Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

Alfa ... a počítač

Píše se rok 1993. Ozve se zvonek u dveří a přichází technik z jedné báječné počítačové firmy a přináší mi zbrusu nový počítač. Paráda, říkám si - budu světová hvězda. Uvařím kafe a se zájmem pozoruji, co technik dělá. Vytahuje z krabice monitor, klávesnici a takovou tu krabici, o jejíž funkčnosti nemám nejmenší tušení. Podle mého přesvědčení monitor a klávesnice stačí. Milý pán mi chvíli vysvětluje, že tomu tak naprosto není, ale pak se na mne pozorně zadívá, mávne rukou a změní téma hovoru. Nechápu proč. Rychle všechno zapojí, vypije kafe, podívá se na mne, pak na počítač, prohodí "tak tady ho máte", vezme si tašku, botky a mizí za dveřmi.
Konečně vypadl a já si konečně sedám ke svému počítači a hodlám se vydat do světa výpočetní techniky. Daleko jsem se nevydala - obrazovka je celá černá, jen v levém horním rohu bíle svítí Céčko, dvojtečka a zobák a za tím bliká malá čárka. Zdá se mi, že bliká vztekle, ale brzy poznávám, že bliká smíchy a vzteklá jsem tu já. Co teď?


Zděšeně volám kamarádovi, který už jednou počítač viděl a děsně touží po svém vlastním. Chlubím se, že mám jeden perfektní počítač doma a zvu ho na kafe. Přijíždí cobydup a než kafe uvařím, oslintá mi půlku počítače bledou závistí: "Tedy to je dělo!!!" prohodí k mému krásnému computeru. Má pravdu. Je to 486, má to 8RAM a obrovský HDD - 340 Mb! To je něco!!! (Nezapomínejte - je rok 1993!) Dozvídám se, co mám udělat, abych se dostala do Windows (ver. 3.1). Po obdržení této informace se snažím již nepotřebnou návštěvu vyprovodit.

Konečně sami! Jen já a můj počítač. Beru si návod, jak se z DOSu dostat do Windows a na třetí pokus jsem tam! Krásné, barevné, úžasné. Hm, ale co teď? Projíždím nápovědu a kurs Windows. Prvně a naposledy. Po absolvování prvních pěti minut končím jednou pro vždy s jakoukoli nápovědou i podobnými kursy. Přiznávám, několikrát jsem málem své neznalosti podlehla a do nápovědy se podívala, ale tento první zážitek byl pro mě tak traumatický, že se raději do veškerých akcí na počítači pouštím rovnou s výsledkem mnoha a mnoha omylů a tu a tam zřídka i s dobrým výsledkem.

Po několika dnech bádání a brouzdání počítačem jsem se naučila poměrně obstojně zacházet s notepadem. Vytvářela jsem v něm dlouhatááánské texty (obsahující především df jk df jk df jk a dal do skladu sud soli....), protože jsem doma našla stařičkou knížku "Psaní na stroji všemi deseti". Po několika dnech jsem pochopila i "lámání řádek" a vesele klofala do počítače dál. Objevila jsem i funkci "ulož" a dokonce i "ulož jako" a tyto své soubory jsem si kamsi uložila. Kdoví ale kam, už jsem je nikdy nenašla...


Vždy jsem byla přesvědčená, že vložením diskety do mechaniky musím svůj krásný počítač zaručeně zavirovat. Mnoho lidí mi to vymlouvalo. Až pak jednou v noci (po pěti měsících děsu z takového počínání) beru disketku s hrou Wolfstein3D a cpu ji do mechaniky..... Disketa je tam..... Kopíruji data na svůj disk..... Jsou tam..... prohlížím si je....... pouštím soubor s koncovkou exe..... nabíhá program..... je to WOLF! Funguje!!! Jsem hvězda! Už vím o počítačích všechno!!!

Je to nějaký líný - myslím si po pár dnech, ale vesele vytvářím různé duchaplné texty dál.
Je to čím dál tím línější - myslím si a méně vesele vytvářím různé méněduchaplné texty dál. Vytrvávám až do doby, kdy texty přestávám vytvářet zcela - a na mé náladě vůbec nezáleží. Počítač prostě nenastartuje. Co s tim krámem je, sakra? Obvolávám své známé a nikdo mi nic neporadí, nikdo nic neví. Po mnoha velmi dlouhých dnech znám odpověď. Jsou to dvě kouzelná slova: ONE HALF. Do dneška mě ale blaží u srdce, že tento milý vir jsem měla jako jedna z prvních v České republice. Odstranil se lehce: všechno se smazalo, vymontovala se baterka, chvíli se počkalo, nahňácalo se tam všechno znovu a vir byl pryč. Snadné, že?

No, jak... přivezla jsem si počítač domů, jako zkušený uživatel jsem nacpala kabliky tam, kam se vešly a zapnula jsem počítač. "System disk error" či něco podobného na mě koukalo z obrazovky místo mého krásného promptu C:\>_. Ještě před touto hláškou jsem si všimla, že při startu počítače mi ten křáp nabízí možnos zmáčknout tlačítko DELETE. Tak jsem restartovala a tlačítko jsem zmáčkla. Pane jo! Viděli jste to někdy? Celý BIOS jsem si opsala (a divte se, dneska vím, o čem je v něm řeč...), nějak jsem ho opustila a...... pořád nic. System disk error. Křáp.

