Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

čtvrtek 31. prosince 2015

A je v pdachu... PF 2016

A zase nám končí další rok. Byl takový zvláštní, změn se událo víc, než bych čekala a většina z nich nebyla příjemná. Každopádně jsme ho celý jakž takž přežili a snažíme se věřit, že ten příští rok bude určitě mnohem lepší.
A protože můj drahý polovička Silvestr dnes slaví kulatiny, které ho povýší mezi "...sátníky", věřím, že už mi trošku dospěl a mohla bych ho brát jako dospělého chlapa. (No to je asi blbost... ale doufat, že se to jednou stane, nepřestávám!) Každopádně mu i zde přeju hodně zdraví, neslušně moc peněz  :-) a pevné nervy, abych to s ním ještě pár let vydržela.

Zdraví, lásku, pohodu, klid a mír nejen v roce 2016, 
ale i v letech dalších, přeje všem ze srdce 
Alfa Betová

středa 30. prosince 2015

Fce=blb/2

Za více než jedenáct let, prožitých v našem divadle, jsem přeci jen k němu začala mít pudy téměř mateřské, dalo by se říci až kvoční.
Většina z těch uplynulých let byla krásná a pohodová, přestože tu a tam něco těžce zaskřípalo.
Ovšem od doby, kdy se naše Státní opera Praha sloučila s Národním divadlem, něco těžce skřípe stále. 
Původně jsem myslela, že to s naší Operou doklepu do konce - tedy to té slavné rekonstrukce, která má začít v červenci 2016 (a která má trvat necelé dva roky, ale protože ještě nebylo vypsané ani výběrové řízení na provozovatele stavby, vidím to tak na 10-15 let...), ale už na začátku září jsem měla pocit, že to zřejmě nedám, tlaky na můj odchod byly příliš velké. Nakonec se situace vyhrotila tak, že mi setrvat posledních pár týdnů v divadle umožněno nebylo. Někdy se pryč docela těším, jsou ale chvíle, kdy mě rozhodnutí o mém odejití z divadla docela mrzí.
Pomalu se tedy smiřuji se svým osudem, do konce roku jsem pozastavila akci "Chcete mě?" a zatím se jen tiše bavím, jakého prima a šéfa jsem nucená opustit...  
Brus jazyka českého...

úterý 22. prosince 2015

Varianta varianty Brod

Předevčírem jsem se holedbala, že mě kromě České pošty letos na Vánoce už nic nemůže zaskočit.
Hehehe...
Zaskočilo, ale protože ze zcela jiné strany, musím se České poště omluvit, protože tentokrát je v tom tato slavná instituce nevinně. (Přesto bude mít Huitzilopochtli co dělat...)

 Jeden jediný, leč důležitý, dárek jsem nekoupila osobně v kamenném obchodě, ale objednala u zásilkové služby, u které bez problémů nakupuji již několik let.  Dávala jsem si při objednávání bedlivý pozor, aby zboží bylo "skladem", protože čekat déle se tentokráte moc nehodí. Vzápětí po odeslání objednávky mi bylo e-mailem sděleno, že zásilku mám očekávat 22. prosince. 
Jupí, to je akorát, sice se nedostanu na doručovací místo, ale od čeho by člověk měl dětičky, že... (Díky, Jejka)

Dnes za ranního kuropění jsem jen tak jukla na stav objednávky a málem mě kleplo:  
"Zboží čeká na kompletaci, protože objednaný produkt je krátkodobě nedostupný."

Akčně nasazuji krizové řešení v podobě varianty Brod a doufám, že můj drahý polovička sežene náhradní nápad, vymyšlený včera mou vlastní hlavou.  

Protože jestli ne, tak.... jaká varianta je následníkem varianty Brod?

neděle 20. prosince 2015

Vánoce, vánoce... už jsou tu zase...

Venku to tak vůbec nevypadá, ale podle kalendáře budou brzy Vánoce.
Ladovskou zimu a sněhové radovánky si tradičně odpustíme a hodíme purpuru na indukci.
Mám nutkání letos neozdobit stromeček a nenacpat vánoční výzdobu do oken.
Počet vánočních dárků je omezen na minimum, protože atmosféra v blízkém okolí je letos poněkud nepřející k těmto svátkům pohody a klidu.
Přesto jsem vymyslela a koupila dárky pro ratolesti, pro maminku mi slíbila zásilková služba doručení 22. prosince (chraň je ruka Huitzilopochtlihova, jestli ne!!!), Silvestr ode mne tradičně pod stromeček nic nedostane a já od něj očekávám totéž. Naše kočata nedostanou taky nic, protože si stejně kdykoliv cokoliv vezmou sami.

sobota 19. prosince 2015

Něco malého pod stromeček na stromeček

Naše zahradní opeřence letos obdaroval Silvestr a já pro ně udělala alespoň to, že nebudou muset čekat na Štědrý den a dáreček mohou používat už teď.
Jen doufám, že jsem krmítko pověsila na bezpečné místo, aby naše zahradní kočky nemlsaly sýkorky s granulemi...
Juuu, co to je???

pátek 18. prosince 2015

Diářový apgrejd

Mým každoročním problémem je nákup nového diáře. Protože už několik let nepotřebuji větší speciální diář (jehož torzo je pečlivě schováno a čeká na náplň, pokud bude někdy třeba...), vybírám mezi jednorázovou diářovou "konfekcí". Koukám, koukám, pokukuju, nakukuju, vybírám, přebírám, váhám...
A pak své okolí novým diářem překvapím až za roh.
Pruhované kočky... Upgrade je upgrade...

čtvrtek 17. prosince 2015

Relativně maličkatý dáreček

Letos udělám výjimku a pošlu Ježíška za jedním z mých kolegů. Moc se asi nepředře, protože dárek ponese menší, než malý...
Dáreček
Dárek menší, než malý...

pondělí 30. listopadu 2015

pátek 20. listopadu 2015

Stříhání metru neznámé délky

"Co to máte?"
"Knihu."
"A vy čtete knihy?"
"Čtu."
"Co je to za knihu?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"Cože?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"A o čom to je?"
"O psychosociálních aspektech paliativní péče."
 "A to čtete?"
"Čtu."
"A co to jako má bejt?"
"Nic, šéfe, to byste stejně nepochopil..."
A pak se mi ostatní kolegové diví, že dobrovolně musím odejít a že už ani nechci, aby se za mě někdo přimlouval a že tyto nabídky s díky odmítám.

