Když nevíte coby, aneb "Vítej do rodiny, staroušku!"

To jsem si říkala, že to tady zase začnu používat tak, jak to bylo původně myšleno. Moc se nezadařilo a mí pravidelní dva čtenáři mne zřejmě opět opustili.
Ale co jsem za uplynulý měsíc mohla nabídnout? Povídání o novém kolegovi, ze kterého se opět vyklubal tydýt, ještě navíc paranoidní a vůbec nějak celkově labilní? Anebo to, že se včera přišel podívat kolega nový a ze kterého mám pocity poněkud smíšené? Už rok je to stále dokolečka dokola a mě to nebaví.
Takže s posledním čarodějnicovým dubnem dělám tlustou čáru a uvidíme, jak se zadaří v květnu a měsících dalších.
Duben zakončím tím, že jsem byla v pondělí večer sama doma a z nedostatku jiné činnosti a absence koukatelného pořadu v TV jsem lezla po internetu, skončila na Aukru a tam u jedné téměř končící aukce...
Čyři hodiny do konce... Hm... to nechci, to nepotřebuju... takovej krám....
Tři hodiny do konce... opravdu je to krám, seženu si lepší....
Dvě hodiny do konce... No... že bych zkusila ... Ba ne, je to kravina...
Hodinu do konce... Ale nevypdá špatně....
Třicet minut do konce... Kašlu na to, nechci ho..
Dvacet minut do konce... Můžu bez toho žít???
Deset minut do konce... Jasně, je to kravina. jdu si radši udělat kafe.
Dvě minuty do konce... Sakra, jaký mám to heslo na Aukro???
Minuta po skončení aukce: Gratulujeme, vyhráli jste.
No jo, už jsem vyhodila v životě víc...

Blbý ráno...

Poslední dva týdny pro mne znamenaly citovou smršt. Vždycky se snažím všechno obrátit v legraci, alespoň nějakou poznámkou zcela mimo mísu, ale nevím, jestli se mi to podaří dneska.
Poslední příspěvek sem jsem psala 12. března, kdy můj kolega a kamarád slavil 42. narozeniny. Užil si jich jen pár minut, protože krátce po půlnoci zemřel. Jen tak, nečekaně, smutně, sám, na zemi u dveří, ke kterým si snad šel pro pomoc či se nadýchat čerstvého vzduchu.
 Nevím, neřekne už, je pryč.
 Ten uličník, který měl rád holky a obdivoval naše baletky a nejvíc "jeho" Pavlínku, mi bude chybět.

Chybí mi i táta. V květnu to bude rok, co tady není. Nežili jsme spolu, málo jsme se i vídali, telefonovali párkrát za měsíc, ale rčení, že "sejde z očí, sejde z mysli" nefunguje. Chybí mi moc. Tak moc, že to až překvapuje. Tolik jsme si toho neřekli - a nemohli říct...

Je to divné a smutné ráno.

Dnes jdu do práce až večer a přes to, že mohu mít klidné ráno i den, sedím v kuchyni a je mi moc smutno. Nepomohla ani taškařice, kdy musím každé ráno dávat kocourovi antibiotika, kteráž to činnost se neobejde bez újmy na zdraví či na psychice vítěze i poraženého.

Možná snad, kdyby přestalo pršet a vysvitlo sluníčko, dávající naději v bytí, možná by bylo líp...

Jak vyhodit čtyři kila

Hned na začátku upozorňuji, že se nejedná o vyhození čtyř kilogramů tělesné hmotnosti, ale finanční částky.
Vyhodit čtyři stovky... vlastně vyhodit jakoukoli finanční částku... je nepoměrně jednodušší, než zhubnout jeden jediný kilogram.
V případě mého posledního vyhození čtyř stovek se jedná o zakoupení NFC přívěšků, dodaných na mou adresu s neslušně vysokým balným a poštovným, jenomže... já je prostě chtěla HNED.

Nebudu tady moc ňafat, že si ještě s prodávajícím dojasním maličkosti ohledně obsahu zásilky, protože jsem objednala pro sebe a své kolegy 4 x balení a přišly 4 kousky, což mi malinko koliduje s popisem zboží.