Zjistila jsem, že počítač přímo řičí touhou po první instalační disetě DOSu. Tak jsem mu jí nacpala do chřtánu a třískla do ENTERU své první klávesnice. (Od té doby těch klávesnic už bylo několik - připadá mi z celé sestavy nejlevnější a proto si na nich nejčastěji léčím své mindráky či netrpělivost s mým milým a mnohdy nenáviděným počítačem...) Počítač začal něco chroustat, na něco se mě, blbec, začal ptát, já vždycky řekla že jo, pak jsem pochopila, že chce disketu druhou a pak třetí. A šup, DOS tam byl. Prima, teď Windows. Tak jsem ho tam narvala taky. Pak CD-ROM a Sound Blaster. Pak Norton Commander. Pak Corel Draw 3.0, pak AmiPro, pak Lotus123, Lotus Organizer, pak úžasný program T602, který jsem dodneška nepochopila, pak nějakou tu hru, pak..... ani už nevím. A pro zajímavost:

DOS...................3 diskety
Windows3.1........8 disket
CD + SB.............4 diskety
AmiPro...............7 disket
Lotus123............9 disket
Organizer...........3 diskety
CorelDraw(3).........11 disket
T602...................3 diskety
Norton, myš, fonty, hry......moc disket...


Těch disket bylo přes 50! Počítač 486, 50Hz. Zkuste si to!

Ale co, jedna noc to spravila. Jsem ale opravdu geniální hvězda! Je to tam! Všechno funguje. Dokonce celé tři dny. Než zjistím, že je tam ONE HALF...

Když už jsem taková hvězda, tak ten krám taky dokážu odvšivit, ne? Prý stačí dát do počítače sos disketu, kde je mimo jiné i krásná funkce format, napsat co si přeju formátovat a zmáčknout ENTER. Navíc proti ONE HALFU už mám antivir, takže nikde není problém. C:\format c. Jejda, to je fofr!

Programy tam hňácám celou noc a zformátováno je za několik vteřin. Chce to po mě název disku. Líbí se mi PINĎA. V DOSu bez háčků a čárek ale toto milé oslovení ztrácí svůj něžný význam a poněkud se vulgarizuje. Nepojmenuji si harddisk nijak. A co dál? Jsme na začátku..... system disk error. Rvu tam znovu 50 disket. Jde mi to líp, lecčemu začínám i rozumět. Už nedávám typickou instalaci, ale instalaci podle přání. Další diskotéková noc plná instalování je za mnou. Výsledek je uspokojující, je nainstalováno líp. Jsem šťastná! Ovšem do chvíle,kdy zjistím, že mám v počítači mimo své úžasné programy i ONE HALF...

Pokračovalo to ještě pětkrát. Během každodenního formátování a instalování, projíždění veškerého softwaru všemi dostupnými antivirovými programi jsem se naučila věci, které jsou mnohým běžným uživatelům celý život zcela cizí či neznámé. Byla to škola, která stála mnoho mého času a mnoho mých peněz. Moje výdaje za návštěvy u psychologů, psychiatrů a lidových léčitelů dosahovaly závratné výše. A výdaje za léky! Radepur, Diazepam, pak i Rohypnol zapíjený pivkem..... Taky výdaje za klávesnice. Za dvě klávesnice. Možná to bylo zbytečné, ale ... dovede si někdo představit tu obrovskou psychickou úlevu při takové banální činnosti, jako je třískání klávesnicí do monitoru? A můj řev, při jehož zaslechnutí by se i sám Tarzan styděl? Ne? Nedivím se, to se nedá představit - to se musí zažít!

Po několika týdnech trapně se opakujících nočních diskoték jsem ONE HALF našla. Byl na originální instalační disketě s ovladačem k myši. Stála tři kila. No - nekupte to!

Po odstranění disketky s virem (rituálně jsem ji rozebrala, to, co šlo, jsem rozkousala, co nešlo, rozšlapala a pak ji hodila do kanálu, svini jednu) jsem dosáhla toho, že jsem byla majitelkou viruprostého počítače s programy. Potom jsem dlouho trpěla stihomamem - myslím, že jím trpím dodnes. Neexistovala disketa, kterou bych strpěla v blízkosti mechaniky mého počítače, natož aby tam byla zasunuta či dokonce aby se z diskety načítala jakákoli data. K mému počítači se nesměl přiblížit nikdo neočkovaný, bez platného zdravotního průkazu, majitel modré knížky nebo dokonce osoba, na které byly známy sebemenší projevy nachlazení. Lety ovšem moje ostražitost polevila. V mém počítači (na podzim roku 1999 je to něco jako 586, 133Hz, 4,5 Gb, 64RAM - a už to není dělo...) není nahrán žádný antivirový program. Cpu do něj co mě namane (již jen s malou dávkou opatrnosti) a jsou lidé, kteří se k němu mohou přiblížit mírně nachlazeni. Je jich myslím.... jeden. Ale i tento člověk přistupuje k mému počítači s jistým respektem, děsem v očích a když se mu dostane takové pocty, že může zmáčknout něco na klávesnici (za mého přísného dozoru), dělá to velmi, ale velmi třesoucí se rukou. Většinou smí jen koukat a nesahat. Dobře si je vědom toho, že kdyby se jeho přičiněním něco mě nelibého na mém počítači projevilo, dlouho žít nebude. Ale moje ostražitost polevuje - tento člověk byl letos (je listopad 1999) s mým počítačem již dvakrát o samotě. A myslím, že se připojil na Internet. Jestli tam bude vir - budiž mu země těžká. Ne počítači, ani viru...

Aktualizováno: 

Je Listopad 2000. Právě mám svého počítačového miláčka totálně zformátovaného, protože e-mailem mi přišel nádherný vir. Kdy já už se sakra naučím zálohovat!!! Z dat jsem nezachránila ani ň...

Jmenoval se VBS/Netlog.

1 komentář: