Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

pondělí 30. listopadu 2015

pátek 20. listopadu 2015

Stříhání metru neznámé délky

"Co to máte?"
"Knihu."
"A vy čtete knihy?"
"Čtu."
"Co je to za knihu?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"Cože?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"A o čom to je?"
"O psychosociálních aspektech paliativní péče."
 "A to čtete?"
"Čtu."
"A co to jako má bejt?"
"Nic, šéfe, to byste stejně nepochopil..."
A pak se mi ostatní kolegové diví, že dobrovolně musím odejít a že už ani nechci, aby se za mě někdo přimlouval a že tyto nabídky s díky odmítám.

úterý 3. listopadu 2015

Výpadek ze všedních dní

Jak jsem minule psala, v neděli dopoledne se mi dostalo pozvání odjet na jih naší vlasti. Přestože jsem si vzala pár dní dovolené, abych se věnovala debordelizaci obydlí a akci "chcete mě", přes všechna uvážení pro a proti jsem se nakonec rozhodla opravdu odjet.
Sbalila jsem si pár nejnutnějších věcí na jednodenní až dvoudenní pobyt a vyrazila na cestu.

pondělí 2. listopadu 2015

Ráno moudřejší večera

Posledních pár týdnů jsem přežila velmi neradostně a zklamaně -  především z několika lidí, které jsem měla opravdu ráda, kterým jsem nikdy neublížila a kteří jdou proti mně. Jejich důvody mi nejsou zcela jasné, předpokládám, že se jedná o vinu otců, která padá na děti a bohužel tím dítětem jsem tentokrát zřejmě já.
Prvně po dvanácti letech jsem si vzala dovolenou a tak se stalo, že zítra jdu do práce až v pátek. Původně jsem myslela, že se budu věnovat svému CV pro nastávající možné zaměstnavatele a jeho rozesíláním, skočím ke chlupodravkyni (už mám na hlavě cosi, co velmi blízce připomíná nakopnutý drn), ale přišlo zcela nečekané pozvání na návštěvu do jedné maličké, Bohem zapomenuté, vesničky na Vysočině. Teď, pár minut po půlnoci, jsem nerozhodná - je to tak 50:50, že zítra ráno nasednu do Kvíčaly a vyrazím na jih naší vlasti... nebo radši shrabat zahradu a vyžehlit Himaláj prádla...?

Myslím, že ráno asi nepojedu...