No… třeba příště?
Probouzení do jara letos nic moc…
Už přes měsíc slibuju tatínkovi,
že se na něj přijedeme podívat, ale chybí elán a čas.
Domácí práce zvládám
levou rukou, protože v pravé mám vleklý zánět šlach a podle toho to taky
tak doma vypadá...
V práci zaučujeme nového kolegu a zatím pořád nevíme,
jestli to dá nebo ne… Vypadá zodpovědně a když se mu jedna věc 15x vysvětlí, občas ji i pochopí. Je to milý a slušný
adolescent, takové subtilní maminčino mládě, kterému ještě ani dvacet nebylo, neřidič,
nekuřák, abstinent…Prostě takový koloušek, který spíš potřebuje nakrmit, pohladit, nakojit...
Vojna dřív z kluků dělala chlapy, uvidíme, co z tohohle
chlapce udělá naše divadlo. Jen se bojím, že pokud zapadne do divadelního
života, tak že nás přijde jeho maminka zmlátit… Já bych to na jejím místě udělala. Nebo spíš bych toho hocha do takovéhle společnosti vůbec nepustila...
Svojí mamince se občas snažím fotit její trhačku, ale je to čím dál tím
těžší. Zítra jí bude mít doma dva měsíce, pesa má přes kilo a vyfotit se už bez
monopodu nedá ani za slunečního svitu Nikonem nastaveným na automobilové závody…
 |
| Chvilka klidu... |
 |
| Kočce Majče se chtělo z psíka trošku zvracet... |
 | |
| Jako fotograf jsem ale venku většinou těžce selhala a toho lítajícího magora kloudně nevyfotila. Musím si pořídit ten monopod... :D |
A navíc jsem teď zapomněla, proč jsem to dneska vůbec začala
psát, o psovi to ale původně být nemělo... :D
Žádné komentáře:
Okomentovat