Následuje doslovný přepis popisu objednávaného zboží:
Chip type: NXP NTAG 203
Operating frequency: 13.56MHz
Memory size: 144bytes
Read range: 0-50mm / 0-2.0in
Compatibility: For Samsung Galaxy S5/S4/Note3/Note2, Nokia Lumia920/820/720/620, Blackberry Z10/Q10, LG Nexus4/Nexus5, HTC one, Sony Xperia, and all NFC enabled mobile phones
Material: PVC + Epoxy
Operating temperature: -40 to +65 degrees Celsius
Read/write times: 100,000 times
Quantity: 4pcs
Color: Red, Orange, Green, Blue
Tag size: 25 x 35mm / 0.98 x 1.38in
(Výše uvedené a modře napsané jsem objednala 4x a naivně jsem očekávala 16 kousků...)

Každopádně jsem si z obalu vyňoumala jeden štíteček a jala se bádat, co a jak s tím, aby mi to aktivovalo knihu jízd. Bádala jsem, bádala, až jsem nakonec vybádala:

1. Pokud mobil není v pohotovostním stavu, ale pouze spí, nereaguje na NFC.
2. Pokud mobil odemknu a přiložím ke štítku, většinou nereaguje a nespustí aplikaci.
3. Pokud mobil odemknu a nějakou dobu šmejdím štítkem po místě, ve kterém je na mobilu umístěn NFC vysílač, z 65% zareaguje a aplikaci spustí.
Průměrná doba spuštění aplikace dle bodu 3 je většinou 85 vteřin a úspěšnost 65%.

Pro porovnání jsem zkusila aplikaci spustit starým, ručním způsobem.
1. Mobil do pohotovostního stavu včetně jeho odemčení: 4 vteřiny
2. Spuštění aplikace 10 vteřin
3. Nastavení aplikace na měření jízdy 2 vteřiny.
Vypočítala jsem, že spuštění aplikace bez pomocí NFC trvá 16 vteřin a úspěšnost je 100%.

S přihlédnutím k výše uvedeným testům a výpočtům vyplývá, že funkce, štítky, tagy, nálepky a kdovícoještě NFC jsou na hovno. 

Statistika nuda je...

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka... ech, poněkud mi ujel Božčin text... tak tedy znovu:
Dávno, dávno již tomu, co mě zajímala spotřeba mého motorového vozidla, a proto jsem si tu a tam pořídila notýsek či jinou papírovou pomůcku, do které jsem si chtěla vést knihu jízd - kdy jsem jela, kam jsem jela, kudy jsem jela, kdy jsem dojela, kolik jsem ujela a za kolik to bylo. Většinou to vydrželo dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, potom znovu další dvě-tři jízdy, pak jsem párkrát zapomněla, pak jsem si řekla, že od Nového roku (měsíce, týdne, novoluní či slunovratu...) a to zrovna nevyšlo či neměla jsem notýsek, který by ladil s barvou mého aktuálního vozu.

Loni jsem v divadle dostala diář, který nepotřebuju, ale protože je červený, přidělila jsem ho Kvíčale a já si novorončně slíbila (muhehehe), že tentokrát budu už konečně pravidelně zapisovat každý kilometr a každé tankování.
A protože se mi to v lednu nepodařilo ani jednou, rozhodla jsem se, že se na to po letech konečně vykašlu, osobní servisman mi může ... třeba koupit kafe... a hodila jsem touhu po veškerých informacích tohoto druhu za svou šedinami prokvétající hlavičku.

A pak jsem to našla. Androidí aplikaci, která po mně více méně nic nechce. Spíš tedy chce po mně méně, než více. Jenom spustit, když vyjíždím a vypnout, když dojedu a když se mi chce, tak jí můžu říct, za kolik jsem kolik natankovala. A milá aplikace si sama najde odkud v kolik vyjedu, kudy jedu, kdy dojedu, kolik ujedu a kolik projedu.
A aby mi to Aplikace ještě více usnadnila, při hupsnutí do auta stačí přiložit mobil k NFC štítku a už se nemusím starat úplně vůbec o nic.
Pro tuto kratochvíli stačí koupit NFC štítek a spárovat ho s mobilním zařízením. Uvidíme, jak to bude fungovat. Zatím jsem si pořídila krásný, červený NFC přívěšek, který bude ladit ke Kvíčale. O jeho spárování s mobilem zatím nemám tušení, protože přívěšek na mne čeká na poště.
Ale určitě to dám!
Snad...

