Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

čtvrtek 29. května 2014

Co život dal, začíná brát

Co mi život dal (či půjčil) si nekompromisně a tvrdě bere zpět. Příliš brzy, příliš nečekaně a příliš často.

Nedá se na to připravit a nedá se s tím smířit.
Přemýšlím, proč tu vlastně jsem...
Přemýšlím nad vším, co jsem udělala, neudělala, neměla dělat, měla dělat, mohla udělat a mohla udělat jinak a líp... nebo hůř...?

Za poslední čtyři roky život zasáhl šestkrát . Vzal mi babičku, bezva kolegu, tchýni, kolegu, macecháčka a jako poslední mi odešel toto úterý tatínek, což byla pro mne rána naprosto zákeřná, předčasná a neočekávaná. Mohla jsem, a měla jsem... ale nestačila jsem se rozloučit, protože jsem měla za to, že máme ještě hodně času.
Čas už nebyl... a hodinky na ruce se mi zastavily přibližně v době jeho smrti... krutá náhoda...?

Jako úrok si život vzal v děsivě stejných časech i šest našich zahradních kočiček. A i když to jsou jenom kočky, bolí to taky dost.

Jsem unavená a myslím, že sahám na dno.

Bojím se, že na dně ještě zdaleka nestojím.

A přemýšlím nad tím, kolik toho člověk vydrží...

A kolik toho ještě vydržím já...

6 komentářů:

  1. S tím časem je to typické... taky mě to potkalo. Vždycky jsem si myslela, že mám čas. Leč ani ve 23 letech jsme času neměli nazbyt. Já posílám objetí a Ušaté torpédo decentní olíznutí ruky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju...
      Snad se poučím a konečně začnu žít tak, jako kdyby dnešek byl ten poslední den...

      Vymazat
    2. Moje zásada. Vyplatí se. Člověk toho stihne dost, když chce. Ale na ty odchody a loučení to vliv nemá. Ty jsou vždycky stejně těžké a nikdy se nehodí. A dno je někdy neuvěřitelně hluboko... ale když zas pak člověk dokáže vyplout nad hladinu, o to hludší je to nádech... na mě se řítí taky další účtování a kladu si úplně stejnou otázku- Budu ještě schopná se někdy nadechnout?? Tak se držte...máte-li čeho...

      Vymazat
  2. Mě tak letos zemřel muž, nečekaně, a tolik jsme si toho neřekli, potřebovala bych se ho na tolik věcí zeptat...jo, žít, jakoby ten dnešní den měl být poslední... to by se kolem mne začaly dít věci! Přes slzy se musím smát!
    ALena

    OdpovědětVymazat
  3. Pořád někam spěcháme, nemáme čas, chuť ani sílu aspoň chvilku poslouchat. Pak najednou není co a koho si poslechnout, a přitom otázek by bylo tolik. Jsme nepoučitelní.

    OdpovědětVymazat
  4. Loučení mi nikdy nešlo - buď jsem se loučila málo, nebo zbytečně moc. Nevím, kolik loučení člověk potřebuje, aby to konečně jednou udělal správně, a jestli to vůbec správně jde. Je to strašně těžký, ale možná se nám jen život snaží naznačit, že nemáme být smutní, že jsme o někoho přišli, ale naopak rádi, že jsme ho vůbec poznali... Nějak se mi vybavila věta, kterou měli naši sousedé nad vchodovými dveřmi: "Jsme rádi, že jste přišli, bůhví, kdo by přišel místo Vás." Tak třeba to pomůže...

    Drž se!

    OdpovědětVymazat