úterý 3. listopadu 2015

Výpadek ze všedních dní

Jak jsem minule psala, v neděli dopoledne se mi dostalo pozvání odjet na jih naší vlasti. Přestože jsem si vzala pár dní dovolené, abych se věnovala debordelizaci obydlí a akci "chcete mě", přes všechna uvážení pro a proti jsem se nakonec rozhodla opravdu odjet.
Sbalila jsem si pár nejnutnějších věcí na jednodenní až dvoudenní pobyt a vyrazila na cestu.

pondělí 2. listopadu 2015

Ráno moudřejší večera

Posledních pár týdnů jsem přežila velmi neradostně a zklamaně -  především z několika lidí, které jsem měla opravdu ráda, kterým jsem nikdy neublížila a kteří jdou proti mně. Jejich důvody mi nejsou zcela jasné, předpokládám, že se jedná o vinu otců, která padá na děti a bohužel tím dítětem jsem tentokrát zřejmě já.
Prvně po dvanácti letech jsem si vzala dovolenou a tak se stalo, že zítra jdu do práce až v pátek. Původně jsem myslela, že se budu věnovat svému CV pro nastávající možné zaměstnavatele a jeho rozesíláním, skočím ke chlupodravkyni (už mám na hlavě cosi, co velmi blízce připomíná nakopnutý drn), ale přišlo zcela nečekané pozvání na návštěvu do jedné maličké, Bohem zapomenuté, vesničky na Vysočině. Teď, pár minut po půlnoci, jsem nerozhodná - je to tak 50:50, že zítra ráno nasednu do Kvíčaly a vyrazím na jih naší vlasti... nebo radši shrabat zahradu a vyžehlit Himaláj prádla...?

Myslím, že ráno asi nepojedu... 

čtvrtek 24. září 2015

Podzim

Tak se nám zase měsíc s měsícem sešel, zmizelo léto a nastala vláda podzimu.
Podzim nastal i v mém bytí u současného zaměstnavatele, protože situace se u nás v práci poněkud vyhrotila a bylo mi oznámeno, že můj  vyhazov pro mého drahého zaměstnavatele není v současné chvíli nejvhodnější, ale že by firma uvítala a následně snadno odůvodnila, kdybych  si zažádala o přeložení nebo kdybych sama podepsala výpověď. A když to udělám, i odměna bude... 

úterý 25. srpna 2015

Sovičky

Před několika dny jsem potkala tři sovy.
Jedna si mě nevšímala a čuměla jak vejr, druhá byla vejr a třetí nejdřív čuměla jak vejr a pak si začala hrát na modelku.
Co je?

pondělí 24. srpna 2015

Cesta do vzpomínek

Včera, krátce před polednem, jsme se se Silvestrem dostali do centra Prahy a když se nám nechtělo domů, vypravili jsme se na toulky mojí minulostí. Začali jsme na Smíchově...

čtvrtek 13. srpna 2015

CPA hotovo, vyřízeno...

Maminka zatoužila po novém mobilním telefonku a oznámila, že dotykový nechce ani náhodou, že chce jen a jen tlačítkový s véčkovou konstrukcí a aby stál maximálně 1500,- z důchodu naškudlených korunek.
Přehodila jsem jí pár mobilních šopů a výsledek se záhy dostavil. Maminčina volba padla na přístroj CPA Halo 12. A protože moje maminka je MOJE MAMINKA, nesnažila jsem se jí nákup vymluvit ani jí směřovat jiným směrem a jí vybraný telefon jsem bez větších keců objednala.
Hotovo, vyřízeno.

úterý 11. srpna 2015

Vencovy pindy

Vencovy pindy aneb blog Václava Víška jsem objevila čirou náhodou při hledání určitých informací o historii Novoměstské radnice. Na jeho blogu jsem se pak zasekla na pěkně dlouhou dobu a dovolila jsem si ukrást tři z tam uvedených srovnávacích fotografií. Jsou to fotografie míst mého rodiště v dobách, které si nepamatuji a už ani nepamatuji.
Tyto  tři srovnávací fotografie jsem drze šlohla hlavně proto, že jeden nikdy neví, kdy co z internetu zmizí a ráda bych je měla ve svém archivu.
Každopádně každému doporučuji, aby si uvařil kýbl káfe či čaje a v klidu se ponořil do hlubin srovnávacích fotek pana Víška. Zaručuju, že se nikdo nudit nebude.
Pokud si nenajde místa, kde se narodil, vyrůstal, či kde právě bydlí, určitě si najde jiná známá místa. A jestli ani to ne, už jen srovnání tehdy a nyní za to stojí.

neděle 9. srpna 2015

Šikovní dědové

Mám ráda Prahu a její historii. Mám ráda pohled na Hradčany. Nedávno jsem opět narazila na jednu z prvních fotografií Hradčan, pořízenou na začátku druhé poloviny 19. století. Jejím autorem pochopitelně nejsem já, ale jakýsi pan Andreas Groll, jehož koníčkem bylo fotografování architektury a památek. Za svůj život nasekal mraky fotografií, za které dokonce dostal jakousi cenu od samotného císaře pána.
Foto: Andreas Groll, cca 1855-1860

středa 5. srpna 2015

Slon v porcelánu

Včera večer jsem se seznámila s jednou dámou, jen o několik málo let mladší, než jsem já, která je upoutaná na invalidní vozík díky diagnoze, která je velmi... dejme tomu neperspektivní.
Bude-li vše pokračovat tak, jak se to právě vyvíjí, tato dáma se stane mou příbuznou a já tápu, jak se mám chovat.
Dělat, že vozík nevidím a brát jí jako zdravou?
Dělat, že jednou se to zlepší a bude to dobrý?
Lhát? Říkat pravdu? Dělat, že nic nevím, nevidím? 
Můžu mluvit o tom, kde jsem byla a co jsem viděla, když ona je zavřená jen ve svém bytě? Nebude jí to líto? Nebo si ráda poslechne, co je nového ve světě "venku"?
Litovat? Nelitovat? Nabídnout pomoc? Počkat, asi si o ni řekne?
Mám tolik otázek, jak tuto situaci zvládnout a neublížit, neranit.
Vrhla jsem k ní do bytu nezvaná a neohlášená, nicméně myslím že jsme naše první setkání obě ustály dobře. Paní je bezvadná a měly jsme si co říct - svorně jsme si zanadávaly na svá shodná křestní jména, poklábosily o dětech našich i cizích, snad by bylo i hodně, co by nás spojovalo. Vypadá to, že jsme stejně praštěná krevní skupina. Ale já chodím kam chci a ona si nemůže ani nakrájet knedlík.
Mně nevadí, že je nemohoucí a že je na vozíku. Nevadí mi dát jí pleny, pomoc s čímkoliv... Moc ráda k ní zase přijdu a poklábosím.
Ale zatím si připadám jako slon v porcelánu.

úterý 4. srpna 2015

Můžu k tobě?

