Ulovená Kvíčala

Vždycky, když jsem si pořídila nějaké auto, které jsem běžně na ulicích nevídala, jakoby se s nimi roztrhl pytel a bylo jich všude plno včetně naší ulice. S Kvíčalou je situace trošku jiná, opravdu jich tolik nejezdí a tak jsem se vydala do ulic na jejich lov.  A tu a tam se zadaří:

Pražská modrá Kvíčala na mostě Legií

Vyfotit se to mnohdy nedá, většinou nemám foťák na krku a mobil se mi toulá někde v propadlišti kabelky. A tak to občas neprojde nebo dopadne jen tak trošku napůl:

Tohle sice není Kvíčala, ale není to krása?

Demo Alfa Beta

Demoverze je omezená...
Demoverze funguje jen po určitý počet dnů ...
Demoverze má omezený počet spuštění... 
Demoverze má omezený počet použití některých funkcí...
Demoverze zabraňuje uložení souborů... 
(obšlehnuto z wikipedie - demoverze)


V březnu přiletí čáp a mého drahého polovičku Silvestra udělá pravým a nefalšovaným dědečkem.
No a já se díky tomu vlastně stanu tak trošku babičkou.
Hurá!!! I přestože chybí pokrevní pouto, stanu se strašně ráda na celý úvazek a s plným nasazením a nadšením první pravou a nefalšovanou demobabičkou v naší rodině...

Poslední kousek

Ničeho netušíc, čekala na mne ráno po příchodu z práce doma ve schránce obálka.
A obsah opravdu překvapil a potěšil...

Hlavně přiměřeně, milá Jejko!

Pokud by mě někdo viděl při pořizování fotografií pro tento text, asi by na mne zavolal doktora Chocholouška. Poskakovala jsem po kuchyni, krájela a fotila. Teprve někdy uprostřed, když jsem měla nejvíc zasršpiněné ruce, mi došlo, že by bylo prima si vyměnit objektiv, protože na Nikonítku byl právě nasazen ten, který se zrovna moc nehodil a ostří se s ním pouze manuálně.

Takže, milá Jejko, vezmi teď sobě k ruce váhy a odměrky, nabruš nože a zatop v troubě...

Nakrájej rohlíky. Počet uprav podle toho, jak to budeš chtít velký

Byla jsem v divadle!

Vzhledem k tomu, že poslední dobou kmitám pouze mezi divadlem a domovem, napadlo mne, že bych mohla vyrazit někam za kulturou.

Ale kam? 

Do některého z muzeí?

Na výstavu?

Do galerie?

Ne, už to mám!

Půjdu do divadla! 

30.000

Nepochopila jsem systém počítadla přístupů tady na bloggeru, ale ani jsem se o to moc nezajímala, netuším, proč někdy můj přístup započítá a někdy ne, ale určitě jsem si jich pár udělala taky...
Když jsem včera nakoukla kolegovi nad počítač, musela jsem vzít mobil a nenápadně si udělat screen... Ono totiž kdybych to dělala nějak nápadněji, tak by mohl kolega chtít nějakou (určitě věcnou) cenu za jubilejní návštěvu...
Kdysi, když blogování bylo ještě velmi mladé, jsem měla na Vidlích denně kolem 200 přístupů, ale to byla ještě komunita psavců a blogerů velmi pospolitá (PraBlog a BrBlog).  A jak léta leží a vše se mění, tak jsem po letech psacího útlumu naprosto nepočítala, že na moje "nové" stránky někdo vůbec chodit bude.
Překvapilo mě, že - pokud počítadlo moc nelže - asi chodí.
Nevím kdo, moc vás osobně neznám... Jen asi tak deset, možná dvanáct...
Počítadlo jsem sem dala před 900 dny a složitým matematickým postupem jsem zjistila, že průměrně tyto stránky zaznamenají přesně něco málo přes třicet přístupů denně.
Každopádně nejen mým dvanácti, ale všem návštěvníkům děkuji, že na pár vteřin udeřili okem na tyto stránky - byť by důvodem k této návštěvě byl neovladatelný tik v ruce, držící myš.
Stavte se zase, budete vítáni.
A posaďte se, ať mi nevynesete spaní...

Kovářova kobyla

Leden: 
- Miláčku, zhaslo mi světlo v digestoři a blbě se v takové tmě vaří.
- Hned se na to jdu podívat, ale co... to stejně bude prasklá žárovka, zítra přinesu novou.
Únor:
- Miláčku, pojedu do Bamaučehosi, koupím tam tu žárovku do digestroře, ano?
- To je zbytečný, já jí mám a hned jí vyměním.
Březen
-  Miláčku, myslíš, že bys mohl dát tu žárovku do tý digestoře?
- No, víš... já mám s jinou paticí, ale zítra, opravdu zítra přinesu tu správnou a vyměním jí.
Duben:
- Miláčku, myslíš, že by ta digestoř mohla svítit? Fakt se mi blbě vaří...
- Vžyť jsem řekl, že jí zítra vyměním.
Květen:
- Miláčku, myslíš, že už je dostatečně zítra na to světlo v digestoři?
- Cože?
Červen:
- Jé, super, miláčku, ty jsi mi dal už žárovku do digestoře!
- Nedal...
- Ne? Ale vždyť svítí...Jé, už zase nesvítí.... a teď zase jo... a to... to znamená, že.... že mám doma elektrikáře, kterej půl roku není schopnej dotáhnout žárovku v objímce...???!!!???
- Cože?

Blizna 100x jinak

Přestože se chystám na letní toulky s Kvíčalou a Nikonítkem, pořídila jsem si pár historických objektivů, s nimiž se dají suprově fotit blizny. Ono taky za chvíli CO fotit jiného, he???
Řádně se tedy vyřádím na bliznách a budu přitom dávat bedlivý pozor, aby za pestíkem nevykukoval dům, socha či jiné zakázaná tajný věc.
Doma taky nebudu nic fotit, protože mám obrazy na stěnách a nejsem si jistá, zda nepodléhají autorskému zákonu.
A protože nemám malé děti ani vnoučata, tak mne nemrzí, že nemůžu fotit ratolesti ve vaničce či na kožešince, kterak s holým řitiskem pasou koníčky, protože dětská pornografie...

Hlavně, že budou blizny!

Perličky z obchodního

Naše divadlo vydává takový pidi interní zpravodaj a (já dobře vím, že se to nemá) tentokrát mi to opravdu nedalo a musela jsem obšlehnout něco poznatků z předposlední stránky s názvem PERLIČKY ZE ZÁPISNÍKU OBCHODNÍHO ODBORU.

Let mouchy

No jo... já věděla, že to jednou příjde... A už je to tady.
A bude to pokračovat, protože to není to ono...

Let mouchy

Kolečka

Všichni jsme více či méně tušili, že to dřív nebo později přijde. A už je to tady...

Poslední dobou se mi zdá, že to všechno utíká rychleji, než je snesitelné a protože mě mí milí a blízcí začali opouštět, dost často se vracím ve vzpomínkách na doby dávno minulé a s nostalgií a slzou v oku vzpomínám a stávám se pro své okolí poměrně nebezpečnou.
Můj drahý polovička dobře ví, že oproti jiným ženám nemusím mít až tak všechno hned (takže na dodělání koupelny už čekám osmým rokem, ale trpělivost nepatrně dochází, takže možná za rok-dva už začnu netrpělivě pořvávat...), ale když někdy prohlásím, že TOHLE musím mít HNED, tak všichni v mém okolí vědí, co takové HNED znamená.

Na začátku května jsem svému okolí oznámila, že chci HNED a OKAMŽITĚ svého stařičkého Altixe (Altix altissa V), kterého mi kdysi před mnoha a mnoha lety, někdy před třičtvrtě na jednadvacáté století, dal tatínek, který mi odešel před rokem. Bohužel se Altix nenašel - díky několikerému stěhování se zřejmě ocitl v černé díře a kdoví, zda se z ní ještě někdy vrátí.
Ale to neřešilo HNED, takže neprodleně začalo pátrání na aukro, paladix a kdovíkde ještě a do několika dnů jsem se stala majitelkou několika starých skel.
Je to jiné a není to to, co to kdysi bývalo. Starý na novým je jiný, než nový na novým nebo kdysi starý na starým.
Ale to hraní si, nostalgie se taky vyřádí... a hlavně kolečka!

Netrap se, Karle...

Jako každým rokem jsem měla před čtyřmi dny narozeniny. Už po tolikáté, že je to taková běžná činnost, pravidelně se opakující a už se mi ani nechce počítat, kolikráte že jsem to kosa zjara zpívat slyšela. Mnohokráte...

Mí milí blízcí však usoudili, že jest třeba mě obdarovat, a tak se mi dostalo několika velmi pěkných, milých a praktických dárků v podobě láhve, knihy a úžasné poukázky na nové brejličky pro stařenku...

