Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu. Asi ne...
Alfa Betová - červen 2015

neděle 3. února 2013

Padla

Včerejší ples byl svou výzdobou nejhezčí, který jsem v našem divadle zažila. Když moderátor ve tři hodiny ples slavnostně ukončil, byl to povel pro celebrity a jejich hosty, aby se rozprchli po všech možných dostupných i nedostupných koutech divadla. Ve čtyři bylo konečně divadlo bez diváků a na několik minut ztichlo. A pak začala smršť. Podlaháři začali likvidovat parket, číšníci nosili nádobí, zbytky jídel a vybavení teplé i studené kuchyně k připraveným dodávkám před divadlem, kulisáci začali montovat sedačky do řad, aby měl divák kam usednout... pak ještě zbourat jeviště a postavit na večerní představení... Málokdo si tenhle frmol na tomto místě dokáže představit. Uklízečky jak včeličky poletují po celém divadle a uklízejí - tu láhev minerálky, tu rozlitou sklenici vína, tu střepy od čehosi, tu rozšlapaný chlebíček, tu dámské krajkové kalhotky a na toaletě zapomenutý umělý chrup, tu hřebík, tu rtěnku, támhle jednu botku, támhle druhou... leč jinou, než byla ta první... (ano, všemožné věci se nacházejí)... Jejda, támhle někdo na červeném koberci uklouznul po rajčeti...


Nemám ráda tyto nóbl akce. Mám ráda naše obyčejné představení. Ale kšeft je kšeft.
Nechávám divadlo svému osudu a odcházím v míru a pokoji za svým umňoukaným zvěřincem s touhou vrhnout se do peřin a alespoň dvacet hodin spát...
Chtěla jsem interiér našeho stánku po akci vyfotit, ale nějak jsem na to dneska neměla sílu... tak snad příště, bude-li nějaké. Místo toho jsem našla v mobilu fotku krátce předplesovou, kdy divadlo zelo prázdnotou a já šla s Martinkou do jeho specifického ticha trošku relaxovat.  Než rozsvítili, pak už byly kouzlo ticha a dech dějin fuč.

Žádné komentáře:

Okomentovat