Čas rány hojí, ale pomalu

Mám po dlouhé době dva dny volna a snad bych radši byla v práci, abych mohla myslet na něco jiného. Včera jsem vzpomínala na výročí svatby babičky a dědy, jejichž svatební fotografie celou tu dobu visela v jejich ložnici... a po jejich odchodu visí tahle fotografie v bytě mém. Povídám si s nima a jestli si někdo myslí, že jsem cvok, tak je mi to jedno.

Dneska by pro změnu měla babička narozeniny. Kulaté, sté. 
Shodou rodinných náhod by měl dnes narozeniny i můj táta. Loni jsme je ještě oslavili.
Letos jen můžu do prázdna říct to, co jsem nestihla...

Za ty, co odešli, často zapálím svíčku. Jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Jen jako vyjádření svého vnitřního pocitu, že mi chybějí.

Ale dnes zapálím svíčku hlavně za tyhle dva.
Přestože se v životě neměli rádi a nemohli spolu být v jedné místnosti, zapálím jim jen jednu svíčku.
Chybí mi oba. Každý jinak, ale stejně silně.

Je mi smutno.