Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

úterý 3. listopadu 2015

Výpadek ze všedních dní

Jak jsem minule psala, v neděli dopoledne se mi dostalo pozvání odjet na jih naší vlasti. Přestože jsem si vzala pár dní dovolené, abych se věnovala debordelizaci obydlí a akci "chcete mě", přes všechna uvážení pro a proti jsem se nakonec rozhodla opravdu odjet.
Sbalila jsem si pár nejnutnějších věcí na jednodenní až dvoudenní pobyt a vyrazila na cestu.

Na svůj jednodenní až maximálně dvoudenní pobyt jsem si sbalila jen pár nejnutnějších věcí...
Kvíčala byla po ránu obalená ledovou krusitčkou
 Zapomněla jsem, že celou cestu pojedu naproti sluníčk
Na 45 km jsem se odstavila mezi kamiony na parkovišti, abych v útrobách 
Kvíčaly našla sluneční brýlky a informovala Silvestra,
 že jsem opravdu přemohla svůj smysl pro povinnosti a vyrazila na cestu
 A pak už se mi tu a tam objevilo na obzoru to, co mi už dlouho chybí. 
Dobře to tatík Čech zaparkoval...
Přestože jsem se hádala s navigací a mizernou ďourou na její dobíjení, 
bez bloudění jsem úspěšně dorazila na místo určení
Kvíčalu jsem zaparkovala velde Fabči maminčiny a pak už jsem se mohla věnovat 
vlastní výkrmně, jak můj pobyt pojala místní hostilelka Maruška... 
Rozličných, většinou z prasat pocházejících, laskomin bylo nepočítaně.
Po žranici jsem nahodila lesní ohoz a vyrazila do lesa, byť všichni místí říkali, že nic neroste. Nevzala jsem si žádný košík na houby, stačila mi brašna s foťákem a objektivy. Po posledních měsících pracovních stresů mi stačilo kochání se krásou podzimního lesa.
Počasí bylo téměř kýčovitě krásné...
Jéje... tady před 30ti lety býval rybník...
A pak už jsem se jen kochala lesem a dělala mraky nesmírně kýčovytých snímků...
Škoda, že se nedala zaznamenat i vůně lesa...
Miluju barvy slunečného podzimu.
Fotka o ničem, ale ta vůně, slunce, klid, ticho... to už jsem dlouho nezažila.
 Všichni místí říkali, že už nerostou, ale vůně lesíka tomu moc neodpovídala. 
Houbovno bylo cítit tak silně, že jsem poprosila lesík, aby mi alespoň jednu dal.
Do lesa jsem sebou vzala i Smajlici...
A jednu fešandu houbu jsem pak opravdu našla...
A za chvíli jsem našla další... 
A pochopitelně jsem listopadovému lesu nezapomněla poděkovat.
Ještěže v lese nikdo nebyl, asi by mě při pořizování této fotky považoval za cvoka...
... stejně jako tady, kdy jsem lezla po zemi v jehličí a snažila se zaostřit...
Mezi dvěma lesíky a u rybníka je rozpadlá bouda, 
původně určená na skladování krmiva pro kapříky. 
Ráda bych si tam udělala 1+toaleta a trávila tam volný čas.
Mnoho set let starý statek, kde kdysi jakýsi kardinál či biskup 
(prostě nějaký výše postavený flanďák) ztratil svůj klobouk
Někde musím zjistit, o co a kdy vlastně šlo...
V lese to byl samý strom...
A tu a tam i cosi voňavých plísní rostlo...
Ticho a klid...
A protože místní říkali, že nerostou, nevzala jsem si košíček...
 takže nezbylo než použít fotobrašnu a Nikona vláčet na krku.
V lese bylo nádherně, nerada jsem se loučila. 
Ale už jsem musela opět vrazit zpět, abych si učila luxusu Maruščiny výkrmny.
Jo, tohle u nás v Praze nemáme...
Krávy na mě čučely jako krávy...
Editováno na základně rejpání FosilieN
Volové na mě čučeli jako krávy.
A krůty na mě čučely...
... jako krůty...
Na jednom rozpadlém stavení byl zbytek slunečních hodin. 
Kdyby byly celé, snad by mi i naznačily, že je čas jet už domů...

Povinnosti domácí mne donutily odjet ještě ten večer, přes přemlouvání hositelů jsem se statečně rozloučila, vyfasovala hromadu jídla a pití na cestu a vypravila jsem se směrem na Prahu. Zcela jsem se v naprosté tmě spolehla na navigaci, které jsem v příšerných polních cestách, kde nebylo nikde ani živáčka, nadávala, kudy že mne to vede a zděšeně jsem koukala na ukazatel stavu benzínu, protože jsem čekala, že z polních cest vyjedu někde na Ukrajině. Ale najdednou šup, byl tady Humpolec, odbočka na dálnici a pak už to šlo samo.

Bylo to prima a už se těším na příští návštěvu. A doufám, že urvu víc času, než jen jeden den. A bude mi úplně jedno, jestli rostou...

1 komentář:

  1. Ty fotky jsou :).
    Já bohužel tento krásný víkend byla s bolístkou doma, ale výlet bude. Tlama netlama, prostě bude. :)

    OdpovědětVymazat