Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

neděle 11. května 2014

Džungle

Různé rodinné okolnosti přály tomu, že naše poměrně úhledná a pravidelně občas opečovávaná zahrádka, stala se takovou maličkou nepropustnou džungličkou. Vydržela jsem prodírání se chodníčkem do domu docela dlouho a možná bych vydržela i dál, kdybych si v pátek při vystupování z auta málem nevypíchla oko o větev, která se drala ze zahrady kamsi do světa. O šípkovou větev. O větev s trny...
Tento atentát květeny na mou osobu mě natolik rozdráždil, že jsem dnes konečně vzala nůžtičky, kleštičky a tupou pilku po dědečkovi, hodila jsem se do gala, aby květena na mé barvičky žárlila (zelené thleplaky, žluté tričko a červená mikina, viz foto) a vyrazila jsem likvidovat zeleň.
Hrála jsem všemi barvami. Tedy ne všemi, jen třema, ale stály za to...
Chtěla jsem zeleně zlikvidovat daleko víc, ale levou rukou to moc nešlo a pravou mám pořád ne zcela funkční, protože šlachy nějak stále ještě nejsou v pořádku, ale i přesto jsem popílila a ostříhala to, co vadilo nejvíc. Krásně jsem u toho zuřila a nadávala, nejvášnivěji ve chvíli, kdy na mne spadla větev obalená miliardou jakéhosi nesympatického hmyzu a protože se hmyzáci při dopadu větve neudrželi, napadali mi na vlasy, na obličej, na mikinu, na tričko a nejvíc, mrchy, pod tričko. To se pochopitelně líbilo sousedovi, který přestal tupě zírat a nabídl se, že mi od hmyzu pod tričkem pomůže. Když jsem mu řekla, že bude užitečnější, když bude rvát větve za garáž, ztratil o pomoc zájem.
Ale nakonec jsem s obrovským úsilím statečně osvobodila chodník od větví a zachránila tak několik lidských očí.

Ne, nejsem přirodní typ a mičurinec ze mne nikdy nebude. Ještě teď mě všechno kouše a mám pocit, že na mě naskákaly všechny breberky ze širokého a dalekého okolí.
Navíc moji činnost ocenila moje vlastní matka slovy: "Tak takhle to asi vypadalo v Hirošimě po náletu."
Soukromá džungle
A nejhorší je, že i když nás už větve na životě přímo neohrožují, na naší malé soukromé džungli můj dnešní zásah není vidět...

2 komentáře:

  1. A mas foto z doby, kdy jsi vyháněla ty brouky z pod trika?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to nemám, měla jsem co dělat s hmyzáky, ještě abych si to fotila...

      Vymazat