První letošní let Mouchy

Tak nám zase kvetou šeříky a já si místo novoročního předsevzetí dávám květnový závazek, že Moucha bude poletovat častěji, než v uplynulých čtyřech měsících.

Ne, že by nebylo co psát, ale nebyl čas. Hrozně mě baví nudit se a gaučovat, leč nějak na to nemám „koule“ a vždycky si vymyslím něco, co mi tyto bohulibé činnosti pokazí:

Takže jako první jsem si dodělala papíry na výchovnou nepedagogickou činnost a k tomu se jaksi samosebou přidružily činnosti, které mému já byly do nedávna téměř cizí – ale klientům něco nabídnout musím. Zvolila jsem pro začátek enkaustiku a decoupage, pokouším se zvládnout alespoň základny patchworku. Poslední z toho je pro mne docela náročné, protože s jehličkou jsem nikdy velký kamarád nebyla. I když, co si pamatuju, když byly malé moje ratolesti, měly dost ošacení mé vlastní výroby z vlny či látkek. Leč dítka rostou a já od té doby ušila maximálně závěsy… Sama jsem zvědavá, jak to dopadne.

Když se při práci, ve které jsem od nového roku zase naskočila do nepřetržitého provozu a denní střídá noční (i když takový masakr jako kdysi v divadle to není, to už bych asi nedala) věnuji ještě různým výtvarným technikám, případně studuji různé střihy a návody, rodný dům se zahradou se do toho probouzí ze zimního spánku kvílejíc, co vše se musí natřít, opravit, posekat, prostříhat a podobně, není moc čas ani na návštěvu střelnice, natož na lenošení.

Tož tak…

2016 je v pdachu, tož tedy PF 2017!

Nemám moc ráda Vánoce ani jiné svátky a snažím se je nevnímat a trávit je, pokud možno, v zaměstnání (letos jsem to skoro prošvihla, ale nakonec to taky klaplo, vyšly mi jak tři dny Vánoční, tak Silvestr i Nový rok), nicméně s každým koncem roku se i já pouštím do bilancování, dávajíc na misky pomyslných vah to dobré i to špatné, co rok právě odcházející přinesl a odnesl.  A vždycky věřím, že ten rok nadcházející bude od prvního ledna do posledního prosince zalitý sluncem a plný pohody, s absencí průserů, že budu překypovat zdravím, nastane celosvětový mír, vyhraju sto mega a tak podobně. Nebo alespoň že ten nadcházející rok bude lepší, než ten právě končící. Nebo alespoň, že nebude horší. Alespoň ne o moc...

Je to ňáký rozbitý...

V létě jsem udělala jedno ze svých životních rozhodnutí a vyměnila přizdechlý notebook za klasiku v podobě stolního PC. Navíc jsem vsadila na dobrou značku a očekávala, že mi stroj bude několik let spolehlivě sloužit - stejně, jako jeho předchůdci.

Tak prej ne.

Včera zřejmě kdesi v rákosí luplo a ve vrbě hrklo a počítač se vypnul a odmítá se probudit k životu, přestože jsem na něj zkoušela tance mrtvých, šamanský obřad vyvolávání deště a vyhrožovala mu kladivem a sekerou.

V rámci reklamačního řízení mi bylo řečeno, že mám zrušit v PC všechna hesla a odstranit svá privátní data. Jen neřekli jak, když čučím jen na tichou mrtvou věž. Snad vyrvat HDD?
Každopádně to bude asi opět velká legrace.
Ale protože mám už dva dny manžela, tak jsem mu předala veškerá práva k zajištění opravy a ať se stará. Alespoň vyzkouším další výhody vlastnictví manžela - kromě zvedání těžkých břemen by se mohl hodit i na vyřizování a zařizování nepopulárních záležitostí. Já na to stejně nemám nervy.

A běda mu, jestli se oprava mého počítadla nepodaří v mnou akceptovatelném čase!!!

Rozvážně nerozvážný čin...

Já se v životě moc nenudím a tak moc bych přitom chtěla. Ale co chci, když už  dvacet let sdílím společnou domácnost se svým drahým polovičkou. S ním se ani moc nudit nedá, což mne leckdy docela mrzí.

Naše dvacetileté soužití se posunulo do další úrovně. Když se drahý polovička v létě málem přizabil a měla jsem problémy, jako cizí osoba, se za ním dostat do nemocnice, začali jsme uvažovat, co s tím.

A včera jsme realizovali nápad, který vzniknul už před mnoha lety a jehož realizaci jsem se mnoho let usilovně bránila.   

Snad to nebyl po tak krátké známosti nerozvážný čin…

Léto budiž pochváleno!

Tak nám pomalu končí září a já bych se chtěla trošku poohlédnout za uplynulým létem, které bylo hodně nestandardní, leč odpovídající mým trendům posledních let.

DOOM

Já se držela hodně při zdi, ale když bližního svého řežete motorovou pilou, tak si bez nich to kvílení a řinčení řetězů prostě neužijete...

Doom Marine, jdem do toho!

Král je mrtev, ať žije Král!

Minule jsem tady plakala, že můj zánovní notebook odchází pomalu, leč jistě, do křemíkového nebe. Pomalu se změnilo v rychle a skon mého počítadla byl rychlejší, než jsem čekala.
Tož tedy můj milý staroušek notebook MSI ještě zvládl přesosat data na externí HDD a pak byl uložen do brašny, protože kdoví, co kdyby třeba někdy se dal zprovoznit. A já si řekla, že budu mít teď víc času na své ostatní aktivity a nebudu vysedávat u PC a že vlastně žádný počítač nepotřebuji.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala...

La storia di Jejka

C’era una volta una fanciulla, di nome Cenerentola, che viveva con la matrigna cattiva e le due sorellastre gelose. La povera Cenerentola doveva fare da sola tutti i lavori di casa, con la sola compagnia dei suoi amici uccellini e topolini, che la svegliavano ogni mattina e la tenevano allegra. Infatti, anche se le sorellastre e la matrigna la trattavano sempre male, Cenerentola non smetteva mai di sorridere e cantare.

PC x NB - a hlavně jejich klábosnice

Když jsem kdysi dávno začínala laškovat s výpočetní technikou, byla to převeliká taškařice. Ale od té doby přeci jen uplynulo trošku vody a já se z naprostého začátečníka stala začátečníkem mírně pokročilým.

(retro PC - nejsem autor). Ale měla jsem podobnej, jen klávesnici dvoubarevnou, heč!

Za těch pár let jsem byla majitelkou už mnoha strojů, první roky to byly klasické PC a od začátku jednadvacátého století už jsem jen střídala notebooky. Ten můj poslední noťas (již několikátý MSI) ale pomalu (asi rok) odchází do křemíkového nebe a já už to jeho pomalu (asi rok) přemýšlím, jestli další notebook nebo jestli půjdu cestou zpět a pořídím si zase decentní věžičku, nejlépe něco jako Dell Alienware Aurora, jehož prodej skončil, ale svého času a vlastně pořád se mi moc líbí. Co se noťasů týká, na rozumný MSI nemám a nechce se mi vzít dvě služby navíc, abych na něj měla, takže budu ještě pokukovat po něčem, co mi snad dalších pár let bude dělat kamaráda. (Stejně skončím u Lenova, který si časem nakonfiguruju k obrazu svému, protože nevezmu službu navíc ani na Della!)

Každopádně o tom to nemělo být. Jak už jsem psala, noťásek už pomalu odumírá a nejenže trošku supluje rozpálenou pánev, ale už zdechá i klávesnice. Chvílemi jsem si připadala jako starý sumerský písařík, který pomocí kladiva a dláta tesal do kamene svůj blog. N, J, A a W se na monitoru objevily jen díky použití hrubé síly, mezerník přestal reagovat na cokoli včetně mého zuřivého funění. Aprotožeseminechtělopsátbezmezer, nebo-případně-místo-mezer-dělat-pomlčky, nedalo mi, než zauvažovat, co s tím. Do stávajícího noťasu nevrazím ani korunu... ale někde ve sklepě mám stařičkej počítač, který jsem ještě neodvezla do sběrného dvora...

Mí blázni mi rozumějí...

Pár dní před mým nástupem na praxi v Psychiatrické nemocnici jsem se náhodou potkala v hospůdce u nás na rohu se spolužákem, který u piva nadhodil otázku, k čemu nám ta škola vlastně byla. Nikdy jsem se nad tím nezamyslela, bylo mi v ní prima, dobře se mi všechno poslouchalo a většina témat, postřehů a příběhů z praxe, se mi zdála zajímavá. Tou dobou jsem utratila majlant u Dobrovského za hromadu knížek o seniorech v domácí i ústavní péči, Alzheimerově chorobě, demenci...  

