Proč? Proto!

Nemám ráda politiku, nemám ráda politiky, nechtěla bych být politik a nechtěla bych žít s politikem. Nechtěla bych mít politika v rodině. Za žádnou cenu. Ani za ty jejich prachy ne.

Chápu ovšem, že někdo to dělat musí a již jsem léty natolik poučená, že vím, že slušný člověk to asi nikdy nebude. Takže volím ty, kteří se mi zdají nejméně vulgární, nejméně arogantní a nejméně sebestřední. V devětaosmdesátém jsem stála na Václaváku a zvonila klíčema a následně na Letné poskakovala, aby mi neumrzly nohy. A věřila jsem. Díky mému tehdejšímu zaměstnání v Kanceláři prezidenta jsem poměrně brzy vystřízlivěla a dlouhá léta jsem politické dění okolo sebe vnímala jen tak okrajově. Ne, že by se mi líbilo, co se děje kolem, ale posunula jsem si hranice tolerantnosti vůči špatným politikům poměrně nízko a dost vydržím

.

Jednou z mála mých aktivit tohoto rázu byla účast v referendu o vstupu ČR do EU, kde jsem svým slabým hláskem vykřikovala, že EU ne, ne a NE.

Pak jsem se účastnila přímé volby prezidenta a když jsem z volební komise nevymámila jméno třetího kandidáta, volila jsem menší zlo v podobě knížete Schwarzenberga. Výsledek voleb mne velmi rozladil a trošku mne uklidnilo vědomí, že se našla země, kde jsou na tom stejně jako my, ne-li hůř. Protože Trump se američanům taky povedl. Ačkoliv to neznamená, že se od té doby za Zemana méně stydím. Kdepak! Stydím se hodně. A čím dál, tím víc... 

Od doby, kdy je v čele našeho státu Zeman, začala jsem se zase o politické dění okolo nás zajímat víc. Seznala jsem, že naši představitelé jsou ještě větší … nenapadá mne vhodné slušné slovo, tedy znovu: Seznala jsem, že naši současní představitelé jsou mnohem horší, než ti předcházející a čekala jsem, kdy přijde něco, co mne zase uvede do stádovitého klidu nebo co mne rozdráždí.

Přiznávám, že bych na stará kolena preferovala stádovitý klid a nohy v teple, ale co provádějí Zeman a Babiš je pro mne již neskousnutelné. Arogance obou dvou už přesáhla meze, které jsem schopná tolerovat.

A tak zase na stará kolena stojím na Václaváku a zvoním klíčemi. Včera bylo náměstí pod koněm plné do půlky. Věřím, že jestli ti dva sebestřední a samolibí pánové neodejdou z politického dění, příště bude Václavák plný.

A pak zase na Letnou… 

Proč? Proto! Petice za odvolání Andreje Babiše a Miloše Zemana

Poštovní taškařice

Ve schránce jsem měla výzvu, abych si na poště vyzvedla tam uloženou doporučenou zásilku, protože adresát nezastižen.
Druhý den jsem z práce se značnými obavami, co zase bude,  vyrazila na příslušné místo. Ze tří přepážek jsem vyfasovala tu nejpomalejší, kde přepážku ucpávala poštovní dáma neuvěřitelně velkých rozměrů s velmi, ale opravdu velmi neoptimistickým výrazem. Když jsem jí podala papírek s výzvou, zatvářila se tak, že jí neskutečně obtěžuju nejen já, ale i Bůh, který jí nutí dýchat.
Po několika minutách studování lístku se poštovní dáma s podivným zavrčeným zvedla a šla štrachat kamsi do hlubin pošty.
Za dalších několik minut se vrátila, s hlubokým heknutím se narvala do židle a pak, zřejmě aby potvrdila mé mínění o poštovních službách, se odehrál následující dialog:

Poštovní schránka na rohu ulice...

Přišel mi dopis do vlastních rukou na Prahu 8, kde jsem kdysi dávno měla trvalé bydliště. A protože adresát byl "nezastižen", dostala se mi do rukou výzva, bych si obálku vyzvedla na poště.

Na poště Praha 8 mi obálku nedali, protože byť souhlasilo jméno, nesouhlasila adresa bydliště. Neposkytli mi ani informaci od koho dopis je, abych mohla kontaktovat přímo odesílatele. 

Dala jsem si tedy přeposlat obálku na své současné místo trvalého pobytu na Praze 4, kam měla dorazit 8.ledna.

Když jsem 11. ledna dorazila na naší poštu, byla v rekonstrukci a musela jsem mazat na poštu náhradní - nu což, skotačení na čerstvém vzduchu mi nevadilo. Ovšem na zastupující poště Praha 4 jsem se dozvěděla, že obálku tam měli 8. ledna pouze několik hodin a ještě týž den jí přeposlali na Prahu 6, kde jsem nikdy nebydlela a nijak neměla s těmito končinami úředně nic společného. Proč to udělali nikdo netušil.

Na Praze 6 mne nezastihli doma, netušili, proč se tam obálka ocitla a slíbili přeposlat dopis zpět na Prahu 4, kam by měl dorazit snad v pondělí 18. ledna.

Tak jsem zvědavá, co mě bude v pondělí čekat za další poštovní taškařici.

Stříhání metru neznámé délky

"Co to máte?"
"Knihu."
"A vy čtete knihy?"
"Čtu."
"Co je to za knihu?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"Cože?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"A o čom to je?"
"O psychosociálních aspektech paliativní péče."
 "A to čtete?"
"Čtu."
"A co to jako má bejt?"
"Nic, šéfe, to byste stejně nepochopil..."

A pak se mi ostatní kolegové diví, že dobrovolně musím odejít a že už ani nechci, aby se za mě někdo přimlouval a že tyto nabídky s díky odmítám.

Byl jednou jeden šaman...

S kolegou Šamanem to bylo rychlejší, než jsme čekali. V neděli přišel do práce o skoro dvanáct hodin později a tak mu šéf oznámil, že mu jménem našeho kolektivu děkuje za práci, byť neodvedenou a požádal ho, aby si vyklidil stůl. Šaman divně koukal, poté se usmál a řekl, že oni tomu tak chtěli.
"Jako kolegyně?" ptal se šéf.
"Ne, na ty vůbec nemyslím... Já žiji v jiné dimenzi a tímto se nebudu zabývat."
Pak si Šaman nacpal svůj hrnek na kávu a kolegův cukr do tašky a zmizel neznámo kam a snad ONI jeho cesty nebudou křížit s cestami mými.
Tato situace znamená, že máme zase o jednoho člověka míň, ale rádi uděláme víc práce, protože odměnou je klid od Šamana. Stejně bychom s ním tyto dny nemohli počítat, protože PLES a ani si nechci představit, co by vyváděl...

Jen se po zkušenostech posledních osmi měsíců začínám děsit, jaká posila do našeho kolektivu zase přijde...

Sakra cedula

Včera jsem si s automatokafem vyšla před práci, abych se podívala, jak řádí lednová dešťová vánice a tu ke mně přistoupí dáma a ukazujíc na náš vchod, vyštěkne:
"To je vchod do metra?"
Přiznám se, že nemám moc ráda, když mě někdo bez pozdravu a požádání takto osloví (asi už i já patřím do staré školy), ale je nový rok, tak proč hned tak záhy někoho posílat do prdele.
"Ne, není" odpovídám poměrně slušně.
"A vy ste vocaď?" vycenila na mne ta paní zuby.
"No ano, jsem, potřebujete něco?"
"A víte určitě, že to není vchod do metra, sakra?"
"Vím, neni."
"A můžete mi sakra říct, proč to tam nemáte napsaný?" Dáma v tuto chvíli použila velmi vysoké céé.
"No protože, sakra, připravujeme ceduli, sakra, na který bude napsáno, co všechno v tomhle baráku sakra nenajdete, a mimo muzea, hospody, mateřské školky a katastrálního úřadu tam bude uvedeno i to, že toto opravdu není vchod do metra." Když jsem to dámě vyjmenovávala, rozchechtala jsem se, což onu chuděrku docela rozdráždilo. Nedovedu už přesně popsat, jak moc mi vynadala, ale čím víc zuřila, tím víc jsem se smála. Prostě to nešlo ustát. Nakonec jsme se nějak domluvily, poradila mi, abych nebyla drzá a já jí poslala do metra. Ale chybička se vloudila, poslala jsem jí pěšky na stanici, která je od nás o trošku dál, než ta druhá za rohem...