Zatím na mne sada štítků čeká na poště. 
Já i Silvestr chceme dva.    
Mně osobně je jedno, jakou budou mít barvu, hlavně, když jeden z nich bude červenej

Márfy...

Dnes ráno jsem jako blázen objížděla několik ulic kolem našeho baráku a hledala místo k zaparkování. Při třetí objížďce se v naší ulici uvolnilo jedno místečko, do kterého jsem Kvíčalu pracně nasoukala.
A když jsem se s pytli s kočkopískem, ostatním nákupem a nezbytně nutnými serepetičkami dovláčela před barák, všichni z ulice naskákali do aut a odjeli.
Čučela jsem na to jako puk a hledala kameru z nějakého laškovného pořadu. Nenašla jsem. A ani jsem si nevšimla nikoho, kdo by se mi smál. Tak jsem se nakonec smála alespoň já a ani moc mi nevadilo, že jsem si třetinu obsahu pytle s kočkopískem vysypala do kufru.... Na nadávání bude času dost, až to budu uklízet.

PUCH

Po dlouhém pracovním nasazení sice nemám den volna, ale mám po denní před noční. Takže ráno nemusím vstávat, na což jsem se těšila už několik dní.

Muhehehe!

V půl páté drnčel budík Drahému, kterýžto měl od půl sedmé nějakou akci na druhém konci města. Mrskla jsem sebou na druhý bok a hodlala jsem ignorovat Drahého dupání, šlapání koček po mém fyzičnu i krutý fakt, že se asi počurám...
Příroda je mocná a výchova i nechuť převlékat postele mne ve čtvrt na sedm vyhnala na toaletu. Fakt to už dýl vydržet nešlo....
Když jsem ze záchoda tápala do koupelny, zarazil mne PUCH.
Krucihimlhergotdohájeuvšechžížalmilionveverek, zaláteřila jsem si a jala  se hledat schválnost, kterou na mne narafičila má kočata, jimž jsem ráno nedala jejich oblíbený smrdutý bonbonek... Ano, přiznávám, kočata si mne vychovala tak, že když není po jejich, hodí mi část své tělní tekutiny do kabelky, do bot či na jiné, pro mne značně nevhodné, místo. Proto se své kočky důsledně snažím nenasrat a posledních pět let se mi to docela úspěšně daří.
Zřejmě jsem něco zapomněla a flustrovaná kočata hodila - dle silného puchu - bobek na gauč nebo na stůl v kuchyni.
Přišla jsem, neviděla jsem, nenašla jsem... bobek ani loužička nikde.
Nakonec jsem zdroj našla...
Drahý prohlásil, že ještě potřebovaly dozrát.
Ovšem dozrávat mohly místo předsíně i ve sklepení našeho domu...

I Smajlinka z toho smradu zmodrala...

 Kočatům za mé výčitky a výhrůžky, že je vyhodím na mráz, následovala velká omluva a protekční příděl smrdutých bonbonků.

O ničem se vzhledem

Tuto stránku používám něco přes dva roky a začínám mít pocit, že to chce změnu. Jsem líná měnit domovský blog, kde jsem se dost úporně prala s MySQL a díky tomu už je pět let naprosto nezměněn graficky a poslední měsíce nezměněn vůbec (ale všem šesti pravidelným čtenářům obou bloků slibuji, že "domů" chybějící texty co nejdřív postnu, opozdilo se to podzimním kolapsem HDD a poté mou leností).

Když jsem před třemi lety začala z vrozené lenosti víc zkoumat blogger a wordpress, moc se mi líbilo, jak je to všechno hezky nastavené, že stačí jen zmáčknout čudl a je to. Pro hraní a snadnější postování z mobilu (... tento blok měl být původně jen na posílání fotek z mobilu s krátkým textíkem...)  jsem si zvolila blogger. Frkla jsem to do tří sloupců, do dvou postranních nacpala všeliké serepetičky, které jsem někde vyštrachala a kochala jsem se tím, že už to všechno někdo udělal a že nemusím sama.

A pak už jen tu a tam změna pozadí - podle počasí, ročního období, nálady. Poslední změnu jsem udělala někdy na podzim a tak jsem dnes alespoň odstranila podzimní listí, které už opravdu není aktuálníá.
Ale možností a dokonce hotových šablon je tolik a změna tak snadná...
Ale na druhou stranu - proč, není to jedno?
Tak uvidíme...
Hlavně, abych zase nevymyslela nějakou šílenost...
Jako vždy.

