Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

čtvrtek 12. června 2014

Prima ráno

Tak si to vesele šinu dneska po ránu z práce a hnedka za rohem jsem potkala osobu ženského pohlaví, kterak tak hlasitě a silně blinkala, že se mi klepal žaludek ještě pět stanic ve vlaku a děkovala jsem svému zlozvyku nesnídat. (Jardu Skálu na ní poslat!)

Cestou mě třikrát vyhmátli revizoři, byť to běžně nedělají. Zřejmě je zarazil můj nazelenalý obličej po předchozím zážitku. Naštěstí nejsem černým pasažérem a cestovní doklad jsem byla schopna předložit, i když u těch třetích už mě to docela nebavilo. (Strčit  je do validátoru!)

Vláček byl téměř prázdný, ale zrovna do mého vagonu a pochopitelně i do dveří, u kterých jsem stála, se nahrnula třída asi tak dvanáctiletých dětí, které hlučely víc, než málo a strkaly do sebe i do nás ostatních cestujících. Děcka rozjíveně vyřvávala něco o pochoďáku a naprosto ignorovala napomínání pančelky. (Herodes by je srovnal...)

Ve chvíli, kdy jsem zdvihla nohu a chtěla vystoupit na první schod do autobusu, řidič se na mne usmál, zamával, zavřel dveře a odjel. (Praštit ho šaltpákou!)

Před garáží se nám vykálel zřejmě nějaký masožravý mastodont, protože je TO velké a páchne to kolik ulic daleko. Nedalo se toho nevšimnout a tak nedošlo ke kontaktu TOHO s mojí botkou. (Orlem po něm hodit!)

Na chodníčku na vlastní zahradě jsem si zvrtla kotník. Chvilku jsem předváděla zajímavé krokové variace, které jsem doprovázela inteligentním voláním UÁÁÁUÁUÁ, ale před růžovým keřem jsem to vybrala a nespadla mezi trny. (Neschopenka, vypsaná alespoň na měsíc v Italských Alpách, by pomohla...)

U sklepa, kde mám schované kočičí konzervy, seděl pavouk jak krakatice - taková ta zahradní bestie, co má nohy jak černé kabely, krvelačný výraz na své hlavohrudi a chlupatý zadeček. Kočky mě za statečnost odměnily tím, že se vyblily v ložnici. (Na pavouka poštvat kočky, na kočky psa!)

A to vše se dalo stihnout ráno mezi osmou a devátou hodinou.

Je prima, že jsem to všechno ustála bez újmy na fyzičnu či psychičnu, ale zbytek dne už se raději nebudu vzdalovat z postele.

Jeden nikdy neví...

pátek 6. června 2014

Hodinky

Přestože nám hodinky na ruce neúprosně připomínají čas na každém kroku, nosím je už od prvního stupně základní školy, což už je doba, za kterou si na ně člověk opravdu zvykne. Mobil kdesi na dně v kabelce mi zatím náramkové hodinky nedokázal nahradit.

Za ty roky jsem vystřídala těchto hodinkových stroječků docela slušnou řádku, některé jsem si oblíbila víc, některé míň, některé mám na parádu, jiné na všední den a u těch nejkrásnějších se srazil kovový řemínek a nejde ani vyměnit, ani prodloužit...

Poslední hodinky na všedni den jsem si koupila před několika lety a nějak mi nepřirostly k srdci. Mrmlala jsem, že to není můj styl, že se mi nelíbí a kdoví co ještě a pořád jsem si slibovala, že si jednou koupím hezčí.

Psala jsem tady minule, že mi zemřel tatínek a že se mi v tu chvíli zastavily hodinky.
Divná náhoda, tak moc divná, že jsem na to nemohla několik dní přestat myslet...

Novou baterku jsem do nich už nekoupila a asi nikdy nekoupím. Nešlo to.

Koupila jsem si nové hodinky...

A jsem zvědavá, kdy začnu mrmlat na to, že to není můj styl, že se mi nelíbí a kdovíco ještě a kdy si zase začnu slibovat, že si jednou koupím hezčí...