Mezi dárky se pochopitelně objevila i nějaká ta laskomina, takže nejenže jsem se několikrát brutálně přežrala dobře upraveným selátkem, což jsem mohutně zapíjela zlatavým mokem ze Svijan, ale jednu noc jsem zaútočila na Rumové pralinky (zákeřný útok na mou linii od vlastní matky), které jsem o půlnoci sama schroupala v kuchyni, pročítajíc si twítří tajmlajnu, abych dnes k ránu začala likvidovat nemalou bonboniéru (zlomyslná všivárna vlastních dětí) a myslím, že do včera nad ní statečně zvítězím. A protože jsem hamižná, s bližními svými se nerozdělím.

A hubnout začnu až od příštího týdne!

Jen doufám, že mi nikdo nepředhodí zase nějakou tu pralinku...

Kniha jízd

Už pátý měsíc používám androidí aplikaci Kniha jízd. Jak už jsem tady dřív psala, je to aplikace jednoduchá a přítulná a jediné co ode mne chce je, abych jí při nástupu do auta zapnula a po dojezdu vypnula. A abych si tam napsala kolik jsem za kolik jsem tankovala (to ale není povinné). A do třetice - abych při každé první jízdě první den v měsíci porovnala stav tachometru a pokud se rozchází, tak abych ho manuálně upravila.
Aplikace pak za mě počítá kolik za kolik projedu, kolik ujedu a kam jedu, u každé jízdy si pamatuje i kudy jsem jela a kdybych to zapomněla, tak mi ujetou trasu ukáže na mapě.
Pochopitelně se ujeté kilometry trošku liší, ale průměrně se sekne tak o 1-2 km na 100 km, což se mi při víceméně krátkých cestách pro městě zdá velmi dobré.
Ve bezplatné verzi aplikace vede knihu jízd pouze pro jedno vozidlo a přehledy si posílá na mejl ve formátu PDF a nedovoluje některé editace. Když si pořídíte placenou verzi (něco kolem 200,- Kč),  jízdy můžete zaznamenat pro několik vozidel, informační e-maily může poslat v PDF nebo XLS a editovat lze téměř všechno...

Když nevíte coby, aneb "Vítej do rodiny, staroušku!"

To jsem si říkala, že to tady zase začnu používat tak, jak to bylo původně myšleno. Moc se nezadařilo a mí pravidelní dva čtenáři mne zřejmě opět opustili.
Ale co jsem za uplynulý měsíc mohla nabídnout? Povídání o novém kolegovi, ze kterého se opět vyklubal tydýt, ještě navíc paranoidní a vůbec nějak celkově labilní? Anebo to, že se včera přišel podívat kolega nový a ze kterého mám pocity poněkud smíšené? Už rok je to stále dokolečka dokola a mě to nebaví.
Takže s posledním čarodějnicovým dubnem dělám tlustou čáru a uvidíme, jak se zadaří v květnu a měsících dalších.
Duben zakončím tím, že jsem byla v pondělí večer sama doma a z nedostatku jiné činnosti a absence koukatelného pořadu v TV jsem lezla po internetu, skončila na Aukru a tam u jedné téměř končící aukce...
Čyři hodiny do konce... Hm... to nechci, to nepotřebuju... takovej krám....
Tři hodiny do konce... opravdu je to krám, seženu si lepší....
Dvě hodiny do konce... No... že bych zkusila ... Ba ne, je to kravina...
Hodinu do konce... Ale nevypdá špatně....
Třicet minut do konce... Kašlu na to, nechci ho..
Dvacet minut do konce... Můžu bez toho žít???
Deset minut do konce... Jasně, je to kravina. jdu si radši udělat kafe.
Dvě minuty do konce... Sakra, jaký mám to heslo na Aukro???
Minuta po skončení aukce: Gratulujeme, vyhráli jste.
No jo, už jsem vyhodila v životě víc...

Blbý ráno...

Poslední dva týdny pro mne znamenaly citovou smršt. Vždycky se snažím všechno obrátit v legraci, alespoň nějakou poznámkou zcela mimo mísu, ale nevím, jestli se mi to podaří dneska.
Poslední příspěvek sem jsem psala 12. března, kdy můj kolega a kamarád slavil 42. narozeniny. Užil si jich jen pár minut, protože krátce po půlnoci zemřel. Jen tak, nečekaně, smutně, sám, na zemi u dveří, ke kterým si snad šel pro pomoc či se nadýchat čerstvého vzduchu.
 Nevím, neřekne už, je pryč.
 Ten uličník, který měl rád holky a obdivoval naše baletky a nejvíc "jeho" Pavlínku, mi bude chybět.

Chybí mi i táta. V květnu to bude rok, co tady není. Nežili jsme spolu, málo jsme se i vídali, telefonovali párkrát za měsíc, ale rčení, že "sejde z očí, sejde z mysli" nefunguje. Chybí mi moc. Tak moc, že to až překvapuje. Tolik jsme si toho neřekli - a nemohli říct...

Je to divné a smutné ráno.

Dnes jdu do práce až večer a přes to, že mohu mít klidné ráno i den, sedím v kuchyni a je mi moc smutno. Nepomohla ani taškařice, kdy musím každé ráno dávat kocourovi antibiotika, kteráž to činnost se neobejde bez újmy na zdraví či na psychice vítěze i poraženého.

Možná snad, kdyby přestalo pršet a vysvitlo sluníčko, dávající naději v bytí, možná by bylo líp...

Jak vyhodit čtyři kila

Hned na začátku upozorňuji, že se nejedná o vyhození čtyř kilogramů tělesné hmotnosti, ale finanční částky.
Vyhodit čtyři stovky... vlastně vyhodit jakoukoli finanční částku... je nepoměrně jednodušší, než zhubnout jeden jediný kilogram.
V případě mého posledního vyhození čtyř stovek se jedná o zakoupení NFC přívěšků, dodaných na mou adresu s neslušně vysokým balným a poštovným, jenomže... já je prostě chtěla HNED.

Nebudu tady moc ňafat, že si ještě s prodávajícím dojasním maličkosti ohledně obsahu zásilky, protože jsem objednala pro sebe a své kolegy 4 x balení a přišly 4 kousky, což mi malinko koliduje s popisem zboží.

Následuje doslovný přepis popisu objednávaného zboží:
Chip type: NXP NTAG 203
Operating frequency: 13.56MHz
Memory size: 144bytes
Read range: 0-50mm / 0-2.0in
Compatibility: For Samsung Galaxy S5/S4/Note3/Note2, Nokia Lumia920/820/720/620, Blackberry Z10/Q10, LG Nexus4/Nexus5, HTC one, Sony Xperia, and all NFC enabled mobile phones
Material: PVC + Epoxy
Operating temperature: -40 to +65 degrees Celsius
Read/write times: 100,000 times
Quantity: 4pcs
Color: Red, Orange, Green, Blue
Tag size: 25 x 35mm / 0.98 x 1.38in
(Výše uvedené a modře napsané jsem objednala 4x a naivně jsem očekávala 16 kousků...)

Každopádně jsem si z obalu vyňoumala jeden štíteček a jala se bádat, co a jak s tím, aby mi to aktivovalo knihu jízd. Bádala jsem, bádala, až jsem nakonec vybádala:

1. Pokud mobil není v pohotovostním stavu, ale pouze spí, nereaguje na NFC.
2. Pokud mobil odemknu a přiložím ke štítku, většinou nereaguje a nespustí aplikaci.
3. Pokud mobil odemknu a nějakou dobu šmejdím štítkem po místě, ve kterém je na mobilu umístěn NFC vysílač, z 65% zareaguje a aplikaci spustí.
Průměrná doba spuštění aplikace dle bodu 3 je většinou 85 vteřin a úspěšnost 65%.

Pro porovnání jsem zkusila aplikaci spustit starým, ručním způsobem.
1. Mobil do pohotovostního stavu včetně jeho odemčení: 4 vteřiny
2. Spuštění aplikace 10 vteřin
3. Nastavení aplikace na měření jízdy 2 vteřiny.
Vypočítala jsem, že spuštění aplikace bez pomocí NFC trvá 16 vteřin a úspěšnost je 100%.

S přihlédnutím k výše uvedeným testům a výpočtům vyplývá, že funkce, štítky, tagy, nálepky a kdovícoještě NFC jsou na hovno. 

Statistika nuda je...

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka... ech, poněkud mi ujel Božčin text... tak tedy znovu:
Dávno, dávno již tomu, co mě zajímala spotřeba mého motorového vozidla, a proto jsem si tu a tam pořídila notýsek či jinou papírovou pomůcku, do které jsem si chtěla vést knihu jízd - kdy jsem jela, kam jsem jela, kudy jsem jela, kdy jsem dojela, kolik jsem ujela a za kolik to bylo. Většinou to vydrželo dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, potom znovu další dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, pak jsem si řekla, že od Nového roku (měsíce, týdne, novoluní či slunovratu...) a to zrovna nevyšlo či neměla jsem notýsek, který by ladil s barvou mého aktuálního vozu.