Čas rány hojí, ale pomalu

Mám po dlouhé době dva dny volna a snad bych radši byla v práci, abych mohla myslet na něco jiného. Včera jsem vzpomínala na výročí svatby babičky a dědy, jejichž svatební fotografie celou tu dobu visela v jejich ložnici... a po jejich odchodu visí tahle fotografie v bytě mém. Povídám si s nima a jestli si někdo myslí, že jsem cvok, tak je mi to jedno.

Dneska by pro změnu měla babička narozeniny. Kulaté, sté. 
Shodou rodinných náhod by měl dnes narozeniny i můj táta. Loni jsme je ještě oslavili.
Letos jen můžu do prázdna říct to, co jsem nestihla...

Za ty, co odešli, často zapálím svíčku. Jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Jen jako vyjádření svého vnitřního pocitu, že mi chybějí.

Ale dnes zapálím svíčku hlavně za tyhle dva.
Přestože se v životě neměli rádi a nemohli spolu být v jedné místnosti, zapálím jim jen jednu svíčku.
Chybí mi oba. Každý jinak, ale stejně silně.

Je mi smutno.

Mezi kočkou a nebem

Moje babička si brala dědečka přesně před semdesátipěti lety... To to uteklo...
Oba už pár let hrají karty v jiné dimenzi, ale věřím, že se tu a tam staví podívat, jak to tady bez nich zvládáme.

Vím, že tu s námi jsou.

Nebojím se a povídám si s nimi. Mrzí mě, že chodí tak málo, jednou-dvakrát za rok, ale i za tyto řídké a krátké návštěvy jsem ráda. Staví se vždy jen na malou chviličku. Snad ani nechci, aby chodili častěji a na delší čas, protože už mají nárok na věčný odpočinek, který občas vyruší starost o nás.

Vím, že tu s námi jsou.

A pokud ne, tak ať mi někdo vysvětlí, že když je slyším ve druhém pokoji, který býval jejich, proč se tím samým směrem, jako já, otočí i ve stejnou chvíli i mé tři kočky.
Jsou klidné, nebojí se, ale je na nich vidět, že vidí a možná i slyší víc, než já.

Snad je to tak, jak má být.

Král je mrtev, ať žije král!

Chcípl mi fén. Definitivně. Nejdřív v něm luplo, pak hrklo, zachrastilo a objevila se mlha, která by se dala krájet. A pak už byla jen tma a ticho.

Král je mrtev....

 A protože nemám ráda mokré vlasy a máčím si je každou chvíli, oznámila jsem, že si půjdu koupit nový.
Drahý polovička se podivil, jak takovou věc můžu jít koupit sama a jak se mohu chtít obejít bez jeho poradního hlasu při výběru tohoto elektrického zařízení. A protože drahého znám už drahně let, pokrčila jsem rameny a že tedy půjdeme spolu.
No to jsem tomu dala...
Vypravili jsme se do eletroobchodu a tam tiše stanuli před regálem s elektrickými vysoušeči vlasů.
"Nelíbí, nelíbí, ten je dobrej, ten se blbě drží v ruce, tenhle je fajn, tenhle se mi nelíbí, ten je malej, ten je velkej, ten je divnej, no tohle snad ani neni fén, ten ujde, ten ne, ten ne, ten ne, tenhle není špatnej, tomuhle řikaj fén, no ani náhodou, tohle by případně šlo," oznámila jsem a tři mnou vybrané kousky jsem dala stranou k dalšímu, teď již pečlivějšímu vyřazování.
"No tenhle ani náhodou, je to bakeliťák a má motor užnevimjakejřekl a má malej výkon, protože má jen tolik Wattů, no to prostě doma nebude tohleto..." huhlal drahý a odnášel mi krabici s docela hezkým Rowentou.
Zbyly mi tedy dva od jedné značky, o níž jsem v životě neslyšela a jeden se mi moc líbil a ten druhý byl červený...

foto z valera.cz

foto z valera.cz

Ale stříbrný mě opravdu dostal. Bytelný kovový výrobek a ten tvar...
Jo, tenhle chci!