Obecní blázen

Přišel mi dopis. Byť nebyl do vlastních rukou, ba ani do cizích, byť byl naprosto obyčejný, paní Poštovní se snažila mi ho předat osobně, aby si mě prohlédla.
Ale proč ne, každá obec má svého blázna, tak proč bych jím u nás nemohla být právě já?

Stezka

S drahým polovičkou jsme po mnoha měsících měli společný den volna a místo toho, abychom se věnovali nezbytně nenutným domácím pracem, vyrazili jsme se kochnout krásami české země.
Protože Kvíčale končí tento měsíc technická a kdoví, zda bude schopna a odvedena i nadále, vzali jsme tedy na cestu maličkou Kvíčku a velkou Kopřifu nechali doma. Dobře nám tak...
Kvíčala statečně dojela až na místo určení a protože vařila jen posledních pár metrů, řekla bych, že dojela bez závad.

Poslední opona

Moje pracovní, studijní, rodinné a kdovíjaké ještě povinnosti mne neodradily od poslední návštěvy mojí drahé Státní opery.

Poslední Turandot, poslední představení, poslední mejdan. O přestávce jsem si dala rande s panem V. Sejdeme se před pravými dveřmi hlavního vchodu do historické budovy o první přestávce prvního představení ve zrekonstruované Státní opeře. Snad se toho dožijeme. A pokud ano, tak určitě přijdu. A ráda.

Hop do léta

A máme tady zase léto. Poslední měsíc uprchl šíleně rychle - kmitala jsem mezi prací a učebnicemi, schůzkami s bývalými kolegy a odbornou literaturou, nákupy a  psychobiografickými romány a do postele se mnou chodili kromě koček i zástupci Grady. Poté, co  jsem úspěšně  absolvovala, chtěla jsem si konečně přečíst od kolegy půjčenou knihu Spolčení hlupců, ale zatím chybí energie číst vlastně cokoliv. Možná je to i díky představě, že pokud to dopadne tak, jak si plánuji, odbornou literaturu budu číst do konce života. Nebo alespoň do té doby, než to můj pan Alzheimer označí za bezpředmětné.

Syrový pohádkový horor pro malého Duldu

Před několika dny jsem si byla v jednom antikvariátě vyzvednout knihu a když jsem při placení obdivovala jednu stařičkou pohádkovou knížku, ležící před prodavačem, dostala jsem jí jako bonus zdarma. Prý je vazba hodně poškozená a jako sběratelský kousek neprodejná a kdo by takové staré pohádky v současnosti četl dětem...
No kdo... třeba já, pomyslela jsem si a knížku jsem si ráda odnesla.

Poštovní taškařice

Ve schránce jsem měla výzvu, abych si na poště vyzvedla tam uloženou doporučenou zásilku, protože adresát nezastižen.
Druhý den jsem z práce se značnými obavami, co zase bude,  vyrazila na příslušné místo. Ze tří přepážek jsem vyfasovala tu nejpomalejší, kde přepážku ucpávala poštovní dáma neuvěřitelně velkých rozměrů s velmi, ale opravdu velmi neoptimistickým výrazem. Když jsem jí podala papírek s výzvou, zatvářila se tak, že jí neskutečně obtěžuju nejen já, ale i Bůh, který jí nutí dýchat.
Po několika minutách studování lístku se poštovní dáma s podivným zavrčeným zvedla a šla štrachat kamsi do hlubin pošty.
Za dalších několik minut se vrátila, s hlubokým heknutím se narvala do židle a pak, zřejmě aby potvrdila mé mínění o poštovních službách, se odehrál následující dialog:

Zavřete oči, odešel...

Byl to báječný a veselý člověk, kterého jsem měla moc ráda...
Bylo mi ctí, že jsem se s ním mohla znát a že jsem s ním mohla taky jednu decinku vypít.

R.I.P. Mistr Pavel ŠMOK 

Vzpomínka na Pavla Šmoka - Let Mouchy

Pavel Šmok - Wikipedia

Eldorádo

Nemám čas.

Místo abych se soustředila na hromadu odborné literatury, která se mi válí na stole, na židlích, na skříňce a v  křesle, odolávám náletům vzteklých koček - naštěstí jsem jim včera trošku přistříhla křidýlka, tedy drápky, takže újma na mém fyzičnu není tak značná.
Kočkám domácím se nelíbí, že krmím venkovní kočky tak, že jim dám misku s masem na okenní parapet. No a  protože venkovní strávníci zanechali v misce zbyteček, vzniklo domácí eldorádo...

Demobabka

Kromě toho, že už tolik let žiju se svým drahým polovičkou, na tom nemám jiné zásluhy. Ale protože těch let už bylo opravdu mnoho, dovoluji si se prohlásit právoplatnou a plnohodnotnou demobabičkou!

Natálka *26.2.2016, 49cm, 4 kg

Konečně si můžu odlakovat nehty, zahodit lodičky na megakramfleku, uvázat šátek na babku a koupit si bačkory na přezku.... :D

Nový žák...

8. ledna tohoto roku jsem se rozhodla, že definitivně skončím s prací v divadle. Přestože jsem v divadle za stávající situace nechtěla zůstat, přece jen to byl odchod z mé strany tak brzy nečekaný. Chtěla jsem tam zůstat alespoň do konce ledna, pokud ne do rekonstrukce, ale když se situace vyhrotila tak, jak se vyhrotila, nebylo co řešit. (Ale zase jsem svým odchodem třeba udělala pár blbcům radost a zcela jistě se jim teď v divadle beze mne lépe dýchá. Oni totiž ještě neví, že výsledky jejich práce zavání průserem... Ačkoliv, co jsem slyšela od svých divadelních přátel, už to snad  tuší. A pokud ne, jsou to ještě větší blbci, než jsem doufala...)

U Chcípáka

Ať se to zdá být sebevíc divné, ani já nemládnu a protože jsem také jenom člověk, objeví se tu a tam i u mne nějaký ten zdravotní neduh. Můj zdravotní problém, který jsem si nechtěla dlouho připustit a snažila jsem se ho nevnímat, se však tak silně hlásil o slovo, že jsem se rozhodla navštívit rodinného felčárka.

Hned mezi dveřmi jsem dostala vynadáno, že jsem u něj dlouho nebyla, potom mi  vynadal, že jdu v minutě dvanácté, dal mi krabici s léky a nakonec místo obrázku objednávku na vyšetření všeho, co se z krve může zjistit.

Cestou domů jsem chvilku láteřila, že jsem se na to měla radši vykašlat a dál problémy ignorovat, ale pak jsem si řekla, že snad "krve" dopadnou dobře a že mi léky pomohou od mých potíží, které mi opravdu docela komplikují bytí.

Tento názor mi vydržel až do chvíle, než jsem si přečetla příbalový leták léku, který bych měla užívat. Velkou pozornost jsem věnovala především možným nežádoucím účinkům:

Byť měl tě člověk stokrát rád...

Diváci dotleskali a železná opona jede dolů.

Další divadlo jednoho života se definitivně uzavírá.

Byl jsi nejlepší kostelník a především vodník, které jsem kdy slyšela.
Děkuji za Sarastra.
Budeš chybět.

R.I.P. Milan Bürger

Milan Bürger 10.6.1963 - 19.1.2016

Poštovní schránka na rohu ulice...

Přišel mi dopis do vlastních rukou na Prahu 8, kde jsem kdysi dávno měla trvalé bydliště. A protože adresát byl "nezastižen", dostala se mi do rukou výzva, bych si obálku vyzvedla na poště.

Na poště Praha 8 mi obálku nedali, protože byť souhlasilo jméno, nesouhlasila adresa bydliště. Neposkytli mi ani informaci od koho dopis je, abych mohla kontaktovat přímo odesílatele. 

Dala jsem si tedy přeposlat obálku na své současné místo trvalého pobytu na Praze 4, kam měla dorazit 8.ledna.

Když jsem 11. ledna dorazila na naší poštu, byla v rekonstrukci a musela jsem mazat na poštu náhradní - nu což, skotačení na čerstvém vzduchu mi nevadilo. Ovšem na zastupující poště Praha 4 jsem se dozvěděla, že obálku tam měli 8. ledna pouze několik hodin a ještě týž den jí přeposlali na Prahu 6, kde jsem nikdy nebydlela a nijak neměla s těmito končinami úředně nic společného. Proč to udělali nikdo netušil.

