Přestože větina z nás touží prožít dva roky krásných prázdnin, málokomu se to podaří. Já to štěstí měla, moje prázdniny trvaly přesně od 1. února 2016 do 21. května 2018.
Po divokém odchodu ze Státní opery jsem se ocitla na pozici, o které jsem si tehdy valné mínění nedělala a ani pramálo se mi tam nechtělo. Jo - kdybych byla bývala věděla, tak bych juchala a těšila se na každý den....
Zprvu jsem tehdy moc nejuchala, ale za pár týdnů jsem si nového působiště začala vážit a za dalších pár týdnů jsem se do práce občas i těšila. Od nového roku 2017 jsem na stejném buildingu přešla na maličko jinou pozici a začaly naprosto luxusní dny, kdy jsem do práce chodila téměř s nadšením, i když se mi pravidelná pracovní doba změnila na dobu nepřetržitou. Kdyby mi dřív někdo řekl, že budu zase chodit na noční a že se na ně budu dokonce těšit, bacila bych ho, případně volala Chocholouška. Ale stalo se a opravdu jsem si to užívala a maximálně se hodila do klidu a vrněla jsem spokojeností.
Každá pohádka musí ale jednou skončit a ta moje skončila právě onoho 21. května tohoto roku. Zkrátka a jednoduše - v mém milovaném buildingu probíhá rozsáhlá rekonstrukce, demoliční četa východních zaměstnanců rozmlátila dům tak, že z něj zůstávají jen obvodové zdi, tím pádem tam nebylo pro mne místečko a já, když jezdím kolem, již mohu jen nostalgicky a se slzou v oku vzpomínat.
Tentokrát jsem o výpovědi uvažovala jen tak zlehka a čekala jsem, s čím na mne můj zaměstnavatel přijde. A přišel. S něčím tak šíleným, že jsem dostala nějakou dobu na rozmyšlení. Vlastně to byl celý měsíc a kousek, kdy jsem tu a tam docházela na mé možné nové působiště a seznamovala jsem se s novými kolegy a novým provozem. Při mé první návštěvě jsem se dozvěděla, že jsem ženská a že tam nikdo o ženskou, na tož ve vedoucí pozici, nestojí. Při mé druhé návštěvě jsem zjistila, že nebudu mít na starosti klidný, malý domeček, leč obrovské tříbarákové hovado protkané všelikými divným technologiemi, obchody, kancelářemi a restauracemi. Na to by kývl jen magor.
Magor a ... já.
Od 1. července jsem tedy naskočila do nepřetržitého provozu a sdílím kancelářičku s osmi chlapy. Na směně jsme v malé místnůstce tři. Naštěstí se mnou z prázdninového buildigu přišel i jeden kolega (kterého tam stávající kolektiv taky nechce) a tak si vzájemně děláme morální podporu, abychom vydrželi.
Pánové kolegové si na mne pomalu zvykají a řekla bych, že někteří z nich už zakopali válečnou sekeru. Z osmi kolegů je proti mně vlastně zaujatý jen jeden. Ten mne přímo nesnáší a nasranost z jeho kuního ksichtu jen prýští. Zjevně už jen z pohledu na mne se mu dělá zle. Já jeho city vřele opětuji. Bude to dlouhý a lítý boj a uvidíme, kdo vyhraje...
Žádné komentáře:
Okomentovat