Začátkem července jsme se Silvestrem vyrazili do cizích vod a navšívili představení Dívčí válka - nová éra.
Možná tím, že jsme za poslední roky přehlceni operou a baletem, či proto, že představení bylo super, zakoupili jsme ihned vstupenky na představení Můžu k tobě?, na které jsme se včera vydali.
http://www.letniscenanaharfe.cz/storage/images/SN_u_print.jpg

pondělí 3. srpna 2015

Papriková laskomina nejen pro Jejku

Je to obyčejný recept ze sto let staré kuchařky, kterou jsem podědila po babičce... Tak, milá Jejko, dávej pozor a nespal si prsíček...
Potřebuješ velké, tlusté papriky, vejce, něco uzeniny či špíčku, sýr - jakýkoliv (syrečky, nivu, eidam, asi lze i taveňák...)

neděle 2. srpna 2015

Kostel Panny Marie Sněžné

Kdysi dávno jsem tam chodívala randit, ale to jsem měla v hlavě něco jiného a oči jsem zvedla maximálně do výši očí mého milého. Pak jsem na něj zapomněla. Asi před dvěma lety se mi vybavil ve vzpomínkách a já ho zase chtěla vidět. Nebyl ale čas, odkládala jsem to z týdne na týden, z měsíce na měsíc, z roku na rok... a včera jsem Silvestrovi oznámila, že ho prostě zase MUSÍM vidět.
Konečně jsme byli blízko a já se přestala dívat do očí mého drahého polovičky a podívala se kousek nad jeho hlavu. Stojí tam už několik století a přestože je schován za moderními domy a skoro není vidět, stále si zachoval svou majestátní krásu.

sobota 1. srpna 2015

Modrá Kvíčala s psíkem

Jedna zelená Kvíčala u Václaváku mi unikla, ale před Národním divadlem jsem čapla jednu modrou s psíkem na místě spolujezdce.
Výjimečně nechávám fotku v nepatrně větším rozlišení, líbí se mi psíkův výraz.

pátek 31. července 2015

Hraniční kočkoptačí laškování

Na internetu je hromada krásných fotek strak, ale já tady zveřejím pár mizerných, fotografovaných přes dvojité sklo a záclonu. Nejedná se o žádné luxusní letovky či špičkové fotografie zajímavého ptáka, ale o dokumetační fotku jedné stračí rodinky, která si zahrává se životem.

úterý 28. července 2015

Pršiplášť (editováno 3.8.2015)

Včera jsem se jednohlasně usnesla, že pro další Kyblíkové akce nutně potřebuju pláštěnku. Ale opravdu pláštěnku, ne ten igelit na jedno použití, který se roztrhne jak fík.
A protože jsem fiflena činu, požádala jsem strýčka Gúgla o spolupráci a pak už začalo vybírání té, která obohatí můj šatník. Jedním z favoritů byla červená pláštěnka za zanedbatelných 2699,- Kč, ale když jsem viděla modelku, kterak se blbě tváří, od koupě jsem ustoupila a zvolila kávový model o rovné dva litry levnější, který je prezentován usmívající se modelkou. (Bodejť by se neusmívala, když si za ušetřený peníz může koupit něco jiného...).

Zřejmě jsem si objednala poslední kousek, které Kafe mělo na skladě, protože dnes už objednat nelze. 24 hodin po objednání, tedy dnes dopoledne, jsem byla poctěna krátkým mejlem, plným užitečných informací:

Vážená zákaznice,
zásilka s následujícím obsahem je pro Vás nyní připavena.

Obj. č. .... velikost výrobku.... Množství... stav
- - - - zboží odesláno - - - -
Aktuální stav Vaší zásilky s číslem balíku 01000xxxbla-bla100111011 si můžete kdykoliv zkontrolovat na níže uvedeném odkazu.
 
No jasně, že jsem si klikla na odkaz, abych tušila, kdy mi ten poslední kus z jejich skladu dorazí domů. Ale zatím mi nezbývá nic jiného, než se nechat překvapit...

Editováno 3. 8. 2015

Docela mě to začíná bavit....
 No tak jsem se těšila a čekala....
Tak nic, no... někdy příště...
Ale zavolat, že nepřijede, chlapec mohl...  :D

Závěrem: 

Pláštěnčičku bez předchozího ohlášení přivezl docela milý chlapec v 3.8. večer minutu před tím, než jsem nasedla do Kvíčaly a odfrčela do divadla... takže to nakonec všechno dobře dopadlo a jako bonus navíc jsem se docela dobře pobavila.

pondělí 27. července 2015

Kyblíková potulka

Po sto letech... no, po sto letech ne, trošku dřív, ale už je to opravdu dlouho, co jsem se toulala vnitřní Prahou. Silvestr teď vzal z recese takový prapodivný kšeftík a já se dobrovolně musela zúčastnit.
Takže pokud jste o uplynulém víkendu potkali třeba na Karlově mostě mírně obézního pána se zeleným kyblíkem a za ním se belhající stvoření s foťákem na krku, vězte, že to nebyli šílení turisté, ale moje maličkost s drahým polovičkou.

sobota 25. července 2015

Ulovená Kvíčala

Vždycky, když jsem si pořídila nějaké auto, které jsem běžně na ulicích nevídala, jakoby se s nimi roztrhl pytel a bylo jich všude plno včetně naší ulice. S Kvíčalou je situace trošku jiná, opravdu jich tolik nejezdí a tak jsem se vydala do ulic na jejich lov.  A tu a tam se zadaří:
Pražská modrá Kvíčala na mostě Legií
Vyfotit se to mnohdy nedá, většinou nemám foťák na krku a mobil se mi toulá někde v propadlišti kabelky. A tak to občas neprojde nebo dopadne jen tak trošku napůl:
Tohle sice není Kvíčala, ale není to krása?

středa 22. července 2015

Demo Alfa Beta

Demoverze je omezená...
Demoverze funguje jen po určitý počet dnů ...
Demoverze má omezený počet spuštění... 
Demoverze má omezený počet použití některých funkcí...
Demoverze zabraňuje uložení souborů... 
(obšlehnuto z wikipedie - demoverze)


V březnu přiletí čáp a mého drahého polovičku Silvestra udělá pravým a nefalšovaným dědečkem.
No a já se díky tomu vlastně stanu tak trošku babičkou.
Hurá!!! I přestože chybí pokrevní pouto, stanu se strašně ráda na celý úvazek a s plným nasazením a nadšením první pravou a nefalšovanou demobabičkou v naší rodině...

úterý 14. července 2015

Poslední kousek

Ničeho netušíc, čekala na mne ráno po příchodu z práce doma ve schránce obálka.
A obsah opravdu překvapil a potěšil...

neděle 12. července 2015

Hlavně přiměřeně, milá Jejko!

Pokud by mě někdo viděl při pořizování fotografií pro tento text, asi by na mne zavolal doktora Chocholouška. Poskakovala jsem po kuchyni, krájela a fotila. Teprve někdy uprostřed, když jsem měla nejvíc zasršpiněné ruce, mi došlo, že by bylo prima si vyměnit objektiv, protože na Nikonítku byl právě nasazen ten, který se zrovna moc nehodil a ostří se s ním pouze manuálně.

Takže, milá Jejko, vezmi teď sobě k ruce váhy a odměrky, nabruš nože a zatop v troubě...