Na Praze 6 mne nezastihli doma, netušili, proč se tam obálka ocitla a slíbili přeposlat dopis zpět na Prahu 4, kam by měl dorazit snad v pondělí 18. ledna.

Tak jsem zvědavá, co mě bude v pondělí čekat za další poštovní taškařici.

GAME OVER

Milí moji přátelé ze Státní opery,
prožila jsem s Vámi víc, než jedenáct let. Ne vždy to bylo zalité sluncem, ale většinou to bylo opravdu báječné a jsem ráda, že jsem ty roky s Vámi mohla být.
Zamilovala jsem si nejen ten nádherný historický objekt Státní opery (už jste si zkusili, jak to je v hledišti krásné, když tam nejste??? :D, ale především mám ráda Vás, kteří děláte vše, aby odešel divák po představení spokojený domů - uklízečky, techniku, balet, orchestr, garderobu, sbor, sólisty, nepřekonatelnou paní Hlavsovou a další a další...
Prožila jsem s Vámi střídání několika ředitelů, bránila se spolu s Vámi sloučení s Národem, držela jsem palce u každé premiéry... ale poslední rok jsem se už jen bránila srážce s blbcem... Já, jakožto Drak, narozený ve znamení Býka, jednoho blba ustojím, troufnu si i na dva... ale když proti mně šli blbci tři, musela jsem to vzdát, přestože jsem se do poslední chvíle snažila s Vámi doputovat až do slibované slavné rekonstrukce.
Jsem donucena dobrovolně odejít z bojiště, protože požadavky na mne kladené nemůžu a hlavně nechci splnit, i když je Vás kolikrát taky docela dost... ;)
Budete mi chybět.
Tfuj, tfuj, tfuj Vám všem.

Jak na Nový rok...?

Jestliže se rčení "Jak na Nový rok, tak po celý rok" zakládá alespoň minimálně na pravdě, můžu se jít rovnou zastřelit provazem do rybníka.

Prvních pět minut po Novoročním přípitku automatočajem s kolegou bylo ok, ale pak začala smršť.
Kolega udělal něco víc než hodně nekolegiálního a nasral mne tak, jak se to za více než jedenáct let v divadle ještě nikomu nepovedlo - a že se povedlo ledacos. Prvních sedm hodin Nového roku bylo pro mne hektických, byla jsem nepříčetná, musela jsem odmítnout asi 200x novoroční přípitek rozličným alkoholickým nápojem a musela jsem se radovat, juchat a líbat asi s 250 lidmi všech věků, pohlaví i sexuálních orientací. Jsem starý divadelní pardál a profík, dala jsem to, ale bylo to opravdu hodně náročné.

A je v pdachu... PF 2016

A zase nám končí další rok. Byl takový zvláštní, změn se událo víc, než bych čekala a většina z nich nebyla příjemná. Každopádně jsme ho celý jakž takž přežili a snažíme se věřit, že ten příští rok bude určitě mnohem lepší.
A protože můj drahý polovička Silvestr dnes slaví kulatiny, které ho povýší mezi "...sátníky", věřím, že už mi trošku dospěl a mohla bych ho brát jako dospělého chlapa. (No to je asi blbost... ale doufat, že se to jednou stane, nepřestávám!) Každopádně mu i zde přeju hodně zdraví, neslušně moc peněz  :-) a pevné nervy, abych to s ním ještě pár let vydržela.

Zdraví, lásku, pohodu, klid a mír nejen v roce 2016, 

ale i v letech dalších, přeje všem ze srdce 

Alfa Betová

Fce=blb/2

Za více než jedenáct let, prožitých v našem divadle, jsem přeci jen k němu začala mít pudy téměř mateřské, dalo by se říci až kvoční.

Většina z těch uplynulých let byla krásná a pohodová, přestože tu a tam něco těžce zaskřípalo.

Ovšem od doby, kdy se naše Státní opera Praha sloučila s Národním divadlem, něco těžce skřípe stále. 

Původně jsem myslela, že to s naší Operou doklepu do konce - tedy to té slavné rekonstrukce, která má začít v červenci 2016 (a která má trvat necelé dva roky, ale protože ještě nebylo vypsané ani výběrové řízení na provozovatele stavby, vidím to tak na 10-15 let...), ale už na začátku září jsem měla pocit, že to zřejmě nedám, tlaky na můj odchod byly příliš velké. Nakonec se situace vyhrotila tak, že mi setrvat posledních pár týdnů v divadle umožněno nebylo. Někdy se pryč docela těším, jsou ale chvíle, kdy mě rozhodnutí o mém odejití z divadla docela mrzí.

Pomalu se tedy smiřuji se svým osudem, do konce roku jsem pozastavila akci "Chcete mě?" a zatím se jen tiše bavím, jakého prima a šéfa jsem nucená opustit...  

Brus jazyka českého...

Varianta varianty Brod

Předevčírem jsem se holedbala, že mě kromě České pošty letos na Vánoce už nic nemůže zaskočit.

Hehehe...

Zaskočilo, ale protože ze zcela jiné strany, musím se České poště omluvit, protože tentokrát je v tom tato slavná instituce nevinně. (Přesto bude mít Huitzilopochtli co dělat...)

 Jeden jediný, leč důležitý, dárek jsem nekoupila osobně v kamenném obchodě, ale objednala u zásilkové služby, u které bez problémů nakupuji již několik let.  Dávala jsem si při objednávání bedlivý pozor, aby zboží bylo "skladem", protože čekat déle se tentokráte moc nehodí. Vzápětí po odeslání objednávky mi bylo e-mailem sděleno, že zásilku mám očekávat 22. prosince. 

Jupí, to je akorát, sice se nedostanu na doručovací místo, ale od čeho by člověk měl dětičky, že... (Díky, Jejka)

Dnes za ranního kuropění jsem jen tak jukla na stav objednávky a málem mě kleplo:  

"Zboží čeká na kompletaci, protože objednaný produkt je krátkodobě nedostupný."

Akčně nasazuji krizové řešení v podobě varianty Brod a doufám, že můj drahý polovička sežene náhradní nápad, vymyšlený včera mou vlastní hlavou.  

Protože jestli ne, tak.... jaká varianta je následníkem varianty Brod?

Vánoce, vánoce... už jsou tu zase...

Venku to tak vůbec nevypadá, ale podle kalendáře budou brzy Vánoce.
Ladovskou zimu a sněhové radovánky si tradičně odpustíme a hodíme purpuru na indukci.
Mám nutkání letos neozdobit stromeček a nenacpat vánoční výzdobu do oken.
Počet vánočních dárků je omezen na minimum, protože atmosféra v blízkém okolí je letos poněkud nepřející k těmto svátkům pohody a klidu.
Přesto jsem vymyslela a koupila dárky pro ratolesti, pro maminku mi slíbila zásilková služba doručení 22. prosince (chraň je ruka Huitzilopochtlihova, jestli ne!!!), Silvestr ode mne tradičně pod stromeček nic nedostane a já od něj očekávám totéž. Naše kočata nedostanou taky nic, protože si stejně kdykoliv cokoliv vezmou sami.

Něco malého pod stromeček na stromeček

Naše zahradní opeřence letos obdaroval Silvestr a já pro ně udělala alespoň to, že nebudou muset čekat na Štědrý den a dáreček mohou používat už teď.
Jen doufám, že jsem krmítko pověsila na bezpečné místo, aby naše zahradní kočky nemlsaly sýkorky s granulemi...

 

Juuu, co to je???

Diářový apgrejd

Mým každoročním problémem je nákup nového diáře. Protože už několik let nepotřebuji větší speciální diář (jehož torzo je pečlivě schováno a čeká na náplň, pokud bude někdy třeba...), vybírám mezi jednorázovou diářovou "konfekcí". Koukám, koukám, pokukuju, nakukuju, vybírám, přebírám, váhám...

A pak své okolí novým diářem překvapím až za roh.

Pruhované kočky... Upgrade je upgrade...

Relativně maličkatý dáreček

Letos udělám výjimku a pošlu Ježíška za jedním z mých kolegů. Moc se asi nepředře, protože dárek ponese menší, než malý...

Dáreček

Dárek menší, než malý...

Košíček

Přinesla jsem si domů košíček na kytičky, ale asi mi to neprojde...

