Je pět hodin a u ouška mi drnčí plechová kráva. Budíčéééék... poslepu
plácnu rukou směrem k budíku, chtíc ho umlčet... Má ručka mine zdroj
onoho smrtícího zvuku a tvrdě dopadne na sklenici s čajem, kterou jsem
měla vedle budíku. Sklenice se pochopitelně zvrhne a nepatrné množství
čaje, které v ní zbylo, zaneřádí koberec snad v celé ložnici. Se
zběsilým výrazem ve tváři, krví podlitým zrakem a pozvolna otékající
rukou uchopím sklenici a vztekle s ní mrsknu o zeď. Sklenice - nevkusný
to, leč bytelný výrobek - spadla na zem a nerozbila se.
"No to zas bude den," vrčím na celé spící okolí a snažím se o
dokončení mé nepříjemné exhumace z vyhřáté postýlky. Cestou do koupelny
šlápnu na spícího psa. Pes ječí, já ječím, soused ječí, ať se u nás po
ránu tak neječí a zbytek mé rodinky sladce spí. Odpajdám do koupelny,
kde začínám počítat škody na mé fyzické schránce. Oteklá ruka, zvrtnutý
kotník... Škody mého duševna jsou nevyčíslitelné...
Sprcha mi trošku zvedla sebevědomí, ale opravdu jen trošku. Snažím
se namalovat si na obličej nějaký optimističtější výraz, ale když
zjistím, že se to tak zcela nedaří, vzdávám to a pomalu se ploužím ze
dveří bytu směrem k výtahu. Před domem se můj znechucený výraz změní v
něco ještě horšího. Sychravý podzim a drobný deštík. No to je opravdu
něco pro mě — vlhko tohoto druhu naprosto nesnáším.
Cestu autobusem jsem zvládla bez větších potíží a odvážně jsem se
připravovala na cestu k tramvaji. Tento úsek cesty má mnohá úskalí —
musím jít z kopce, přejít poměrně velkou křižovatku a pak se dál
plahočit do kopce ke stanici tramvaje (ty kopce nejsou tak strmé, jak by
mohlo vypadat, ale po ránu je pro mne vyšlápnout byť jeden jediný schod
náročné zrovna tak, jako zdolat Staré zámecké schody).
Blížím se ke křižovatce, kde ve dvou pruzích čeká několik aut (svítí
jim červená, tenkrát se na přednost chodců na silnicích ještě nehrálo).
Trošičku zrychlím krok, abych ještě stihla v intervalu přejít a
najednou si všimnu, kterak se má pata hodlá zabořit do parádního hovna
(zřejmě někdo venčil mamuta). Nechci si zaneřádit své kramflíčky (no,
šlápnout do takový nadílky, tak by byly zaneřáděné i rybářské holinky až
úplně nahoře...) a tak se v mžiku rozhodnu udělat nepatrně větší krok.
Kdyby nepršelo, tak by se mi tento manévr i podařil...
Ne, nečekejte, že se tady rozepíšu o tom, jak jsem sebou plácla a
sedla si rovnou do hovna... kdepak. K mému styku se zmíněným bobanem
totiž vůbec nedošlo. Vlhkost vzduchu a především vlhkost dlažebních
kostek způsobila, že má chůze dámy se změnila v pohyb krasobruslaře
(leckterý mistr světa v tomto sportu by obdivoval mé pohybové variace,
které jsem tam předváděla), který byl tvrdě zastaven až najetím na drsný
obrubník. Tedy — zastaven byl pouze pohyb mých nohou, zbytek těla
setrvačností pokračoval směrem do silnice. Chodcům už dávno svítila
červená a auta mohla jet, naštěstí se tak nestalo a já dopadla hubou na
haubnu prvního auta, přičemž jsem ještě stačila odhodit kabelku a trefit
okno auta stojícího v levém pruhu. Poté jsem elegantně sklouzla po
mokré haubně a zaklekla na silnici — ta už naštěstí neklouzala. Což by
ale beztak nevadilo, protože jsem bradu měla stále pevně zaraženou v
haubně a své, vzteklou krví podlité, oči jsem třeštila na řidiče, jenž
zpoza svého volantu vyvaleně zíral na mé vystoupení.
Poskládala jsem se do jednoho celku, sebrala kabelku z druhého auta
(přičemž jsem málem jejím uchem urvala stěrač) a odkráčela směrem k
zastávce tramvaje. Přitom jsem se snažila dát svému okolí s úsměvem
jasně najevo, že silnice se přechází pouze tímhle způsobem a žádným
jiným. Pak jsem ještě vrhla znechucený pohled na jednoho pána, který
silnici přešel naprosto všedně a nesmírně nudně (nepočítám-li jeho
škubající se záda, slzy, škytavku a hýkání smíchy...).
Na stanici jsem nedolezla — bolest v koleni a stydlivost udělala
své... Zapadla jsem do prvního obchodu a tam jsem čekala, až zmizí ze
stanice tramvaje všichni, kteří mohli být přítomni mému vystoupení na
přechodu. Přes výlohu jsem navíc na zmíněný přechod viděla. Auta se
rozjela až na třetí interval. Řidiči nemohli odjet, neboť z nějakého
neznámého důvodu mlátili smíchy hlavami o volanty.
Dodnes nechápu, čemu se tak blbě tlemili...
Stalo se 11. listopadu 1997.
Žádné komentáře:
Okomentovat