Nakrájej rohlíky. Počet uprav podle toho, jak to budeš chtít velký

čtvrtek 2. července 2015

Byla jsem v divadle!

Vzhledem k tomu, že poslední dobou kmitám pouze mezi divadlem a domovem, napadlo mne, že bych mohla vyrazit někam za kulturou.
Ale kam? 
Do některého z muzeí?
Na výstavu?
Do galerie?
Ne, už to mám!
Půjdu do divadla! 

středa 24. června 2015

30.000

Nepochopila jsem systém počítadla přístupů tady na bloggeru, ale ani jsem se o to moc nezajímala, netuším, proč někdy můj přístup započítá a někdy ne, ale určitě jsem si jich pár udělala taky...
Když jsem včera nakoukla kolegovi nad počítač, musela jsem vzít mobil a nenápadně si udělat screen... Ono totiž kdybych to dělala nějak nápadněji, tak by mohl kolega chtít nějakou (určitě věcnou) cenu za jubilejní návštěvu...
Kdysi, když blogování bylo ještě velmi mladé, jsem měla na Vidlích denně kolem 200 přístupů, ale to byla ještě komunita psavců a blogerů velmi pospolitá (PraBlog a BrBlog).  A jak léta leží a vše se mění, tak jsem po letech psacího útlumu naprosto nepočítala, že na moje "nové" stránky někdo vůbec chodit bude.
Překvapilo mě, že - pokud počítadlo moc nelže - asi chodí.
Nevím kdo, moc vás osobně neznám... Jen asi tak deset, možná dvanáct...
Počítadlo jsem sem dala před 900 dny a složitým matematickým postupem jsem zjistila, že průměrně tyto stránky zaznamenají přesně něco málo přes třicet přístupů denně.
Každopádně nejen mým dvanácti, ale všem návštěvníkům děkuji, že na pár vteřin udeřili okem na tyto stránky - byť by důvodem k této návštěvě byl neovladatelný tik v ruce, držící myš.
Stavte se zase, budete vítáni.
A posaďte se, ať mi nevynesete spaní...

sobota 20. června 2015

Kovářova kobyla

Leden: 
- Miláčku, zhaslo mi světlo v digestoři a blbě se v takové tmě vaří.
- Hned se na to jdu podívat, ale co... to stejně bude prasklá žárovka, zítra přinesu novou.
Únor:
- Miláčku, pojedu do Bamaučehosi, koupím tam tu žárovku do digestroře, ano?
- To je zbytečný, já jí mám a hned jí vyměním.
Březen
-  Miláčku, myslíš, že bys mohl dát tu žárovku do tý digestoře?
- No, víš... já mám s jinou paticí, ale zítra, opravdu zítra přinesu tu správnou a vyměním jí.
Duben:
- Miláčku, myslíš, že by ta digestoř mohla svítit? Fakt se mi blbě vaří...
- Vžyť jsem řekl, že jí zítra vyměním.
Květen:
- Miláčku, myslíš, že už je dostatečně zítra na to světlo v digestoři?
- Cože?
Červen:
- Jé, super, miláčku, ty jsi mi dal už žárovku do digestoře!
- Nedal...
- Ne? Ale vždyť svítí...Jé, už zase nesvítí.... a teď zase jo... a to... to znamená, že.... že mám doma elektrikáře, kterej půl roku není schopnej dotáhnout žárovku v objímce...???!!!???
- Cože?

pátek 19. června 2015

Blizna 100x jinak

Přestože se chystám na letní toulky s Kvíčalou a Nikonítkem, pořídila jsem si pár historických objektivů, s nimiž se dají suprově fotit blizny. Ono taky za chvíli CO fotit jiného, he???
Řádně se tedy vyřádím na bliznách a budu přitom dávat bedlivý pozor, aby za pestíkem nevykukoval dům, socha či jiné zakázaná tajný věc.
Doma taky nebudu nic fotit, protože mám obrazy na stěnách a nejsem si jistá, zda nepodléhají autorskému zákonu.
A protože nemám malé děti ani vnoučata, tak mne nemrzí, že nemůžu fotit ratolesti ve vaničce či na kožešince, kterak s holým řitiskem pasou koníčky, protože dětská pornografie...

Hlavně, že budou blizny!

čtvrtek 18. června 2015

Perličky z obchodního

Naše divadlo vydává takový pidi interní zpravodaj a (já dobře vím, že se to nemá) tentokrát mi to opravdu nedalo a musela jsem obšlehnout něco poznatků z předposlední stránky s názvem PERLIČKY ZE ZÁPISNÍKU OBCHODNÍHO ODBORU.

středa 3. června 2015

Let mouchy

No jo... já věděla, že to jednou příjde... A už je to tady.
A bude to pokračovat, protože to není to ono...
Let mouchy

sobota 30. května 2015

Kolečka

Všichni jsme více či méně tušili, že to dřív nebo později přijde. A už je to tady...

Poslední dobou se mi zdá, že to všechno utíká rychleji, než je snesitelné a protože mě mí milí a blízcí začali opouštět, dost často se vracím ve vzpomínkách na doby dávno minulé a s nostalgií a slzou v oku vzpomínám a stávám se pro své okolí poměrně nebezpečnou.
Můj drahý polovička dobře ví, že oproti jiným ženám nemusím mít až tak všechno hned (takže na dodělání koupelny už čekám osmým rokem, ale trpělivost nepatrně dochází, takže možná za rok-dva už začnu netrpělivě pořvávat...), ale když někdy prohlásím, že TOHLE musím mít HNED, tak všichni v mém okolí vědí, co takové HNED znamená.

Na začátku května jsem svému okolí oznámila, že chci HNED a OKAMŽITĚ svého stařičkého Altixe (Altix altissa V), kterého mi kdysi před mnoha a mnoha lety, někdy před třičtvrtě na jednadvacáté století, dal tatínek, který mi odešel před rokem. Bohužel se Altix nenašel - díky několikerému stěhování se zřejmě ocitl v černé díře a kdoví, zda se z ní ještě někdy vrátí.
Ale to neřešilo HNED, takže neprodleně začalo pátrání na aukro, paladix a kdovíkde ještě a do několika dnů jsem se stala majitelkou několika starých skel.
Je to jiné a není to to, co to kdysi bývalo. Starý na novým je jiný, než nový na novým nebo kdysi starý na starým.
Ale to hraní si, nostalgie se taky vyřádí... a hlavně kolečka!

čtvrtek 14. května 2015

Netrap se, Karle...

Jako každým rokem jsem měla před čtyřmi dny narozeniny. Už po tolikáté, že je to taková běžná činnost, pravidelně se opakující a už se mi ani nechce počítat, kolikráte že jsem to kosa zjara zpívat slyšela. Mnohokráte...

Mí milí blízcí však usoudili, že jest třeba mě obdarovat, a tak se mi dostalo několika velmi pěkných, milých a praktických dárků v podobě láhve, knihy a úžasné poukázky na nové brejličky pro stařenku...

