesmí být Whirlpool, ale odříkaného chleba... 
Mno, nebudu se zdržovat svým planým tlacháním zde a jdu opět juknout na nabídku všech internetových obchodů, abych měla zítra v divadle téma k rozhovoru a budu doufat, že na mne nebudou trénovat roli Otella...

úterý 15. října 2013

Když se daří...

... tak se daří.
Ne tedy, že by to byla nějaká životní či světová katastrofa nebo tragédie, ale nasere to. Alespoň mne určitě. Zdechla nám lednička. Totálně. A přišla jsem na to, když jsem se po třech dnech vrátila domů.
Fotku nedodám, bez čichotavých vjemů by to nebylo to pravé ořechové.

úterý 8. října 2013

Nostalgie

Stalo se co se stalo a tím, že se to stalo, začaly i další nepříjemné starosti. Odchodem macecháčka naše Jejka přišla o střechu nad hlavou a do konce října se musí ze svého bytečku odstěhovat.
Nebude to jednoduché pro nikoho z nás, ale naštěstí v našem domečku v podkroví je malinkaťoučký byteček… respektive 1+wc, ale je to alespoň něco vlastního. Naší kuchyň a koupelnu jsem vyhlásila jako erární a tak jsem zvědavá, jak to bude fungovat.
Podkrovní byteček vypadá, jako typická, leta neobývaná odkladová místnost plná lecosů a která je navíc bez topení. Maminka se pustila do přemísťování lecosů na půdu. Potom nastoupí Silvestr, by tam dal dohromady elektriku a topení, vzápětí se vytapetuje a pak už neplánuju, protože pak se uvidí.
Dnes mezi lecosy (lecos se skloňuje podle vzoru bordel, takže y je správně) maminka vyhrabala popelníček a vázičku, která mi připomněla dětství – tato vázička stávala vedle televize a popelník používal táta.
Dávno, dávno již tomu...
Váza s popelníkem přežily mejdan v myčce a už vymýšlím, na které čestné místo v pokoji je dám, aby mi je kočičáci nezmárnily…

úterý 17. září 2013

Prázdnota

Myslím, že aspiruji na Oskara či alespoň cenu Thálie, protože téměř každodenní pobyt v divadle a usmívání se na celý širý svět mne k tomuto opravňuje.
Náš domácí dosavadní styl života vzal najednou za své a teď se všichni plácáme z jednoho místa na druhé, jsme bezradní a přemýšlíme, jak dál. Přemýšlíme ve chvílích, kdy si uvědomujeme, že situace je opravdu definitivní, protože většinu času očekáváme jeho příchod z garáže přes zahradu domů nebo cvaknutí jeho klíčů v zámku dveří bytu.
Dneska jsem byla v Kauflandu, kde jsme spolu mnohdy byli nakoupit a moc jsem se nesoustředila, protože jsem courala všude možně a chvílemi jsem si připadala ztracená a tak jsem - stejně jako dřív - hledala mezi regály jeho hlavu...

pátek 13. září 2013

Tma

Jsou situace, na které se nedá připravit.

Dnes, v pátek 13. září 2013 ve 12:15, jedna z nich pro zbytek naší rodiny nastala.

čtvrtek 12. září 2013

Soumrak

Před 14 dny přišel náš venkovní kocour oteklý a porvaný tak, že dle veterináře by to bez léčby nebylo zranění dobře slučitelné se životem... Takže jsme vyplázli majlant a kocouřisko po týdnu domácího vězení a lítých bojů při několikero cestách na veterinu svůj boj vyhrál a již téměř zcela zotaven byl vypuštěn na svobodu, na které na nás nezanevřel a stále si na náš parapet chodí pro snídani a večeři a nechá se stále chovat a hladit.
Když ho začal veterinář dávat dohromady, řekla jsem si, že jestli to dá, tak to dá i můj milý macecháček.
Jo,  naděje je do poslední chvíle...
Metastázy na játrech, žaludku, slezině, srdce a plíce jedou na 30% a už morfium do žil.
Dle lékařů otázka týdne... dní... hodin...

středa 11. září 2013

Zlatý prciny...

Nová sezona už je v plném proudu a prázdniny jakoby nebyly. Nestíhám ani číst svých pár oblíbených blogů, natož abych něco napsala sama. Macecháček, který měl již konečně nastoupit na chemoterapie dostal zápal plic a plicní embolii a situace je pro změnu ještě vážnější, než před tím. 
Naše debilní kočky se naučili otevírat skříně a když nejsem doma, nejraději otevírají ty moje. 
Velký šéf odvolal co nařídil a tak jsou u nás opět personální změny – malý šéfík zůstal, starý kolega nenastoupil a jako posilu máme do našeho kolektivu dosazeného takového mladého nezkušeného a nezkaženého chlapce.
V divadle se dělají velké změny a jestli nepadne vláda a zůstanou u moci nekulturní lidé, tak je tato sezona poslední sezonou tohoto divadla a pak nás už čeká jen dlažba a to krásné divadlo zahraniční investor.
Co se vybudovalo v 19. století a přežilo několik režimů století dvacátého zničí banda zamindrákovaných nenažranců. 
Zlatý prciny... 

úterý 10. září 2013

Kulturní okénko

Vyrazila jsem vrátit knížky do knihovny a když jsem je dala na stůl, napadla mne prapodivná myšlenka, jestli je se mnou všechno v pořádku...

úterý 27. srpna 2013

Zrno a plevy

Opravdu hezky nám začíná ta nová sezona...
Velký šéf přijal - přes silné prostesty všech - jednoho, který již byl na jaře pro naprostou ignoraci a nespolehlivost vůči práci i ostatním odejit. Přijal ho i přes námitky našeho šéfíka, který nakonec prohlásil, že v takovém prostředí se pracovat nedá a proto chce dát výpoveď - s čímž velký šéf prý nemá problém (já si myslím, že on si myslí, že šéfik jen vyhrožuje... ale já vím, že nevyhrožuje, že to tak prostě bude)
Tak teď jsem zvědavá, kdo ten náš spolek bude držet pohromadě, protože bez šéfika tomu už nedávám moc šancí.
Myslím, že tu práci budu hledat dřív, než jsem myslela...