Loni jsem v divadle dostala diář, který nepotřebuju, ale protože je červený, přidělila jsem ho Kvíčale a já si novorončně slíbila (muhehehe), že tentokrát budu už konečně pravidelně zapisovat každý kilometr a každé tankování.
A protože se mi to v lednu nepodařilo ani jednou, rozhodla jsem se, že se na to po letech konečně vykašlu, osobní servisman mi může ... třeba koupit kafe... a hodila jsem touhu po veškerých informacích tohoto druhu za svou šedinami prokvétající hlavičku.

A pak jsem to našla. Androidí aplikaci, která po mně více méně nic nechce. Spíš tedy chce po mně méně, než více. Jenom spustit, když vyjíždím a vypnout, když dojedu a když se mi chce, tak jí můžu říct, za kolik jsem kolik natankovala. A milá aplikace si sama najde odkud v kolik vyjedu, kudy jedu, kdy dojedu, kolik ujedu a kolik projedu.
A aby mi to Aplikace ještě více usnadnila, při hupsnutí do auta stačí přiložit mobil k NFC štítku a už se nemusím starat úplně vůbec o nic.
Pro tuto kratochvíli stačí koupit NFC štítek a spárovat ho s mobilním zařízením. Uvidíme, jak to bude fungovat. Zatím jsem si pořídila krásný, červený NFC přívěšek, který bude ladit ke Kvíčale. O jeho spárování s mobilem zatím nemám tušení, protože přívěšek na mne čeká na poště.
Ale určitě to dám!
Snad...

Zatím na mne sada štítků čeká na poště. 
Já i Silvestr chceme dva.    
Mně osobně je jedno, jakou budou mít barvu, hlavně, když jeden z nich bude červenej

Márfy...

Dnes ráno jsem jako blázen objížděla několik ulic kolem našeho baráku a hledala místo k zaparkování. Při třetí objížďce se v naší ulici uvolnilo jedno místečko, do kterého jsem Kvíčalu pracně nasoukala.
A když jsem se s pytli s kočkopískem, ostatním nákupem a nezbytně nutnými serepetičkami dovláčela před barák, všichni z ulice naskákali do aut a odjeli.
Čučela jsem na to jako puk a hledala kameru z nějakého laškovného pořadu. Nenašla jsem. A ani jsem si nevšimla nikoho, kdo by se mi smál. Tak jsem se nakonec smála alespoň já a ani moc mi nevadilo, že jsem si třetinu obsahu pytle s kočkopískem vysypala do kufru.... Na nadávání bude času dost, až to budu uklízet.

PUCH

Po dlouhém pracovním nasazení sice nemám den volna, ale mám po denní před noční. Takže ráno nemusím vstávat, na což jsem se těšila už několik dní.

Muhehehe!

V půl páté drnčel budík Drahému, kterýžto měl od půl sedmé nějakou akci na druhém konci města. Mrskla jsem sebou na druhý bok a hodlala jsem ignorovat Drahého dupání, šlapání koček po mém fyzičnu i krutý fakt, že se asi počurám...
Příroda je mocná a výchova i nechuť převlékat postele mne ve čtvrt na sedm vyhnala na toaletu. Fakt to už dýl vydržet nešlo....
Když jsem ze záchoda tápala do koupelny, zarazil mne PUCH.
Krucihimlhergotdohájeuvšechžížalmilionveverek, zaláteřila jsem si a jala  se hledat schválnost, kterou na mne narafičila má kočata, jimž jsem ráno nedala jejich oblíbený smrdutý bonbonek... Ano, přiznávám, kočata si mne vychovala tak, že když není po jejich, hodí mi část své tělní tekutiny do kabelky, do bot či na jiné, pro mne značně nevhodné, místo. Proto se své kočky důsledně snažím nenasrat a posledních pět let se mi to docela úspěšně daří.
Zřejmě jsem něco zapomněla a flustrovaná kočata hodila - dle silného puchu - bobek na gauč nebo na stůl v kuchyni.
Přišla jsem, neviděla jsem, nenašla jsem... bobek ani loužička nikde.
Nakonec jsem zdroj našla...
Drahý prohlásil, že ještě potřebovaly dozrát.
Ovšem dozrávat mohly místo předsíně i ve sklepení našeho domu...

I Smajlinka z toho smradu zmodrala...

 Kočatům za mé výčitky a výhrůžky, že je vyhodím na mráz, následovala velká omluva a protekční příděl smrdutých bonbonků.

O ničem se vzhledem

Tuto stránku používám něco přes dva roky a začínám mít pocit, že to chce změnu. Jsem líná měnit domovský blog, kde jsem se dost úporně prala s MySQL a díky tomu už je pět let naprosto nezměněn graficky a poslední měsíce nezměněn vůbec (ale všem šesti pravidelným čtenářům obou bloků slibuji, že "domů" chybějící texty co nejdřív postnu, opozdilo se to podzimním kolapsem HDD a poté mou leností).

Když jsem před třemi lety začala z vrozené lenosti víc zkoumat blogger a wordpress, moc se mi líbilo, jak je to všechno hezky nastavené, že stačí jen zmáčknout čudl a je to. Pro hraní a snadnější postování z mobilu (... tento blok měl být původně jen na posílání fotek z mobilu s krátkým textíkem...)  jsem si zvolila blogger. Frkla jsem to do tří sloupců, do dvou postranních nacpala všeliké serepetičky, které jsem někde vyštrachala a kochala jsem se tím, že už to všechno někdo udělal a že nemusím sama.

A pak už jen tu a tam změna pozadí - podle počasí, ročního období, nálady. Poslední změnu jsem udělala někdy na podzim a tak jsem dnes alespoň odstranila podzimní listí, které už opravdu není aktuálníá.
Ale možností a dokonce hotových šablon je tolik a změna tak snadná...
Ale na druhou stranu - proč, není to jedno?
Tak uvidíme...
Hlavně, abych zase nevymyslela nějakou šílenost...
Jako vždy.

Čas rány hojí, ale pomalu

Mám po dlouhé době dva dny volna a snad bych radši byla v práci, abych mohla myslet na něco jiného. Včera jsem vzpomínala na výročí svatby babičky a dědy, jejichž svatební fotografie celou tu dobu visela v jejich ložnici... a po jejich odchodu visí tahle fotografie v bytě mém. Povídám si s nima a jestli si někdo myslí, že jsem cvok, tak je mi to jedno.

Dneska by pro změnu měla babička narozeniny. Kulaté, sté. 
Shodou rodinných náhod by měl dnes narozeniny i můj táta. Loni jsme je ještě oslavili.
Letos jen můžu do prázdna říct to, co jsem nestihla...

Za ty, co odešli, často zapálím svíčku. Jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Jen jako vyjádření svého vnitřního pocitu, že mi chybějí.

Ale dnes zapálím svíčku hlavně za tyhle dva.
Přestože se v životě neměli rádi a nemohli spolu být v jedné místnosti, zapálím jim jen jednu svíčku.
Chybí mi oba. Každý jinak, ale stejně silně.

Je mi smutno.

Mezi kočkou a nebem

Moje babička si brala dědečka přesně před semdesátipěti lety... To to uteklo...
Oba už pár let hrají karty v jiné dimenzi, ale věřím, že se tu a tam staví podívat, jak to tady bez nich zvládáme.

Vím, že tu s námi jsou.

Nebojím se a povídám si s nimi. Mrzí mě, že chodí tak málo, jednou-dvakrát za rok, ale i za tyto řídké a krátké návštěvy jsem ráda. Staví se vždy jen na malou chviličku. Snad ani nechci, aby chodili častěji a na delší čas, protože už mají nárok na věčný odpočinek, který občas vyruší starost o nás.

Vím, že tu s námi jsou.

A pokud ne, tak ať mi někdo vysvětlí, že když je slyším ve druhém pokoji, který býval jejich, proč se tím samým směrem, jako já, otočí i ve stejnou chvíli i mé tři kočky.
Jsou klidné, nebojí se, ale je na nich vidět, že vidí a možná i slyší víc, než já.

Snad je to tak, jak má být.

Král je mrtev, ať žije král!

Chcípl mi fén. Definitivně. Nejdřív v něm luplo, pak hrklo, zachrastilo a objevila se mlha, která by se dala krájet. A pak už byla jen tma a ticho.

Král je mrtev....

 A protože nemám ráda mokré vlasy a máčím si je každou chvíli, oznámila jsem, že si půjdu koupit nový.
Drahý polovička se podivil, jak takovou věc můžu jít koupit sama a jak se mohu chtít obejít bez jeho poradního hlasu při výběru tohoto elektrického zařízení. A protože drahého znám už drahně let, pokrčila jsem rameny a že tedy půjdeme spolu.
No to jsem tomu dala...
Vypravili jsme se do eletroobchodu a tam tiše stanuli před regálem s elektrickými vysoušeči vlasů.
"Nelíbí, nelíbí, ten je dobrej, ten se blbě drží v ruce, tenhle je fajn, tenhle se mi nelíbí, ten je malej, ten je velkej, ten je divnej, no tohle snad ani neni fén, ten ujde, ten ne, ten ne, ten ne, tenhle není špatnej, tomuhle řikaj fén, no ani náhodou, tohle by případně šlo," oznámila jsem a tři mnou vybrané kousky jsem dala stranou k dalšímu, teď již pečlivějšímu vyřazování.
"No tenhle ani náhodou, je to bakeliťák a má motor užnevimjakejřekl a má malej výkon, protože má jen tolik Wattů, no to prostě doma nebude tohleto..." huhlal drahý a odnášel mi krabici s docela hezkým Rowentou.
Zbyly mi tedy dva od jedné značky, o níž jsem v životě neslyšela a jeden se mi moc líbil a ten druhý byl červený...

foto z valera.cz

foto z valera.cz

Ale stříbrný mě opravdu dostal. Bytelný kovový výrobek a ten tvar...
Jo, tenhle chci!