Mezi dárky se pochopitelně objevila i nějaká ta laskomina, takže nejenže jsem se několikrát brutálně přežrala dobře upraveným selátkem, což jsem mohutně zapíjela zlatavým mokem ze Svijan, ale jednu noc jsem zaútočila na Rumové pralinky (zákeřný útok na mou linii od vlastní matky), které jsem o půlnoci sama schroupala v kuchyni, pročítajíc si twítří tajmlajnu, abych dnes k ránu začala likvidovat nemalou bonboniéru (zlomyslná všivárna vlastních dětí) a myslím, že do včera nad ní statečně zvítězím. A protože jsem hamižná, s bližními svými se nerozdělím.

A hubnout začnu až od příštího týdne!

Jen doufám, že mi nikdo nepředhodí zase nějakou tu pralinku...

pondělí 4. května 2015

Kniha jízd

Už pátý měsíc používám androidí aplikaci Kniha jízd. Jak už jsem tady dřív psala, je to aplikace jednoduchá a přítulná a jediné co ode mne chce je, abych jí při nástupu do auta zapnula a po dojezdu vypnula. A abych si tam napsala kolik jsem za kolik jsem tankovala (to ale není povinné). A do třetice - abych při každé první jízdě první den v měsíci porovnala stav tachometru a pokud se rozchází, tak abych ho manuálně upravila.
Aplikace pak za mě počítá kolik za kolik projedu, kolik ujedu a kam jedu, u každé jízdy si pamatuje i kudy jsem jela a kdybych to zapomněla, tak mi ujetou trasu ukáže na mapě.
Pochopitelně se ujeté kilometry trošku liší, ale průměrně se sekne tak o 1-2 km na 100 km, což se mi při víceméně krátkých cestách pro městě zdá velmi dobré.
Ve bezplatné verzi aplikace vede knihu jízd pouze pro jedno vozidlo a přehledy si posílá na mejl ve formátu PDF a nedovoluje některé editace. Když si pořídíte placenou verzi (něco kolem 200,- Kč),  jízdy můžete zaznamenat pro několik vozidel, informační e-maily může poslat v PDF nebo XLS a editovat lze téměř všechno...

čtvrtek 30. dubna 2015

Když nevíte coby, aneb "Vítej do rodiny, staroušku!"

To jsem si říkala, že to tady zase začnu používat tak, jak to bylo původně myšleno. Moc se nezadařilo a mí pravidelní dva čtenáři mne zřejmě opět opustili.
Ale co jsem za uplynulý měsíc mohla nabídnout? Povídání o novém kolegovi, ze kterého se opět vyklubal tydýt, ještě navíc paranoidní a vůbec nějak celkově labilní? Anebo to, že se včera přišel podívat kolega nový a ze kterého mám pocity poněkud smíšené? Už rok je to stále dokolečka dokola a mě to nebaví.
Takže s posledním čarodějnicovým dubnem dělám tlustou čáru a uvidíme, jak se zadaří v květnu a měsících dalších.
Duben zakončím tím, že jsem byla v pondělí večer sama doma a z nedostatku jiné činnosti a absence koukatelného pořadu v TV jsem lezla po internetu, skončila na Aukru a tam u jedné téměř končící aukce...
Čyři hodiny do konce... Hm... to nechci, to nepotřebuju... takovej krám....
Tři hodiny do konce... opravdu je to krám, seženu si lepší....
Dvě hodiny do konce... No... že bych zkusila ... Ba ne, je to kravina...
Hodinu do konce... Ale nevypdá špatně....
Třicet minut do konce... Kašlu na to, nechci ho..
Dvacet minut do konce... Můžu bez toho žít???
Deset minut do konce... Jasně, je to kravina. jdu si radši udělat kafe.
Dvě minuty do konce... Sakra, jaký mám to heslo na Aukro???
Minuta po skončení aukce: Gratulujeme, vyhráli jste.
No jo, už jsem vyhodila v životě víc...

pátek 27. března 2015

Blbý ráno...

Poslední dva týdny pro mne znamenaly citovou smršt. Vždycky se snažím všechno obrátit v legraci, alespoň nějakou poznámkou zcela mimo mísu, ale nevím, jestli se mi to podaří dneska.
Poslední příspěvek sem jsem psala 12. března, kdy můj kolega a kamarád slavil 42. narozeniny. Užil si jich jen pár minut, protože krátce po půlnoci zemřel. Jen tak, nečekaně, smutně, sám, na zemi u dveří, ke kterým si snad šel pro pomoc či se nadýchat čerstvého vzduchu.
 Nevím, neřekne už, je pryč.
 Ten uličník, který měl rád holky a obdivoval naše baletky a nejvíc "jeho" Pavlínku, mi bude chybět.

Chybí mi i táta. V květnu to bude rok, co tady není. Nežili jsme spolu, málo jsme se i vídali, telefonovali párkrát za měsíc, ale rčení, že "sejde z očí, sejde z mysli" nefunguje. Chybí mi moc. Tak moc, že to až překvapuje. Tolik jsme si toho neřekli - a nemohli říct...

Je to divné a smutné ráno.

Dnes jdu do práce až večer a přes to, že mohu mít klidné ráno i den, sedím v kuchyni a je mi moc smutno. Nepomohla ani taškařice, kdy musím každé ráno dávat kocourovi antibiotika, kteráž to činnost se neobejde bez újmy na zdraví či na psychice vítěze i poraženého.

Možná snad, kdyby přestalo pršet a vysvitlo sluníčko, dávající naději v bytí, možná by bylo líp...

čtvrtek 12. března 2015

Jak vyhodit čtyři kila

Hned na začátku upozorňuji, že se nejedná o vyhození čtyř kilogramů tělesné hmotnosti, ale finanční částky.
Vyhodit čtyři stovky... vlastně vyhodit jakoukoli finanční částku... je nepoměrně jednodušší, než zhubnout jeden jediný kilogram.
V případě mého posledního vyhození čtyř stovek se jedná o zakoupení NFC přívěšků, dodaných na mou adresu s neslušně vysokým balným a poštovným, jenomže... já je prostě chtěla HNED.

Nebudu tady moc ňafat, že si ještě s prodávajícím dojasním maličkosti ohledně obsahu zásilky, protože jsem objednala pro sebe a své kolegy 4 x balení a přišly 4 kousky, což mi malinko koliduje s popisem zboží.

Následuje doslovný přepis popisu objednávaného zboží:
Chip type: NXP NTAG 203
Operating frequency: 13.56MHz
Memory size: 144bytes
Read range: 0-50mm / 0-2.0in
Compatibility: For Samsung Galaxy S5/S4/Note3/Note2, Nokia Lumia920/820/720/620, Blackberry Z10/Q10, LG Nexus4/Nexus5, HTC one, Sony Xperia, and all NFC enabled mobile phones
Material: PVC + Epoxy
Operating temperature: -40 to +65 degrees Celsius
Read/write times: 100,000 times
Quantity: 4pcs
Color: Red, Orange, Green, Blue
Tag size: 25 x 35mm / 0.98 x 1.38in

(Výše uvedené a modře napsané jsem objednala 4x a naivně jsem očekávala 16 kousků...)

