Košíček

Přinesla jsem si domů košíček na kytičky, ale asi mi to neprojde...

Stříhání metru neznámé délky

"Co to máte?"
"Knihu."
"A vy čtete knihy?"
"Čtu."
"Co je to za knihu?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"Cože?"
"Psychosociální aspekty paliativní péče."
"A o čom to je?"
"O psychosociálních aspektech paliativní péče."
 "A to čtete?"
"Čtu."
"A co to jako má bejt?"
"Nic, šéfe, to byste stejně nepochopil..."

A pak se mi ostatní kolegové diví, že dobrovolně musím odejít a že už ani nechci, aby se za mě někdo přimlouval a že tyto nabídky s díky odmítám.

Výpadek ze všedních dní

Jak jsem minule psala, v neděli dopoledne se mi dostalo pozvání odjet na jih naší vlasti. Přestože jsem si vzala pár dní dovolené, abych se věnovala debordelizaci obydlí a akci "chcete mě", přes všechna uvážení pro a proti jsem se nakonec rozhodla opravdu odjet.

Sbalila jsem si pár nejnutnějších věcí na jednodenní až dvoudenní pobyt a vyrazila na cestu.

Ráno moudřejší večera

Posledních pár týdnů jsem přežila velmi neradostně a zklamaně -  především z několika lidí, které jsem měla opravdu ráda, kterým jsem nikdy neublížila a kteří jdou proti mně. Jejich důvody mi nejsou zcela jasné, předpokládám, že se jedná o vinu otců, která padá na děti a bohužel tím dítětem jsem tentokrát zřejmě já.
Prvně po dvanácti letech jsem si vzala dovolenou a tak se stalo, že zítra jdu do práce až v pátek. Původně jsem myslela, že se budu věnovat svému CV pro nastávající možné zaměstnavatele a jeho rozesíláním, skočím ke chlupodravkyni (už mám na hlavě cosi, co velmi blízce připomíná nakopnutý drn), ale přišlo zcela nečekané pozvání na návštěvu do jedné maličké, Bohem zapomenuté, vesničky na Vysočině. Teď, pár minut po půlnoci, jsem nerozhodná - je to tak 50:50, že zítra ráno nasednu do Kvíčaly a vyrazím na jih naší vlasti... nebo radši shrabat zahradu a vyžehlit Himaláj prádla...?

Myslím, že ráno asi nepojedu... 

Podzim

Tak se nám zase měsíc s měsícem sešel, zmizelo léto a nastala vláda podzimu.

Podzim nastal i v mém bytí u současného zaměstnavatele, protože situace se u nás v práci poněkud vyhrotila a bylo mi oznámeno, že můj  vyhazov pro mého drahého zaměstnavatele není v současné chvíli nejvhodnější, ale že by firma uvítala a následně snadno odůvodnila, kdybych  si zažádala o přeložení nebo kdybych sama podepsala výpověď. A když to udělám, i odměna bude... 

Sovičky

Před několika dny jsem potkala tři sovy.
Jedna si mě nevšímala a čuměla jak vejr, druhá byla vejr a třetí nejdřív čuměla jak vejr a pak si začala hrát na modelku.

Co je?

Cesta do vzpomínek

Včera, krátce před polednem, jsme se se Silvestrem dostali do centra Prahy a když se nám nechtělo domů, vypravili jsme se na toulky mojí minulostí. Začali jsme na Smíchově...

CPA hotovo, vyřízeno...

Maminka zatoužila po novém mobilním telefonku a oznámila, že dotykový nechce ani náhodou, že chce jen a jen tlačítkový s véčkovou konstrukcí a aby stál maximálně 1500,- z důchodu naškudlených korunek.
Přehodila jsem jí pár mobilních šopů a výsledek se záhy dostavil. Maminčina volba padla na přístroj CPA Halo 12. A protože moje maminka je MOJE MAMINKA, nesnažila jsem se jí nákup vymluvit ani jí směřovat jiným směrem a jí vybraný telefon jsem bez větších keců objednala.
Hotovo, vyřízeno.