Stříhání metru neznámé délky

"Co to máte?"
"Knihu."
"A vy čtete knihy?"
"Čtu."
"Co je to za knihu?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"Cože?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"A o čom to je?"
"O psychosociálních aspektech paliativní péče."
 "A to čtete?"
"Čtu."
"A co to jako má bejt?"
"Nic, šéfe, to byste stejně nepochopil..."

A pak se mi ostatní kolegové diví, že dobrovolně musím odejít a že už ani nechci, aby se za mě někdo přimlouval a že tyto nabídky s díky odmítám.

Výpadek ze všedních dní

Jak jsem minule psala, v neděli dopoledne se mi dostalo pozvání odjet na jih naší vlasti. Přestože jsem si vzala pár dní dovolené, abych se věnovala debordelizaci obydlí a akci "chcete mě", přes všechna uvážení pro a proti jsem se nakonec rozhodla opravdu odjet.

Sbalila jsem si pár nejnutnějších věcí na jednodenní až dvoudenní pobyt a vyrazila na cestu.

Ráno moudřejší večera

Posledních pár týdnů jsem přežila velmi neradostně a zklamaně -  především z několika lidí, které jsem měla opravdu ráda, kterým jsem nikdy neublížila a kteří jdou proti mně. Jejich důvody mi nejsou zcela jasné, předpokládám, že se jedná o vinu otců, která padá na děti a bohužel tím dítětem jsem tentokrát zřejmě já.
Prvně po dvanácti letech jsem si vzala dovolenou a tak se stalo, že zítra jdu do práce až v pátek. Původně jsem myslela, že se budu věnovat svému CV pro nastávající možné zaměstnavatele a jeho rozesíláním, skočím ke chlupodravkyni (už mám na hlavě cosi, co velmi blízce připomíná nakopnutý drn), ale přišlo zcela nečekané pozvání na návštěvu do jedné maličké, Bohem zapomenuté, vesničky na Vysočině. Teď, pár minut po půlnoci, jsem nerozhodná - je to tak 50:50, že zítra ráno nasednu do Kvíčaly a vyrazím na jih naší vlasti... nebo radši shrabat zahradu a vyžehlit Himaláj prádla...?

Myslím, že ráno asi nepojedu... 

Podzim

Tak se nám zase měsíc s měsícem sešel, zmizelo léto a nastala vláda podzimu.

Podzim nastal i v mém bytí u současného zaměstnavatele, protože situace se u nás v práci poněkud vyhrotila a bylo mi oznámeno, že můj  vyhazov pro mého drahého zaměstnavatele není v současné chvíli nejvhodnější, ale že by firma uvítala a následně snadno odůvodnila, kdybych  si zažádala o přeložení nebo kdybych sama podepsala výpověď. A když to udělám, i odměna bude... 

Sovičky

Před několika dny jsem potkala tři sovy.
Jedna si mě nevšímala a čuměla jak vejr, druhá byla vejr a třetí nejdřív čuměla jak vejr a pak si začala hrát na modelku.

Co je?

Cesta do vzpomínek

Včera, krátce před polednem, jsme se se Silvestrem dostali do centra Prahy a když se nám nechtělo domů, vypravili jsme se na toulky mojí minulostí. Začali jsme na Smíchově...

CPA hotovo, vyřízeno...

Maminka zatoužila po novém mobilním telefonku a oznámila, že dotykový nechce ani náhodou, že chce jen a jen tlačítkový s véčkovou konstrukcí a aby stál maximálně 1500,- z důchodu naškudlených korunek.
Přehodila jsem jí pár mobilních šopů a výsledek se záhy dostavil. Maminčina volba padla na přístroj CPA Halo 12. A protože moje maminka je MOJE MAMINKA, nesnažila jsem se jí nákup vymluvit ani jí směřovat jiným směrem a jí vybraný telefon jsem bez větších keců objednala.
Hotovo, vyřízeno.

Vencovy pindy

Vencovy pindy aneb blog Václava Víška jsem objevila čirou náhodou při hledání určitých informací o historii Novoměstské radnice. Na jeho blogu jsem se pak zasekla na pěkně dlouhou dobu a dovolila jsem si ukrást tři z tam uvedených srovnávacích fotografií. Jsou to fotografie míst mého rodiště v dobách, které si nepamatuji a už ani nepamatuji.
Tyto  tři srovnávací fotografie jsem drze šlohla hlavně proto, že jeden nikdy neví, kdy co z internetu zmizí a ráda bych je měla ve svém archivu.
Každopádně každému doporučuji, aby si uvařil kýbl káfe či čaje a v klidu se ponořil do hlubin srovnávacích fotek pana Víška. Zaručuju, že se nikdo nudit nebude.
Pokud si nenajde místa, kde se narodil, vyrůstal, či kde právě bydlí, určitě si najde jiná známá místa. A jestli ani to ne, už jen srovnání tehdy a nyní za to stojí.

Šikovní dědové

Mám ráda Prahu a její historii. Mám ráda pohled na Hradčany. Nedávno jsem opět narazila na jednu z prvních fotografií Hradčan, pořízenou na začátku druhé poloviny 19. století. Jejím autorem pochopitelně nejsem já, ale jakýsi pan Andreas Groll, jehož koníčkem bylo fotografování architektury a památek. Za svůj život nasekal mraky fotografií, za které dokonce dostal jakousi cenu od samotného císaře pána.

Foto: Andreas Groll, cca 1855-1860

Slon v porcelánu

Včera večer jsem se seznámila s jednou dámou, jen o několik málo let mladší, než jsem já, která je upoutaná na invalidní vozík díky diagnoze, která je velmi... dejme tomu neperspektivní.
Bude-li vše pokračovat tak, jak se to právě vyvíjí, tato dáma se stane mou příbuznou a já tápu, jak se mám chovat.
Dělat, že vozík nevidím a brát jí jako zdravou?
Dělat, že jednou se to zlepší a bude to dobrý?
Lhát? Říkat pravdu? Dělat, že nic nevím, nevidím? 
Můžu mluvit o tom, kde jsem byla a co jsem viděla, když ona je zavřená jen ve svém bytě? Nebude jí to líto? Nebo si ráda poslechne, co je nového ve světě "venku"?
Litovat? Nelitovat? Nabídnout pomoc? Počkat, asi si o ni řekne?
Mám tolik otázek, jak tuto situaci zvládnout a neublížit, neranit.
Vrhla jsem k ní do bytu nezvaná a neohlášená, nicméně myslím že jsme naše první setkání obě ustály dobře. Paní je bezvadná a měly jsme si co říct - svorně jsme si zanadávaly na svá shodná křestní jména, poklábosily o dětech našich i cizích, snad by bylo i hodně, co by nás spojovalo. Vypadá to, že jsme stejně praštěná krevní skupina. Ale já chodím kam chci a ona si nemůže ani nakrájet knedlík.
Mně nevadí, že je nemohoucí a že je na vozíku. Nevadí mi dát jí pleny, pomoc s čímkoliv... Moc ráda k ní zase přijdu a poklábosím.
Ale zatím si připadám jako slon v porcelánu.

Můžu k tobě?

Začátkem července jsme se Silvestrem vyrazili do cizích vod a navšívili představení Dívčí válka - nová éra.
Možná tím, že jsme za poslední roky přehlceni operou a baletem, či proto, že představení bylo super, zakoupili jsme ihned vstupenky na představení Můžu k tobě?, na které jsme se včera vydali.

Papriková laskomina nejen pro Jejku

Je to obyčejný recept ze sto let staré kuchařky, kterou jsem podědila po babičce... Tak, milá Jejko, dávej pozor a nespal si prsíček...
Potřebuješ velké, tlusté papriky, vejce, něco uzeniny či špíčku, sýr - jakýkoliv (syrečky, nivu, eidam, asi lze i taveňák...)

Kostel Panny Marie Sněžné

Kdysi dávno jsem tam chodívala randit, ale to jsem měla v hlavě něco jiného a oči jsem zvedla maximálně do výši očí mého milého. Pak jsem na něj zapomněla. Asi před dvěma lety se mi vybavil ve vzpomínkách a já ho zase chtěla vidět. Nebyl ale čas, odkládala jsem to z týdne na týden, z měsíce na měsíc, z roku na rok... a včera jsem Silvestrovi oznámila, že ho prostě zase MUSÍM vidět.
Konečně jsme byli blízko a já se přestala dívat do očí mého drahého polovičky a podívala se kousek nad jeho hlavu. Stojí tam už několik století a přestože je schován za moderními domy a skoro není vidět, stále si zachoval svou majestátní krásu.