Každopádně jsem si z obalu vyňoumala jeden štíteček a jala se bádat, co a jak s tím, aby mi to aktivovalo knihu jízd. Bádala jsem, bádala, až jsem nakonec vybádala:

1. Pokud mobil není v pohotovostním stavu, ale pouze spí, nereaguje na NFC.
2. Pokud mobil odemknu a přiložím ke štítku, většinou nereaguje a nespustí aplikaci.
3. Pokud mobil odemknu a nějakou dobu šmejdím štítkem po místě, ve kterém je na mobilu umístěn NFC vysílač, z 65% zareaguje a aplikaci spustí.
Průměrná doba spuštění aplikace dle bodu 3 je většinou 85 vteřin a úspěšnost 65%.

Pro porovnání jsem zkusila aplikaci spustit starým, ručním způsobem.
1. Mobil do pohotovostního stavu včetně jeho odemčení: 4 vteřiny
2. Spuštění aplikace 10 vteřin
3. Nastavení aplikace na měření jízdy 2 vteřiny.
Vypočítala jsem, že spuštění aplikace bez pomocí NFC trvá 16 vteřin a úspěšnost je 100%.

S přihlédnutím k výše uvedeným testům a výpočtům vyplývá, že funkce, štítky, tagy, nálepky a kdovícoještě NFC jsou na hovno. 

pátek 6. března 2015

Statistika nuda je...

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka... ech, poněkud mi ujel Božčin text... tak tedy znovu:
Dávno, dávno již tomu, co mě zajímala spotřeba mého motorového vozidla, a proto jsem si tu a tam pořídila notýsek či jinou papírovou pomůcku, do které jsem si chtěla vést knihu jízd - kdy jsem jela, kam jsem jela, kudy jsem jela, kdy jsem dojela, kolik jsem ujela a za kolik to bylo. Většinou to vydrželo dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, potom znovu další dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, pak jsem si řekla, že od Nového roku (měsíce, týdne, novoluní či slunovratu...) a to zrovna nevyšlo či neměla jsem notýsek, který by ladil s barvou mého aktuálního vozu.

Loni jsem v divadle dostala diář, který nepotřebuju, ale protože je červený, přidělila jsem ho Kvíčale a já si novorončně slíbila (muhehehe), že tentokrát budu už konečně pravidelně zapisovat každý kilometr a každé tankování.
A protože se mi to v lednu nepodařilo ani jednou, rozhodla jsem se, že se na to po letech konečně vykašlu, osobní servisman mi může ... třeba koupit kafe... a hodila jsem touhu po veškerých informacích tohoto druhu za svou šedinami prokvétající hlavičku.

A pak jsem to našla. Androidí aplikaci, která po mně více méně nic nechce. Spíš tedy chce po mně méně, než více. Jenom spustit, když vyjíždím a vypnout, když dojedu a když se mi chce, tak jí můžu říct, za kolik jsem kolik natankovala. A milá aplikace si sama najde odkud v kolik vyjedu, kudy jedu, kdy dojedu, kolik ujedu a kolik projedu.
A aby mi to Aplikace ještě více usnadnila, při hupsnutí do auta stačí přiložit mobil k NFC štítku a už se nemusím starat úplně vůbec o nic.
Pro tuto kratochvíli stačí koupit NFC štítek a spárovat ho s mobilním zařízením. Uvidíme, jak to bude fungovat. Zatím jsem si pořídila krásný, červený NFC přívěšek, který bude ladit ke Kvíčale. O jeho spárování s mobilem zatím nemám tušení, protože přívěšek na mne čeká na poště.
Ale určitě to dám!
Snad...
Zatím na mne sada štítků čeká na poště. 
Já i Silvestr chceme dva.    
Mně osobně je jedno, jakou budou mít barvu, hlavně, když jeden z nich bude červenej

pondělí 16. února 2015

Márfy...

Dnes ráno jsem jako blázen objížděla několik ulic kolem našeho baráku a hledala místo k zaparkování. Při třetí objížďce se v naší ulici uvolnilo jedno místečko, do kterého jsem Kvíčalu pracně nasoukala.
A když jsem se s pytli s kočkopískem, ostatním nákupem a nezbytně nutnými serepetičkami dovláčela před barák, všichni z ulice naskákali do aut a odjeli.
Čučela jsem na to jako puk a hledala kameru z nějakého laškovného pořadu. Nenašla jsem. A ani jsem si nevšimla nikoho, kdo by se mi smál. Tak jsem se nakonec smála alespoň já a ani moc mi nevadilo, že jsem si třetinu obsahu pytle s kočkopískem vysypala do kufru.... Na nadávání bude času dost, až to budu uklízet.

čtvrtek 12. února 2015

PUCH

Po dlouhém pracovním nasazení sice nemám den volna, ale mám po denní před noční. Takže ráno nemusím vstávat, na což jsem se těšila už několik dní.

Muhehehe!

V půl páté drnčel budík Drahému, kterýžto měl od půl sedmé nějakou akci na druhém konci města. Mrskla jsem sebou na druhý bok a hodlala jsem ignorovat Drahého dupání, šlapání koček po mém fyzičnu i krutý fakt, že se asi počurám...
Příroda je mocná a výchova i nechuť převlékat postele mne ve čtvrt na sedm vyhnala na toaletu. Fakt to už dýl vydržet nešlo....
Když jsem ze záchoda tápala do koupelny, zarazil mne PUCH.
Krucihimlhergotdohájeuvšechžížalmilionveverek, zaláteřila jsem si a jala  se hledat schválnost, kterou na mne narafičila má kočata, jimž jsem ráno nedala jejich oblíbený smrdutý bonbonek... Ano, přiznávám, kočata si mne vychovala tak, že když není po jejich, hodí mi část své tělní tekutiny do kabelky, do bot či na jiné, pro mne značně nevhodné, místo. Proto se své kočky důsledně snažím nenasrat a posledních pět let se mi to docela úspěšně daří.
Zřejmě jsem něco zapomněla a flustrovaná kočata hodila - dle silného puchu - bobek na gauč nebo na stůl v kuchyni.
Přišla jsem, neviděla jsem, nenašla jsem... bobek ani loužička nikde.
Nakonec jsem zdroj našla...
Drahý prohlásil, že ještě potřebovaly dozrát.
Ovšem dozrávat mohly místo předsíně i ve sklepení našeho domu...

