Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

čtvrtek 12. června 2014

Prima ráno

Tak si to vesele šinu dneska po ránu z práce a hnedka za rohem jsem potkala osobu ženského pohlaví, kterak tak hlasitě a silně blinkala, že se mi klepal žaludek ještě pět stanic ve vlaku a děkovala jsem svému zlozvyku nesnídat. (Jardu Skálu na ní poslat!)

Cestou mě třikrát vyhmátli revizoři, byť to běžně nedělají. Zřejmě je zarazil můj nazelenalý obličej po předchozím zážitku. Naštěstí nejsem černým pasažérem a cestovní doklad jsem byla schopna předložit, i když u těch třetích už mě to docela nebavilo. (Strčit  je do validátoru!)

Vláček byl téměř prázdný, ale zrovna do mého vagonu a pochopitelně i do dveří, u kterých jsem stála, se nahrnula třída asi tak dvanáctiletých dětí, které hlučely víc, než málo a strkaly do sebe i do nás ostatních cestujících. Děcka rozjíveně vyřvávala něco o pochoďáku a naprosto ignorovala napomínání pančelky. (Herodes by je srovnal...)

Ve chvíli, kdy jsem zdvihla nohu a chtěla vystoupit na první schod do autobusu, řidič se na mne usmál, zamával, zavřel dveře a odjel. (Praštit ho šaltpákou!)

Před garáží se nám vykálel zřejmě nějaký masožravý mastodont, protože je TO velké a páchne to kolik ulic daleko. Nedalo se toho nevšimnout a tak nedošlo ke kontaktu TOHO s mojí botkou. (Orlem po něm hodit!)

Na chodníčku na vlastní zahradě jsem si zvrtla kotník. Chvilku jsem předváděla zajímavé krokové variace, které jsem doprovázela inteligentním voláním UÁÁÁUÁUÁ, ale před růžovým keřem jsem to vybrala a nespadla mezi trny. (Neschopenka, vypsaná alespoň na měsíc v Italských Alpách, by pomohla...)

U sklepa, kde mám schované kočičí konzervy, seděl pavouk jak krakatice - taková ta zahradní bestie, co má nohy jak černé kabely, krvelačný výraz na své hlavohrudi a chlupatý zadeček. Kočky mě za statečnost odměnily tím, že se vyblily v ložnici. (Na pavouka poštvat kočky, na kočky psa!)

A to vše se dalo stihnout ráno mezi osmou a devátou hodinou.

Je prima, že jsem to všechno ustála bez újmy na fyzičnu či psychičnu, ale zbytek dne už se raději nebudu vzdalovat z postele.

Jeden nikdy neví...

2 komentáře:

  1. To je na panáka a pokusit se z toho vyspat. Někdy je takový den blbec, že je opravdu lepší nevystrčit nos z postele. Tak ať je to zase brzy lepší. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Další katastrofa, na kterou jsem zapomněla! Doma nemám ani hlt alkoholu!

      Vymazat