Vencovy pindy

Vencovy pindy aneb blog Václava Víška jsem objevila čirou náhodou při hledání určitých informací o historii Novoměstské radnice. Na jeho blogu jsem se pak zasekla na pěkně dlouhou dobu a dovolila jsem si ukrást tři z tam uvedených srovnávacích fotografií. Jsou to fotografie míst mého rodiště v dobách, které si nepamatuji a už ani nepamatuji.
Tyto  tři srovnávací fotografie jsem drze šlohla hlavně proto, že jeden nikdy neví, kdy co z internetu zmizí a ráda bych je měla ve svém archivu.
Každopádně každému doporučuji, aby si uvařil kýbl káfe či čaje a v klidu se ponořil do hlubin srovnávacích fotek pana Víška. Zaručuju, že se nikdo nudit nebude.
Pokud si nenajde místa, kde se narodil, vyrůstal, či kde právě bydlí, určitě si najde jiná známá místa. A jestli ani to ne, už jen srovnání tehdy a nyní za to stojí.

Šikovní dědové

Mám ráda Prahu a její historii. Mám ráda pohled na Hradčany. Nedávno jsem opět narazila na jednu z prvních fotografií Hradčan, pořízenou na začátku druhé poloviny 19. století. Jejím autorem pochopitelně nejsem já, ale jakýsi pan Andreas Groll, jehož koníčkem bylo fotografování architektury a památek. Za svůj život nasekal mraky fotografií, za které dokonce dostal jakousi cenu od samotného císaře pána.

Foto: Andreas Groll, cca 1855-1860

Slon v porcelánu

Včera večer jsem se seznámila s jednou dámou, jen o několik málo let mladší, než jsem já, která je upoutaná na invalidní vozík díky diagnoze, která je velmi... dejme tomu neperspektivní.
Bude-li vše pokračovat tak, jak se to právě vyvíjí, tato dáma se stane mou příbuznou a já tápu, jak se mám chovat.
Dělat, že vozík nevidím a brát jí jako zdravou?
Dělat, že jednou se to zlepší a bude to dobrý?
Lhát? Říkat pravdu? Dělat, že nic nevím, nevidím? 
Můžu mluvit o tom, kde jsem byla a co jsem viděla, když ona je zavřená jen ve svém bytě? Nebude jí to líto? Nebo si ráda poslechne, co je nového ve světě "venku"?
Litovat? Nelitovat? Nabídnout pomoc? Počkat, asi si o ni řekne?
Mám tolik otázek, jak tuto situaci zvládnout a neublížit, neranit.
Vrhla jsem k ní do bytu nezvaná a neohlášená, nicméně myslím že jsme naše první setkání obě ustály dobře. Paní je bezvadná a měly jsme si co říct - svorně jsme si zanadávaly na svá shodná křestní jména, poklábosily o dětech našich i cizích, snad by bylo i hodně, co by nás spojovalo. Vypadá to, že jsme stejně praštěná krevní skupina. Ale já chodím kam chci a ona si nemůže ani nakrájet knedlík.
Mně nevadí, že je nemohoucí a že je na vozíku. Nevadí mi dát jí pleny, pomoc s čímkoliv... Moc ráda k ní zase přijdu a poklábosím.
Ale zatím si připadám jako slon v porcelánu.

Můžu k tobě?

Začátkem července jsme se Silvestrem vyrazili do cizích vod a navšívili představení Dívčí válka - nová éra.
Možná tím, že jsme za poslední roky přehlceni operou a baletem, či proto, že představení bylo super, zakoupili jsme ihned vstupenky na představení Můžu k tobě?, na které jsme se včera vydali.

Papriková laskomina nejen pro Jejku

Je to obyčejný recept ze sto let staré kuchařky, kterou jsem podědila po babičce... Tak, milá Jejko, dávej pozor a nespal si prsíček...
Potřebuješ velké, tlusté papriky, vejce, něco uzeniny či špíčku, sýr - jakýkoliv (syrečky, nivu, eidam, asi lze i taveňák...)

Kostel Panny Marie Sněžné

Kdysi dávno jsem tam chodívala randit, ale to jsem měla v hlavě něco jiného a oči jsem zvedla maximálně do výši očí mého milého. Pak jsem na něj zapomněla. Asi před dvěma lety se mi vybavil ve vzpomínkách a já ho zase chtěla vidět. Nebyl ale čas, odkládala jsem to z týdne na týden, z měsíce na měsíc, z roku na rok... a včera jsem Silvestrovi oznámila, že ho prostě zase MUSÍM vidět.
Konečně jsme byli blízko a já se přestala dívat do očí mého drahého polovičky a podívala se kousek nad jeho hlavu. Stojí tam už několik století a přestože je schován za moderními domy a skoro není vidět, stále si zachoval svou majestátní krásu.

Modrá Kvíčala s psíkem

Jedna zelená Kvíčala u Václaváku mi unikla, ale před Národním divadlem jsem čapla jednu modrou s psíkem na místě spolujezdce.