I Smajlinka z toho smradu zmodrala...
 Kočatům za mé výčitky a výhrůžky, že je vyhodím na mráz, následovala velká omluva a protekční příděl smrdutých bonbonků.

středa 11. února 2015

O ničem se vzhledem

Tuto stránku používám něco přes dva roky a začínám mít pocit, že to chce změnu. Jsem líná měnit domovský blog, kde jsem se dost úporně prala s MySQL a díky tomu už je pět let naprosto nezměněn graficky a poslední měsíce nezměněn vůbec (ale všem šesti pravidelným čtenářům obou bloků slibuji, že "domů" chybějící texty co nejdřív postnu, opozdilo se to podzimním kolapsem HDD a poté mou leností).

Když jsem před třemi lety začala z vrozené lenosti víc zkoumat blogger a wordpress, moc se mi líbilo, jak je to všechno hezky nastavené, že stačí jen zmáčknout čudl a je to. Pro hraní a snadnější postování z mobilu (... tento blok měl být původně jen na posílání fotek z mobilu s krátkým textíkem...)  jsem si zvolila blogger. Frkla jsem to do tří sloupců, do dvou postranních nacpala všeliké serepetičky, které jsem někde vyštrachala a kochala jsem se tím, že už to všechno někdo udělal a že nemusím sama.

A pak už jen tu a tam změna pozadí - podle počasí, ročního období, nálady. Poslední změnu jsem udělala někdy na podzim a tak jsem dnes alespoň odstranila podzimní listí, které už opravdu není aktuálníá.
Ale možností a dokonce hotových šablon je tolik a změna tak snadná...
Ale na druhou stranu - proč, není to jedno?
Tak uvidíme...
Hlavně, abych zase nevymyslela nějakou šílenost...
Jako vždy.

čtvrtek 5. února 2015

Čas rány hojí, ale pomalu

Mám po dlouhé době dva dny volna a snad bych radši byla v práci, abych mohla myslet na něco jiného. Včera jsem vzpomínala na výročí svatby babičky a dědy, jejichž svatební fotografie celou tu dobu visela v jejich ložnici... a po jejich odchodu visí tahle fotografie v bytě mém. Povídám si s nima a jestli si někdo myslí, že jsem cvok, tak je mi to jedno.

Dneska by pro změnu měla babička narozeniny. Kulaté, sté. 
Shodou rodinných náhod by měl dnes narozeniny i můj táta. Loni jsme je ještě oslavili.
Letos jen můžu do prázdna říct to, co jsem nestihla...

Za ty, co odešli, často zapálím svíčku. Jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Jen jako vyjádření svého vnitřního pocitu, že mi chybějí.

Ale dnes zapálím svíčku hlavně za tyhle dva.
Přestože se v životě neměli rádi a nemohli spolu být v jedné místnosti, zapálím jim jen jednu svíčku.
Chybí mi oba. Každý jinak, ale stejně silně.

Je mi smutno.

středa 4. února 2015

Mezi kočkou a nebem

Moje babička si brala dědečka přesně před semdesátipěti lety... To to uteklo...
Oba už pár let hrají karty v jiné dimenzi, ale věřím, že se tu a tam staví podívat, jak to tady bez nich zvládáme.

Vím, že tu s námi jsou.

Nebojím se a povídám si s nimi. Mrzí mě, že chodí tak málo, jednou-dvakrát za rok, ale i za tyto řídké a krátké návštěvy jsem ráda. Staví se vždy jen na malou chviličku. Snad ani nechci, aby chodili častěji a na delší čas, protože už mají nárok na věčný odpočinek, který občas vyruší starost o nás.

Vím, že tu s námi jsou.

A pokud ne, tak ať mi někdo vysvětlí, že když je slyším ve druhém pokoji, který býval jejich, proč se tím samým směrem, jako já, otočí i ve stejnou chvíli i mé tři kočky.
Jsou klidné, nebojí se, ale je na nich vidět, že vidí a možná i slyší víc, než já.

Snad je to tak, jak má být.

pondělí 2. února 2015

Král je mrtev, ať žije král!

Chcípl mi fén. Definitivně. Nejdřív v něm luplo, pak hrklo, zachrastilo a objevila se mlha, která by se dala krájet. A pak už byla jen tma a ticho.
Král je mrtev....
 A protože nemám ráda mokré vlasy a máčím si je každou chvíli, oznámila jsem, že si půjdu koupit nový.
Drahý polovička se podivil, jak takovou věc můžu jít koupit sama a jak se mohu chtít obejít bez jeho poradního hlasu při výběru tohoto elektrického zařízení. A protože drahého znám už drahně let, pokrčila jsem rameny a že tedy půjdeme spolu.
No to jsem tomu dala...
Vypravili jsme se do eletroobchodu a tam tiše stanuli před regálem s elektrickými vysoušeči vlasů.
"Nelíbí, nelíbí, ten je dobrej, ten se blbě drží v ruce, tenhle je fajn, tenhle se mi nelíbí, ten je malej, ten je velkej, ten je divnej, no tohle snad ani neni fén, ten ujde, ten ne, ten ne, ten ne, tenhle není špatnej, tomuhle řikaj fén, no ani náhodou, tohle by případně šlo," oznámila jsem a tři mnou vybrané kousky jsem dala stranou k dalšímu, teď již pečlivějšímu vyřazování.
"No tenhle ani náhodou, je to bakeliťák a má motor užnevimjakejřekl a má malej výkon, protože má jen tolik Wattů, no to prostě doma nebude tohleto..." huhlal drahý a odnášel mi krabici s docela hezkým Rowentou.
Zbyly mi tedy dva od jedné značky, o níž jsem v životě neslyšela a jeden se mi moc líbil a ten druhý byl červený...
foto z valera.cz
foto z valera.cz
Ale stříbrný mě opravdu dostal. Bytelný kovový výrobek a ten tvar...
Jo, tenhle chci!

A pak začala mnou očekávaná masáž.
Protože drahý nemohl říct, že je to šunt, protože opravdu není, začal porovnávat, že sice jo, je hezkej, ale má plastem uchycený motor a ten červenej ho má v kovu, že červenej je profi a má cosi proti kroucení kabelu a že ten stříbrej je hezkej, ale ten červenej je kvalitnější.... bla bla bla
"Líbí se mi stříbrný a chci ho."
"Jo, je hezkej, ale nemá cosiužnevim a tohleužtakynevim a vydrží jen tolik hodin a ten červenej má garantováno hodin víc a... bla bla bla.. protože bla bla bla... ten vydrží bla bla bla a hodí se ti ke Kvíčale."
"Co do toho pleteš Kvíčalu, nehodí se mi do zelený koupelny a ten stříbrej má difuzér a ten červenej ne a chci stříbrej a basta. Navíc má ten stříbrnej hezčejc udělaný logo"
"Ale když máš červenou Kvíčalu, tak bys měla mít i červenej fén a navíc umí tohle a bla bla bla...a o logo přece vůbec nejde, hlavně že má bla bla zajištění ... bla bla plky plky bla."
V podobném duchu to pokračovalo, až jsem si vlezla za roh a tam jsem si vybrala kulmofén světové značky Eta a do tohoto výběru mi drahý už cekat nesměl, i když bylo vidět, že chce.
Starý kulmofén už si pletu s opalovačkou...
Potom jsme ještě chvíli laškovali nad fény, ale prostě ten stříbrnej se mi zdál tak krásnej a úžasnej s tím vystouplým logem, kovovým tělem a retro tvarem, že jsem řekla, že je prostě nejúúúžasnější, který jsem v životě viděla.
Hm....
Ať žije král!.
Běda Drahému polovičkovi, běda mu, jestli s tím fénem nebudu spokojená!!!

neděle 1. února 2015

Byl jednou jeden šaman...

