Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

úterý 5. února 2013

Takový normální den...?

Už by to opravdu chtělo jaro. Víc světla. Víc elánu. Víc lidského porozumění...

Ráno jsme si v práci řekli, co a jak je nového a co je třeba, chvíli jsme to intenzivně probírali a pomalu nevěděli, kdy přestat - ono to taky v tom divadle tak hezky zní...
Dopoledne nám bylo oznámeno, že se máme vypakovat ze stávajících prostor, že nám budou přiděleny nové. Ovšem nejdřív někam vystěhovat (skříně, stoly, židle nejlépe pod rohožku, tiskárny a počítače do kapes...), pak čekat... čekat... a pak někdy někam nastěhovat. Jak jednoduché.

Do toho dětičky... moře ječících maličkatých dětiček v předškolním věku a v doprovodu mladších sourozenců v podobě vřeštících kočárků, pochopitelně vše za dozoru velmi hlasitě hovořících rodičů. A milí pánové zedníci jali se vybourávat okýnko v naší kanceláři, aby z té maličké mistnosti posléze udělali dvě velké. Souběžně s tím jsem opět vyslechla pár stížností na mou nejbližší kolegyni a žádost, abych s tím konečně něco udělala. Jenže já netuším co - maximálně to můžu vykvákat na lampárně nebo tady.

Jedna babička, doprávázející rozkňouranou, nevrlou holčičku, upadla a rozsekla si čelo. A poté mi vynadala, protože obvaz, který jsem jí poskytla z nejlbižší lékárničky, byl hrubý. Není nad teplé, lidské slovo.


Právě jsem toto chtěla publikovat, leč obrovský řev přehlušíl řev ještě větší. Zaujalo mne to a šla jsem se podívat na chodbu. Malý, asi čtyřletý chlapeček nadával své mamince do surových hyen, protože mu z automatu vypadla zlomená sušenka. Když do maminky, argumentující tím, že za to nemůže, ale že se mu přesto omlouvá, začal bušit svými maličkými pěstičkami, překonala jsem mdloby a zalezla do starého kanclu a zaposlouhala se do přívětivého zvuku pneumatického kladiva.

A to ještě ani není večer...

5 komentářů:

  1. Jestli ještě někdy uslyším, že jsem byla zlobivé dítě...
    Já byla vzorné dítě, které splachovalo klíče do toalet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda. Takových kvalit si zcela nepochybně nedosáhla...

      Vymazat
  2. koukám, že "Divadlo žije!" ..nic pro moji narušenou nervní soustavu ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vykoupal bych ho u nas v rece a byl by klid.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Yukon je pro nás trošku z ruky. Ale možná by stačila i naše Vltava... Obávám se ale, že ta maminka to nebude chtít vyzkoušet...

      Vymazat