Výjimečně nechávám fotku v nepatrně větším rozlišení, líbí se mi psíkův výraz.

Hraniční kočkoptačí laškování

Na internetu je hromada krásných fotek strak, ale já tady zveřejím pár mizerných, fotografovaných přes dvojité sklo a záclonu. Nejedná se o žádné luxusní letovky či špičkové fotografie zajímavého ptáka, ale o dokumetační fotku jedné stračí rodinky, která si zahrává se životem.

Pršiplášť (editováno 3.8.2015)

Včera jsem se jednohlasně usnesla, že pro další Kyblíkové akce nutně potřebuju pláštěnku. Ale opravdu pláštěnku, ne ten igelit na jedno použití, který se roztrhne jak fík.
A protože jsem fiflena činu, požádala jsem strýčka Gúgla o spolupráci a pak už začalo vybírání té, která obohatí můj šatník. Jedním z favoritů byla červená pláštěnka za zanedbatelných 2699,- Kč, ale když jsem viděla modelku, kterak se blbě tváří, od koupě jsem ustoupila a zvolila kávový model o rovné dva litry levnější, který je prezentován usmívající se modelkou. (Bodejť by se neusmívala, když si za ušetřený peníz může koupit něco jiného...).

Zřejmě jsem si objednala poslední kousek, které Kafe mělo na skladě, protože dnes už objednat nelze. 24 hodin po objednání, tedy dnes dopoledne, jsem byla poctěna krátkým mejlem, plným užitečných informací:

Vážená zákaznice,
zásilka s následujícím obsahem je pro Vás nyní připavena.

Obj. č. .... velikost výrobku.... Množství... stav
- - - - zboží odesláno - - - -

Aktuální stav Vaší zásilky s číslem balíku 01000xxxbla-bla100111011 si můžete kdykoliv zkontrolovat na níže uvedeném odkazu.

 
No jasně, že jsem si klikla na odkaz, abych tušila, kdy mi ten poslední kus z jejich skladu dorazí domů. Ale zatím mi nezbývá nic jiného, než se nechat překvapit...

Editováno 3. 8. 2015

Docela mě to začíná bavit....

 No tak jsem se těšila a čekala....

Tak nic, no... někdy příště...
Ale zavolat, že nepřijede, chlapec mohl...  :D

Závěrem: 

Pláštěnčičku bez předchozího ohlášení přivezl docela milý chlapec v 3.8. večer minutu před tím, než jsem nasedla do Kvíčaly a odfrčela do divadla... takže to nakonec všechno dobře dopadlo a jako bonus navíc jsem se docela dobře pobavila.

Kyblíková potulka

Po sto letech... no, po sto letech ne, trošku dřív, ale už je to opravdu dlouho, co jsem se toulala vnitřní Prahou. Silvestr teď vzal z recese takový prapodivný kšeftík a já se dobrovolně musela zúčastnit.
Takže pokud jste o uplynulém víkendu potkali třeba na Karlově mostě mírně obézního pána se zeleným kyblíkem a za ním se belhající stvoření s foťákem na krku, vězte, že to nebyli šílení turisté, ale moje maličkost s drahým polovičkou.

Ulovená Kvíčala

Vždycky, když jsem si pořídila nějaké auto, které jsem běžně na ulicích nevídala, jakoby se s nimi roztrhl pytel a bylo jich všude plno včetně naší ulice. S Kvíčalou je situace trošku jiná, opravdu jich tolik nejezdí a tak jsem se vydala do ulic na jejich lov.  A tu a tam se zadaří:

Pražská modrá Kvíčala na mostě Legií

Vyfotit se to mnohdy nedá, většinou nemám foťák na krku a mobil se mi toulá někde v propadlišti kabelky. A tak to občas neprojde nebo dopadne jen tak trošku napůl:

Tohle sice není Kvíčala, ale není to krása?

Demo Alfa Beta

Demoverze je omezená...
Demoverze funguje jen po určitý počet dnů ...
Demoverze má omezený počet spuštění... 
Demoverze má omezený počet použití některých funkcí...
Demoverze zabraňuje uložení souborů... 
(obšlehnuto z wikipedie - demoverze)


V březnu přiletí čáp a mého drahého polovičku Silvestra udělá pravým a nefalšovaným dědečkem.
No a já se díky tomu vlastně stanu tak trošku babičkou.
Hurá!!! I přestože chybí pokrevní pouto, stanu se strašně ráda na celý úvazek a s plným nasazením a nadšením první pravou a nefalšovanou demobabičkou v naší rodině...