Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

úterý 30. prosince 2014

A léta běží...

Než jsem se stačila pořádně rozkoukat, máme tady další sezonu v plném proudu a do toho konec dalšího roku. Poslední měsíce prožívám v docela velké honičce a mám spoustu podnětů a nápadů, co sem psát, jenomže si to většinou krásně sesumíruju akorát pod sprchou a k vlastnímu napsání a publikování mi potom chybí čas nebo energie a mnohdy jsem ráda, že si ve fofru u automatokávy přečtu články mých oblíbených blogerů, mezi které patří především Prdlá Prvomatka, Wlčice, Cibule Cibulová, Stará moudrá Makovice, Arthur Dent a několik dalších, které mám v blogovníku včetně těch, kteří píšou snad ještě méně, než já a na jejich články netrpělivě čekám (např. Janah, Petr K a Jirka).

Aby se to tady trošku hnulo, ze zoufalství jsem před několika dny vytáhla z archivu staré, otřepané Hovno a podělila se o něj i zde.

Nezávisle na nějakých novoročních předsevzetích jsem si ale řekla, že už s podobným pracovním nasazením zbrzdím. Není mi již dávno dvacet, abych to vydržela a moje neúprosně chátrající fyzično mi už dává najevo, že je nejvyšší čas zvolnit. Neříkám, už že nikdy za nikoho nezaskočím, ale abych to dělala nepřetržitě půl roku, to už zkrátka ne. Ne i přes to, že zaměstnavatel mi odměnu za toto půlroční vražedné nasazení vyjádřil zasláním listopadové výplaty na účet o týden dříve(!!!).
Zkrátka ne.

Takže máme za sebou další rok.

Záleželo hlavně jen na nás, jaký tento rok byl.

Bude záležet jen na nás, jaký ten příští rok bude.

A já věřím, že bude lepší, než byl ten, co právě odchází.

pátek 5. prosince 2014

Kráva

Já kráva jsem si včera vzala kravsky vysoký podpatky, ve kterých se pomalu ani nedá chodit, protože jsem netušila, že můj drahý polovička Silvestr bude mít kravský požadavek, abych jeho auto, oproti mojí malé Kvíčale velké jako kráva, ovezla dnes ráno domů. Když se mi na křižovatce zasekl podpatek o Silvestrův kravský kobereček a navíc mi nešla zařadit jednička, vyla jsem jako kráva... A navíc z Pavláku až skoro do naší ulice za mnou jelo četnické auto. Čekala jsem, že za mnou pojedou až před barák a že mě tam na místě zastřelí. Kupodivu do naší ulice za mnou neodbočili a jeli dál... difné...
Před barákem nebylo místo na zaparkování... tedy bylo, ale tak na Kvíčalu, ale ne na auto, které neumím a u kterého ani nevím, jak se řadí zpátečka.
Nakonec jsem objevila o ulici výš volné místo na parkování tak pro dva autobusy, takže jsem se tam vtěsnala a i zpátečku zvládla. Ze Světlušky (Kvíčala, protože bezdůvodně kvičí, když nemá proč a Světluška proto, že zase tu a tam bezdůvodně bliká a nedá se zastavit) jsem vypadla jak cukrář a nechala v ní igelitku s několika litry pravé domácí slivovičky. Naštěstí mám zásobu i doma, takže ráno neráno, mám v sobě dva panáky a jsem na sebe hrdá, že jsem cestu v tom šíleném autě s těmi šílenými podpatky zvládla a nikdo nejenže nezemřel, ale ani nebyl raněn.

Foto zaparkované Světlušky Kopřify jsem vzteky a z vyčerpání z šílené jízdy neudělala, tak alespoň ty botky.

úterý 2. prosince 2014

Čím dál stejně

Už pár týdnů si říkám, že sem napíšu tohle nebo támhleto, spousta věcí se mi zdá zaznamenání hodná a večer je určitě postnu... a najednou už je tady prosinec a nikde nic.

Už to vypadá, že jsem nesnášenlivá a hašteřivá, ale opět musím napsat, že máme nové dva kolegy (mladou slečnu a mladého muže) a opět musím opakovat, že se nám letos obzvlášť urodilo. Především slečna se činí a myslím, že trhá rekordy a velmi rychle a snadno překonala své již odejivší předchůdce, jako například jednoho staršího kolegu Dochtóra a nezapomenutelnou kolegyňku Brunetku.
Současný nový kolega se zatím rozhlíží, ovšem obávám se, že nesprávným směrem, protože my ostatní zatím jen síráme, co vyvádí. Ale třeba se ještě srovná...

Silvestr mi v půlce října slíbil, že "zítra" Kvíčale přezuje gumy z letních na zimní, ale jak to  tak vypadá, vyjedu zas až někdy na jaře, protože letní už přimrzly k silnici, takže zase jezdím sockou a to, co je třeba odvézt, musí počkat na příště.
Taky jsem přežila Českého Slavíka 2014 - a jak jsem tak počítala, byl to můj desátý, kterého jsem se osobně účastnila. A docela si myslím, že by mi to už i stačilo, opravdu nemám touhy být u všeho a ráda přenechám některé pocty mladším, nadějnějším a odolnějším.

A když se mám opakovat důkladně, tak zase napíšu, že nestíhám. O nějakém předvánočním úklidu si nechávám jen tiše zdát, bude nám muset stačit byt poklizený tak nějak všedně. Letos nebude ani stromeček a jiná vánoční výzdoba, která by stejně před rok neumytými okny nebyla asi nic moc. Nemám čas se objednat doktorovi a ani k chlupodravkyni (natož k ní zajít a už pokukuji, že nějaké holčičce z baletní školičky čmajznu gumičky do vlasů, protože nemám čas si jít koupit svoje vlastní...)

Naděje umírá poslední a pořád věřím, že se to zlepší.
A od teď budu psát často a pravidelně.
Jo.