Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

sobota 27. dubna 2013

Brblavá

Jupí!!! Konečně přišla sobota, můj jediný volný den tohoto týdne!!!  Je milé, že se mi počasí vydařilo… Tři hromady vypraného prádla tedy opět musím rozvěšet po bytě, by mi to nezmoklo, leč na druhou stranu tak vyloučím možnost posrání textílií nadnimiletoucím opeřencem.

Kolegyně moje milá přišla tento týden dvakrát do práce, z čehož dvakrát přišla pozdě. Poprvé za to nemohla, protože prý zaspala a podruhé neřekla nic a jen se tiše divila, že nešílíme radostí, že vůbec do práce dorazila. Jiná kolegyně mi zase oznámila, že jsem patla, protože kdyby dělala to, co já, tak to, co já dělám, by dělala úplně jinak a řadila by to líp, kdyby věděla, co vlastně dělám a jak se to má řadit, a ne tak jako já, protože přestože vím, co dělám, neřadím to správně. Eh, to je věta jak kozel…

Do práce se nám přišel představit opět nový kolega, takový mladý zajda, který potřebuje někdy v půlce května dva dny volno, protože bude mít sraz se spolužáky, se kterými před padesáti lety maturoval. A protože jsem v divadle z naší party služebně nejstarší, tak s novým kolegou prožiji téměř celý měsíc... jupí.

Zítra ráno jdu do divadla, abych v pondělí ráno přišla domů, nakrmila zvěř a odjela přes celé město k mému milému felčárkovi, jehož jsem rok neviděla a který si mě prahne prohlédnout.  A taky mi chce dát… a teď mě nenapadá vhodné slovo… injekci??? Mno...  Já to zkusila vyfotit, ale je to v blistru a fotí se to mizerně… každopádně pro měřítko je ve stejné hloubce daná obyčejná propiska. Možná je to takový úpíří kůl schválně, protože když už si to nemalým penízem platím, tak ať si to alespoň užiju… Posledně jsem před aplikací tohoto požadovala celkovou narkózu, leč MUDr. mne nevyslyšel, vesele mi to bodl  do řitiska a pak se divil, proč mu nadávám do sadistických felčarů…

Nové baterky do Nikona nacpané do gripu vydrží méně, než jedna stará bez gripu. Ale určitě je to tím, že jsou nové a časem se zajedou... nebo... tříděný odpad.

A taky by mne zajímalo, proč si můj blbý černý kocour vybírá na hození své šavle to nejblbější a nejhůře ukliditelné místo…

pátek 26. dubna 2013

Pro Jejku III. - Už jsou tu!

Ať se Vilda a spol. snažili jak chtěli, devět kousků tvých a hejno našich starých pamětnických rozsvěcuje naší zpustlou a neposekanou zahradu.
Jeden hezčejší než druhej... a co teprve ty další!
 Ani ten mrňous je nezdolal!
Jejčina devítka

pondělí 22. dubna 2013

Mátová

Na začátku roku jsem si říkala, že nemůže být problém sem každý den hodit pár písmenek. Do toho souběžně pochopitelně nemůže být problém hodit jednu „fotku dne“ do Projektu 365.

Je to problém. Od začátku roku se pohybuju mezi nesnášenlivou atmosférou v práci a mezi domovem, což tu a tam zpestřím návštěvou superhypermarketu, bychom doma měli co po nocích lovit z lednice, je to vše stejné, stejné a stejné…  a vlastně se nic neděje.
Tak jsem si minule říkala: něco napíšu zítra… zítra… a frk, už je to týden.  Doma se plácám mezi postelí, pračkou a žehlícím prknem, nadávám kočkám, že mi svým línáním přidělávají práci (zlatá sfinx…), tu a tam smutně zkontroluji bankovní účet, kdyby náhodou… a v divadle je to standardně „od průseru k průseru na věčné časy a nikdy jinak“.

No ale přece…
Dopoledne, jdouc z divadla přes superhypermarket, dala jsem si zmrzlinu. Ano, já, která sladké téměř nežeru a zmrzlinu také moc nemusím… 
Zaujala mne nabídka příchutí a pak jsem si řekla, že má člověk zkusit všechno a dala jsem si dva obrovské kopečky s mátovou příchutí. 

