Doby, kdy jsem naše silnice brázdila stařičkou Blaženou (stařičká Škodovčička), spolehlivou Agátou (trošku méně stařičká Škodovčička), hydraulickým čiperným Matumbou (Citroušek), velkou Kočinelou (Renaultík), dokonce Zrzavou Sněhurkou (zrezlý bílý Favorit) a hlavně mým nejmilejším a nejlepším a nejúžasnějším Vikoušem (Saabík turbo), jsou nenávratně pryč a skálopevně jsem se považovala za neřidiče, kterému mezi doklady překáží řidičák.V našem vozovém parku se krátce mihl i Pežotek Bobík, nevím už který a Fordík Eskortík Varel Frištenský, se kterými jsem neujela ani metr, a statečná Kopřifa, ze které Silvestr udělal servisní vozítko a drandí s ním dosud a jejímuž řízení jsem se statečně, leč neúspěšně bránila.
Jenomže jeden míní a plánuje a ono je to najednou všechno jinak. Situace u nás díky mé nostalgii vyhrotila tak, že jsem musela usednout opět za volant a zase začít jezdit po našich krásných autodromech.
K tomuto počínání jsem zvolila maličký třídveřový vozíček vhodný pro dámu mého věku a jehož červená barva ladí s mými šedivými skráněmi. Vysavače, prachovky, leštěnky a všelijaká čistidla odvedly dobrou práci a z postarší umolousané kočky se vyklubala docela hezká a čiperná Kočka.
A tahle, už téměř odstavená, Kočka se ze svého návratu na silnici a po dlouhé době přežrané nádrže benzínem radostí neudržela a z nadšení udělala na našem divadelním parkovišti krásnou loužičku...
Prý to ničemu nevadí, stačí vyjet tak 10 litrů a příště to nechce sosat plnou a já nevím, jestli radši nemám zase jezdit sockou...