A pak začala mnou očekávaná masáž.
Protože drahý nemohl říct, že je to šunt, protože opravdu není, začal porovnávat, že sice jo, je hezkej, ale má plastem uchycený motor a ten červenej ho má v kovu, že červenej je profi a má cosi proti kroucení kabelu a že ten stříbrej je hezkej, ale ten červenej je kvalitnější.... bla bla bla
"Líbí se mi stříbrný a chci ho."
"Jo, je hezkej, ale nemá cosiužnevim a tohleužtakynevim a vydrží jen tolik hodin a ten červenej má garantováno hodin víc a... bla bla bla.. protože bla bla bla... ten vydrží bla bla bla a hodí se ti ke Kvíčale."
"Co do toho pleteš Kvíčalu, nehodí se mi do zelený koupelny a ten stříbrej má difuzér a ten červenej ne a chci stříbrej a basta. Navíc má ten stříbrnej hezčejc udělaný logo"
"Ale když máš červenou Kvíčalu, tak bys měla mít i červenej fén a navíc umí tohle a bla bla bla...a o logo přece vůbec nejde, hlavně že má bla bla zajištění ... bla bla plky plky bla."
V podobném duchu to pokračovalo, až jsem si vlezla za roh a tam jsem si vybrala kulmofén světové značky Eta a do tohoto výběru mi drahý už cekat nesměl, i když bylo vidět, že chce.

Starý kulmofén už si pletu s opalovačkou...

Potom jsme ještě chvíli laškovali nad fény, ale prostě ten stříbrnej se mi zdál tak krásnej a úžasnej s tím vystouplým logem, kovovým tělem a retro tvarem, že jsem řekla, že je prostě nejúúúžasnější, který jsem v životě viděla.
Hm....

Ať žije král!.

Běda Drahému polovičkovi, běda mu, jestli s tím fénem nebudu spokojená!!!

Byl jednou jeden šaman...

S kolegou Šamanem to bylo rychlejší, než jsme čekali. V neděli přišel do práce o skoro dvanáct hodin později a tak mu šéf oznámil, že mu jménem našeho kolektivu děkuje za práci, byť neodvedenou a požádal ho, aby si vyklidil stůl. Šaman divně koukal, poté se usmál a řekl, že oni tomu tak chtěli.
"Jako kolegyně?" ptal se šéf.
"Ne, na ty vůbec nemyslím... Já žiji v jiné dimenzi a tímto se nebudu zabývat."
Pak si Šaman nacpal svůj hrnek na kávu a kolegův cukr do tašky a zmizel neznámo kam a snad ONI jeho cesty nebudou křížit s cestami mými.
Tato situace znamená, že máme zase o jednoho člověka míň, ale rádi uděláme víc práce, protože odměnou je klid od Šamana. Stejně bychom s ním tyto dny nemohli počítat, protože PLES a ani si nechci představit, co by vyváděl...

Jen se po zkušenostech posledních osmi měsíců začínám děsit, jaká posila do našeho kolektivu zase přijde...

Dobrá úroda

Četnost mých příspěvků zde rapidně klesá a i když si stále říkám, že tomu zamezím a posunu zase limity poněkud výš, nedaří se.
Jsem nějaká nespokojená. Nedaří se ani moc doma, ani moc v práci.
Doma je to takové... divné, protože nemáme na nic čas.
V práci je to takové... divné, protože práce je nějak víc a nás je málo a když nám pošlou posilu, opravdu to stojí za to.

Loni jsme si říkali, že se na personálním ozvlášť urodilo a doufali jsme, že se to s Novým rokem změní a zlepší. Ale protože je 1. leden den jako každý jiný, pokračujeme ve sklizni vesele dál.
Většinu prosince jsme s kolegyní táhly naší pracovní kárku samy a těšily jsme se na novou posilu, která měla nastoupit 8. ledna. Nastoupila a nám nevadilo, že je nepříliš chápavá a udivená z toho, že nad jejími nedostatky nejásáme, jak jsou skvělé. Chovaly jsme se korektně a byly rády, že máme pár hodin volna navíc.
Nadšení naše i nově příchozí nevydrželo dlouho, po týdnu práce oznámila, že se bude stěhovat a že potřebuje volno a když ho nedostane, tak dostane zánět ledvin. Volno nedostala a od 18. ledna doma těžce choří. Dokonce tak těžce, že ani firemnímu kontrolorovi nemohla nijakým způsobem dát najevo, že je doma. Ale hlavní je, že je přestěhovaná, ne?
Nám byla přidělena zatím nová dámská síla a ... já to nechci zakřiknout... jestli nezačne ječet hrůzou a neuteče sama, mohla by se šňůra divných žen přetrhnout... snad...

Nelepší situace je v pánské části naší skupiny. Exot stíhá exota. Jako poslední přišel šaman, který medituje, rovná čakry, léčí rýmu, rovná záda a především... a zde cituji doslova: "Hlasitě a dlouze krkám a prdím, protože tím ze sebe dostávám zlé energie..." Práce jako taková ho moc nezajímá a zvládá jí hůř, než špatně.

Navíc prohlásil, že moje Kvíčala je sračka, což nesu, jako kdyby urazil mé vlastní dítě, ať je jakékoliv! Navíc jeho Clio, které navíc nemá ani technickou, určitě taky není nic moc....

Po měsíci jsem měla mít tři dny volna a od začátku ledna jsem se na ně těšila. Pochopitelně z nich nic nebylo, byla jsem o jeden z těchto dní pokrácena a to pochopitelně o ten prostřední ze tří. A protože jsem prožila ten prostřední s výše zmíněným šamanem, bylo to opravdu moc prima a báječně jsem si to užila.

Když dva dělají totéž...

Nepíšu. Nepíšu i když chci a mám si toho co říct.
Nepíšu stále ze stejného důvodu - chybí čas a energie.

Ne příliš schopná kolegyně odešla takovým nečestným způsobem vůči nám, zůstávajícím, že nad tím až rozum zůstává stát. Ráda bych jí již nikdy nepotkala. Nová kolegyně pracovně nic moc, ale šestkrát v práci byla, než se zhroutila a poslala neschopenku. Takže jsme v našem nepřetržitém provozu opět jen dvě. Tu a tam vypomůže některý z pánů kolegů, ale vzhedem k tomu, že budou příští týden o jednoho slabší, protože se bude týden flákat po nemocnicích, moc se s nimi nadále počítat nedá. A na šéfovo "tak to nějak obsaďte" jsem zatím, věrna svému novoročnímu předsevzetí, reagovala tak, že jsem nereagovala, protože tato - dle jeho slov - zcela výjimečná situace, trvá už od července loňského roku.
Tyto informace se ale nějakou oklikou dostaly k šéfovu šéfovi, který nám přišel o sobně poděkovat a nás pět, padajících posledních 7 měsíců na hubu, jsme byli oceněni věcnými dary. Dostali jsme každý láhev vína, propisku, cestovní nabíječku, já s kolegyní květinu a především nám všem byl před nastoupenou jednotkou předán diplom s poděkováním, za mimořádné pracovní výkony. Nakonec jsme byli vyfotografováni, aby se naše strhané obličeje objevili ve firemním věstníku pod nadpisem Brigsocprac či podobným.

Z toho všeho jsem zavzpomínala na doby, které byly o něco klidnější a na babiččinu meltu, kterou měla stále uvařenou v kuchyni na sporáku. "Chci to taky", oznámila jsem Silvestrovi s tím, že na tu meltu potřebuju nutně smaltovou konev se zviřátkem, nejlépe kočičkou. A že to potřebuju HNED!
Po tolika letech, co jsme se Silvestrem spolu, ted dobrák nepochopil, co to je, když řeknu HNED. Takže k mé modré, kterou jsem si opravdu koupila hned, přibyla druhý den červená od Silvestra, který si moje HNED nepoměrně prodloužil.

Jak jsem se vzápětí přesvědčila, nebude ani jedna ležet ladem, ale obě budou využity. Takže jsem ani moc neječela a jsem ráda, že je mám. Všechny tři. Konvice i Silvestra... :)

A léta běží...