Modrá Kvíčala s psíkem

Jedna zelená Kvíčala u Václaváku mi unikla, ale před Národním divadlem jsem čapla jednu modrou s psíkem na místě spolujezdce.

Výjimečně nechávám fotku v nepatrně větším rozlišení, líbí se mi psíkův výraz.

Hraniční kočkoptačí laškování

Na internetu je hromada krásných fotek strak, ale já tady zveřejím pár mizerných, fotografovaných přes dvojité sklo a záclonu. Nejedná se o žádné luxusní letovky či špičkové fotografie zajímavého ptáka, ale o dokumetační fotku jedné stračí rodinky, která si zahrává se životem.

Pršiplášť (editováno 3.8.2015)

Včera jsem se jednohlasně usnesla, že pro další Kyblíkové akce nutně potřebuju pláštěnku. Ale opravdu pláštěnku, ne ten igelit na jedno použití, který se roztrhne jak fík.
A protože jsem fiflena činu, požádala jsem strýčka Gúgla o spolupráci a pak už začalo vybírání té, která obohatí můj šatník. Jedním z favoritů byla červená pláštěnka za zanedbatelných 2699,- Kč, ale když jsem viděla modelku, kterak se blbě tváří, od koupě jsem ustoupila a zvolila kávový model o rovné dva litry levnější, který je prezentován usmívající se modelkou. (Bodejť by se neusmívala, když si za ušetřený peníz může koupit něco jiného...).

Zřejmě jsem si objednala poslední kousek, které Kafe mělo na skladě, protože dnes už objednat nelze. 24 hodin po objednání, tedy dnes dopoledne, jsem byla poctěna krátkým mejlem, plným užitečných informací:

Vážená zákaznice,
zásilka s následujícím obsahem je pro Vás nyní připavena.

Obj. č. .... velikost výrobku.... Množství... stav
- - - - zboží odesláno - - - -

Aktuální stav Vaší zásilky s číslem balíku 01000xxxbla-bla100111011 si můžete kdykoliv zkontrolovat na níže uvedeném odkazu.

 
No jasně, že jsem si klikla na odkaz, abych tušila, kdy mi ten poslední kus z jejich skladu dorazí domů. Ale zatím mi nezbývá nic jiného, než se nechat překvapit...

Editováno 3. 8. 2015

Docela mě to začíná bavit....

 No tak jsem se těšila a čekala....

Tak nic, no... někdy příště...
Ale zavolat, že nepřijede, chlapec mohl...  :D

Závěrem: 

Pláštěnčičku bez předchozího ohlášení přivezl docela milý chlapec v 3.8. večer minutu před tím, než jsem nasedla do Kvíčaly a odfrčela do divadla... takže to nakonec všechno dobře dopadlo a jako bonus navíc jsem se docela dobře pobavila.

Kyblíková potulka

Po sto letech... no, po sto letech ne, trošku dřív, ale už je to opravdu dlouho, co jsem se toulala vnitřní Prahou. Silvestr teď vzal z recese takový prapodivný kšeftík a já se dobrovolně musela zúčastnit.
Takže pokud jste o uplynulém víkendu potkali třeba na Karlově mostě mírně obézního pána se zeleným kyblíkem a za ním se belhající stvoření s foťákem na krku, vězte, že to nebyli šílení turisté, ale moje maličkost s drahým polovičkou.

Ulovená Kvíčala

Vždycky, když jsem si pořídila nějaké auto, které jsem běžně na ulicích nevídala, jakoby se s nimi roztrhl pytel a bylo jich všude plno včetně naší ulice. S Kvíčalou je situace trošku jiná, opravdu jich tolik nejezdí a tak jsem se vydala do ulic na jejich lov.  A tu a tam se zadaří:

Pražská modrá Kvíčala na mostě Legií

Vyfotit se to mnohdy nedá, většinou nemám foťák na krku a mobil se mi toulá někde v propadlišti kabelky. A tak to občas neprojde nebo dopadne jen tak trošku napůl:

Tohle sice není Kvíčala, ale není to krása?

Demo Alfa Beta

Demoverze je omezená...
Demoverze funguje jen po určitý počet dnů ...
Demoverze má omezený počet spuštění... 
Demoverze má omezený počet použití některých funkcí...
Demoverze zabraňuje uložení souborů... 
(obšlehnuto z wikipedie - demoverze)


V březnu přiletí čáp a mého drahého polovičku Silvestra udělá pravým a nefalšovaným dědečkem.
No a já se díky tomu vlastně stanu tak trošku babičkou.
Hurá!!! I přestože chybí pokrevní pouto, stanu se strašně ráda na celý úvazek a s plným nasazením a nadšením první pravou a nefalšovanou demobabičkou v naší rodině...

Poslední kousek

Ničeho netušíc, čekala na mne ráno po příchodu z práce doma ve schránce obálka.
A obsah opravdu překvapil a potěšil...

Hlavně přiměřeně, milá Jejko!

Pokud by mě někdo viděl při pořizování fotografií pro tento text, asi by na mne zavolal doktora Chocholouška. Poskakovala jsem po kuchyni, krájela a fotila. Teprve někdy uprostřed, když jsem měla nejvíc zasršpiněné ruce, mi došlo, že by bylo prima si vyměnit objektiv, protože na Nikonítku byl právě nasazen ten, který se zrovna moc nehodil a ostří se s ním pouze manuálně.

Takže, milá Jejko, vezmi teď sobě k ruce váhy a odměrky, nabruš nože a zatop v troubě...

Nakrájej rohlíky. Počet uprav podle toho, jak to budeš chtít velký

Byla jsem v divadle!

Vzhledem k tomu, že poslední dobou kmitám pouze mezi divadlem a domovem, napadlo mne, že bych mohla vyrazit někam za kulturou.

Ale kam? 

Do některého z muzeí?

Na výstavu?

Do galerie?

Ne, už to mám!

Půjdu do divadla! 

30.000

Nepochopila jsem systém počítadla přístupů tady na bloggeru, ale ani jsem se o to moc nezajímala, netuším, proč někdy můj přístup započítá a někdy ne, ale určitě jsem si jich pár udělala taky...
Když jsem včera nakoukla kolegovi nad počítač, musela jsem vzít mobil a nenápadně si udělat screen... Ono totiž kdybych to dělala nějak nápadněji, tak by mohl kolega chtít nějakou (určitě věcnou) cenu za jubilejní návštěvu...
Kdysi, když blogování bylo ještě velmi mladé, jsem měla na Vidlích denně kolem 200 přístupů, ale to byla ještě komunita psavců a blogerů velmi pospolitá (PraBlog a BrBlog).  A jak léta leží a vše se mění, tak jsem po letech psacího útlumu naprosto nepočítala, že na moje "nové" stránky někdo vůbec chodit bude.
Překvapilo mě, že - pokud počítadlo moc nelže - asi chodí.
Nevím kdo, moc vás osobně neznám... Jen asi tak deset, možná dvanáct...
Počítadlo jsem sem dala před 900 dny a složitým matematickým postupem jsem zjistila, že průměrně tyto stránky zaznamenají přesně něco málo přes třicet přístupů denně.
Každopádně nejen mým dvanácti, ale všem návštěvníkům děkuji, že na pár vteřin udeřili okem na tyto stránky - byť by důvodem k této návštěvě byl neovladatelný tik v ruce, držící myš.
Stavte se zase, budete vítáni.
A posaďte se, ať mi nevynesete spaní...

Kovářova kobyla

Leden: 
- Miláčku, zhaslo mi světlo v digestoři a blbě se v takové tmě vaří.
- Hned se na to jdu podívat, ale co... to stejně bude prasklá žárovka, zítra přinesu novou.
Únor:
- Miláčku, pojedu do Bamaučehosi, koupím tam tu žárovku do digestroře, ano?
- To je zbytečný, já jí mám a hned jí vyměním.
Březen
-  Miláčku, myslíš, že bys mohl dát tu žárovku do tý digestoře?
- No, víš... já mám s jinou paticí, ale zítra, opravdu zítra přinesu tu správnou a vyměním jí.
Duben:
- Miláčku, myslíš, že by ta digestoř mohla svítit? Fakt se mi blbě vaří...
- Vžyť jsem řekl, že jí zítra vyměním.
Květen:
- Miláčku, myslíš, že už je dostatečně zítra na to světlo v digestoři?
- Cože?
Červen:
- Jé, super, miláčku, ty jsi mi dal už žárovku do digestoře!
- Nedal...
- Ne? Ale vždyť svítí...Jé, už zase nesvítí.... a teď zase jo... a to... to znamená, že.... že mám doma elektrikáře, kterej půl roku není schopnej dotáhnout žárovku v objímce...???!!!???
- Cože?