Příště si jí dám zase... :-p

úterý 16. dubna 2013

Pro Jejku II.

Milá Jejko!
Předem mého dopisu Ti srdečně připomínám, že jsi mi stále nedonesla tu lososovou kapsičku. Ani jednu!!! Proto jsem se rozhodl zdevastovat ti pole tulipánů.
Moc se mi to nedaří, protože ty potvory lezou ze země jak vzteké a jen jednu sežeru nebo počurám, hned jich tady vyleze dalších pět... Plevel jakýsi houževnatý!
Ty tvoje kytky jsou ještě natolik drzé, že si dokonce i kvetou!
To jsou první z nich... potvory... No jen se na to dobře podívej! Ta kytka se mi snad posmívá!
Děs... To by jeden řval... A bez kapsičky ještě víc!
Tvůj Vilda.

neděle 14. dubna 2013

Pro Jejku

Milá Jejko.
Předem mého dopisu Ti srdečně děkuji, že jsi na podzim nasázela na mé oblíbené místo tulipány. Už rostou a velmi dobře se mi v nich válí. Příště jich ale prosím zasaď víc a také by se hodilo vysít trošku hodně šanty, mám jí rád a dobře by se mi na ní spalo. Tulipány tolik nevoní.
Měj se hezky, tvůj Vilda

PS: V obchodě na rohu mají kapsičky s lososem ve vlastní šťávě, v levém regálu na pravé straně, hned vedle těch hnusnejch granulí, co by nežral ani pes...

sobota 13. dubna 2013

Zítra ráno přijdu pozítří večer

Kolegyňka zaspala a přišla do práce večer o hodinu později, tož jsem myslela, že mne šlehne, neb jsem se těšila na pár hodin volného času a tak se mi nelíbilo, že jsem byla o jednu z nich ochuzena.
Celý den byl v divadle babylonský zmatek, ale nakonec jsme se všichni jakžtakž domluvili, i když několikrát nastaly situace takřka mrtvičné.
Nakonec k nám přišel Don Carlo, na jehož konec už jsem nečekala a mazala tmou domů, kde mne kromě koček nikdo nečekal.
Ale tu a tam to taky není špatné....

pátek 12. dubna 2013

Když nouze naučila Dalibora zpívat...

"Hele, támhle je ta nová houslistka."
"Kde?"
"Támhle pod schodama."
"Která to je?"
"No ta pod schodama, jak tam stojí sama."
"Ta s tím pánem?"
"Ne, stojí tam sama a má zelený kabát."
"Jo tamhleta... a co tady bude dělat?"
"To je ta nová houslistka."
"Zpěvačka?"
"Houslistka."
"Zpívá sólo?"
"Ne, je to houslistka."
"Takže zpívá ve sboru?"
................
au

úterý 9. dubna 2013

Occhiali a další balast

V pondělí jsme v práci celý den burzovní užívání  střídali s prográmkem pro dětičky, což mne docela tělesně i duševně ... a téměř i fyzicky a psychicky... vyčerpalo, takže jsem se docela těšila večer domů, kde jsem se schovala pod peřinou a vstřebávala ticho a uvažovala o stávce.
 Z obrouček mých nových brýlek, za které jsem vyplázla nemalý peníz, se loupe lak a vypadá to sice zajímavě, leč nevábně. Rozdráždila jsem Silvestra, aby se stavil v místě jejich původu a zeptal se optoprodavačky, co s tím. Naštěstí to má cobydup od své nedivadelní práce, protože já bych zřejmě v obchodě použila smrtící zvuk, jenž by dioptrie tříštil... (Prý mi vymění skla do nových stejných obrouček a do těch starých mi jako odškodnění frknou nějaká obyčejná, stejně silná, za čtyři kilča. Co taky s takovou oloupanou nepěkná věc, přece to nevyhoděj, tak ať si v nich Betová třeba čte na záchodě...)
Jaro se už asi opravdu hlásí o slovo a po několika dnech klidu zase pokukuju po lentilkách převlečených za Valetol.
No a co je nejhorší... Rychtář s Macurou si rozbili držky...

