Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

středa 15. ledna 2020

Kočka na vepřovém s houbami

Jak jsem minule psala, naše domácnost se za posleních dvacet let přizpůsobila spolubydlení s kočkami. Žádné koberce, žádné poličky s titěrnostmi ani podobné interiérové lahůdky.
Měla jsem za to, že příchod kotěte do naší kočičí domácnosti nebude po této stránce nijak složitý.

Jenomže asi jsem měla zvolit koče z útulku, či nějakou obyčejnou a klidnou rasu. Náš malý Fanoušek mne po několika hodinách svého bytí u nás upozornil, co je život s kotětem. Pravda, u nás se to postupem let přizpůsobilo životě s kočičími seniory, každé kotě by asi dělalo vylomeniny, ale Fanda je éro non plus ultra.

Nebojí se kromě Blaženy ničeho, zvědavý je až za roh, vleze všude. Proč ne, je to malý, kočičí chlapeček a tak by se chovalo téměř každé koče.
Naši senioři celý den trávili především v kuchyni (máme větší kuchyň, kde se vaří, jí a zbylo tam místo i na velký stůl, kde máme s drahým každý svůj PC (stolní, ne noťas) a tiskárnu. Teď při odchodu z bytu kuchyň zavíráme. Malý Fanda by zcela nepochybně tiskárnu a televizi zdemoloval a kabely rozcupoval. Což by mi moc vadilo, ale ještě víc by mě vadilo, kdyby se u toho zranil.

středa 8. ledna 2020

Tož vítej doma, malý kamaráde!

Kdysi dávno, někdy před třiceti lety, jsem si řekla, že jednou budu mít velkého kocoura a ten se bude jmenovat František.
Moje babička Františka láteřila, proč by se měl kocour zrovna jmenovat František a já na to neuměla odpovědět. A pak jsem to roky opakovala a místo velkého Františka to byla malá Kubička, po ní maličký Matýsek, malý Tadeášek a byť hodně chlupatá, ale malá Blaženka.

úterý 7. ledna 2020

Blaženka ze Sibiře

Blažena se narodila 8. června 2005, začátek jejího života nebyl příliš šťastný a ke mně se dostala, když jí bylo pět týdnů. Kluci Tadeáš s Matýskem jí první dny moc nechtěli, ale nakonec se z nich stali velcí kamarádi. Celý Blaženčin život se s kluky dělila o jídlo i pelíšek. Hlavně s Tadeáškem byly nerozlučná dvojka.
Po Tedýskově odchodu za Duhový most byla Blaženka moc smutná a přimkla se k Matýskovi. Když za necelé tři týdny za Tadeáškem odešel i Matýsek, Blaženku to zlomilo. Plakala celé dny i noci a nechtěla jíst. Odchod kluků mi tím pádem udělala nesnesitelnějším, než byl. Nemohla jsem jí nijak pomoct. i když jsem se snažila sebevíc. Rvalo mi to srdce.
Na veterině jsem mi potvrdili, že i kočka může steskem za kamarády umřít. Snad, kdybych se jí mohla věnovat ještě víc, by to bylo lepší, ale do práce chodit musím a do důchodu to mám jetšě hezkých pár let.

Je rozhodnuto. Zítra jí jedeme pro maličkého kočičího kamaráda.
Tak uvidíme.

pondělí 6. ledna 2020

Nesnesitelná lehkost bytí

Naše domácnost je přizpůsobena kočkám, však s námi bydlí již téměř dvacet let.
Jo, vadí mi, že nemám nikde koberce, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně luxuji vyprané prádlo lepicím válečkem, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně čistím kočičí záchůdky, protože ...
Jo, vadí mi, že věčně vytírám, protože je věčně na podlaze rozhamtané jídlo...
Jo, vadí mi, že ty potvory vlezou všude...
Jo, vadí mi, že za písek, žrádlo a veterinu vydávám majlant...
Jo, vadí mi, že se pořádně nevyspím, protože spí na mně...

Když mě mí dva kluci na přelomu roku v rozmezí necelých tří týdnů opustili, zlomilo mě to. Nalomilo to i mého drahého polovičku - ne tak silně jako mne, chlapi jsou takoví tvrdší, ale i on slzu ukroupil. A hlavně to zlomilo naší poslední kočku Blážu, která s nimi byla celý svůj život.
Rozhodla jsem se, že budu naší patnáctiletou Blaženku hýčkat a nechám jí s největším rozmazlováním dožít a pak si dám od koček pokoj. A budu mít doma čisto, žádné chlupy, žádný písek, žádné misky s jídlem a vodou. Možná si někdy zase nějakou kočku pořídím, ale možná a kdoví kdy...

A pak jsem zjistila, co je to nesnesitelná lehkost bytí.

Jo, vadí mi, že po mně v noci nikdo neleze a nepřede mi do uší.
Jo, vadí mi, že když si sednu k PC, tak mi na klávesnici nepřekáží kocour...
Jo, vadí mi, že mě při příchodu z práce vítá jen nesmírně smutná Blaženka a nikdo jiný...
Jo, vadí mi, že každý den, když jedu z práce, bulím a sotva vidím na cestu...
Jo, vadí mi, že naše Blažena nežere a celé dny pláče, protože jí kamarádi moc chybí...
Jo, je mi moc smutno a kluci mi nesmírně chybí.

Při Matýskově odchodu jsem požila nejeden stakan vodky a čučela na kočky a koťata na internetu. Projela jsem útulky, depozita, papírové i nepapírové kočky a koťata. Množíny jsem zavrhla, kočiček z množíren je mí moc líto, ale nechci je podpořit koupí ani jednoho nešťastného zvířátka. A jak tak prolézám všechny možné a nemožné stránky, našla jsem ho. Kocoura, kterého jsem si vždycky přála. Když jsem ho ukázala drahému polovičkovi, okamžitě po mně chtěl, ať majitelce napíšu.

A jak jsem byla pod vlivem, napsala jsem....

neděle 5. ledna 2020

Duhový most II

Ani ne před třemi týdny jsem tady psala, že mi odešel na věčně prosluněné louky můj starý kamarád Tadeášek. Ten báječný kocourek, se kterým jsem mnohokráte dělala PF k novému roku. Dnes večer za ním Duhový most přešel můj další velký kamarád Matýsek, kterého v listopadu 2001 někdo za deště a zimy vyhodil z auta a já si ho vzala. Tři dny jsem tehdy bojovala o jeho život, který veterinář chtěl okamžitě ukončit. Nevzdala jsem to a tak jsme mohli s Matýskem prožít devatenáct let plných vzájemné upřímné lásky i přátelství.
O jeho život jsem bojovala i loni v říjnu, když si zlomil stehenní kost. Zvládli jsme to a Matýsek se dál těšil dobrému zdraví, i když už silně nedoslýchal a trošku pajdal. Bohužel zdravou nohu namáhal tak, že i ta nevydržela a zlomila se také. Matýsek i já bychom další zlomeninu zvládi, ale komplikace s peristaltikou střev již byly nad naše síly. Musela jsem udělat to strašné rozhodnutí a Matýskovi dopřát důstojný odchod. Podle veterináře jsem mu nedopřála maximálně 48hodinové utrpení.
A tak Matýsek dnes večer přešel Duhový most za Velkou Kočkou a svými kamarády, Tadeáškem a Kubičkou. A určitě si na věčně zelené a prosluněné louce najde i mnoho dalších kamarádů.
Kluci moji, budete mi moc chybět. Miluju vás! Nikdy na vás nezapomenu!