Blizna 100x jinak

Přestože se chystám na letní toulky s Kvíčalou a Nikonítkem, pořídila jsem si pár historických objektivů, s nimiž se dají suprově fotit blizny. Ono taky za chvíli CO fotit jiného, he???
Řádně se tedy vyřádím na bliznách a budu přitom dávat bedlivý pozor, aby za pestíkem nevykukoval dům, socha či jiné zakázaná tajný věc.
Doma taky nebudu nic fotit, protože mám obrazy na stěnách a nejsem si jistá, zda nepodléhají autorskému zákonu.
A protože nemám malé děti ani vnoučata, tak mne nemrzí, že nemůžu fotit ratolesti ve vaničce či na kožešince, kterak s holým řitiskem pasou koníčky, protože dětská pornografie...

Hlavně, že budou blizny!

Perličky z obchodního

Naše divadlo vydává takový pidi interní zpravodaj a (já dobře vím, že se to nemá) tentokrát mi to opravdu nedalo a musela jsem obšlehnout něco poznatků z předposlední stránky s názvem PERLIČKY ZE ZÁPISNÍKU OBCHODNÍHO ODBORU.

Let mouchy

No jo... já věděla, že to jednou příjde... A už je to tady.
A bude to pokračovat, protože to není to ono...

Let mouchy

Kolečka

Všichni jsme více či méně tušili, že to dřív nebo později přijde. A už je to tady...

Poslední dobou se mi zdá, že to všechno utíká rychleji, než je snesitelné a protože mě mí milí a blízcí začali opouštět, dost často se vracím ve vzpomínkách na doby dávno minulé a s nostalgií a slzou v oku vzpomínám a stávám se pro své okolí poměrně nebezpečnou.
Můj drahý polovička dobře ví, že oproti jiným ženám nemusím mít až tak všechno hned (takže na dodělání koupelny už čekám osmým rokem, ale trpělivost nepatrně dochází, takže možná za rok-dva už začnu netrpělivě pořvávat...), ale když někdy prohlásím, že TOHLE musím mít HNED, tak všichni v mém okolí vědí, co takové HNED znamená.

Na začátku května jsem svému okolí oznámila, že chci HNED a OKAMŽITĚ svého stařičkého Altixe (Altix altissa V), kterého mi kdysi před mnoha a mnoha lety, někdy před třičtvrtě na jednadvacáté století, dal tatínek, který mi odešel před rokem. Bohužel se Altix nenašel - díky několikerému stěhování se zřejmě ocitl v černé díře a kdoví, zda se z ní ještě někdy vrátí.
Ale to neřešilo HNED, takže neprodleně začalo pátrání na aukro, paladix a kdovíkde ještě a do několika dnů jsem se stala majitelkou několika starých skel.
Je to jiné a není to to, co to kdysi bývalo. Starý na novým je jiný, než nový na novým nebo kdysi starý na starým.
Ale to hraní si, nostalgie se taky vyřádí... a hlavně kolečka!

Netrap se, Karle...

Jako každým rokem jsem měla před čtyřmi dny narozeniny. Už po tolikáté, že je to taková běžná činnost, pravidelně se opakující a už se mi ani nechce počítat, kolikráte že jsem to kosa zjara zpívat slyšela. Mnohokráte...

Mí milí blízcí však usoudili, že jest třeba mě obdarovat, a tak se mi dostalo několika velmi pěkných, milých a praktických dárků v podobě láhve, knihy a úžasné poukázky na nové brejličky pro stařenku...

Mezi dárky se pochopitelně objevila i nějaká ta laskomina, takže nejenže jsem se několikrát brutálně přežrala dobře upraveným selátkem, což jsem mohutně zapíjela zlatavým mokem ze Svijan, ale jednu noc jsem zaútočila na Rumové pralinky (zákeřný útok na mou linii od vlastní matky), které jsem o půlnoci sama schroupala v kuchyni, pročítajíc si twítří tajmlajnu, abych dnes k ránu začala likvidovat nemalou bonboniéru (zlomyslná všivárna vlastních dětí) a myslím, že do včera nad ní statečně zvítězím. A protože jsem hamižná, s bližními svými se nerozdělím.

A hubnout začnu až od příštího týdne!

Jen doufám, že mi nikdo nepředhodí zase nějakou tu pralinku...

Kniha jízd

Už pátý měsíc používám androidí aplikaci Kniha jízd. Jak už jsem tady dřív psala, je to aplikace jednoduchá a přítulná a jediné co ode mne chce je, abych jí při nástupu do auta zapnula a po dojezdu vypnula. A abych si tam napsala kolik jsem za kolik jsem tankovala (to ale není povinné). A do třetice - abych při každé první jízdě první den v měsíci porovnala stav tachometru a pokud se rozchází, tak abych ho manuálně upravila.
Aplikace pak za mě počítá kolik za kolik projedu, kolik ujedu a kam jedu, u každé jízdy si pamatuje i kudy jsem jela a kdybych to zapomněla, tak mi ujetou trasu ukáže na mapě.
Pochopitelně se ujeté kilometry trošku liší, ale průměrně se sekne tak o 1-2 km na 100 km, což se mi při víceméně krátkých cestách pro městě zdá velmi dobré.
Ve bezplatné verzi aplikace vede knihu jízd pouze pro jedno vozidlo a přehledy si posílá na mejl ve formátu PDF a nedovoluje některé editace. Když si pořídíte placenou verzi (něco kolem 200,- Kč),  jízdy můžete zaznamenat pro několik vozidel, informační e-maily může poslat v PDF nebo XLS a editovat lze téměř všechno...

Když nevíte coby, aneb "Vítej do rodiny, staroušku!"

To jsem si říkala, že to tady zase začnu používat tak, jak to bylo původně myšleno. Moc se nezadařilo a mí pravidelní dva čtenáři mne zřejmě opět opustili.
Ale co jsem za uplynulý měsíc mohla nabídnout? Povídání o novém kolegovi, ze kterého se opět vyklubal tydýt, ještě navíc paranoidní a vůbec nějak celkově labilní? Anebo to, že se včera přišel podívat kolega nový a ze kterého mám pocity poněkud smíšené? Už rok je to stále dokolečka dokola a mě to nebaví.
Takže s posledním čarodějnicovým dubnem dělám tlustou čáru a uvidíme, jak se zadaří v květnu a měsících dalších.
Duben zakončím tím, že jsem byla v pondělí večer sama doma a z nedostatku jiné činnosti a absence koukatelného pořadu v TV jsem lezla po internetu, skončila na Aukru a tam u jedné téměř končící aukce...
Čyři hodiny do konce... Hm... to nechci, to nepotřebuju... takovej krám....
Tři hodiny do konce... opravdu je to krám, seženu si lepší....
Dvě hodiny do konce... No... že bych zkusila ... Ba ne, je to kravina...
Hodinu do konce... Ale nevypdá špatně....
Třicet minut do konce... Kašlu na to, nechci ho..
Dvacet minut do konce... Můžu bez toho žít???
Deset minut do konce... Jasně, je to kravina. jdu si radši udělat kafe.
Dvě minuty do konce... Sakra, jaký mám to heslo na Aukro???
Minuta po skončení aukce: Gratulujeme, vyhráli jste.
No jo, už jsem vyhodila v životě víc...

Blbý ráno...

Poslední dva týdny pro mne znamenaly citovou smršt. Vždycky se snažím všechno obrátit v legraci, alespoň nějakou poznámkou zcela mimo mísu, ale nevím, jestli se mi to podaří dneska.
Poslední příspěvek sem jsem psala 12. března, kdy můj kolega a kamarád slavil 42. narozeniny. Užil si jich jen pár minut, protože krátce po půlnoci zemřel. Jen tak, nečekaně, smutně, sám, na zemi u dveří, ke kterým si snad šel pro pomoc či se nadýchat čerstvého vzduchu.
 Nevím, neřekne už, je pryč.
 Ten uličník, který měl rád holky a obdivoval naše baletky a nejvíc "jeho" Pavlínku, mi bude chybět.

Chybí mi i táta. V květnu to bude rok, co tady není. Nežili jsme spolu, málo jsme se i vídali, telefonovali párkrát za měsíc, ale rčení, že "sejde z očí, sejde z mysli" nefunguje. Chybí mi moc. Tak moc, že to až překvapuje. Tolik jsme si toho neřekli - a nemohli říct...