úterý 20. srpna 2013

Další nejistá

Konec prázdnin se blíží a nastává další sezóna. Nejistější, než ty předešlé. Přestože bylo novým vedením v médiích slíbeno, že vše zůstane při starém a že nedojde k žádným personálním změnám, výpovědi běží jak na běžícím pásu. Nové konkurzy, rekonkurzy, výběrová řízení.

No, taky mi ta výpověď běží. Tož uvidíme, jestli mi bude umožněno v našem ... jejich ... divadle pracovat dál.

Každopádně do práce chodíme s nadšením a chutí. No, jak taky jinak.

Třeba pak seženu flek v Kauflandu...

neděle 11. srpna 2013

Ponožek není nikdy dost...

Dneska dopoledne jsme se Silvesrem vyrazili po hodně, ale opravdu hodně dlouhé době do tržnice. Pamatuji doby, kdy již v osm hodin byla narvaná k prasknutí a jeden tam mohl koupit od zeleniny po zaručeně značkovou kabelku téměř cokoliv.

Dneska jsme tam byli chvíli před desátou.

Už ani ti Vietnamci nemakají, jako dřív...

No, ale zase jsem ušetřila, i když ponožek opravdu není nikdy dost...

pátek 9. srpna 2013

Praštěná mobilem

Již druhý den jsem šťastnou (…???) majitelkou nového mobilního přístroje. Funkčního mobilního přístroje – opravdu se mě již 24 hodil lze dovolat. (Mno, hláška, že jsem dočasně nedostupná měla taky něco do sebe…)
Takže milí mí kolegové už budou osvobozeni od mého opruzování: Který, jaký, čí, proč a co, ale budu je teď prudit hele, co to umí a jak se tohle asi dělá a hergotcojsemsitozasepořídilazakřáp a že je krásnej a kde na to příšerný pádlo seženu super futrál.
V návodu k mobilu jsem se dozvěděla, co přístroj všechno umí, leč ani slovo o tom, jak se to dělá…
Pochopitelně děvče jsem šikovné, neb už se dovolám, napíšu smsku a do ostatních intuitivních tajů pomalu neintuitivně pronikám.
Ale stejně se mnou ještě pár dní nebude mobilně k vydržení…

A jak to dopadlo s požadovanými vlastnosmio mého nového mobilu:
  1. Docela se mi líbí, i když je to neuvěřitelné pádlo
  2. NENÍ ČERNEJ!!!
  3. Úhlopříčka 4,7"
  4. Android 4.1.2
  5. S futrálama je to bída, ale dají se sehnat, už mám slušnej prozatímní a vyhlídla jsem si jeden (dva, tři...ba i čtyři) na aukru... 

čtvrtek 8. srpna 2013

Malé mobilní blbnutí

Poslední dny jsem pro své okolí poměrně nesnesitelná, neboť mi jaksi ne zcela správně funguje mobil. To, co dělá (a dělá to čím dál častěji) mě docela dráždí a tak jsem se rozhodla, že ze své Ikspérie udělám budíka (neb to jeho ranní kokrháhí by mi chybělo) a že si koupím nový mobil.

Hé, jenže to není jen tak.

Tahle moje Xperia je mým prvním mobilem s Androidem. Před rokem bych tvrdila, že je to naprosto pro mne nevyužitelná a zbytečná věc. Nemohla jsem si na tenhle systém zvyknout a pamatuji si, kterak jsem z něj byla zpočátku docela divoká. Allora mi slíbila, že si zvyknu. Nevěřila jsem jí to.

Jo, jo… měla pravdu, allora...

Tož jsem se vrhla na internet a jala se zjišťovat, kterak na tom zrovna náš trh je a zdali hlavně nabízí mobil, který musí mít několik, pro mne podstatných, vlastností.

1.    Musí se mi líbit
2.    Nesmí být černý (to řikám vždycky a pak mám stejně černýho…)
3.    Ráda bych displej 4,5" – 5"
4.   Nutný Android 4 a vyšší (ano, přiznávám - není to tak dlouho, co jsem odmítla mít dotykový mobil a mínila jsem dožít s jakýmkoliv čudlíkovým mobilem bez OS a Android jsem považovala za šílenej nepěkná věc... zmýlila jsem se...)
5.    Musí k němu být na thu dostatek krásných futrálů

Bádala jsem a pročítala všechny možné a nemožné servery a recenze a sáhodlouhé diskuze uživatelů a vesele jsem tím všem okolo lezla na nervy. Vlastně lezu pořád.
Na trhu je hromada značek a já – jako starý Soňák – moc neváhala a koukla jsem jako první na nabídku této firmy (zatím jsem díky špatnému jednomu mému mobilku na tuto značku nezanevřela).  Přihodila jsem Samsungy a HTC.
Takže teď všichni v mém okolí spolu se mnou dobrovolně musí přemýšlet, jestli si pořídím znovu nějakou ixpérii (padá v úvahu fialová Z nebo červená SP), jestli si pořídím Galaxii (jedině III s kytičkama) nebo jestli se nestanu majitelkou nějakého ONEho….

Už abych jednoho z nich vlastnila, nebaví mne stálé pročítání diskuzí a porovnávání parametrů a těším se na okamžik, kdy si zase budu brouzdat Swampem a typy mobilů mi budou zcela ukradené, protože budu mít mobil, který bude fungovat.

Tak se jdu oblíknout a vyrazím do mobilového obchůdku. Tož uvidíme.
 Snad to zase nebude černý...

čtvrtek 1. srpna 2013

Jde přeci jen o kultúru...