Než jsem se stačila pořádně rozkoukat, máme tady další sezonu v plném proudu a do toho konec dalšího roku. Poslední měsíce prožívám v docela velké honičce a mám spoustu podnětů a nápadů, co sem psát, jenomže si to většinou krásně sesumíruju akorát pod sprchou a k vlastnímu napsání a publikování mi potom chybí čas nebo energie a mnohdy jsem ráda, že si ve fofru u automatokávy přečtu články mých oblíbených blogerů, mezi které patří především Prdlá Prvomatka, Wlčice, Cibule Cibulová, Stará moudrá Makovice, Arthur Dent a několik dalších, které mám v blogovníku včetně těch, kteří píšou snad ještě méně, než já a na jejich články netrpělivě čekám (např. Janah, Petr K a Jirka).

Aby se to tady trošku hnulo, ze zoufalství jsem před několika dny vytáhla z archivu staré, otřepané Hovno a podělila se o něj i zde.

Nezávisle na nějakých novoročních předsevzetích jsem si ale řekla, že už s podobným pracovním nasazením zbrzdím. Není mi již dávno dvacet, abych to vydržela a moje neúprosně chátrající fyzično mi už dává najevo, že je nejvyšší čas zvolnit. Neříkám, už že nikdy za nikoho nezaskočím, ale abych to dělala nepřetržitě půl roku, to už zkrátka ne. Ne i přes to, že zaměstnavatel mi odměnu za toto půlroční vražedné nasazení vyjádřil zasláním listopadové výplaty na účet o týden dříve(!!!).
Zkrátka ne.

Takže máme za sebou další rok.

Záleželo hlavně jen na nás, jaký tento rok byl.

Bude záležet jen na nás, jaký ten příští rok bude.

A já věřím, že bude lepší, než byl ten, co právě odchází.

Kráva

Já kráva jsem si včera vzala kravsky vysoký podpatky, ve kterých se pomalu ani nedá chodit, protože jsem netušila, že můj drahý polovička Silvestr bude mít kravský požadavek, abych jeho auto, oproti mojí malé Kvíčale velké jako kráva, ovezla dnes ráno domů. Když se mi na křižovatce zasekl podpatek o Silvestrův kravský kobereček a navíc mi nešla zařadit jednička, vyla jsem jako kráva... A navíc z Pavláku až skoro do naší ulice za mnou jelo četnické auto. Čekala jsem, že za mnou pojedou až před barák a že mě tam na místě zastřelí. Kupodivu do naší ulice za mnou neodbočili a jeli dál... difné...
Před barákem nebylo místo na zaparkování... tedy bylo, ale tak na Kvíčalu, ale ne na auto, které neumím a u kterého ani nevím, jak se řadí zpátečka.
Nakonec jsem objevila o ulici výš volné místo na parkování tak pro dva autobusy, takže jsem se tam vtěsnala a i zpátečku zvládla. Ze Světlušky (Kvíčala, protože bezdůvodně kvičí, když nemá proč a Světluška proto, že zase tu a tam bezdůvodně bliká a nedá se zastavit) jsem vypadla jak cukrář a nechala v ní igelitku s několika litry pravé domácí slivovičky. Naštěstí mám zásobu i doma, takže ráno neráno, mám v sobě dva panáky a jsem na sebe hrdá, že jsem cestu v tom šíleném autě s těmi šílenými podpatky zvládla a nikdo nejenže nezemřel, ale ani nebyl raněn.

Foto zaparkované Světlušky Kopřify jsem vzteky a z vyčerpání z šílené jízdy neudělala, tak alespoň ty botky.

Čím dál stejně

Už pár týdnů si říkám, že sem napíšu tohle nebo támhleto, spousta věcí se mi zdá zaznamenání hodná a večer je určitě postnu... a najednou už je tady prosinec a nikde nic.

Už to vypadá, že jsem nesnášenlivá a hašteřivá, ale opět musím napsat, že máme nové dva kolegy (mladou slečnu a mladého muže) a opět musím opakovat, že se nám letos obzvlášť urodilo. Především slečna se činí a myslím, že trhá rekordy a velmi rychle a snadno překonala své již odejivší předchůdce, jako například jednoho staršího kolegu Dochtóra a nezapomenutelnou kolegyňku Brunetku.
Současný nový kolega se zatím rozhlíží, ovšem obávám se, že nesprávným směrem, protože my ostatní zatím jen síráme, co vyvádí. Ale třeba se ještě srovná...

Silvestr mi v půlce října slíbil, že "zítra" Kvíčale přezuje gumy z letních na zimní, ale jak to  tak vypadá, vyjedu zas až někdy na jaře, protože letní už přimrzly k silnici, takže zase jezdím sockou a to, co je třeba odvézt, musí počkat na příště.

Taky jsem přežila Českého Slavíka 2014 - a jak jsem tak počítala, byl to můj desátý, kterého jsem se osobně účastnila. A docela si myslím, že by mi to už i stačilo, opravdu nemám touhy být u všeho a ráda přenechám některé pocty mladším, nadějnějším a odolnějším.

A když se mám opakovat důkladně, tak zase napíšu, že nestíhám. O nějakém předvánočním úklidu si nechávám jen tiše zdát, bude nám muset stačit byt poklizený tak nějak všedně. Letos nebude ani stromeček a jiná vánoční výzdoba, která by stejně před rok neumytými okny nebyla asi nic moc. Nemám čas se objednat doktorovi a ani k chlupodravkyni (natož k ní zajít a už pokukuji, že nějaké holčičce z baletní školičky čmajznu gumičky do vlasů, protože nemám čas si jít koupit svoje vlastní...)

Naděje umírá poslední a pořád věřím, že se to zlepší.
A od teď budu psát často a pravidelně.
Jo.

Nevolič

Ne, že by mě politika v životě nějak extra brala, ale přeci jen jsem se o dění tam nahoře trošku zajímala, někdy víc, někdy jen okrajově.  Dokonce jsem blahého času cinkala klíčema a poskakovala na pláni, by mi nohy neumrzly...

Dávno, dávno již tomu...

Potom PO TOM jsem ze začátku chodila volit dobrovolně, po našem slavném vstupu do EU už jen, když mě Silvestr donutil.

Naposledy jsem se účastnila naší slavné prezidentské taškařice. A protože jsem u druhého kola nevymlátila z komisařů nějakou třetí kandidátku, volila jsem tak, aby ten, co tam teď je a jehožjménosemipříčívyslovit, můj hlas nedostal.

A to je asi pro mne konečná. Našla jsem před pár dny ve schránce volební lístky a aniž jsem je četla, hodila jsem je do popelnice. Nepůjdu volit. Můj nevolismus se zřejmě stává chronickým.

Slyšela jsem, že svým indiferentním postojem dávám svůj hlas a příležitost těm druhým, špatným.
Aha, možná, ale kdo to je?
Kdo je ten první dobrý a kdo ten druhý a špatný?
Já to nevím. Já mám dojem, že je to všechno jedna pakáž.
Zatím není nikdo, komu bych dala svůj mizerný alt a o můj nehlas ať se tam třeba poperou.
Zatím není nikdo, kvůli komu bych šla mrznout na Letnou.

A byla bych moc ráda, kdyby byl.

Jména

Od malička mám tendenci všechno pojmenovat. Nejen domácí zvířenu a občas i květenu, ale i věci neživé - pračky, myčky, počítače a především auta.
Nejhorší bylo vymyslet jméno předem - než se to Ono koupilo, pořídilo či narodilo. Většinou předem vymyšlené jméno moc nesedělo a časem se objevilo nějaké na míru šité.
Zvířata máme pojmenovaná většinou podle dne, kdy se narodila nebo kdy jsme si je našli. Matýsek je vlastně Martin, protože jsme ho našli 11. listopadu, Tadeáše jsme našli na Heřmana, ale ten si jméno vysloužil jakousi všivárnou sám a kočku Blaženu, která se narodila na Medarda, jsem měla slíbenou k narozeninám a když je mám na Blaženu, tak to přišlo samo a navíc to na ní i přesně sedí, protože velmi často používám Troškovo "Neser mě, Blaženo!"

Nejhorší to bylo s vymýšlením jmen pro má miminka, protože ta jsem musela nahlásit předem a pak už se s tím nedalo nic moc dělat. Možná jsem to mohla vymyslet tak, aby se to moc nepletlo, třeba jedna mohla být Iva a druhá Květoslava, nicméně stalo se a Markétka i Martinka už si na svoje jména zvykly a docela na ně slyší, i když dodnes brblají, když to člověku ujede obráceně... (Kdybych měla třetí, byla by Marcelka, bychom dodržely Mar... protože i Silvestrovi běhá po světě jeho syn Marek - ale tohle jméno vymýšlela kdysi nějaká jiná...)

Vlastně i jméno Alfa Betová vzniklo víceméně samo. V dobách, kdy byl internet ještě v plenkách, chtěla jsem se kamsi přihlásit a chtělo to po mně login. Tož jsem do políčka klofala jména bájných a pohádkových postav (Admété, Karkulka, Beruška...) a stále mi to psalo, že z toho či onoho důvodu nelze toto jméno použít.
"Krucinál, tak já tam zkusím narvat celou Alfabetu a snad jedno z těch písmen projde!!!" pronesla jsem tiše a smířlivě, když už neprošel asi třicátý pokus použít nějaké skvostné jméno z řecké mytologie.
Prošlo hned to první...