neděle 7. dubna 2013

Rozmanitost jarní neděle

Včera večer jsem přišla do divadla a dneska odejdu až večer, abych se umyla a zítra ráno byla v divadle čilá jako rybička.
Zlomila jsem si nehet.
Venku prší.
Kolega, který měl zítra nastoupit jako záskok za ochořelého, nenastoupí, protože naschvál.
Venku sněží.
Chtěli nám vykrást auto, ale naštěstí v něm není co ukrást.
Aby zloděj zjistil, že v něm není co ukrást, musel se přesvědčit...
Venku je jaro...

pátek 5. dubna 2013

Termínus technikus po třetí

Projekt 365 jsem zatím nezanedbala a nevynechala ani jeden den, leč zde je letos první, dvoudenní, mezera. Jestli bude příští rok elán a možnost, už svou 365 pojmu trošku jinak, ale což... letos je to takhle a uvidíme...

Dva dny jsem tvrdla v divadle s nasratým kolegou, kterému vadilo i to, že má plíce a musí s nimi dýchat. Snažila jsem se ho omlouvat a chápat, protože nemocnej chlap je NEMOCNEJ CHLAP, ale šlo to ztuha.
Třetí den (dneska vlastně) jsem doma a nedělala jsem nic. Tedy - plán a potřeba by byla, ale nějak mi to nedje od ruky. Ale snažím se... chvilkama...  :D

V práci nám zase mění šéfa a ředitel, jež nastoupí začátkem příští sezóny, dal řediteli, který zaskakuje teď, příkaz, aby šéfa, který aktuálně šéfuje, zařadil jako nezařazeného a na místo šéfa prozatím dosadil jednu Jinou, než si rozmyslí, kdo vlastně bude šéfovat.

"No jo, to se Jiná bude mít dobře, tam je luxusní vybavení..." pronesl zničehonic kolega a pokračoval: "Starožitnej nábytek a velká sedačka... a ta musela bejt pěkně drahá... je to pravá koženka!"

úterý 2. dubna 2013

Laskomina

Jedna paní z práce mi dala bonbonek. A protože je to paní z východu, dala mi východní bonbonek.
Pravý ruský...
Paní měla radost, že jsem si vzala a čekala, až ochutnám. Přestože moc sladkému neholduji, nechtěla jsem oné dámě zkazit radost a bonbonek velikosti kojenecké pěsti jsem si narvala do huby.
Protože jsem již v životě snědla pár ruských, většinou šíleně přeslazených, sladkostí, nepředpokládala jsem nijak neočekávanou chuť.
Mýliti se je lidské...
S křečovitě staženým obličejem při pokusu o úsměv jsem se snažila znecitlivět chuťové pohárky a zklidnit žaludek. Snažila jsem se nemyslet na psíka, kterého někdo týden krmil povidly a poté jeho tuhý, pracně vytlačený, bobek obalil v tlusté vrstvě hnědočerného čehosi, co s čokoládou nemělo snad ani tu barvu společnou.... a dal mi to sníst...
Kous, kous, mlas, ham... grrrr....žbrluch!!!
Ale jo, nakonec jsem to ustála s noblesou sobě vlastní, paní jsem do řiti neposlala a laskominu neuvěřitelné chuti jsem po pozření i pochválila.
Nášup jsem ale raději odmítla s tím, že si nechci kazit figuru...

pondělí 1. dubna 2013

Stručně...

Ráno se mi do práce nechtělo. Šla jsem.
Venku sněžilo a v televizi dávali Pyšnou princeznu. Jen ta purpura na plotně chyběla.
Z divadla jsem po dlouhé době musela jet jinou trasou, protože můj oblíbený vláček pojede až od zítřka a když jsem se po překonání různých záludností veřejné dopravy dokodrcala na stanici autobusu, ze které jsem jezdila mnoho let, zjistila jsem, že stanice tam není. Našla jsem jí jinde a nakonec jsem domů dorazila zmrzlá, leč živá a relativně zdravá.