Nový žák...

8. ledna tohoto roku jsem se rozhodla, že definitivně skončím s prací v divadle. Přestože jsem v divadle za stávající situace nechtěla zůstat, přece jen to byl odchod z mé strany tak brzy nečekaný. Chtěla jsem tam zůstat alespoň do konce ledna, pokud ne do rekonstrukce, ale když se situace vyhrotila tak, jak se vyhrotila, nebylo co řešit. (Ale zase jsem svým odchodem třeba udělala pár blbcům radost a zcela jistě se jim teď v divadle beze mne lépe dýchá. Oni totiž ještě neví, že výsledky jejich práce zavání průserem... Ačkoliv, co jsem slyšela od svých divadelních přátel, už to snad  tuší. A pokud ne, jsou to ještě větší blbci, než jsem doufala...)

Cesta do vzpomínek

Včera, krátce před polednem, jsme se se Silvestrem dostali do centra Prahy a když se nám nechtělo domů, vypravili jsme se na toulky mojí minulostí. Začali jsme na Smíchově...

Vencovy pindy

Vencovy pindy aneb blog Václava Víška jsem objevila čirou náhodou při hledání určitých informací o historii Novoměstské radnice. Na jeho blogu jsem se pak zasekla na pěkně dlouhou dobu a dovolila jsem si ukrást tři z tam uvedených srovnávacích fotografií. Jsou to fotografie míst mého rodiště v dobách, které si nepamatuji a už ani nepamatuji.
Tyto  tři srovnávací fotografie jsem drze šlohla hlavně proto, že jeden nikdy neví, kdy co z internetu zmizí a ráda bych je měla ve svém archivu.
Každopádně každému doporučuji, aby si uvařil kýbl káfe či čaje a v klidu se ponořil do hlubin srovnávacích fotek pana Víška. Zaručuju, že se nikdo nudit nebude.
Pokud si nenajde místa, kde se narodil, vyrůstal, či kde právě bydlí, určitě si najde jiná známá místa. A jestli ani to ne, už jen srovnání tehdy a nyní za to stojí.

Šikovní dědové

Mám ráda Prahu a její historii. Mám ráda pohled na Hradčany. Nedávno jsem opět narazila na jednu z prvních fotografií Hradčan, pořízenou na začátku druhé poloviny 19. století. Jejím autorem pochopitelně nejsem já, ale jakýsi pan Andreas Groll, jehož koníčkem bylo fotografování architektury a památek. Za svůj život nasekal mraky fotografií, za které dokonce dostal jakousi cenu od samotného císaře pána.

Foto: Andreas Groll, cca 1855-1860

Kostel Panny Marie Sněžné

Kdysi dávno jsem tam chodívala randit, ale to jsem měla v hlavě něco jiného a oči jsem zvedla maximálně do výši očí mého milého. Pak jsem na něj zapomněla. Asi před dvěma lety se mi vybavil ve vzpomínkách a já ho zase chtěla vidět. Nebyl ale čas, odkládala jsem to z týdne na týden, z měsíce na měsíc, z roku na rok... a včera jsem Silvestrovi oznámila, že ho prostě zase MUSÍM vidět.
Konečně jsme byli blízko a já se přestala dívat do očí mého drahého polovičky a podívala se kousek nad jeho hlavu. Stojí tam už několik století a přestože je schován za moderními domy a skoro není vidět, stále si zachoval svou majestátní krásu.