RNDr vůl

"Hele, a kdo je to vlastně ten Turandot?"
"Velitel požární hlídky, vole..."

...a voda se valila plnými doušky...

Naše divadlo patří mezi dříve narozené a tu a tam ho trápí nějaký neduh, většinou spojený s počasím. Především s vlhčím počasím. A tak včera zdánlivě nebylo jiného východiska, než požádat jednoho z kolegů o nepatrnou výpomoc:
"Kolego, vedle v šatně kape ze stropu voda, tam vzadu u okna vedle záchodu, dali jsme pod to kyblík, můžeš ho, prosím, tu a tam zkontrolovat?"
"Jasně, jsem tu do nevidím, to není problém, tu a tam ho klidně zkontroluju ."

..... čas ukrojil několik hodin .....

"Tak kolego, jak to vypadá v tý šatně?"
"Hrozně, kyblík už dávno přetekl, voda se z něj valí a už je dávno úplně nacucanej koberec, a jak prší víc, tak to taky víc kape."
"Propána, proč jsi ten kyblík občas nevylil, vždyť umyvadlo je hned vedle???"
"Vždyť ty jsi mi o vylévání kyblíku nic neříkala, ty jsi chtěla, abych ho jen kontroloval!"

Cos to provedl, Pepiku?

Už jsem se mé drahé kolegyňky napomlouvala dost a slíbila jsem si, že už jí nechám být. Jenomže ta prostoduchá dušička nepřestává překvapovat a dneska zabodovala tak, že se musím o její perlu podělit.

Požádala jsem jí, aby předala dopis Josefu Novákovi. Chvíli si obálku soustředěně prohlížela a poté z její tlamičky vypadl skvost:

„Já  nevím, pro koho to je, já tady znám několik Nováků. Nahoře sedí Jaroslav, vedle Pepa a ve druhém patře Petr… ale Josefa neznám ani jednoho.“

Čas je mi v patách...

Od mojí milé a drahé kolegyňky se skutečně ještě máme mnoho co učit...:

Když nouze naučila Dalibora zpívat...

"Hele, támhle je ta nová houslistka."
"Kde?"
"Támhle pod schodama."
"Která to je?"
"No ta pod schodama, jak tam stojí sama."
"Ta s tím pánem?"
"Ne, stojí tam sama a má zelený kabát."
"Jo tamhleta... a co tady bude dělat?"
"To je ta nová houslistka."
"Zpěvačka?"
"Houslistka."
"Zpívá sólo?"
"Ne, je to houslistka."
"Takže zpívá ve sboru?"
................
au

Termínus technikus po třetí

Projekt 365 jsem zatím nezanedbala a nevynechala ani jeden den, leč zde je letos první, dvoudenní, mezera. Jestli bude příští rok elán a možnost, už svou 365 pojmu trošku jinak, ale což... letos je to takhle a uvidíme...

Dva dny jsem tvrdla v divadle s nasratým kolegou, kterému vadilo i to, že má plíce a musí s nimi dýchat. Snažila jsem se ho omlouvat a chápat, protože nemocnej chlap je NEMOCNEJ CHLAP, ale šlo to ztuha.
Třetí den (dneska vlastně) jsem doma a nedělala jsem nic. Tedy - plán a potřeba by byla, ale nějak mi to nedje od ruky. Ale snažím se... chvilkama...  :D

V práci nám zase mění šéfa a ředitel, jež nastoupí začátkem příští sezóny, dal řediteli, který zaskakuje teď, příkaz, aby šéfa, který aktuálně šéfuje, zařadil jako nezařazeného a na místo šéfa prozatím dosadil jednu Jinou, než si rozmyslí, kdo vlastně bude šéfovat.