Jméno Blažena se v našem jmenném rejstříku objevilo podruhé, první to byla stará zelená škodovka, kteroužto jsme si před mnoha lety na Blaženu pořídili. A protože se Blažena auto a Blažena kočka navzájem nikdy nepotkaly, zmatky v oslovení nám to nedělá.

Jména aut jsou vůbec kapitola sama pro sebe a také je to trošku složitější - zde se dává vozu nejen jméno, ale nejdříve se určuje i rod.
SAAB byl Vikouš - tento velký těžký vůz musel být chlap a byl to severský bojovník Viking, kterému jsme něžně říkali Vikouš. Citroen Matumba se tak jmenoval po prvním majiteli a Agátku pokřtila Markétka, protože si přebreptla název její barvy z techničáku agáve.

Když jsem prvně viděla moje současné auto, bylo jasné, že to bude holka, protože je červená. O pohlaví bylo tedy rozhodnuto okamžitě. Dlouho jsem jí říkala Kočka nebo Pumina, případně dle nálady Fordice nebo Fordička. "To už ti dochází fantazie?" divilo se okolí.

Kdepak, asi se čekalo na pravou chvíli a AHA-efekt. Fordička si o jméno dnes v noci řekla sama.
Někde v jejích elektronických útrobách je nějaká maličká chybička, kteroužto zatím nemůžeme objevit, nebo se prostě a jednoduše v noci před barákem sama bojí. Projevuje se to tím, že z ničehož nic začne blikat a řvát jako kráva široko daleko. Zvlášť ve tři ráno je to bezva, hlavně sousedům se to moc líbí. A já v tuto noční dobu s nadšením při skoku z postele už beru klíč od Fordičky a během plavného skoku k otevřenému oknu již zaměřuji a stiskem rozespalé ruky většinou Fordici zmlknu.

Dnes v noci, asi tak ve 3:40 jsem při této činnosti zašeptala na celou ulici: "Doprdele co zase blbneš, ty plechová červená Kvíčalo???"
A jméno bylo na světě.

Fordička Kvíčala se v noci na ulici asi bojí...

Prázdniny jak malované

Nechápu, jak jsem při zrodu tohoto občasníku mohla psát téměř denně. Snad byla situace jiná, bylo víc času, byla jsem mladší... copa já vim.
Ne, že by se nic nedělo, i nápadů mám spoustu, ale než se dostanu k psaní, tak mám vymeteno a písmenka nechtějí skákat na monitor.
Plánovala jsem si srpen pracovně i soukromě trošku volnější, ale opět jsem svýmí plány rozchechtala toho tam nahoře. Místo volna a plácání se někde u vody a na sluníčku dřepím v divadle nebo doma padnu do postele a jsem kolikrát ráda, že zvládám nejnutnější životní potřeby.
Práci pro čtyři děláme z finančních důvodů tři a když 2. července přinesla jedna kolegyně neschopenku, začalo to být zajímavé. Do konce měsíce jsme se plácali všelijak, tu a tam zakočili kolegové, což bylo snesitelné do té doby, kdy se zhroutil jeden kolega a po manželce poslal neschopenku taky.
Seznam toho, co chci a musím udělat doma a na našem domečku utěšeně narůstá a já při pohledu na něj dostávám osypky. Když mi někdo vypráví, jak se měl krásně na dovolené a že ještě aspoň na týden někam pojede, praštila bych ho.
A nová sezóna už buší pěstičkama na dveře docela intenzivně a tak jsem zvědavá, jestli alespoň pár klidnějších dní urvu, či co si zase ten srandista tam nahoře na mne vymyslel.

3 + 1 kočka

Doby, kdy jsem naše silnice brázdila stařičkou Blaženou (stařičká Škodovčička), spolehlivou Agátou (trošku méně stařičká Škodovčička), hydraulickým čiperným Matumbou (Citroušek),  velkou Kočinelou (Renaultík), dokonce Zrzavou Sněhurkou (zrezlý bílý Favorit) a hlavně mým nejmilejším a nejlepším a nejúžasnějším Vikoušem (Saabík turbo), jsou nenávratně pryč a skálopevně jsem se považovala za neřidiče, kterému mezi doklady překáží řidičák.V našem vozovém parku se krátce mihl i Pežotek Bobík, nevím už který a Fordík Eskortík Varel Frištenský, se kterými jsem neujela ani metr, a statečná Kopřifa, ze které Silvestr udělal servisní vozítko a drandí s ním dosud a jejímuž řízení jsem se statečně, leč neúspěšně bránila.
Jenomže jeden míní a plánuje a ono je to najednou všechno jinak. Situace u nás díky mé nostalgii vyhrotila tak, že jsem musela usednout opět za volant a zase začít jezdit po našich krásných autodromech.
K tomuto počínání jsem zvolila maličký třídveřový vozíček vhodný pro dámu mého věku a jehož červená barva ladí s mými šedivými skráněmi. Vysavače, prachovky, leštěnky a všelijaká čistidla odvedly dobrou práci a z postarší umolousané kočky se vyklubala docela hezká a čiperná Kočka.

 A tahle, už téměř odstavená, Kočka se ze svého návratu na silnici a po dlouhé době přežrané nádrže benzínem radostí neudržela a z nadšení udělala na našem divadelním parkovišti krásnou loužičku...

Prý to ničemu nevadí, stačí vyjet tak 10 litrů a příště to nechce sosat plnou a já nevím, jestli radši nemám zase jezdit sockou...

Prima ráno

Tak si to vesele šinu dneska po ránu z práce a hnedka za rohem jsem potkala osobu ženského pohlaví, kterak tak hlasitě a silně blinkala, že se mi klepal žaludek ještě pět stanic ve vlaku a děkovala jsem svému zlozvyku nesnídat. (Jardu Skálu na ní poslat!)

Cestou mě třikrát vyhmátli revizoři, byť to běžně nedělají. Zřejmě je zarazil můj nazelenalý obličej po předchozím zážitku. Naštěstí nejsem černým pasažérem a cestovní doklad jsem byla schopna předložit, i když u těch třetích už mě to docela nebavilo. (Strčit  je do validátoru!)

Vláček byl téměř prázdný, ale zrovna do mého vagonu a pochopitelně i do dveří, u kterých jsem stála, se nahrnula třída asi tak dvanáctiletých dětí, které hlučely víc, než málo a strkaly do sebe i do nás ostatních cestujících. Děcka rozjíveně vyřvávala něco o pochoďáku a naprosto ignorovala napomínání pančelky. (Herodes by je srovnal...)

Ve chvíli, kdy jsem zdvihla nohu a chtěla vystoupit na první schod do autobusu, řidič se na mne usmál, zamával, zavřel dveře a odjel. (Praštit ho šaltpákou!)

Před garáží se nám vykálel zřejmě nějaký masožravý mastodont, protože je TO velké a páchne to kolik ulic daleko. Nedalo se toho nevšimnout a tak nedošlo ke kontaktu TOHO s mojí botkou. (Orlem po něm hodit!)

Na chodníčku na vlastní zahradě jsem si zvrtla kotník. Chvilku jsem předváděla zajímavé krokové variace, které jsem doprovázela inteligentním voláním UÁÁÁUÁUÁ, ale před růžovým keřem jsem to vybrala a nespadla mezi trny. (Neschopenka, vypsaná alespoň na měsíc v Italských Alpách, by pomohla...)

U sklepa, kde mám schované kočičí konzervy, seděl pavouk jak krakatice - taková ta zahradní bestie, co má nohy jak černé kabely, krvelačný výraz na své hlavohrudi a chlupatý zadeček. Kočky mě za statečnost odměnily tím, že se vyblily v ložnici. (Na pavouka poštvat kočky, na kočky psa!)

A to vše se dalo stihnout ráno mezi osmou a devátou hodinou.

Je prima, že jsem to všechno ustála bez újmy na fyzičnu či psychičnu, ale zbytek dne už se raději nebudu vzdalovat z postele.

Jeden nikdy neví...

Hodinky

Přestože nám hodinky na ruce neúprosně připomínají čas na každém kroku, nosím je už od prvního stupně základní školy, což už je doba, za kterou si na ně člověk opravdu zvykne. Mobil kdesi na dně v kabelce mi zatím náramkové hodinky nedokázal nahradit.

Za ty roky jsem vystřídala těchto hodinkových stroječků docela slušnou řádku, některé jsem si oblíbila víc, některé míň, některé mám na parádu, jiné na všední den a u těch nejkrásnějších se srazil kovový řemínek a nejde ani vyměnit, ani prodloužit...

Poslední hodinky na všedni den jsem si koupila před několika lety a nějak mi nepřirostly k srdci. Mrmlala jsem, že to není můj styl, že se mi nelíbí a kdoví co ještě a pořád jsem si slibovala, že si jednou koupím hezčí.

Psala jsem tady minule, že mi zemřel tatínek a že se mi v tu chvíli zastavily hodinky.
Divná náhoda, tak moc divná, že jsem na to nemohla několik dní přestat myslet...

