Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

pondělí 16. února 2015

Márfy...

Dnes ráno jsem jako blázen objížděla několik ulic kolem našeho baráku a hledala místo k zaparkování. Při třetí objížďce se v naší ulici uvolnilo jedno místečko, do kterého jsem Kvíčalu pracně nasoukala.
A když jsem se s pytli s kočkopískem, ostatním nákupem a nezbytně nutnými serepetičkami dovláčela před barák, všichni z ulice naskákali do aut a odjeli.
Čučela jsem na to jako puk a hledala kameru z nějakého laškovného pořadu. Nenašla jsem. A ani jsem si nevšimla nikoho, kdo by se mi smál. Tak jsem se nakonec smála alespoň já a ani moc mi nevadilo, že jsem si třetinu obsahu pytle s kočkopískem vysypala do kufru.... Na nadávání bude času dost, až to budu uklízet.

čtvrtek 12. února 2015

PUCH

Po dlouhém pracovním nasazení sice nemám den volna, ale mám po denní před noční. Takže ráno nemusím vstávat, na což jsem se těšila už několik dní.

Muhehehe!

V půl páté drnčel budík Drahému, kterýžto měl od půl sedmé nějakou akci na druhém konci města. Mrskla jsem sebou na druhý bok a hodlala jsem ignorovat Drahého dupání, šlapání koček po mém fyzičnu i krutý fakt, že se asi počurám...
Příroda je mocná a výchova i nechuť převlékat postele mne ve čtvrt na sedm vyhnala na toaletu. Fakt to už dýl vydržet nešlo....
Když jsem ze záchoda tápala do koupelny, zarazil mne PUCH.
Krucihimlhergotdohájeuvšechžížalmilionveverek, zaláteřila jsem si a jala  se hledat schválnost, kterou na mne narafičila má kočata, jimž jsem ráno nedala jejich oblíbený smrdutý bonbonek... Ano, přiznávám, kočata si mne vychovala tak, že když není po jejich, hodí mi část své tělní tekutiny do kabelky, do bot či na jiné, pro mne značně nevhodné, místo. Proto se své kočky důsledně snažím nenasrat a posledních pět let se mi to docela úspěšně daří.
Zřejmě jsem něco zapomněla a flustrovaná kočata hodila - dle silného puchu - bobek na gauč nebo na stůl v kuchyni.
Přišla jsem, neviděla jsem, nenašla jsem... bobek ani loužička nikde.
Nakonec jsem zdroj našla...
Drahý prohlásil, že ještě potřebovaly dozrát.
Ovšem dozrávat mohly místo předsíně i ve sklepení našeho domu...

I Smajlinka z toho smradu zmodrala...
 Kočatům za mé výčitky a výhrůžky, že je vyhodím na mráz, následovala velká omluva a protekční příděl smrdutých bonbonků.

středa 11. února 2015

O ničem se vzhledem

Tuto stránku používám něco přes dva roky a začínám mít pocit, že to chce změnu. Jsem líná měnit domovský blog, kde jsem se dost úporně prala s MySQL a díky tomu už je pět let naprosto nezměněn graficky a poslední měsíce nezměněn vůbec (ale všem šesti pravidelným čtenářům obou bloků slibuji, že "domů" chybějící texty co nejdřív postnu, opozdilo se to podzimním kolapsem HDD a poté mou leností).

Když jsem před třemi lety začala z vrozené lenosti víc zkoumat blogger a wordpress, moc se mi líbilo, jak je to všechno hezky nastavené, že stačí jen zmáčknout čudl a je to. Pro hraní a snadnější postování z mobilu (... tento blok měl být původně jen na posílání fotek z mobilu s krátkým textíkem...)  jsem si zvolila blogger. Frkla jsem to do tří sloupců, do dvou postranních nacpala všeliké serepetičky, které jsem někde vyštrachala a kochala jsem se tím, že už to všechno někdo udělal a že nemusím sama.

A pak už jen tu a tam změna pozadí - podle počasí, ročního období, nálady. Poslední změnu jsem udělala někdy na podzim a tak jsem dnes alespoň odstranila podzimní listí, které už opravdu není aktuálníá.
Ale možností a dokonce hotových šablon je tolik a změna tak snadná...
Ale na druhou stranu - proč, není to jedno?
Tak uvidíme...
Hlavně, abych zase nevymyslela nějakou šílenost...
Jako vždy.

čtvrtek 5. února 2015

Čas rány hojí, ale pomalu

Mám po dlouhé době dva dny volna a snad bych radši byla v práci, abych mohla myslet na něco jiného. Včera jsem vzpomínala na výročí svatby babičky a dědy, jejichž svatební fotografie celou tu dobu visela v jejich ložnici... a po jejich odchodu visí tahle fotografie v bytě mém. Povídám si s nima a jestli si někdo myslí, že jsem cvok, tak je mi to jedno.

Dneska by pro změnu měla babička narozeniny. Kulaté, sté. 
Shodou rodinných náhod by měl dnes narozeniny i můj táta. Loni jsme je ještě oslavili.
Letos jen můžu do prázdna říct to, co jsem nestihla...

Za ty, co odešli, často zapálím svíčku. Jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Jen jako vyjádření svého vnitřního pocitu, že mi chybějí.

Ale dnes zapálím svíčku hlavně za tyhle dva.
Přestože se v životě neměli rádi a nemohli spolu být v jedné místnosti, zapálím jim jen jednu svíčku.
Chybí mi oba. Každý jinak, ale stejně silně.

Je mi smutno.

středa 4. února 2015

Mezi kočkou a nebem

Moje babička si brala dědečka přesně před semdesátipěti lety... To to uteklo...
Oba už pár let hrají karty v jiné dimenzi, ale věřím, že se tu a tam staví podívat, jak to tady bez nich zvládáme.