Expertní komise ministerstva kultury, která na post ředitele Národního divadla doporučila Jana Buriana, vyzývá českou kulturní veřejnost k protestu. 
Mne by docela zajímalo, proč by česká kulturní veřejnost měla proti odvolání ředitele ND protestovat, protože pokud mne paměť neklame, tak když docela nedávno česká kulturní veřejnost nasbírala desítky tisíc podpisů proti spojení Národního divadla se Státní operou Praha, bylo jí to hovno platné. 
 

Vedení opery Národního divadla a Státní opery Praha rezignovalo na své funkce. Nesouhlasí s čerstvým odvoláním ředitele Národního divadla Jana Buriana, nad nímž vyjádřilo krajní rozhořčení.
To je také zajímavé. Asi jsem zcela mimo, ale vůbec netuším, jaké vedení Státní opery Praha se mohlo rozhořčeně vyjadřovat či dokonce rezignovat na své funkce, když tam od odchodu Ondřeje Černého a Rocca žádné vedení není, protože jeden se tam neohřál ani týden a jeden ani do práce vůbec nedojel...

A já se své funkce přes jakékoliv rozhořčení nevzdám!!!

Já si počkám, až mě vyhoděj...

Hledá se říďa...

Dneska jdu do divadla až večer a trošku jsem zalitovala, že neuvidím našeho nového říďu v den jeho slavnostního nástupu. Tož jsem si ráno lupla dva prášky na hlavu (to počasí mne umoří...), uvařila si kafe a jala se brouzdat internetem. A na TWITTERU jsem našla zprávičku, kterou jsem okamžitě volala do práce, kde všichni stále v pozoru a s chlebem a solí čekali na páně ředitelův slavnostní příjezd. Silvestr si dokonce kvůli tomu vzal i kravatu... :DDD).
No, ten nahoře se zase vesele zachechtal.
A já koneckonců taky.

Národní divadlo měl od dneška řídit nový šéf, Balvín ho odvolal
Ministr kultury Balvín nečekaně odvolal ředitele Národního divadla Buriana
Balvín odvolal ředitele Národního divadla Buriana, chce vypsat nové výběrové řízení

sobota 27. července 2013

Brutální útok

Jdeme si to s Jejkou ve čtvrtek  ulicí, nikde ani noha, vedro na zdechnutí, všude líno a i auta na silnici aby jeden pohledal. "Ještě si tě vyfotím, než se úplně vypaříme," oznámila jsem Jejce a vyhrabala z kabelky Nikonítko. Popojdu pár metrů před Jejku a najednou se ozve CVAK a PRÁSK a následné Jejčino zavřeštění KRUCIDOHÁJE CO TO BYLO?
Chvilku jsme nechápavě koukaly na zem a pak jsme ho uviděly (bohužel jsem byla tak překvapená, že jsem ho nevyfotila...). Šnek s pruhovanou ulitou. Zřejmě šnečí ninja zabiják. Zpoza plotu či ze stromu na Jejku skočil, křápnul jí ulitou o temeno a odskočil na zem.  A drze se ani nesnažil zdrhnout. (Jejka musí mít vždycky něco extra, bych se nedivila, kdyby jí příště šnek pokousal...)
To já se takovým zážitkem chlubit nemůžu. Na mne zaútočil akorát komár. A navíc na takové místo, o kterém se tady raději nebudu moc rozepisovat, bych se nečervenala... (no tak dobře, do řitiska mne bodl...)

pátek 26. července 2013

Fifleny a zahradní technika

Zahrada nám poněkud zpustla a už jsme pro samé křoví nemohli ani na dvorku věšet prádlo. Proto jsem se  rozhodla, že živý plot krapet zredukuji. A protože se na kafe stavila Jejka, vyfasovala také jedny nůžky a nehledíc na manikůru, za chvíli se na dvorku objevily dvě hromady větví.
Protože ale vedro bylo takové, že i kóča Majča se válela ve stínu jak mrcha, rozhodly jsme se použít moderní techniku v podobě drtičky větví renomované značky.
Jakožto technicky zdatné děvy jsme přivláčely ze sklepa rámy, kolečka, motor a hromadu šroubů a jaly se nadšeně zahradníkova pomocníka sestavovat.
Po hodině našeho urputného snažení se na dvorku objevil stroj v podobě, jaké byl na obrázku návodu, leč chybička se vloudila maličká - šrouby neprošly dirkami tam, kde měly, protože vždycky pár milimetrů chybělo. Proto jsme drtičku zabalily do igelitu a větve nadrtily do několika pytlů starým a osvědčeným způsobem... a bez ztráty nehtíků - a i lak vydržel!!!
Spokojené nad částečně pokořenou džunglí a hromadou tvrdě odvedené práce, vyrazily jsme si doplnit tekutiny. Na zahrádce Chameleonově bylo příjemné posezení a ani moc na nás neútočila kousavá či bodavá zvířena.
Když přišel Silvestr druhý den domů, tak nad nesestavenou drtičkou prohlásil, že je to zcela běžné a že i známý a kvalitní výrobce neuhlídá každou prkotinu. Během následujících pěti minut nacpal šrouby tam, kam nám se to nepodařilo, utáhl je a oznámil, že můžeme vesele drtit.

A ani se nesnažil nadávat, že to jde blbě a tím pochroumal mé technické ego. Kočkou po něm hodit!

čtvrtek 25. července 2013

středa 24. července 2013

Perspektiva jak orel

"... a v dálce můžeme vidět nové domy z bezprostřední blízkosti..."
Odposlechnuto od  průvodce turistů

sobota 20. července 2013

Radujme se, veselme se...

Prázdniny jsou v plném proudu. I ty naše, divadelní.
Dovolenou nemajíc, prožívám tento prázdninový čas nehezky hekticky.

Moje dvě problémové kolegyně byly totiž z divadla odejity a máme místo nich dvě nové. Jedna je bezvadná holčina, ale nemůže chodit do práce v pondělí, úterý a ve středu, protože tanec jinde. Navíc jí přijali na vysokou a tak uvidíme, jestli to půjde s prací dohromady.