Novou baterku jsem do nich už nekoupila a asi nikdy nekoupím. Nešlo to.

Koupila jsem si nové hodinky...

A jsem zvědavá, kdy začnu mrmlat na to, že to není můj styl, že se mi nelíbí a kdovíco ještě a kdy si zase začnu slibovat, že si jednou koupím hezčí...

Co život dal, začíná brát

Co mi život dal (či půjčil) si nekompromisně a tvrdě bere zpět. Příliš brzy, příliš nečekaně a příliš často.

Nedá se na to připravit a nedá se s tím smířit.
Přemýšlím, proč tu vlastně jsem...
Přemýšlím nad vším, co jsem udělala, neudělala, neměla dělat, měla dělat, mohla udělat a mohla udělat jinak a líp... nebo hůř...?

Za poslední čtyři roky život zasáhl šestkrát . Vzal mi babičku, bezva kolegu, tchýni, kolegu, macecháčka a jako poslední mi odešel toto úterý tatínek, což byla pro mne rána naprosto zákeřná, předčasná a neočekávaná. Mohla jsem, a měla jsem... ale nestačila jsem se rozloučit, protože jsem měla za to, že máme ještě hodně času.
Čas už nebyl... a hodinky na ruce se mi zastavily přibližně v době jeho smrti... krutá náhoda...?

Jako úrok si život vzal v děsivě stejných časech i šest našich zahradních kočiček. A i když to jsou jenom kočky, bolí to taky dost.

Jsem unavená a myslím, že sahám na dno.

Bojím se, že na dně ještě zdaleka nestojím.

A přemýšlím nad tím, kolik toho člověk vydrží...

A kolik toho ještě vydržím já...

Džungle

Různé rodinné okolnosti přály tomu, že naše poměrně úhledná a pravidelně občas opečovávaná zahrádka, stala se takovou maličkou nepropustnou džungličkou. Vydržela jsem prodírání se chodníčkem do domu docela dlouho a možná bych vydržela i dál, kdybych si v pátek při vystupování z auta málem nevypíchla oko o větev, která se drala ze zahrady kamsi do světa. O šípkovou větev. O větev s trny...
Tento atentát květeny na mou osobu mě natolik rozdráždil, že jsem dnes konečně vzala nůžtičky, kleštičky a tupou pilku po dědečkovi, hodila jsem se do gala, aby květena na mé barvičky žárlila (zelené thleplaky, žluté tričko a červená mikina, viz foto) a vyrazila jsem likvidovat zeleň.

Hrála jsem všemi barvami. Tedy ne všemi, jen třema, ale stály za to...

Chtěla jsem zeleně zlikvidovat daleko víc, ale levou rukou to moc nešlo a pravou mám pořád ne zcela funkční, protože šlachy nějak stále ještě nejsou v pořádku, ale i přesto jsem popílila a ostříhala to, co vadilo nejvíc. Krásně jsem u toho zuřila a nadávala, nejvášnivěji ve chvíli, kdy na mne spadla větev obalená miliardou jakéhosi nesympatického hmyzu a protože se hmyzáci při dopadu větve neudrželi, napadali mi na vlasy, na obličej, na mikinu, na tričko a nejvíc, mrchy, pod tričko. To se pochopitelně líbilo sousedovi, který přestal tupě zírat a nabídl se, že mi od hmyzu pod tričkem pomůže. Když jsem mu řekla, že bude užitečnější, když bude rvát větve za garáž, ztratil o pomoc zájem.
Ale nakonec jsem s obrovským úsilím statečně osvobodila chodník od větví a zachránila tak několik lidských očí.

Ne, nejsem přirodní typ a mičurinec ze mne nikdy nebude. Ještě teď mě všechno kouše a mám pocit, že na mě naskákaly všechny breberky ze širokého a dalekého okolí.
Navíc moji činnost ocenila moje vlastní matka slovy: "Tak takhle to asi vypadalo v Hirošimě po náletu."

Soukromá džungle

A nejhorší je, že i když nás už větve na životě přímo neohrožují, na naší malé soukromé džungli můj dnešní zásah není vidět...

Lecosové

1. máj jsem neposkakovala s třepetalkama pod tribunou, nepozorovala žižkovské ženy a nevyrazila ani na Petřín, protože se v plynárně rozhodli předělat v naší ulici plynovod, takže po mnoha a mnoha letech musela být vyklizena prádelna, kde je havní uzávěr plynu a kde budou v následujících dnech cosi plynového dělat plynaři. Snad to budou dělat dobře, protože bych se přeci jen ještě nechtěla podívat na svůj rodný dům z výšky...

Pro mou maličkost je zásadní, že zítra nám vypnou na dobu neurčitou plyn a protože jsme spíš plynová, než elektrická domácnost a blíží se Pankrác, Servác a Bonifác, mám z toho převelikou radost.

K této taškařici pochopitelně patří i rozkopaná ulice a kus zahrady od plotu až k domu vyfasoval rygol jak pro Blanku a vůkol rododendronů bahnité haldy.

Pohled z ložnice

Ale vrátím se k prádelně. Za roky se do ní odkládalo vše, co se jednou může hodit a co je škoda vyhodit. A pár let už si slibujeme, že vše vyklidíme. Kdoví, kdy by k tomu došlo, kdyby nebylo výše zmíněných plynařů.
S Jejkou jsme se statečně vrhly do zapavoučeného sklepa a s ním sousedící prádelny. Během hodinky jsme udělaly hromadu práce, prádelna je jako nová a na chodbě čeká několik pytlů s lecosy na vyhození.

O některé z lecosů se musím podělit:

Můj první notebook, teď už exponát do muzea. Dokonce i s nabíječkou. 
Zapnout jsem nezkoušela.
Asi šestisetstránkový ACCESS z roku 1995 jsem vyhodila bez focení.

 

Další věcička, na kterou jsem za ty roky zapomněla. 
Kdo to tam mohl dát??? Asi já...
Je stále funkční.

V jednom koutě se krčil hřebínek
 - nepostradatelný doplněk v zadních kapsách riflí mladých mužů v 70-80 letech.

Po babičce v odložené americké kredenci zbyla krabička na čaj...

...a vedle krabičky na čaj ležely socialistické cigarety. 
Naprosto netuším, čí kdysi mohly být.

Když tohle objevila Jejka, zamumlala: Doprdele, co to je?
Je to cosi, co přes USB žere samo sebe a když se to frkne do PC, tak to nic nedělá...
Prodlužovačka? Něco strašně důležitého? Moudré udělátko? Nějaká nemravnost?
A to jsme jich tam našly celou dědovu mísu (čti čtyři):

Prapodivná udělátka v dědově míse

Pavouci v prádelně a ve sklepě pochopitelně také byli, ale chovali se diskrétně a většinou před námi utekli. Tedy alespoň ti, co mohli...

Zesnulí pavouci obalení... asi prachem či plísní.

Ale docela jsme si to s Jejkou užily a i za ten můj zlomený nehet to stálo.

3 x kolega

Jeden můj bývalý Kolega už to má přes čtyři roky za sebou. Byl to dobrý parťák se specifickým smyslem pro humor a myslím, že ty svoje škodolibé všivárny dělá z onoho světa dosud. Alespoň na mne si alespoň jednou za rok vzpomene a něco mi provede. Jako třeba teď v sobotu: Večer za mnou přišla jeho manželka, která byla oblečená a čichotavá jako poslední bezdomovkyně, ukázala mi roztrhaný svetr a jakési pantofle, které jí Kolega trhá, mimo další voloviny taky řekla, že jí honí metrácký poliši, který jsou ze všech polišů nejhorší a nakonec svůj monolog zakončila tím, že jí mrzí, že Kolegu nechala spálit a rozptýlit na státní útraty, že vlastně peníze má a že si dojde na příslušné úřady, aby Kolegu dali zase dohromady za účelem řádného pohřbu do země. Věděla jsem, že je těžká schizofrenička, ale nechápu, proč už dávno není zbavená svéprávnosti, snad aby jí za mnou Kolega mohl poslat...

Druhý můj Kolega se nepohodl s jedním ukrajinským gerojem, který mu následně vyčetl, že si od něj nenechá nadávat do debilů (tak ne, nebylo to do debilů...ve skutečnosti se jednalo o ten mrňavý kousek ze samce, na který jsou samci tak hrdí, ale stydím se to tady takhle na plnou klávesnici napsat...). Když se kolega ohradil, že nic takového neřekl, Úkáčko to sice uznal, ale jen trošku, protože Kolega se údajně tvářil tak, že bylo jasně vidět, co si o Úkáčkovi myslí...

Třetí kolega se v létě oženil a v říjnu se mu narodila maličká, krásná holčička, kterou jsem si mohla pochovat a tak zjistit, že chmaty na miminko se nezapomínají ani po mnoha letech. Bylo úžasný a krásný vidět, jak ten velkej a hrdej chlap s obrovskejma pazourama přebaluje tu maličkou holčičku a jak na ní žvatlá pohádky...
A tahle maličká holčička minulý týden nezvládla drastický a rychlý útok meningokoka a toho tvrdýho chlapa nechala brečícího a sraženýho na kolenou v bahně a s flaškou v ruce...