"No jo, to se Jiná bude mít dobře, tam je luxusní vybavení..." pronesl zničehonic kolega a pokračoval: "Starožitnej nábytek a velká sedačka... a ta musela bejt pěkně drahá... je to pravá koženka!"

Pondělí jak vymalované

Když jsem v neděli ráno odcházela do divadla, těšila jsem se, kterak si užiju tento týden. Do práce jen ve středu a v sobotu a po zbytek dnů gaučink a žravink.

Snad i proto jsem v noci tak blbla se Zlatovláskou - vidina pondělního rána ve mne vzbuzovala nesmírné množství pozitivní energie. 

A jak se naplánovalo, tak se udělalo... Ve čtvrt na devět už jsem krmila svůj domácí zvěřinec a těšila se na vanu, pivo u chvíle ve Swampu a poté tak toužebně očekávaný skok do peřin.

Nebudu tady rozebírat co, proč a jak, zkrátka kolegyně si ráno uvědomila, že už jí týden není dobře a že má tři dny teplotu a já si tedy jen vypláchla papulu Listerinem, nakydala jsem další vrstvu mejkapu na tu včerejší a během pár minut už jsem seděla v autičku a jela zpět směrem k divadlu. Ani jsem si nestačila rozestlat...

Ne, nečekáme od toho střeva slova díků, že to někdo vzal za ní, ale když se vrátila od doktora a nechala v zalepené obálce neschopenku se slovy, ať to dáme šéfovi, mohla alespoň utrousit datum, kdy jde na kontrolu nebo tak něco...

Po jejím odchodu byl mému, krví podlitému a zuřicímu zraku vzteklého býka, představen nový externí sólista našeho divadla. Krásnej, milej, urostlej, portugalskej koloušek... Sakra, ženy, to je hříšně hezký chlap. Den se mi hned přestal zdát tak nanicovatý a oko mé radostně zajiskřilo a nic na tom nezměnil ani fakt, že procenta sexuální orientace má tento fešák zatraceně nízko.
Stejně bych ho za Silvestra nevyměnila.

Termínus technikus po druhé

Minule mne má krásná, nadějná a inteligentní kolegyňka dostatla termínem malá A4.
Dnes se jí podařilo překvapit mne snad ještě více termínem KRABICOVÁ ROURA.
Tož ode dneška zásadně uchovávám papíry formátu malých i velkých A4 jedině v krabicových rourách.

Z kým, z čím, s koho, s čeho...!

Tak tohle může napsat jen debil. Nebo debil a já. Nebo jen debil a i já jsem debil.
Opravovala jsem jeden nemůj web, ve kterém byla potřeba změnit něco v nadpise. Na osmi stránkách. Rychle jsem to přepsala, prohnala eftépéčkem a pak se zděsila, když mé oko bylo udeřeno shlukem písmen: ZÁLOHA S MINULÝCH LET. >>Prostor pro červenajícího se smajlíka propdajícího se hanbou do díry<<
Netušíc, jak to mé prsty mohly vyťukat na klávesnici, vše jsem okamžitě opravila a nahrála na web, pochopitelně do zcela jiného adresáře, než mělo být, tudíž chyba zůstala na svém místě a zbytek webu byl nahrazen zálohou, ovšem tentokrát již Z MINULÝCH LET...
Ó, jak děkuji, že mne podobné průsery z let minulých naučily zálohovat, zálohovat, zálohovat a zálohovat... a zálohovat...

Někdo z nás asi není v pořádku

"Kolego, teď bych tě tady půl hodiny potřebovala, kdybys zde mohl zůstat..."
"Jistě Alfi, jen si skočím něco sníst."
"Jo, kdy přijdeš?"
"Nejdýl za půl hodiny."

Zkušenost

Dnes jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že na blbce můžeme nadávat, ale NIKDY ho nesmíme kritizovat a už vůbec NIKDY mu nesmíme vytýkat jeho chyby.

Termínus technikus

Při všední a nudné pracovní neděli mne dostala poznámka kolegyně, že máme v šuplíku malou A4 a velkou A4. A přitom jsem tam našla jen A5.... hmmmm...