Druhá posila snad nebude špatná, ale nevím, jestli zůstane... Mám pocit, že buď nevydrží ona divadlo, nebo že divadlo nevydrží ji. Navíc nemůže chodit do práce ve čtvrtek a v neděli.
A protože mým novým kolegyňkám tyto úlevy byly vedením schváleny, na mne zbývá vybrat si dovolenou o pátcích a sobotách... A že by týden v celku??? Ty nové ale za mne zaskočit nemohou. Jo takže si chcete vzít dovolenou v říjnu? A celý týden??? Jo jako uprostřed sezony???  Vždyť si dovolenou kromě pondělků, úterků, střed, čtvrtků a nedělí můžete vybrat kdykoliv o prázdninách....

No a také našeho milého interrupčního kolegu odešli. Misto něj nastoupil milý hošík, takový rozkošný koloušek, leč až začne pobírat, která bije, tak nás opustí, protože od poloviny září ho už čekají v Plzni.
Takže se jen učíme spolupracovat s novými kolegy, abychom se s nimi záhy rozloučili a učili se spolupracovat s novými koleby a stále se radujeme z "otupující a bezvýchodné činnosti, z práce, ze které nemůže být žádný užitek a hlavně ze zbytečného a stálého opakování něčeho s výsledkem nepříměřeným nebo žádným".

S tím vším kráčí ruku v ruce neshody u rodinného krbu, protože práce a únavy u obou mnoho, času ještě míň a oheň na střeše je tu jako fík.

sobota 6. července 2013

pátek 5. července 2013

Mrcha šedá, skvrnitá, ďobavá...

Nastaly prázdniny. I ty naše, divadelní. Dovolenou nemajíc, prožívám tento krásný čas v divadle, v hospůdce, na nákupu, v dopravním prostředku nebo doma.  Ano, zatím jsem přírodou zcela nedotčena. Přesto si mne našla, potvora jakási kousavá - a tak mám krásné dva kousance hodné pravého zálesáka - jeden nad zápěstím a druhý na rameni. Přestože nejsem alergik, ten nad zápěstím nabývá parádních rozměrů velikosti několika padesátikorun. A svědí jak sviňa. To jsem zvědavá, jak dopadnu, jestli se o prázdninách dostanu alespoň na chvíli třeba do lesa...

pondělí 1. července 2013

Konec sezony

Po posledním představení sezony, které jsem prožila s půlmetrovým pérem na hlavě, jsem si ke snídani dala kafe, pivo a krabičku rumových pralinek, Cajthamlová mi budiž milostiva...

úterý 25. června 2013

Padavá voda

Prší a prší, jupííí.
Vůbec mi to totiž nevadí, protože jsem k svátku dostala od maminky deštník, a je to můj nejkrásnější deštník na celém světě, protože je od maminky.

čtvrtek 13. června 2013

Tak nám zabili Ferdinanda...

aneb 

Od Průseru k Průseru na věčné časy a nikdy jinak.

 
Ministryně kultury se pochválila za dobře odvedenou práci a dobrovolně musela uznat, že rezignace je v tuto chvíli pro ni nejlepší. Škoda, že se ve výčtu svých úspěchů nezmínila o našem divadle, pro které je jeji rozhodnutí víceméně likvidační. Kolik sezon ještě vydržíme? Jednu? Dvě? A copak asi o nás bez nás rozhodne nový ministr? Pochybuji, že by se nás ještě někdy někdo na něco ptal...
Doma jsem přestala topit v kamnech, z džungle na zahradě udělala centimetrový pažit (a přiznávám, že mi to s nalakovanými nehtíky, bílých kraťasech a bílých sandálkách se sekačkou chrlící mokré zelené sračky moc slušelo - zvlášt když bylo hotovo... ), do toho v práci práci pro čtyři, kterou děláme tři, ode dneška zůstáváme do sehnání náhrady jen dvě (já a moje milá kolegyňka Brunetka) a začíná nám Smetanova Litomyšl... spíše tedy dle zkušeností z předchozích let Lihomyšl, páč pak bylo vždy v álejích nablito.
Navíc nám udělali šťáru ve vládě a pomalu dochází na má slova, že můžeme být rádi, že u nás jen "chčije a chčije".

pondělí 10. června 2013

Postavičku v sexi tričku...

Mám dva dny volna - tedy pro normální smrtelníky to znamená, že den a něco málo přes půl neuvidím divadlo. Začala jsem si nedělní volnou chvilku užívat tím, že jsem místo válení se v posteli ostříhala plot, čímž jsem si vysloužila na pazouře puchýř jak pes a vůbec netuším, jak budu válčit se žehličkou. Ještěže přiložila ruku k dílu také Jejka, jinak bych asi skončila na v nemocnici na chirurgickém oddělení - jak je poslední dobou naším rodinným zvykem. Za odměnu jsme od maminky vyfasovali plněné knedlíky s hromadou zelí a pivem, jako závdavek nám byla nabídnuta meruňková zmrzlina. Bohužel meruňku pozřu pouze ve stavu destilovaném, takže jsem zmrzlinu odmítla a dala si druhé pivo. No a zbytek neděle jsem úspěšně prospala.
Můj druhý a poslední den volna - tedy takové moje modré pondělí - jsem se rozhodla věnovat vaření, žehlení a rozličné debordelizaci bytečku. Na zahřátí jsem si chtěla dát panáka, ale mi došlo, že bych neměla tolik chlastat - už je tady podzim a já si vůbec nepamatuju, že bylo nějaké léto.
Nebo že bych zapomněla nastavit správně kalendář???
Každopádně doma chodím okolo zapnutých kamen oděná velmi sexy... zelené tričko, přes něj kostkovaná černobílá vesta a navrch růžovozelenobílý svetr. Modré theplaky a tlusté pruhované fusekle na nožkách nacpaných do starých pantoflí bez labutěnky.
No holka jak lusk....

sobota 8. června 2013

Něžně zlotřilá

Přes veškerou nepřízeň počasí a záplavy naše Blažena oznámila, že je jí to všechno srdečně jedno a že má narozeniny a že chce dárek a basta.