Je to divné a smutné ráno.

Dnes jdu do práce až večer a přes to, že mohu mít klidné ráno i den, sedím v kuchyni a je mi moc smutno. Nepomohla ani taškařice, kdy musím každé ráno dávat kocourovi antibiotika, kteráž to činnost se neobejde bez újmy na zdraví či na psychice vítěze i poraženého.

Možná snad, kdyby přestalo pršet a vysvitlo sluníčko, dávající naději v bytí, možná by bylo líp...

Jak vyhodit čtyři kila

Hned na začátku upozorňuji, že se nejedná o vyhození čtyř kilogramů tělesné hmotnosti, ale finanční částky.
Vyhodit čtyři stovky... vlastně vyhodit jakoukoli finanční částku... je nepoměrně jednodušší, než zhubnout jeden jediný kilogram.
V případě mého posledního vyhození čtyř stovek se jedná o zakoupení NFC přívěšků, dodaných na mou adresu s neslušně vysokým balným a poštovným, jenomže... já je prostě chtěla HNED.

Nebudu tady moc ňafat, že si ještě s prodávajícím dojasním maličkosti ohledně obsahu zásilky, protože jsem objednala pro sebe a své kolegy 4 x balení a přišly 4 kousky, což mi malinko koliduje s popisem zboží.

Následuje doslovný přepis popisu objednávaného zboží:
Chip type: NXP NTAG 203
Operating frequency: 13.56MHz
Memory size: 144bytes
Read range: 0-50mm / 0-2.0in
Compatibility: For Samsung Galaxy S5/S4/Note3/Note2, Nokia Lumia920/820/720/620, Blackberry Z10/Q10, LG Nexus4/Nexus5, HTC one, Sony Xperia, and all NFC enabled mobile phones
Material: PVC + Epoxy
Operating temperature: -40 to +65 degrees Celsius
Read/write times: 100,000 times
Quantity: 4pcs
Color: Red, Orange, Green, Blue
Tag size: 25 x 35mm / 0.98 x 1.38in
(Výše uvedené a modře napsané jsem objednala 4x a naivně jsem očekávala 16 kousků...)

Každopádně jsem si z obalu vyňoumala jeden štíteček a jala se bádat, co a jak s tím, aby mi to aktivovalo knihu jízd. Bádala jsem, bádala, až jsem nakonec vybádala:

1. Pokud mobil není v pohotovostním stavu, ale pouze spí, nereaguje na NFC.
2. Pokud mobil odemknu a přiložím ke štítku, většinou nereaguje a nespustí aplikaci.
3. Pokud mobil odemknu a nějakou dobu šmejdím štítkem po místě, ve kterém je na mobilu umístěn NFC vysílač, z 65% zareaguje a aplikaci spustí.
Průměrná doba spuštění aplikace dle bodu 3 je většinou 85 vteřin a úspěšnost 65%.

Pro porovnání jsem zkusila aplikaci spustit starým, ručním způsobem.
1. Mobil do pohotovostního stavu včetně jeho odemčení: 4 vteřiny
2. Spuštění aplikace 10 vteřin
3. Nastavení aplikace na měření jízdy 2 vteřiny.
Vypočítala jsem, že spuštění aplikace bez pomocí NFC trvá 16 vteřin a úspěšnost je 100%.

S přihlédnutím k výše uvedeným testům a výpočtům vyplývá, že funkce, štítky, tagy, nálepky a kdovícoještě NFC jsou na hovno. 

Statistika nuda je...

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka... ech, poněkud mi ujel Božčin text... tak tedy znovu:
Dávno, dávno již tomu, co mě zajímala spotřeba mého motorového vozidla, a proto jsem si tu a tam pořídila notýsek či jinou papírovou pomůcku, do které jsem si chtěla vést knihu jízd - kdy jsem jela, kam jsem jela, kudy jsem jela, kdy jsem dojela, kolik jsem ujela a za kolik to bylo. Většinou to vydrželo dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, potom znovu další dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, pak jsem si řekla, že od Nového roku (měsíce, týdne, novoluní či slunovratu...) a to zrovna nevyšlo či neměla jsem notýsek, který by ladil s barvou mého aktuálního vozu.

Loni jsem v divadle dostala diář, který nepotřebuju, ale protože je červený, přidělila jsem ho Kvíčale a já si novorončně slíbila (muhehehe), že tentokrát budu už konečně pravidelně zapisovat každý kilometr a každé tankování.
A protože se mi to v lednu nepodařilo ani jednou, rozhodla jsem se, že se na to po letech konečně vykašlu, osobní servisman mi může ... třeba koupit kafe... a hodila jsem touhu po veškerých informacích tohoto druhu za svou šedinami prokvétající hlavičku.

A pak jsem to našla. Androidí aplikaci, která po mně více méně nic nechce. Spíš tedy chce po mně méně, než více. Jenom spustit, když vyjíždím a vypnout, když dojedu a když se mi chce, tak jí můžu říct, za kolik jsem kolik natankovala. A milá aplikace si sama najde odkud v kolik vyjedu, kudy jedu, kdy dojedu, kolik ujedu a kolik projedu.
A aby mi to Aplikace ještě více usnadnila, při hupsnutí do auta stačí přiložit mobil k NFC štítku a už se nemusím starat úplně vůbec o nic.
Pro tuto kratochvíli stačí koupit NFC štítek a spárovat ho s mobilním zařízením. Uvidíme, jak to bude fungovat. Zatím jsem si pořídila krásný, červený NFC přívěšek, který bude ladit ke Kvíčale. O jeho spárování s mobilem zatím nemám tušení, protože přívěšek na mne čeká na poště.
Ale určitě to dám!
Snad...

Zatím na mne sada štítků čeká na poště. 
Já i Silvestr chceme dva.    
Mně osobně je jedno, jakou budou mít barvu, hlavně, když jeden z nich bude červenej

Márfy...

Dnes ráno jsem jako blázen objížděla několik ulic kolem našeho baráku a hledala místo k zaparkování. Při třetí objížďce se v naší ulici uvolnilo jedno místečko, do kterého jsem Kvíčalu pracně nasoukala.
A když jsem se s pytli s kočkopískem, ostatním nákupem a nezbytně nutnými serepetičkami dovláčela před barák, všichni z ulice naskákali do aut a odjeli.
Čučela jsem na to jako puk a hledala kameru z nějakého laškovného pořadu. Nenašla jsem. A ani jsem si nevšimla nikoho, kdo by se mi smál. Tak jsem se nakonec smála alespoň já a ani moc mi nevadilo, že jsem si třetinu obsahu pytle s kočkopískem vysypala do kufru.... Na nadávání bude času dost, až to budu uklízet.

PUCH

Po dlouhém pracovním nasazení sice nemám den volna, ale mám po denní před noční. Takže ráno nemusím vstávat, na což jsem se těšila už několik dní.

Muhehehe!

V půl páté drnčel budík Drahému, kterýžto měl od půl sedmé nějakou akci na druhém konci města. Mrskla jsem sebou na druhý bok a hodlala jsem ignorovat Drahého dupání, šlapání koček po mém fyzičnu i krutý fakt, že se asi počurám...
Příroda je mocná a výchova i nechuť převlékat postele mne ve čtvrt na sedm vyhnala na toaletu. Fakt to už dýl vydržet nešlo....
Když jsem ze záchoda tápala do koupelny, zarazil mne PUCH.
Krucihimlhergotdohájeuvšechžížalmilionveverek, zaláteřila jsem si a jala  se hledat schválnost, kterou na mne narafičila má kočata, jimž jsem ráno nedala jejich oblíbený smrdutý bonbonek... Ano, přiznávám, kočata si mne vychovala tak, že když není po jejich, hodí mi část své tělní tekutiny do kabelky, do bot či na jiné, pro mne značně nevhodné, místo. Proto se své kočky důsledně snažím nenasrat a posledních pět let se mi to docela úspěšně daří.
Zřejmě jsem něco zapomněla a flustrovaná kočata hodila - dle silného puchu - bobek na gauč nebo na stůl v kuchyni.
Přišla jsem, neviděla jsem, nenašla jsem... bobek ani loužička nikde.
Nakonec jsem zdroj našla...
Drahý prohlásil, že ještě potřebovaly dozrát.
Ovšem dozrávat mohly místo předsíně i ve sklepení našeho domu...

I Smajlinka z toho smradu zmodrala...

 Kočatům za mé výčitky a výhrůžky, že je vyhodím na mráz, následovala velká omluva a protekční příděl smrdutých bonbonků.

