Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

pátek 30. ledna 2015

Dobrá úroda

Četnost mých příspěvků zde rapidně klesá a i když si stále říkám, že tomu zamezím a posunu zase limity poněkud výš, nedaří se.
Jsem nějaká nespokojená. Nedaří se ani moc doma, ani moc v práci.
Doma je to takové... divné, protože nemáme na nic čas.
V práci je to takové... divné, protože práce je nějak víc a nás je málo a když nám pošlou posilu, opravdu to stojí za to.

Loni jsme si říkali, že se na personálním ozvlášť urodilo a doufali jsme, že se to s Novým rokem změní a zlepší. Ale protože je 1. leden den jako každý jiný, pokračujeme ve sklizni vesele dál.
Většinu prosince jsme s kolegyní táhly naší pracovní kárku samy a těšily jsme se na novou posilu, která měla nastoupit 8. ledna. Nastoupila a nám nevadilo, že je nepříliš chápavá a udivená z toho, že nad jejími nedostatky nejásáme, jak jsou skvělé. Chovaly jsme se korektně a byly rády, že máme pár hodin volna navíc.
Nadšení naše i nově příchozí nevydrželo dlouho, po týdnu práce oznámila, že se bude stěhovat a že potřebuje volno a když ho nedostane, tak dostane zánět ledvin. Volno nedostala a od 18. ledna doma těžce choří. Dokonce tak těžce, že ani firemnímu kontrolorovi nemohla nijakým způsobem dát najevo, že je doma. Ale hlavní je, že je přestěhovaná, ne?
Nám byla přidělena zatím nová dámská síla a ... já to nechci zakřiknout... jestli nezačne ječet hrůzou a neuteče sama, mohla by se šňůra divných žen přetrhnout... snad...

Nelepší situace je v pánské části naší skupiny. Exot stíhá exota. Jako poslední přišel šaman, který medituje, rovná čakry, léčí rýmu, rovná záda a především... a zde cituji doslova: "Hlasitě a dlouze krkám a prdím, protože tím ze sebe dostávám zlé energie..." Práce jako taková ho moc nezajímá a zvládá jí hůř, než špatně.

Navíc prohlásil, že moje Kvíčala je sračka, což nesu, jako kdyby urazil mé vlastní dítě, ať je jakékoliv! Navíc jeho Clio, které navíc nemá ani technickou, určitě taky není nic moc....

Po měsíci jsem měla mít tři dny volna a od začátku ledna jsem se na ně těšila. Pochopitelně z nich nic nebylo, byla jsem o jeden z těchto dní pokrácena a to pochopitelně o ten prostřední ze tří. A protože jsem prožila ten prostřední s výše zmíněným šamanem, bylo to opravdu moc prima a báječně jsem si to užila.

pátek 23. ledna 2015

Když dva dělají totéž...

Nepíšu. Nepíšu i když chci a mám si toho co říct.
Nepíšu stále ze stejného důvodu - chybí čas a energie.

Ne příliš schopná kolegyně odešla takovým nečestným způsobem vůči nám, zůstávajícím, že nad tím až rozum zůstává stát. Ráda bych jí již nikdy nepotkala. Nová kolegyně pracovně nic moc, ale šestkrát v práci byla, než se zhroutila a poslala neschopenku. Takže jsme v našem nepřetržitém provozu opět jen dvě. Tu a tam vypomůže některý z pánů kolegů, ale vzhedem k tomu, že budou příští týden o jednoho slabší, protože se bude týden flákat po nemocnicích, moc se s nimi nadále počítat nedá. A na šéfovo "tak to nějak obsaďte" jsem zatím, věrna svému novoročnímu předsevzetí, reagovala tak, že jsem nereagovala, protože tato - dle jeho slov - zcela výjimečná situace, trvá už od července loňského roku.
Tyto informace se ale nějakou oklikou dostaly k šéfovu šéfovi, který nám přišel o sobně poděkovat a nás pět, padajících posledních 7 měsíců na hubu, jsme byli oceněni věcnými dary. Dostali jsme každý láhev vína, propisku, cestovní nabíječku, já s kolegyní květinu a především nám všem byl před nastoupenou jednotkou předán diplom s poděkováním, za mimořádné pracovní výkony. Nakonec jsme byli vyfotografováni, aby se naše strhané obličeje objevili ve firemním věstníku pod nadpisem Brigsocprac či podobným.

Z toho všeho jsem zavzpomínala na doby, které byly o něco klidnější a na babiččinu meltu, kterou měla stále uvařenou v kuchyni na sporáku. "Chci to taky", oznámila jsem Silvestrovi s tím, že na tu meltu potřebuju nutně smaltovou konev se zviřátkem, nejlépe kočičkou. A že to potřebuju HNED!
Po tolika letech, co jsme se Silvestrem spolu, ted dobrák nepochopil, co to je, když řeknu HNED. Takže k mé modré, kterou jsem si opravdu koupila hned, přibyla druhý den červená od Silvestra, který si moje HNED nepoměrně prodloužil.

Jak jsem se vzápětí přesvědčila, nebude ani jedna ležet ladem, ale obě budou využity. Takže jsem ani moc neječela a jsem ráda, že je mám. Všechny tři. Konvice i Silvestra... :)