No ani náhodou, nemám na to čas ani peníze - snažila jsem se jí naznačit.
No to ani náhodou, udělej si to jak chceš, chci dárek.

Když jsem jí (vzpomínajíc na Škopkovou) oznámila, že na ní kašlu a že nic nedostane, zatvářila se divně a já proto zcela dobrovolně musela začít přemýšlet, čímže toto zlotřilé, neskromné, drzé, sebestředné a rozmazlené koče obdaruji.

Vzhledem k siutaci, že doma máme vícehlavý zvěřinec, není možné k takovéto situaci použít kočkohračku, kočkopamlsek či olivy s ančovičkou, páč o to se servou všichni tři.... A pak mne napadla jediná věc, o kterou pánové nejeví zájem, ale Bláža si to docela užívá...

 No konečně, to jsem se načekala!!!!
Vajíčko můžu... nejdřív ho naklepu
Pak oblížu....
... prokousnu....
žloutek je nejlepší... dobrý je to...
 
No tak mi to koukej navalit častějc... nebo se naučím otevírat ledničku! Přece nebudu čekat na dalšího Medarda, až budu mít zase narozeniny. A už vůbec o mně nepiš takový nepravdy, jako že jsem zlotřilé koče... já, taková milá a skromná kočička, která se krčí v koutku... že se nestydíš, takhle mě pomlouvat! Možná brnknu ochráncům zvířat, že jsem týraná...

sobota 1. června 2013

...a voda se valila plnými doušky...

Naše divadlo patří mezi dříve narozené a tu a tam ho trápí nějaký neduh, většinou spojený s počasím. Především s vlhčím počasím. A tak včera zdánlivě nebylo jiného východiska, než požádat jednoho z kolegů o nepatrnou výpomoc:
"Kolego, vedle v šatně kape ze stropu voda, tam vzadu u okna vedle záchodu, dali jsme pod to kyblík, můžeš ho, prosím, tu a tam zkontrolovat?"
"Jasně, jsem tu do nevidím, to není problém, tu a tam ho klidně zkontroluju ."

..... čas ukrojil několik hodin .....

"Tak kolego, jak to vypadá v tý šatně?"
"Hrozně, kyblík už dávno přetekl, voda se z něj valí a už je dávno úplně nacucanej koberec, a jak prší víc, tak to taky víc kape."
"Propána, proč jsi ten kyblík občas nevylil, vždyť umyvadlo je hned vedle???"
"Vždyť ty jsi mi o vylévání kyblíku nic neříkala, ty jsi chtěla, abych ho jen kontroloval!"

pátek 31. května 2013

Kéž padá jen voda...

Na většině mnou navštěvovaných míst na internetu se láteří na nepřízeň počasí. Že je hnusně, že je zima, že je mokro, že prší, že leje, že nesvítí, že jsou mraky a mnohde se cituje pan Kemr.
Taky nejsem nadšená, že pořád nosím zimní oblečení a že topím jak kretén (a pak se mi protočí bulvičky, až jimi udeřím na účet za plyn...) ale co s tím nadělám, he?
Větru a děšti poručit neumíme a tak se musíme smířit s tím, jak je.
Na druhou stranu to, že "chčije a chčije" není zas až tak špatný.
Vždyť v naší republice by mohlo i "srát a srát"...

středa 29. května 2013

Mnohostranná jednostrannost

Nemohla jsem vytáhnout z kabelky mobil ani Pentaxe, natož abych mohla fotit, protože jsem hýkala smíchy nad prořezanou pneumatikou našeho milého autíška.

Ono se opravdu dá asi přivyknout všemu, ale bavit mě to ještě nezačalo...

úterý 28. května 2013

Hrdý Evžen...?

Protože jsem věčně v divadle, nemám čas na kulturu. Tudíž mi vznikají velké mezery ve vzdělání - respektive se objevují obrovské ďoury v mém čtenářském deníčku (který i přes veškerý nečas a nepřízeň osudu  přeci jen obsahuje stovky a stovky titulů, počínající skvostnou literaturou autorů Homéra, Hésioda a Alighieriho, přes romány Huga, Sienkiewicze i Dumasů, díla Součkova, Dänikenova či Asimova, detektivky, Mayovky, romány pro ženy (Woodovou a Frýbovou mám ráda), Verneovky, Malého Bobše, Děti z Bullerbynu a večery pod lampou, která osvětlovala červenou knihovnu, Rychlými šípy, Lovci mamutů, Čtyřlístkem a všelikým rozličným záživným i nezáživným brakem končící. Četla jsem Kapitanskuju dočku, paměti Felixe Edmundoviče Džerdžinského, i manuál Kladivo na čarodějnice).

Loni mne dostaly knižky Byly jsme tam taky od Šimkové a Strmá cesta od Ginsburgové - velmi silný zážitek z těchto knih jsem dodnes nevstřebala, ale už se chystám na čtecí reprízu - poprvé to bylo velmi intenzivní, hltavé čtení.

Jenomže jsem nečetla Oněgina.

Ne toho od Puškina (jehož jsem přežvejkala v češtině i v originále), ale toho Oněgina od Douskové, Oněgina, který byl Rusák. Dneska jsem tuto knížku urvala v knihovně a už jsem si zamluvila Dardu. Tak jsem zvědavá a natěšená a hned po dnešním koncertu nablejskám brejličky a s chutí se na to vrhnu!

pondělí 27. května 2013

Cos to provedl, Pepiku?

Už jsem se mé drahé kolegyňky napomlouvala dost a slíbila jsem si, že už jí nechám být. Jenomže ta prostoduchá dušička nepřestává překvapovat a dneska zabodovala tak, že se musím o její perlu podělit.

