Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

čtvrtek 27. března 2014

A zase se Chumelí...

Ne, nezačalo sněžit, ale situace posledních dní mi připomněla cosi vzdáleného, už téměř zapomenutého.  Osůbku, která na internetu svého času používala nick Chumláček.

Chumláček byla osoba životem údajně těžce zkoušená a my neměli důvod jí nevěřit a snažili jsme se pomáhat. Dobrým slovem, věcným darem, penězi. A pak se jednoho krásného dne ukázalo, že situace je zcela jiná a že Chumláček trpí bájnou lhavostí. Na jedné straně bych si ještě dnes nakopala za ten promrhaný čas i peníze, který jsem Chumláčkovi věnovala, na druhé straně jsem tím získala cennou zkušenost.

Lety moje ostražitost vůči různým skazkám a neuvěřitelným příhodám ostatních polevila. Posledních pár týdnů mi ale začala poblikávat červená kontrolka kdesi v zátylku a teď už svítí jak rudá záře nad Kladnem.
V mém okolí se objevila jiná zachumlaná osoba. Ze začátku jsem neměla důvod nevěřit. Ale postupem času mi několik věcí začalo připadat přinejmenším podivných a teď už se rozchumelilo až za roh.

Nový Chumláček lže jakoby se nechumelilo. Lže ale nesmyslně, zbytečně a především tak snadno prokazatelně, až jednomu zůstává rozum stát. A já navíc zůstávám stát před rozhodnutím, co s tím.
Přestat se stýkat s tou osobou nemůžu. Ignorovat jí nemůžu. Zabít jí nemůžu. Můžu jen čekat, jestli tyto lži budou legrační a nevinné nebo zda jimi někomu může ublížit. A toho se bojím nejvíc, protože je známou pravdou, že lež může ubližovat víc, než hodně.

Obsah těchto výmyslů je různorodý - od barvy hrnku na kafe až po drezuru klokaních mláďat. Nechápu to.

Neříkám, že jsem nikdy v životě nezalhala nebo někoho nepomluvila. Ano, přiznávám, zalhala i pomluvila. Ale vždy to mělo nějaký účel či smysl. Zalhala jsem, protože jsem se bála říct pravdu abych buď já neměla průser nebo abych někomu neuděla průser. A pomluvila... jo, třeba tu krávu, co mě tak šileně naštvala a když jsem jí pomlouvala, jakou má v těch šatech prdu, alespoň na chvíli se mi ulevilo. Mizerné a pokleslé důvody, ale důvody.

Smysl těchto zachumlených lži mi však uniká. Chce někomu ublížit? Proč mně, nic jsem Novému Chumláčovi neudělala - ani slovem, ani činem. Spíš naopak... Chce být zajímavý? Proč, vždyť je i bez lží. Léčí si nějaký mindrák a chce, aby ho měli i ostatní? Nemá důvod. Chce rozeštvat lidi, kteří drží při sobě? Co z toho bude mít?

Honí se mi hlavou spousta otázek a hlavně přemýším, jak se teď zachovat, abych situaci nevyhrotila do nesnesitelna.

Zatím mlčím a jen zírám... ale nemyslím, že je to správné a dlouhodobě udržitelné. Ale momentálně mě nic lepšího nenapadá.

středa 12. března 2014

Jarní probouzení

Právě prožívám roční období, kdy se z prachbídného zimního spánku rovnýma nohama ocitám v jarní únavě. Přestože mám ráda léto, přece jen mi chybí alespoň krátká doba pod nohami křupajícího sněhu, teplých bot a zmrzlých tváří a...  při příchodu do teplé místnosti taková ta legrační kapička u čenichu.
No… třeba příště?

Probouzení do jara letos nic moc… 
Už přes měsíc slibuju tatínkovi, že se na něj přijedeme podívat, ale chybí elán a čas. 
Domácí práce zvládám levou rukou, protože v pravé mám vleklý zánět šlach a podle toho to taky tak doma vypadá...

V práci zaučujeme nového kolegu a zatím pořád nevíme, jestli to dá nebo ne… Vypadá zodpovědně a když se mu jedna věc 15x vysvětlí, občas ji i pochopí. Je to milý a slušný adolescent, takové subtilní maminčino mládě, kterému ještě ani dvacet nebylo, neřidič, nekuřák, abstinent…Prostě takový koloušek, který spíš potřebuje nakrmit, pohladit, nakojit...
Vojna dřív z kluků dělala chlapy, uvidíme, co z tohohle chlapce udělá naše divadlo. Jen se bojím, že pokud zapadne do divadelního života, tak že nás přijde jeho maminka zmlátit… Já bych to na jejím místě udělala. Nebo spíš bych toho hocha do takovéhle společnosti vůbec nepustila...

Svojí mamince se občas snažím fotit její trhačku, ale je to čím dál tím těžší. Zítra jí bude mít doma dva měsíce, pesa má přes kilo a vyfotit se už bez monopodu nedá ani za slunečního svitu Nikonem nastaveným na  automobilové závody…
Chvilka klidu...
Kočce Majče se chtělo z psíka trošku zvracet...
Jako fotograf jsem ale venku většinou těžce selhala a toho lítajícího magora kloudně nevyfotila. Musím si pořídit ten monopod...  :D
 A navíc jsem teď zapomněla, proč jsem to dneska vůbec začala psát, o psovi to ale původně být nemělo... :D

neděle 2. března 2014

Krátce a stručně...

... to stále stojí za ... popelníček.

Nestíhám. To už jsem tu říkala minule. Stále stav nezměněn.

Měla jsem tři dny volna... jeden jsem strávila s jedním Mimi, jeden s Maminkou a jeden s druhým Mimi. Chvílemi mě jímala hrůza z mé schopnosti odolávat domácím pracem, ale na druhou stranu jsem si to docela užila. Jo, a taky jsem viděla Silvestra (musela jsem si za ním dojet do jeho práce...), který si koupil nový mobil - stejný jako já, leč jinou barvu. Je nadšen a stále jásá nad mobilovými kvalitami a diví se, že já nejásám. Chápu ho. Stále jsem nadšená, ale po víc, než půl roce už tak hlasitě své nadšení v tomto případě nedávám. Člověk si na dobré zvyká rychle. Pochopitelně jsem jako ženská tušila - co tušila, VĚDĚLA! - že to tak dopadne a když jsem si objednávala v dalekém Izraeli červený futrálek na mobil, objednala jsem i jeden hnědý....

V práci to stojí za popelníčky nejméně dva. Spíš tři. Náš služebně i věkově nejmladší kolega nezvládal a přestože jsme se za něj i přimlouvaly (ženská část naší skupiny...), neprošlo to a byl odejit. I to chápu, chyby dělal mnohem větší, než jen malé... Na jeho místo nastupuje od pozítří nová síla, ještě větší koloušek, než jsme se obávali... a zaučovat ho bude hádejte kdo... Ano, moje maličkost.
Nestojím o to. Je to stres, aby to vše fungovalo, jak má a ... obávám se, že to bude děsivý týden a jen doufám, že budu příjemně překvapena, že to tak hrozné nebude...