Včera večer jsem se seznámila s jednou dámou, jen o několik málo let mladší, než jsem já, která je upoutaná na invalidní vozík díky
diagnoze, která je velmi... dejme tomu neperspektivní.
Bude-li vše pokračovat tak, jak se to právě vyvíjí, tato dáma se stane mou příbuznou a já tápu, jak se mám chovat.
Dělat, že vozík nevidím a brát jí jako zdravou?
Dělat, že jednou se to zlepší a bude to dobrý?
Lhát? Říkat pravdu? Dělat, že nic nevím, nevidím?
Můžu mluvit o tom, kde jsem byla a co jsem viděla, když ona je zavřená jen ve svém bytě? Nebude jí to líto? Nebo si ráda poslechne, co je nového ve světě "venku"?
Litovat? Nelitovat? Nabídnout pomoc? Počkat, asi si o ni řekne?
Mám tolik otázek, jak tuto situaci zvládnout a neublížit, neranit.
Vrhla jsem k ní do bytu nezvaná a neohlášená, nicméně myslím že jsme naše první setkání obě ustály dobře. Paní je bezvadná a měly jsme si co říct - svorně jsme si zanadávaly na svá shodná křestní jména, poklábosily o dětech našich i cizích, snad by bylo i hodně, co by nás spojovalo. Vypadá to, že jsme stejně praštěná krevní skupina. Ale já chodím kam chci a ona si nemůže ani nakrájet knedlík.
Mně nevadí, že je nemohoucí a že je na vozíku. Nevadí mi dát jí pleny, pomoc s čímkoliv... Moc ráda k ní zase přijdu a poklábosím.
Ale zatím si připadám jako slon v porcelánu.