Požádala jsem jí, aby předala dopis Josefu Novákovi. Chvíli si obálku soustředěně prohlížela a poté z její tlamičky vypadl skvost:

„Já  nevím, pro koho to je, já tady znám několik Nováků. Nahoře sedí Jaroslav, vedle Pepa a ve druhém patře Petr… ale Josefa neznám ani jednoho.“

sobota 25. května 2013

Markusek

Když jsem ráno šmatlala do práce, tak na nástupišti, poměrně zaplněném lidmi čekajícími na vláček, šla babička (či spíš prababička) s vnukem jedoucím na koloběžce. Nevím, kolik tomu chlapci mohlo být, ale stojící na kolobrndě mi jeho kšiltovka sahala k ramenům a já rodičům vyrostla do žirafí nevýšky 164 centimetrů a měla jsem podpatek a on ta kolečka…  takže byl asi tak o 35 čísel menší než já… A bohužel nemám v oku, kolik může být chlapečkům měřícím kolem 130 centimetrů.

Každopádně chlapeček se choval prapodivně. Nebo alespoň prapodivně na můj vkus, protože s babičkou hovořil přinejmenším velmi neurvale. Já tak promluvit na svou babičku kdykoliv (malá, velká, nedospělá, dospělá, mladá, stará...) třepla by mi jednu po papule (jak mi s oblibou slibovala a tu a tam jak slíbila, tak učinila…) Ale je jiná doba…

I přes mnohé napomínání  a prosby babiččiny malý chlapec na koloběžce kličkoval mezi lidmi, že nestačili uskakovat.  Rozuměla-li jsem dobře, hoch se jmenoval Markus, nebo mu alespoň tak babička říkala.

„Markusi, prosím, je tady moc lidí, slez z té koloběžky.“
„Přece nejsem blbej a nepudu pěšky,“ osekl Markus tak, že mne zasvrběla pravice.
„Markusku, do někoho můžeš strčit,“ žadonila babička.
„Neměj péči, voe…“ zazněla odpověď a já chtěla Markuska, projíždějícího okolo mne, kopnout do řitiska.
„Markusi, prosím, slez z té koloběžky!“ zkusila to babička přísněji.
„Sem řek nestarej se, já umim řídit koloběžku, tak nepruď,“ zaječek Markusek a udělal před babičkou na koloběžce divokou myšku. 
Nevím, zda bylo v Markuskově úmyslu (ale spíš ne…), aby se koloběžka rozjela po řidítkách doprostřed nástupiště a Markusek po držtičce do kolejiště. Naštěstí na sebe a své pohyby jeho předchozí výstupy a momentální jekot upozornily všechny lidi na nástupišti včetně obrovského pána velmi černé pleti, který asi půl metru před Markuskovým pádem do kolejiště hocha chytnul za ruku a vzadu za kalhoty a ještě více ječícího ho předal babičce. 

„Ésli eště ty budeš slóbit, já vzít tebe dómu k moje ródyna, protože to, jak ty, to my dóma zežrat,“ oznámil řvoucímu chlapečkovi a tak děsivě zakoulil očima, že i já bych si málem hrůzou cvrkla. Pak pustil chlapečka, který si strachy ani neutřel obrovskou nudli u nosu a obrátil se směrem k právě přijíždějícímu vlaku. 

Všichni jsme, kromě babičky s Markuskem, nastoupili do vlaku. Tam se černoch podíval na svojí obrovskou tlapu a prohlásil, že Markusek si stisk jeho tlapky v místě, kde mají kalhoty vzadu kapsy, bude dlouho, velmi dlouho pamatovat. „Co mi zbývalo, když se děti nesměj bít?“ 

Kdosi prohlásil, že v některých případech by se měli řezat místo dětí rodiče.

Vlak se rozjel a na prázdném nástupišti zůstala ležící koloběžka, Markus s obrovkou nudlí a rukama na zadku a pak malá bělovlasá dáma, která se nepatrným, ale přece jen zřetelným, úsměvem loučila s černochem, stojícím v odjíždějícím vlaku…

úterý 21. května 2013

Jsem nesnášenlivá...

Když se mi dnes do ticha domova rozezněla bytem Čajkovského hudba, nechápala jsem, odkud se bere. Až po chvíli mi došlo, že jsme se Silvestrem natolik rozmařilí, že máme pevnou linku – věc to, kterouž nepoužívám a kterou si živíme kvůli internetu.
Když jsem šla po zvuku Labutího, došlo mi, že tak vyzvání právě naše pevná linka. Hm, tak na to jsem zapomněla. Jak se to zvedá?? Jo aha, takhle…čudlikem...

Na druhém konci linky byla Dáma a chtěla někoho z Datartu. Oznámila jsem jí, že má špatné číslo a rozloučila jsem se s ní. Za minutu volala Dáma znovu a chtěla Datart. Oznámila jsem jí, že má opravdu špatné číslo a zavěsila jsem. Za dalších pár vteřin volala Dáma znovu a chtěla přepnout na Datart. Zřetleně jsem odpověděla, že volá na soukromý telefon rozhodně ne na spojovatelku. Vzápětí volala Dáma znovu a chtěla mojí vedoucí. Oznámila jsem jí, že nejsem zaměstnancem firmy Datart, moje vedoucí je pan vedoucí a je mu srdečně jedno, co si plkám do svého soukromého telefonu, Silvestr že není doma a to je dobře, protže ten by se s ní nepatlal jako já, rozloučila jsem se a zavěsila jsem. Ticho vydrželo jen několik sekund a... Labutí jezero. Okamžitě jsem měla zavolat kohokoli z reklamací. „Reklamovat můžete pouze mou osobu u mé maminky a mého tatínka, leč již jsem mnoho let po záruce a navíc dávno v odpisu, takže na jakékoliv reklamace stejně nebudou reagovat, mějte se hezky a přeji hezký den,“ roztomile jsem odpověděla a zavěsila jsem. Ty nové telefony už nejsou, co to bývaly… Dřív se tak krásně mohlo šlehnout sluchátkem do vidlice… a teď musím hledat čudl za zavěšení…