A zase se Chumelí...

Ne, nezačalo sněžit, ale situace posledních dní mi připomněla cosi vzdáleného, už téměř zapomenutého.  Osůbku, která na internetu svého času používala nick Chumláček.

Chumláček byla osoba životem údajně těžce zkoušená a my neměli důvod jí nevěřit a snažili jsme se pomáhat. Dobrým slovem, věcným darem, penězi. A pak se jednoho krásného dne ukázalo, že situace je zcela jiná a že Chumláček trpí bájnou lhavostí. Na jedné straně bych si ještě dnes nakopala za ten promrhaný čas i peníze, který jsem Chumláčkovi věnovala, na druhé straně jsem tím získala cennou zkušenost.

Lety moje ostražitost vůči různým skazkám a neuvěřitelným příhodám ostatních polevila. Posledních pár týdnů mi ale začala poblikávat červená kontrolka kdesi v zátylku a teď už svítí jak rudá záře nad Kladnem.
V mém okolí se objevila jiná zachumlaná osoba. Ze začátku jsem neměla důvod nevěřit. Ale postupem času mi několik věcí začalo připadat přinejmenším podivných a teď už se rozchumelilo až za roh.

Nový Chumláček lže jakoby se nechumelilo. Lže ale nesmyslně, zbytečně a především tak snadno prokazatelně, až jednomu zůstává rozum stát. A já navíc zůstávám stát před rozhodnutím, co s tím.
Přestat se stýkat s tou osobou nemůžu. Ignorovat jí nemůžu. Zabít jí nemůžu. Můžu jen čekat, jestli tyto lži budou legrační a nevinné nebo zda jimi někomu může ublížit. A toho se bojím nejvíc, protože je známou pravdou, že lež může ubližovat víc, než hodně.

Obsah těchto výmyslů je různorodý - od barvy hrnku na kafe až po drezuru klokaních mláďat. Nechápu to.

Neříkám, že jsem nikdy v životě nezalhala nebo někoho nepomluvila. Ano, přiznávám, zalhala i pomluvila. Ale vždy to mělo nějaký účel či smysl. Zalhala jsem, protože jsem se bála říct pravdu abych buď já neměla průser nebo abych někomu neuděla průser. A pomluvila... jo, třeba tu krávu, co mě tak šileně naštvala a když jsem jí pomlouvala, jakou má v těch šatech prdu, alespoň na chvíli se mi ulevilo. Mizerné a pokleslé důvody, ale důvody.

Smysl těchto zachumlených lži mi však uniká. Chce někomu ublížit? Proč mně, nic jsem Novému Chumláčovi neudělala - ani slovem, ani činem. Spíš naopak... Chce být zajímavý? Proč, vždyť je i bez lží. Léčí si nějaký mindrák a chce, aby ho měli i ostatní? Nemá důvod. Chce rozeštvat lidi, kteří drží při sobě? Co z toho bude mít?

Honí se mi hlavou spousta otázek a hlavně přemýším, jak se teď zachovat, abych situaci nevyhrotila do nesnesitelna.

Zatím mlčím a jen zírám... ale nemyslím, že je to správné a dlouhodobě udržitelné. Ale momentálně mě nic lepšího nenapadá.

Jarní probouzení

Právě prožívám roční období, kdy se z prachbídného zimního spánku rovnýma nohama ocitám v jarní únavě. Přestože mám ráda léto, přece jen mi chybí alespoň krátká doba pod nohami křupajícího sněhu, teplých bot a zmrzlých tváří a...  při příchodu do teplé místnosti taková ta legrační kapička u čenichu.

No… třeba příště?

Probouzení do jara letos nic moc… 

Už přes měsíc slibuju tatínkovi, že se na něj přijedeme podívat, ale chybí elán a čas. 

Domácí práce zvládám levou rukou, protože v pravé mám vleklý zánět šlach a podle toho to taky tak doma vypadá...

V práci zaučujeme nového kolegu a zatím pořád nevíme, jestli to dá nebo ne… Vypadá zodpovědně a když se mu jedna věc 15x vysvětlí, občas ji i pochopí. Je to milý a slušný adolescent, takové subtilní maminčino mládě, kterému ještě ani dvacet nebylo, neřidič, nekuřák, abstinent…Prostě takový koloušek, který spíš potřebuje nakrmit, pohladit, nakojit...

Vojna dřív z kluků dělala chlapy, uvidíme, co z tohohle chlapce udělá naše divadlo. Jen se bojím, že pokud zapadne do divadelního života, tak že nás přijde jeho maminka zmlátit… Já bych to na jejím místě udělala. Nebo spíš bych toho hocha do takovéhle společnosti vůbec nepustila...

Svojí mamince se občas snažím fotit její trhačku, ale je to čím dál tím těžší. Zítra jí bude mít doma dva měsíce, pesa má přes kilo a vyfotit se už bez monopodu nedá ani za slunečního svitu Nikonem nastaveným na  automobilové závody…

Chvilka klidu...

Kočce Majče se chtělo z psíka trošku zvracet...

Jako fotograf jsem ale venku většinou těžce selhala a toho lítajícího magora kloudně nevyfotila. Musím si pořídit ten monopod...  :D

 A navíc jsem teď zapomněla, proč jsem to dneska vůbec začala psát, o psovi to ale původně být nemělo... :D

Krátce a stručně...

... to stále stojí za ... popelníček.

Nestíhám. To už jsem tu říkala minule. Stále stav nezměněn.

Měla jsem tři dny volna... jeden jsem strávila s jedním Mimi, jeden s Maminkou a jeden s druhým Mimi. Chvílemi mě jímala hrůza z mé schopnosti odolávat domácím pracem, ale na druhou stranu jsem si to docela užila. Jo, a taky jsem viděla Silvestra (musela jsem si za ním dojet do jeho práce...), který si koupil nový mobil - stejný jako já, leč jinou barvu. Je nadšen a stále jásá nad mobilovými kvalitami a diví se, že já nejásám. Chápu ho. Stále jsem nadšená, ale po víc, než půl roce už tak hlasitě své nadšení v tomto případě nedávám. Člověk si na dobré zvyká rychle. Pochopitelně jsem jako ženská tušila - co tušila, VĚDĚLA! - že to tak dopadne a když jsem si objednávala v dalekém Izraeli červený futrálek na mobil, objednala jsem i jeden hnědý....

V práci to stojí za popelníčky nejméně dva. Spíš tři. Náš služebně i věkově nejmladší kolega nezvládal a přestože jsme se za něj i přimlouvaly (ženská část naší skupiny...), neprošlo to a byl odejit. I to chápu, chyby dělal mnohem větší, než jen malé... Na jeho místo nastupuje od pozítří nová síla, ještě větší koloušek, než jsme se obávali... a zaučovat ho bude hádejte kdo... Ano, moje maličkost.
Nestojím o to. Je to stres, aby to vše fungovalo, jak má a ... obávám se, že to bude děsivý týden a jen doufám, že budu příjemně překvapena, že to tak hrozné nebude...

Těžký život fifleny

Loni - nevím už přesně kdy - jsem tady otravovala, když mi zdechnul mobil a vybírala jsem si nový. Vybrala jsem si a dodnes tvrdím, že dobře. Zatím jsem s ním maximálně spokojená a moje milé pádlo funguje, jak má. Pak nastal nervák, když jsem mu kupovala futrálek. Ale nakonec jsem si taky vybrala, krásnej, přítulnej a červenej... prostě ťuťu a vrněla jsem jako kotě. Poté nastalo období, kdy jsem nic neřešila, protože nebyl důvod.
Až teď, jejda... pouzdýrko se mi začalo rozpadat a to samé jsem nesehnala. Na aukru nabízeli jedno růžové a jedno s émerickou vlajkou - huš.
A na íbeji jich nabízejí kolem 800 typů, z nichž je asi 200 nejkrásnějších.
A co si má teď chudák fiflena počít...???

Nestíhačka

Po nějaké době jsem se zase dostala to takového kolotoče, že nic nestíhám. Práce - domů - práce - domů.... a na nějaké aktivity mimo tato dvě místa nezbývá čas. V práci ještě jakž takž funguju, ale doma se mi chce čas většinou jen prospat - což poslední dny většinou i činím. Včera mě moje malý Mimi vytáhlo do Štěrbohol po obchodech a slevách, procouraly jsme tam opravdu celý den, nožičky jsem měla ušoupaný až ke kolínkům, leč netutratily jsme nic, protože obchody byly přeplněné módou pro dámy narozené do roku 1925 a pokud se tam objevilo něco pro nás, později narozené, bylo to velikosti na nezletilé anorektičky.
Večer jsem s velkým Mimi skočila na jedno dvoupivo a pak už doma zase padla do peřin. Dnešek bych nejraději také prospala, ale musím vyrazit s maminkou a její pesou na veterinu, takže smůla. A večer do divadla, domů ráno, pak večer do divadla, domů ráno... mám toho plný zuby a už aby bylo jaro.