O ničem se vzhledem

Tuto stránku používám něco přes dva roky a začínám mít pocit, že to chce změnu. Jsem líná měnit domovský blog, kde jsem se dost úporně prala s MySQL a díky tomu už je pět let naprosto nezměněn graficky a poslední měsíce nezměněn vůbec (ale všem šesti pravidelným čtenářům obou bloků slibuji, že "domů" chybějící texty co nejdřív postnu, opozdilo se to podzimním kolapsem HDD a poté mou leností).

Když jsem před třemi lety začala z vrozené lenosti víc zkoumat blogger a wordpress, moc se mi líbilo, jak je to všechno hezky nastavené, že stačí jen zmáčknout čudl a je to. Pro hraní a snadnější postování z mobilu (... tento blok měl být původně jen na posílání fotek z mobilu s krátkým textíkem...)  jsem si zvolila blogger. Frkla jsem to do tří sloupců, do dvou postranních nacpala všeliké serepetičky, které jsem někde vyštrachala a kochala jsem se tím, že už to všechno někdo udělal a že nemusím sama.

A pak už jen tu a tam změna pozadí - podle počasí, ročního období, nálady. Poslední změnu jsem udělala někdy na podzim a tak jsem dnes alespoň odstranila podzimní listí, které už opravdu není aktuálníá.
Ale možností a dokonce hotových šablon je tolik a změna tak snadná...
Ale na druhou stranu - proč, není to jedno?
Tak uvidíme...
Hlavně, abych zase nevymyslela nějakou šílenost...
Jako vždy.

Čas rány hojí, ale pomalu

Mám po dlouhé době dva dny volna a snad bych radši byla v práci, abych mohla myslet na něco jiného. Včera jsem vzpomínala na výročí svatby babičky a dědy, jejichž svatební fotografie celou tu dobu visela v jejich ložnici... a po jejich odchodu visí tahle fotografie v bytě mém. Povídám si s nima a jestli si někdo myslí, že jsem cvok, tak je mi to jedno.

Dneska by pro změnu měla babička narozeniny. Kulaté, sté. 
Shodou rodinných náhod by měl dnes narozeniny i můj táta. Loni jsme je ještě oslavili.
Letos jen můžu do prázdna říct to, co jsem nestihla...

Za ty, co odešli, často zapálím svíčku. Jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Jen jako vyjádření svého vnitřního pocitu, že mi chybějí.

Ale dnes zapálím svíčku hlavně za tyhle dva.
Přestože se v životě neměli rádi a nemohli spolu být v jedné místnosti, zapálím jim jen jednu svíčku.
Chybí mi oba. Každý jinak, ale stejně silně.

Je mi smutno.

Mezi kočkou a nebem

Moje babička si brala dědečka přesně před semdesátipěti lety... To to uteklo...
Oba už pár let hrají karty v jiné dimenzi, ale věřím, že se tu a tam staví podívat, jak to tady bez nich zvládáme.

Vím, že tu s námi jsou.

Nebojím se a povídám si s nimi. Mrzí mě, že chodí tak málo, jednou-dvakrát za rok, ale i za tyto řídké a krátké návštěvy jsem ráda. Staví se vždy jen na malou chviličku. Snad ani nechci, aby chodili častěji a na delší čas, protože už mají nárok na věčný odpočinek, který občas vyruší starost o nás.

Vím, že tu s námi jsou.

A pokud ne, tak ať mi někdo vysvětlí, že když je slyším ve druhém pokoji, který býval jejich, proč se tím samým směrem, jako já, otočí i ve stejnou chvíli i mé tři kočky.
Jsou klidné, nebojí se, ale je na nich vidět, že vidí a možná i slyší víc, než já.

Snad je to tak, jak má být.

Král je mrtev, ať žije král!

Chcípl mi fén. Definitivně. Nejdřív v něm luplo, pak hrklo, zachrastilo a objevila se mlha, která by se dala krájet. A pak už byla jen tma a ticho.

Král je mrtev....

 A protože nemám ráda mokré vlasy a máčím si je každou chvíli, oznámila jsem, že si půjdu koupit nový.
Drahý polovička se podivil, jak takovou věc můžu jít koupit sama a jak se mohu chtít obejít bez jeho poradního hlasu při výběru tohoto elektrického zařízení. A protože drahého znám už drahně let, pokrčila jsem rameny a že tedy půjdeme spolu.
No to jsem tomu dala...
Vypravili jsme se do eletroobchodu a tam tiše stanuli před regálem s elektrickými vysoušeči vlasů.
"Nelíbí, nelíbí, ten je dobrej, ten se blbě drží v ruce, tenhle je fajn, tenhle se mi nelíbí, ten je malej, ten je velkej, ten je divnej, no tohle snad ani neni fén, ten ujde, ten ne, ten ne, ten ne, tenhle není špatnej, tomuhle řikaj fén, no ani náhodou, tohle by případně šlo," oznámila jsem a tři mnou vybrané kousky jsem dala stranou k dalšímu, teď již pečlivějšímu vyřazování.
"No tenhle ani náhodou, je to bakeliťák a má motor užnevimjakejřekl a má malej výkon, protože má jen tolik Wattů, no to prostě doma nebude tohleto..." huhlal drahý a odnášel mi krabici s docela hezkým Rowentou.
Zbyly mi tedy dva od jedné značky, o níž jsem v životě neslyšela a jeden se mi moc líbil a ten druhý byl červený...

foto z valera.cz

foto z valera.cz

Ale stříbrný mě opravdu dostal. Bytelný kovový výrobek a ten tvar...
Jo, tenhle chci!

A pak začala mnou očekávaná masáž.
Protože drahý nemohl říct, že je to šunt, protože opravdu není, začal porovnávat, že sice jo, je hezkej, ale má plastem uchycený motor a ten červenej ho má v kovu, že červenej je profi a má cosi proti kroucení kabelu a že ten stříbrej je hezkej, ale ten červenej je kvalitnější.... bla bla bla
"Líbí se mi stříbrný a chci ho."
"Jo, je hezkej, ale nemá cosiužnevim a tohleužtakynevim a vydrží jen tolik hodin a ten červenej má garantováno hodin víc a... bla bla bla.. protože bla bla bla... ten vydrží bla bla bla a hodí se ti ke Kvíčale."
"Co do toho pleteš Kvíčalu, nehodí se mi do zelený koupelny a ten stříbrej má difuzér a ten červenej ne a chci stříbrej a basta. Navíc má ten stříbrnej hezčejc udělaný logo"
"Ale když máš červenou Kvíčalu, tak bys měla mít i červenej fén a navíc umí tohle a bla bla bla...a o logo přece vůbec nejde, hlavně že má bla bla zajištění ... bla bla plky plky bla."
V podobném duchu to pokračovalo, až jsem si vlezla za roh a tam jsem si vybrala kulmofén světové značky Eta a do tohoto výběru mi drahý už cekat nesměl, i když bylo vidět, že chce.

Starý kulmofén už si pletu s opalovačkou...

Potom jsme ještě chvíli laškovali nad fény, ale prostě ten stříbrnej se mi zdál tak krásnej a úžasnej s tím vystouplým logem, kovovým tělem a retro tvarem, že jsem řekla, že je prostě nejúúúžasnější, který jsem v životě viděla.
Hm....

Ať žije král!.

Běda Drahému polovičkovi, běda mu, jestli s tím fénem nebudu spokojená!!!

Byl jednou jeden šaman...

S kolegou Šamanem to bylo rychlejší, než jsme čekali. V neděli přišel do práce o skoro dvanáct hodin později a tak mu šéf oznámil, že mu jménem našeho kolektivu děkuje za práci, byť neodvedenou a požádal ho, aby si vyklidil stůl. Šaman divně koukal, poté se usmál a řekl, že oni tomu tak chtěli.
"Jako kolegyně?" ptal se šéf.
"Ne, na ty vůbec nemyslím... Já žiji v jiné dimenzi a tímto se nebudu zabývat."
Pak si Šaman nacpal svůj hrnek na kávu a kolegův cukr do tašky a zmizel neznámo kam a snad ONI jeho cesty nebudou křížit s cestami mými.
Tato situace znamená, že máme zase o jednoho člověka míň, ale rádi uděláme víc práce, protože odměnou je klid od Šamana. Stejně bychom s ním tyto dny nemohli počítat, protože PLES a ani si nechci představit, co by vyváděl...

Jen se po zkušenostech posledních osmi měsíců začínám děsit, jaká posila do našeho kolektivu zase přijde...