Ticho domova vydrželo několik minut. Dáma chtěla okamžitě vedoucího Datartu. A prý se postará, aby mne na hodinu vyrazili, protože jsem mladý, drzý fracek. Ano, vím o tom, že můj hlas není tak zchátralý, jako celé mé fyzično. Proto mne její poklona radost neudělala a požádala jsem Dámu, ať už volá někam jinam, že mě to nebaví a že jdu žehlit. Když jsem hledala čudlík zavěšovací, sluchátko sopránově vřeštělo a některým slovům jsem i rozuměla.
Při dalším volání už Dáma chroptěla vzteky a já jsem jí nadiktovala číslo Datartí infolinky. Ať si pokecá s nimi a navíc zadarmo, u mne to musí platit. Jako odpověď jsem se dozvěděla NEPUBLIKOVATELNÉ.
Hmmmm….  Při posledním zazvonění Labutího jsem už sluchátko postavila vedle reproduktoru, ze kterého jsem Dámě pustila svou oblíbenou skupinu HUUN-HUUR-TU…
Pak už Čajkovskij zmlknul… Dámu zřejmě šlehlo, nebo píše stížnost na zaměstnance Datartu. 

 
Podotýkám, že všechny hovory s Dámou byly z mé strany vedeny slušně, asertivně, bez zvednutého hlasu a bez jakýchkoliv vulgarismů. A stejně mi to bylo hovno platný...
Není labutí jako labutí...

sobota 18. května 2013

Zkusit se má všechno...

Jsem nezmrzlinový člověk a letos už jsem do sebe nacpala zmrzlin snad víc, než za celý život a už to snad nechci zase pár let ani vidět (kromě mátové...). Ovšem dnes mi nabídl číšník z restaurace, sousedící s naším divadlem, jejich zmrzlinovou specialitu. Protože mi byla nabídnuta zmrzlina z neobvyklých, leč ryze českých, přísad, neodmítla jsem - jednak ze slušnosti, a jednak a především ze zvědavosti.

Měla jsem tedy dnes zmrzlinový pohár. Nechci vědět, kolik by stál, kdyby si ho člověk objednal. Neznám člověka, který by si ho objednal. Já jsem ho ochutnala ze zvědavosti a snědla ze slušnosti.

A tak se tady můžu pochlubit, že jsem dnes pozřela v půllitru servírovanou pivní zmrzlinu na švestkách s karamelovou pěnou.

A chlubím se na druhou, že jsem to zvládla bez pemprsek či jakékoliv újmy na zdraví a na cti...

pátek 17. května 2013

Zeleným nahoru!

Šok z lékařského verdiktu již jakž takž vstřebáváme a snažíme se nepodléhat depresím a nikdo z nás si nepřipouští, že by to všechno mohlo dopadnout špatně. Žijeme v přesvědčení, že to zase bude dobrý a ono to bude a basta . Ono taky kdybychom si měli připustit něco jiného, asi by to nebylo k přežití.

V práci mám opět dva nové kolegy. Jeden je docela v pohodě a samostatně myslící, druhý si systematicky všechno několikrát zapíše do tlustého notesu, se kterým chodí i na toaletu, leč bohužel si nepamatuje nic ani jednou…  Po čtyřech dnech s ním prožitých v divadle jsem byla vysosaná psychicky i fyzicky. Když jsem navíc dnes našla od kolegyně vzkaz, že klíče od skladu KULYS má u sebe šéf jevištní techniky, vysosalo mne to i duševně a tělesně a chtělo se mi dlouze a hlasitě štkát.

Plácla jsem se přes kapsu a koupila jsem si kaktus - jedinou to květenu, kterou naše kočky nežerou a ani na ní nechoděj čurat.  Jen jsem zvědavá, jestli tato rostlinka přežije mou péči… 

Konečně jsem taky vyrazila do knihovny a půjčila jsem si tam nejen knížku o pěstování kaktusů, ale i jednu s názvem „Zeleným nahoru“ - nevím zatím, o čem to je, ale název se mi zdál sympatický. Snad to nebude blbost… pak dám vědět.

Objevila jsem zmrzlinový stánek se standardní nabídkou zmrzlin a překvapilo mne, že dva kopečky pistáciové stojí víc, než krabička cigaret… tak už se nedivím, že tolik dětí hulí.

A taky jsem konečně na svá stará kolena spatřila HVĚZDU. Sovětskou umělkyni, jejíž jméno jsem slyšela prvně až při hostování u nás a která je prý nejlepší z nejlepších (říkají to sovětští novináři, a ti přece nelžou). Zážitek z jejího představení až tak zářný sice nebyl, ale její chování bylo hodné stár první velikosti… Hejnu podpisu chtivých fanoušků, kteří čekali před divadlem skoro dvě hodiny, vzkázala, že na ně nemá náladu a prošla kolem nich obklopená svými bodygárdy aniž by na jediného pohlédla - natož aby se někomu podepsala do památníčku… Mnohé fanynky upustily slzičku nechápajíc, proč. Bylo mi jich líto. To onehdá nějakej Plácido Domingo se po náročném představení podepisoval jak vzteklý a rozdával úsměvy na všechny strany, i když jsme všichni v zákulisí viděli, že už se vidí ve sprše a v posteli. No, není hvězda jako hvězda…

čtvrtek 9. května 2013

Když hvězda padá...

Maminka se v lednu dozvěděla, že má velmi pokročilou rakovinu prsu. Od února do konce dubna podstoupila několik chemoterapií, aby bylo bujení zastaveno a mohla 6. května nastoupit do nemocnice, kde jí byla 7. května provedena ablace prsu. Její muž a můj skorotatínek, se kterým je už hodnou řádku let, který jí byl v nemoci oporou a který vždy kypěl zdravím a dobrou náladou, nekuřák, sportovec, se 29. dubna dozvěděl, že má pokročilou rakovinu jícnu. 5. května, den před nástupem maminky do nemocnice, ho ranila mrtvice - naštěstí záchranka přijela brzy a tak nedošlo k většímu poškození, ale léčba jícnu se tím o několik drahocenných dní odložila.
Včera jsem byla za maminkou v nemocnici a ta se mne zeptala, co bych si přála ke svým zítřejším narozeninám.

