Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

neděle 14. února 2016

Nový žák...

8. ledna tohoto roku jsem se rozhodla, že definitivně skončím s prací v divadle. Přestože jsem v divadle za stávající situace nechtěla zůstat, přece jen to byl odchod z mé strany tak brzy nečekaný. Chtěla jsem tam zůstat alespoň do konce ledna, pokud ne do rekonstrukce, ale když se situace vyhrotila tak, jak se vyhrotila, nebylo co řešit. (Ale zase jsem svým odchodem třeba udělala pár blbcům radost a zcela jistě se jim teď v divadle beze mne lépe dýchá. Oni totiž ještě neví, že výsledky jejich práce zavání průserem... Ačkoliv, co jsem slyšela od svých divadelních přátel, už to snad  tuší. A pokud ne, jsou to ještě větší blbci, než jsem doufala...)
Každopádně jsem se musela položit na otázku, kam s ní... tedy se sebou. Nemajíc ani maličkatou ropnou rafinérčičku, která by mi jako ropnému magnátečkovi zajistila nějaký pravidelný příjem, rozjela jsem ve velkém akci "Chcete mě?", protože se mi na pracovní úřad moc nechtělo... (což neznamená, že tam co nevidět neskončím...).
Nějaké nabídky se objevily, ale já nakonec kývla na tu nejdebilnější, na kterou jsem kývnout mohla. Nechala jsem se ukecat od člověka, který za mnou chodil poměrně pravidelně již od mého podání výpovědi. Nejenže mezi námi proběhla poměrně čiperná e-mailová komunikace, byl za mnou několikrát s touto nabídkou i v divadle a... prostě jsem nakonec kývla. Práce je to... no, nikdy jsem si nepředstavovala, že bych právě JÁ něco takového mohla dělat, ale je to práce vzdálená 10 minut pěšky od domova a s pevnou pracovní dobou 8:00 - 16:30. V čistém a suchém prostředí - což jsou z divadla pro mne pojmy také docela neznámé.
1. února jsem se na svém novém pracovišti uvedla nádherně, není totiž nic lepšího, než když přijdete někam jako "nový žák" a máte tu největší rýmu, odřený frňák, červené oči a celkově vypadáte jak sjetej rypouš sloní. Mí noví kolegové se na mě sesypali s informacemi, co všechno se tam dělá, ale protože zcela zjevně nejen v divadle se nám poslední rok obzvlášť urodilo (nebo že bych byla divná já???), každý z kolegů mi říkal něco jiného. Díky mé brutální rýmičce a odporujícím si informacím mi trvalo asi dva dny, než jsem nový systém pochopila a teď, když mám dva týdny práce za sebou, užívám si příjemného placeného relaxu.
Učím se říkat, že jdu do práce a z práce a nikoliv do divadla a z divadla. To si pořád ještě po těch letech trošku pletu. Jinak si užívám docela hezkého prostředí a především hromady volného času, který jsem díky této směšně krátké  pracovní době získala.  
Jo, a taky už nekoukám z okna práce na Legerku a barák Nad Museem, ale na mou rodnou čtvrť, kde v době mého dětství kromě starých baráků bývala jen pole a tu a tam nějaký zapomenutý statek...
  
Při pohledu na rodnou čtvrť mám pocit, že asi stárnu...

Žádné komentáře:

Okomentovat