Vím, že tu s námi jsou.

Nebojím se a povídám si s nimi. Mrzí mě, že chodí tak málo, jednou-dvakrát za rok, ale i za tyto řídké a krátké návštěvy jsem ráda. Staví se vždy jen na malou chviličku. Snad ani nechci, aby chodili častěji a na delší čas, protože už mají nárok na věčný odpočinek, který občas vyruší starost o nás.

Vím, že tu s námi jsou.

A pokud ne, tak ať mi někdo vysvětlí, že když je slyším ve druhém pokoji, který býval jejich, proč se tím samým směrem, jako já, otočí i ve stejnou chvíli i mé tři kočky.
Jsou klidné, nebojí se, ale je na nich vidět, že vidí a možná i slyší víc, než já.

Snad je to tak, jak má být.

pondělí 2. února 2015

Král je mrtev, ať žije král!

Chcípl mi fén. Definitivně. Nejdřív v něm luplo, pak hrklo, zachrastilo a objevila se mlha, která by se dala krájet. A pak už byla jen tma a ticho.
Král je mrtev....
 A protože nemám ráda mokré vlasy a máčím si je každou chvíli, oznámila jsem, že si půjdu koupit nový.
Drahý polovička se podivil, jak takovou věc můžu jít koupit sama a jak se mohu chtít obejít bez jeho poradního hlasu při výběru tohoto elektrického zařízení. A protože drahého znám už drahně let, pokrčila jsem rameny a že tedy půjdeme spolu.
No to jsem tomu dala...
Vypravili jsme se do eletroobchodu a tam tiše stanuli před regálem s elektrickými vysoušeči vlasů.
"Nelíbí, nelíbí, ten je dobrej, ten se blbě drží v ruce, tenhle je fajn, tenhle se mi nelíbí, ten je malej, ten je velkej, ten je divnej, no tohle snad ani neni fén, ten ujde, ten ne, ten ne, ten ne, tenhle není špatnej, tomuhle řikaj fén, no ani náhodou, tohle by případně šlo," oznámila jsem a tři mnou vybrané kousky jsem dala stranou k dalšímu, teď již pečlivějšímu vyřazování.
"No tenhle ani náhodou, je to bakeliťák a má motor užnevimjakejřekl a má malej výkon, protože má jen tolik Wattů, no to prostě doma nebude tohleto..." huhlal drahý a odnášel mi krabici s docela hezkým Rowentou.
Zbyly mi tedy dva od jedné značky, o níž jsem v životě neslyšela a jeden se mi moc líbil a ten druhý byl červený...
foto z valera.cz
foto z valera.cz
Ale stříbrný mě opravdu dostal. Bytelný kovový výrobek a ten tvar...
Jo, tenhle chci!

A pak začala mnou očekávaná masáž.
Protože drahý nemohl říct, že je to šunt, protože opravdu není, začal porovnávat, že sice jo, je hezkej, ale má plastem uchycený motor a ten červenej ho má v kovu, že červenej je profi a má cosi proti kroucení kabelu a že ten stříbrej je hezkej, ale ten červenej je kvalitnější.... bla bla bla
"Líbí se mi stříbrný a chci ho."
"Jo, je hezkej, ale nemá cosiužnevim a tohleužtakynevim a vydrží jen tolik hodin a ten červenej má garantováno hodin víc a... bla bla bla.. protože bla bla bla... ten vydrží bla bla bla a hodí se ti ke Kvíčale."
"Co do toho pleteš Kvíčalu, nehodí se mi do zelený koupelny a ten stříbrej má difuzér a ten červenej ne a chci stříbrej a basta. Navíc má ten stříbrnej hezčejc udělaný logo"
"Ale když máš červenou Kvíčalu, tak bys měla mít i červenej fén a navíc umí tohle a bla bla bla...a o logo přece vůbec nejde, hlavně že má bla bla zajištění ... bla bla plky plky bla."
V podobném duchu to pokračovalo, až jsem si vlezla za roh a tam jsem si vybrala kulmofén světové značky Eta a do tohoto výběru mi drahý už cekat nesměl, i když bylo vidět, že chce.
Starý kulmofén už si pletu s opalovačkou...
Potom jsme ještě chvíli laškovali nad fény, ale prostě ten stříbrnej se mi zdál tak krásnej a úžasnej s tím vystouplým logem, kovovým tělem a retro tvarem, že jsem řekla, že je prostě nejúúúžasnější, který jsem v životě viděla.
Hm....
Ať žije král!.
Běda Drahému polovičkovi, běda mu, jestli s tím fénem nebudu spokojená!!!

neděle 1. února 2015

Byl jednou jeden šaman...

S kolegou Šamanem to bylo rychlejší, než jsme čekali. V neděli přišel do práce o skoro dvanáct hodin později a tak mu šéf oznámil, že mu jménem našeho kolektivu děkuje za práci, byť neodvedenou a požádal ho, aby si vyklidil stůl. Šaman divně koukal, poté se usmál a řekl, že oni tomu tak chtěli.
"Jako kolegyně?" ptal se šéf.
"Ne, na ty vůbec nemyslím... Já žiji v jiné dimenzi a tímto se nebudu zabývat."
Pak si Šaman nacpal svůj hrnek na kávu a kolegův cukr do tašky a zmizel neznámo kam a snad ONI jeho cesty nebudou křížit s cestami mými.
Tato situace znamená, že máme zase o jednoho člověka míň, ale rádi uděláme víc práce, protože odměnou je klid od Šamana. Stejně bychom s ním tyto dny nemohli počítat, protože PLES a ani si nechci představit, co by vyváděl...

Jen se po zkušenostech posledních osmi měsíců začínám děsit, jaká posila do našeho kolektivu zase přijde...