Mám jen jedno jediné přání a doufám, že se mi splní.

Jenže je škoda, že se to nedá koupit...

sobota 4. května 2013

Blízké setkání třetího druhu

Přestože jsem měla celý den volno, nestíhám... respektive - udělala jsem hromadu práce, leč nějako to není nikde vidět. V dalších dnech už mne zase čeká divadelní nářez, volný den mám ... no ani nevím kdy... ve čtvrtek??? Ne??? Kdoví, kam jsem si zahrabala diář. (Ale vím to, je v kabelce, leč protože jsem si kydla na nehtíky další vrstvu laku, kdo by se v ní hrabal...)
Každopádně zítra máme dvojáka, první představení je od tří a pak druhé večer od sedmi, jupí, to bude legrace veliká... Budu mít navíc premiéru s novým kolegou a nevím, jestli se na to těším. Asi moc ne. No, třeba to půjde.
V naší předsíni dnes došlo k blízkému setkání třetího druhu, ale než jsem vzala Nikona do ruky, starousedlíci zmizeli v tajných vysokohorských skrýších...
Jejčini psíci. Dvouoký Čárlík a jednooká Čikinka
Naše Blažena ale s nikým od odchodu této návštěvy nemluví, chodí znechuceně po bytě a já jen čekám, jestli si dá tlapku před oči a začne srdceryvně štkát, nebo jestli se z toho nechutného zážitku pobleje.
Psíkům jsem kromě kočičí konzervy neměla co nabídnout, ale nakonec se zběsile vrhli na salátovou okurku...

středa 1. května 2013

Viléme, Hynku...!!!

Tak tady konečně máme první máj a já zůstanu nepolíbená, protože se ráno doma jaksi nepovedlo a tak budu dle staré moudrosti vesele schnout. Silvestr šel ráno do divadla a teď se budeme míjet a počítám, že se už tento týden neuvidíme.
Já jsem si dnes udělala doma svátek práce a od sedmi ráno makám, až se ze mne kouří, ale je nejvyšší čas toho nechat, páč nožičky už mám ušoupaný až ke kolínkům a navíc si musím nechat něco na příště, abych se doma náhodou nenudila.
V pondělí ráno jsem vypadla z divadla a mazala se domů alespoň převléknout a poté jsem se vypravila na cestu přes celé město k felčárkovi. Přibližujíc se na místo činu, vzpomínala jsem, jak to tam vypadalo před mnoha lety, kdy jsem se tam z našeho domečku, do kterého jsem se zase osudovou oklikou vrátila, přistěhovala. Tam, kde byla kdysi tráva a pár větviček, vykukujících ze země, jsou teď velké stromy, na louce obchody a autosalon a v místech,kde byla taková prapodivná cihlová zřícenina je hezký plavecký bazén.… Skládací obchoďáček, kam jsem kdysi chodívala, byl srovnán se zemí a místo něj vyrůstá cosi nového. 
A tady na konci vlevo za rohem je nějaká Veverka a dělají tam vlastní zázvorovou limonádu z čerstvého zázvoru a je to velká dobrota!
 I ta poliklinika se sídlem felčárkovým se od mé poslední návštěvy změnila a teď už vypadá docela důvěryhodně… 
No jo, stárnu… už se musím zařadit mezi pamětníky.

Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat za rok…

sobota 27. dubna 2013

Brblavá

Jupí!!! Konečně přišla sobota, můj jediný volný den tohoto týdne!!!  Je milé, že se mi počasí vydařilo… Tři hromady vypraného prádla tedy opět musím rozvěšet po bytě, by mi to nezmoklo, leč na druhou stranu tak vyloučím možnost posrání textílií nadnimiletoucím opeřencem.

Kolegyně moje milá přišla tento týden dvakrát do práce, z čehož dvakrát přišla pozdě. Poprvé za to nemohla, protože prý zaspala a podruhé neřekla nic a jen se tiše divila, že nešílíme radostí, že vůbec do práce dorazila. Jiná kolegyně mi zase oznámila, že jsem patla, protože kdyby dělala to, co já, tak to, co já dělám, by dělala úplně jinak a řadila by to líp, kdyby věděla, co vlastně dělám a jak se to má řadit, a ne tak jako já, protože přestože vím, co dělám, neřadím to správně. Eh, to je věta jak kozel…

Do práce se nám přišel představit opět nový kolega, takový mladý zajda, který potřebuje někdy v půlce května dva dny volno, protože bude mít sraz se spolužáky, se kterými před padesáti lety maturoval. A protože jsem v divadle z naší party služebně nejstarší, tak s novým kolegou prožiji téměř celý měsíc... jupí.

Zítra ráno jdu do divadla, abych v pondělí ráno přišla domů, nakrmila zvěř a odjela přes celé město k mému milému felčárkovi, jehož jsem rok neviděla a který si mě prahne prohlédnout.  A taky mi chce dát… a teď mě nenapadá vhodné slovo… injekci??? Mno...  Já to zkusila vyfotit, ale je to v blistru a fotí se to mizerně… každopádně pro měřítko je ve stejné hloubce daná obyčejná propiska. Možná je to takový úpíří kůl schválně, protože když už si to nemalým penízem platím, tak ať si to alespoň užiju… Posledně jsem před aplikací tohoto požadovala celkovou narkózu, leč MUDr. mne nevyslyšel, vesele mi to bodl  do řitiska a pak se divil, proč mu nadávám do sadistických felčarů…

Nové baterky do Nikona nacpané do gripu vydrží méně, než jedna stará bez gripu. Ale určitě je to tím, že jsou nové a časem se zajedou... nebo... tříděný odpad.

A taky by mne zajímalo, proč si můj blbý černý kocour vybírá na hození své šavle to nejblbější a nejhůře ukliditelné místo…