S kolegou Šamanem to bylo rychlejší, než jsme čekali. V neděli přišel do práce o skoro dvanáct hodin později a tak mu šéf oznámil, že mu jménem našeho kolektivu děkuje za práci, byť neodvedenou a požádal ho, aby si vyklidil stůl. Šaman divně koukal, poté se usmál a řekl, že oni tomu tak chtěli.
"Jako kolegyně?" ptal se šéf.
"Ne, na ty vůbec nemyslím... Já žiji v jiné dimenzi a tímto se nebudu zabývat."
Pak si Šaman nacpal svůj hrnek na kávu a kolegův cukr do tašky a zmizel neznámo kam a snad ONI jeho cesty nebudou křížit s cestami mými.
Tato situace znamená, že máme zase o jednoho člověka míň, ale rádi uděláme víc práce, protože odměnou je klid od Šamana. Stejně bychom s ním tyto dny nemohli počítat, protože PLES a ani si nechci představit, co by vyváděl...

Jen se po zkušenostech posledních osmi měsíců začínám děsit, jaká posila do našeho kolektivu zase přijde...

pátek 30. ledna 2015

Dobrá úroda

Četnost mých příspěvků zde rapidně klesá a i když si stále říkám, že tomu zamezím a posunu zase limity poněkud výš, nedaří se.
Jsem nějaká nespokojená. Nedaří se ani moc doma, ani moc v práci.
Doma je to takové... divné, protože nemáme na nic čas.
V práci je to takové... divné, protože práce je nějak víc a nás je málo a když nám pošlou posilu, opravdu to stojí za to.

Loni jsme si říkali, že se na personálním ozvlášť urodilo a doufali jsme, že se to s Novým rokem změní a zlepší. Ale protože je 1. leden den jako každý jiný, pokračujeme ve sklizni vesele dál.
Většinu prosince jsme s kolegyní táhly naší pracovní kárku samy a těšily jsme se na novou posilu, která měla nastoupit 8. ledna. Nastoupila a nám nevadilo, že je nepříliš chápavá a udivená z toho, že nad jejími nedostatky nejásáme, jak jsou skvělé. Chovaly jsme se korektně a byly rády, že máme pár hodin volna navíc.
Nadšení naše i nově příchozí nevydrželo dlouho, po týdnu práce oznámila, že se bude stěhovat a že potřebuje volno a když ho nedostane, tak dostane zánět ledvin. Volno nedostala a od 18. ledna doma těžce choří. Dokonce tak těžce, že ani firemnímu kontrolorovi nemohla nijakým způsobem dát najevo, že je doma. Ale hlavní je, že je přestěhovaná, ne?
Nám byla přidělena zatím nová dámská síla a ... já to nechci zakřiknout... jestli nezačne ječet hrůzou a neuteče sama, mohla by se šňůra divných žen přetrhnout... snad...

Nelepší situace je v pánské části naší skupiny. Exot stíhá exota. Jako poslední přišel šaman, který medituje, rovná čakry, léčí rýmu, rovná záda a především... a zde cituji doslova: "Hlasitě a dlouze krkám a prdím, protože tím ze sebe dostávám zlé energie..." Práce jako taková ho moc nezajímá a zvládá jí hůř, než špatně.

Navíc prohlásil, že moje Kvíčala je sračka, což nesu, jako kdyby urazil mé vlastní dítě, ať je jakékoliv! Navíc jeho Clio, které navíc nemá ani technickou, určitě taky není nic moc....

Po měsíci jsem měla mít tři dny volna a od začátku ledna jsem se na ně těšila. Pochopitelně z nich nic nebylo, byla jsem o jeden z těchto dní pokrácena a to pochopitelně o ten prostřední ze tří. A protože jsem prožila ten prostřední s výše zmíněným šamanem, bylo to opravdu moc prima a báječně jsem si to užila.

pátek 23. ledna 2015

Když dva dělají totéž...

Nepíšu. Nepíšu i když chci a mám si toho co říct.
Nepíšu stále ze stejného důvodu - chybí čas a energie.

Ne příliš schopná kolegyně odešla takovým nečestným způsobem vůči nám, zůstávajícím, že nad tím až rozum zůstává stát. Ráda bych jí již nikdy nepotkala. Nová kolegyně pracovně nic moc, ale šestkrát v práci byla, než se zhroutila a poslala neschopenku. Takže jsme v našem nepřetržitém provozu opět jen dvě. Tu a tam vypomůže některý z pánů kolegů, ale vzhedem k tomu, že budou příští týden o jednoho slabší, protože se bude týden flákat po nemocnicích, moc se s nimi nadále počítat nedá. A na šéfovo "tak to nějak obsaďte" jsem zatím, věrna svému novoročnímu předsevzetí, reagovala tak, že jsem nereagovala, protože tato - dle jeho slov - zcela výjimečná situace, trvá už od července loňského roku.
Tyto informace se ale nějakou oklikou dostaly k šéfovu šéfovi, který nám přišel o sobně poděkovat a nás pět, padajících posledních 7 měsíců na hubu, jsme byli oceněni věcnými dary. Dostali jsme každý láhev vína, propisku, cestovní nabíječku, já s kolegyní květinu a především nám všem byl před nastoupenou jednotkou předán diplom s poděkováním, za mimořádné pracovní výkony. Nakonec jsme byli vyfotografováni, aby se naše strhané obličeje objevili ve firemním věstníku pod nadpisem Brigsocprac či podobným.

Z toho všeho jsem zavzpomínala na doby, které byly o něco klidnější a na babiččinu meltu, kterou měla stále uvařenou v kuchyni na sporáku. "Chci to taky", oznámila jsem Silvestrovi s tím, že na tu meltu potřebuju nutně smaltovou konev se zviřátkem, nejlépe kočičkou. A že to potřebuju HNED!
Po tolika letech, co jsme se Silvestrem spolu, ted dobrák nepochopil, co to je, když řeknu HNED. Takže k mé modré, kterou jsem si opravdu koupila hned, přibyla druhý den červená od Silvestra, který si moje HNED nepoměrně prodloužil.

Jak jsem se vzápětí přesvědčila, nebude ani jedna ležet ladem, ale obě budou využity. Takže jsem ani moc neječela a jsem ráda, že je mám. Všechny tři. Konvice i Silvestra... :)