Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy, které nějakou dobu souběžně běželo spolu se zdejším Malým androidím tvítováním (které ovšem původně nemělo být deníčkem ani blogem, jen ... prostě malým androidím tvítováním). Malé androidí tvítování jsem v červnu 2015 přejmenovala na Let mouchy II, protože už to už dávno žádné androidí tvítování není a navíc Let mouchy I má od letošního února přeplněnou databázi a já stojím před problémem, jak to všechno nacpat do jednoho hnízda a na jednu adresu. A jestli to vůbec má cenu...
Alfa Betová - červen 2015

pondělí 19. června 2017

Mobilní rekapitulace

Nějak nemám poslední dobou štěstí na mobily. Nerada je měním po době menší, než je pět let a to se mi už několik let nedaří. Zkusila jsem zavzpomínat na svou víc, jak dvacetiletou mobilní minulost.

Jo, kdysi dávno to bylo lepší, to byly držáky…
První byl Alkáč briketa s vysunovací anténou, to byl nezničitelný stroj, který rval kapsy a držadla kabelek. Jééé, když si vzpomenu, jak jsme mohli začít používat SMS - tehdy u nás novinka! První jsem odeslala omylem někomu, komu jsem ani nechtěla.

 Snad by fungoval dodnes, ale vyměnila jsem ho za menší model od firmy Ericsson, protože jsem chtěla být IN. A taky už mne z vláčení briketky bolela záda :)
Tento zelený prcek byl příjemný do ruky a vydržel by asi taky dlouho, jenže tehdy se mi rozjížděla firma a telefon mi nenabízel funkce, které jsem potřebovala. Myslím, že ze zmeškaných hovorů ukázal jen ten poslední a zákazníci, kteří se mi nedovolali dřív, na mé volání zpět marně čekali.
Následovalo krátkodobé hledání dalších stroječků, až jsem na delší dobu zakotvila u dalšího modelu rovněž véčkové konstrukce, kterou jsem si velmi oblíbila a popravdě - chybí mi dodnes.
Zůstávala jsem věrná značce Ericsson a odmítala jinou. Nokia mi nesměla přes lem kapsy. Nevím proč, nějak mi nikdy nesedla.
Telefon jsem vyměnila z důvodu zastaralého systému, který neuměl pracovat s novým tipem simek.
A přišel můj první nejbáječnější mobil, který mi dodnes nostalgicky spí v koutě šuplíku...
Už to nebyl Ericsson, ale Sony Ericsson, nicméně byl to zdařilý model, který splňoval vše, co jsem od mobilu očekávala. Konstrukce byla pevná, dal se v pohodě ovládat jednou rukou a ani za několikaleté používání neměl žádný vakl.
Po jeho odchodu do křemíkového nebe (nešel nabíjet) jsem rychle po sobě vystřídala několik modelů a dokonce i značek a nejlépe obstál vysunovací Samsung.
Příjemný do ruky, příjemné ovládání, leč po nějaké době se mu splašil telefonní seznam a oprava byla neúměrně drahá. A já se rozhodla pro dotykový telefon s Androidem:
Chtěla jsem se vrátit ke značce Ericsson, nebo alespoň Sony Ericsson, leč nezadařilo se a tak jsem zvolila Sony. Očekávala jsem něco jako Symbian a Android mne překvapil. Moje první, zde tehdy publikovaná, reakce na to byla velmi rozpačitá. Cituji doslova:
Kdo to vymyslel, toho to... tamtoho... Androida? No to je takovej... nepěkná věc... Já se z něj asi to... no tamto, protože to vůbec, ale vůbec ještě víc nepěkná věc, co já to mám za dětství s tím onim divnym Androidou, to je... no co to je...no toto... já to asi... třeba asi to oknem... zavřeným... nebo do kanálu s tím... mi jebne z toho.
To bylo asi před pěti lety. Jen co jsem sežvejkala toho Androida, mobil zdechl. Nepřijímal signál nejdříve na první Simce, po pár dnech přestala reagovat i ta druhá. Hodila jsem milou Xperii po výrobci a rozloučila se se značkou Sony. Co tedy dál. Nokia, Samsung a čerstvě Sony byly vyřazeny z dalšího výběru a po dlouhém dumání a bádání jsem si pořídila tehdy čerstvou novinku HTC ONE.
Tak ten mi sedl. Sednul do ruky, systém jsem zvládla, funkce, aplikace a možnosti skvělé. Milovala jsem ho natolik, že jsem mu odpustila i naprosto nemožné fotky. Technologie ultrapixelů se zřejmě neosvědčila a když nebylo vysloveně přesvíceno, fotografie byly červené nebo fialové. Tak jsem s ním moc nefotila a když už jsem něco potřebovala, nosila jsem v kabelce můj nekompaktní kompakt cvaldu Pentax:
Snad bych to tak vláčela po kabelkách dodnes, ale těsně po záruce se něco stalo a nebyl slyšet volající. Přes HF to trošku šlo, ale to mne ani za mák nebavilo. S těžkým srdcem jsem HTC šoupla do šuplíčku k Ericssonovi a hledala další model.
Vyhrál mobil od LG s velkým displejem, který se mi docela líbil, ale na moje oblíbené HTC neměl.
Dobrej mobil, ale poměrně záhy jsem zjistila, že mi nesedí. Velikost, nebo ten kruh na futrále... Nevím. Prostě to nebylo to ono.
Protože mě nebaví měnit mobily, uzavřela jsem s ním příměří, které nedávno LG porušil. Zvonil a budil kdy se mu chtělo a většinou se mu nechtělo.
Mno, a co dál? Vyřadila jsem už tolik značek...

No a teď můžu říct jen tohle:

Kdo to vymyslel, toho to... tamtoho... iOS? No to je takovej... nepěkná věc... Já se z něj asi to... no tamto, protože to vůbec, ale vůbec ještě víc nepěkná věc, co já to mám za dětství s tím onim divnym iOSou, to je... no co to je...no toto... já to asi... třeba asi to oknem... zavřeným... nebo do kanálu s tím... mi jebne z toho.
A to nesnáším růžovou... A nežeru jablka...

Přesto to po několika dnech vypadá, že jsme si sedli a že to dám. Tož uvidíme, jak to dopadne. Zatím už přestávám být z iOS rozpačitá a začínám vrnět spokojeností.

A jestli to zase neklapne, začnu používat opět pevnou linku.

Žádné komentáře:

Okomentovat