Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

pondělí 2. listopadu 2015

Ráno moudřejší večera

Posledních pár týdnů jsem přežila velmi neradostně a zklamaně -  především z několika lidí, které jsem měla opravdu ráda, kterým jsem nikdy neublížila a kteří jdou proti mně. Jejich důvody mi nejsou zcela jasné, předpokládám, že se jedná o vinu otců, která padá na děti a bohužel tím dítětem jsem tentokrát zřejmě já.
Prvně po dvanácti letech jsem si vzala dovolenou a tak se stalo, že zítra jdu do práce až v pátek. Původně jsem myslela, že se budu věnovat svému CV pro nastávající možné zaměstnavatele a jeho rozesíláním, skočím ke chlupodravkyni (už mám na hlavě cosi, co velmi blízce připomíná nakopnutý drn), ale přišlo zcela nečekané pozvání na návštěvu do jedné maličké, Bohem zapomenuté, vesničky na Vysočině. Teď, pár minut po půlnoci, jsem nerozhodná - je to tak 50:50, že zítra ráno nasednu do Kvíčaly a vyrazím na jih naší vlasti... nebo radši shrabat zahradu a vyžehlit Himaláj prádla...?

Myslím, že ráno asi nepojedu... 

Přestože jsem nic netušila a Kvíčala na mne včera mrkala svým hladovým očkem, bylo do ní narváno potravy, co se do ní vešlo, místo obvyklého pětikila.
Přestože jsem odjet nechtěla, Silvestr dnes Kvíčalu přezul do zimních botiček.
Přestože se chci věnovat debordelizaci bytu a zahrady, sbalila jsem si pár švestek, připravila dárek pro hostiele a nabila dvě baterie do  Nikonítka.
Protože jsem v této vesničce už několik let nebyla, zaktualizovala jsem si navigaci.
Přestože si stále myslím, že bych se opravdu měla věnovat rodinnému hnízdu a dát je do obyvatelnějšího stavu, sbalila jsem si pár švestek.
Přestože jsem přesvědčená, že pokud odjedu, tak pojedu maximálně ráno tam a večer zpátky, k pěti švestkám jsem přibalila i triko na spaní a kartáček na zuby.
Přestože mám doma hromadu práce, těším se na Vysočinské lesy v okolí Brajnerova, kde kdysi jakýsi kardinál ztratil svůj fialový klóbrc a nastavuji si budíčka, jako bych šla na ranní do divadla (čti 5:50).
Těším se na procházku lesem, kde si snad maličko vyčistím svou zmatenou mozkovnu.
Těším se na okamžiky, kdy budu lozit v lese  po zemi mezi jehličím, abych vyfotila pavouka nebo dokonce houbu.
Těším se na okamžiky, kdy nebudu muset hovořit s lidmi, že dokonce žádné neuvidím a že se budu jen kochat klidem lesa, plného upřímných divočáků.
Těším se na chvíli, kdy mi večer zavolá někdo z divadla, že za mne nedorazil záskok.

Myslím, že ráno asi pojedu... 

Žádné komentáře:

Okomentovat