A pak začala mnou očekávaná masáž.
Protože drahý nemohl říct, že je to šunt, protože opravdu není, začal porovnávat, že sice jo, je hezkej, ale má plastem uchycený motor a ten červenej ho má v kovu, že červenej je profi a má cosi proti kroucení kabelu a že ten stříbrej je hezkej, ale ten červenej je kvalitnější.... bla bla bla
"Líbí se mi stříbrný a chci ho."
"Jo, je hezkej, ale nemá cosiužnevim a tohleužtakynevim a vydrží jen tolik hodin a ten červenej má garantováno hodin víc a... bla bla bla.. protože bla bla bla... ten vydrží bla bla bla a hodí se ti ke Kvíčale."
"Co do toho pleteš Kvíčalu, nehodí se mi do zelený koupelny a ten stříbrej má difuzér a ten červenej ne a chci stříbrej a basta. Navíc má ten stříbrnej hezčejc udělaný logo"
"Ale když máš červenou Kvíčalu, tak bys měla mít i červenej fén a navíc umí tohle a bla bla bla...a o logo přece vůbec nejde, hlavně že má bla bla zajištění ... bla bla plky plky bla."
V podobném duchu to pokračovalo, až jsem si vlezla za roh a tam jsem si vybrala kulmofén světové značky Eta a do tohoto výběru mi drahý už cekat nesměl, i když bylo vidět, že chce.

Starý kulmofén už si pletu s opalovačkou...

Potom jsme ještě chvíli laškovali nad fény, ale prostě ten stříbrnej se mi zdál tak krásnej a úžasnej s tím vystouplým logem, kovovým tělem a retro tvarem, že jsem řekla, že je prostě nejúúúžasnější, který jsem v životě viděla.
Hm....

Ať žije král!.

Běda Drahému polovičkovi, běda mu, jestli s tím fénem nebudu spokojená!!!

Byl jednou jeden šaman...

S kolegou Šamanem to bylo rychlejší, než jsme čekali. V neděli přišel do práce o skoro dvanáct hodin později a tak mu šéf oznámil, že mu jménem našeho kolektivu děkuje za práci, byť neodvedenou a požádal ho, aby si vyklidil stůl. Šaman divně koukal, poté se usmál a řekl, že oni tomu tak chtěli.
"Jako kolegyně?" ptal se šéf.
"Ne, na ty vůbec nemyslím... Já žiji v jiné dimenzi a tímto se nebudu zabývat."
Pak si Šaman nacpal svůj hrnek na kávu a kolegův cukr do tašky a zmizel neznámo kam a snad ONI jeho cesty nebudou křížit s cestami mými.
Tato situace znamená, že máme zase o jednoho člověka míň, ale rádi uděláme víc práce, protože odměnou je klid od Šamana. Stejně bychom s ním tyto dny nemohli počítat, protože PLES a ani si nechci představit, co by vyváděl...

Jen se po zkušenostech posledních osmi měsíců začínám děsit, jaká posila do našeho kolektivu zase přijde...

Dobrá úroda

Četnost mých příspěvků zde rapidně klesá a i když si stále říkám, že tomu zamezím a posunu zase limity poněkud výš, nedaří se.
Jsem nějaká nespokojená. Nedaří se ani moc doma, ani moc v práci.
Doma je to takové... divné, protože nemáme na nic čas.
V práci je to takové... divné, protože práce je nějak víc a nás je málo a když nám pošlou posilu, opravdu to stojí za to.

Loni jsme si říkali, že se na personálním ozvlášť urodilo a doufali jsme, že se to s Novým rokem změní a zlepší. Ale protože je 1. leden den jako každý jiný, pokračujeme ve sklizni vesele dál.
Většinu prosince jsme s kolegyní táhly naší pracovní kárku samy a těšily jsme se na novou posilu, která měla nastoupit 8. ledna. Nastoupila a nám nevadilo, že je nepříliš chápavá a udivená z toho, že nad jejími nedostatky nejásáme, jak jsou skvělé. Chovaly jsme se korektně a byly rády, že máme pár hodin volna navíc.
Nadšení naše i nově příchozí nevydrželo dlouho, po týdnu práce oznámila, že se bude stěhovat a že potřebuje volno a když ho nedostane, tak dostane zánět ledvin. Volno nedostala a od 18. ledna doma těžce choří. Dokonce tak těžce, že ani firemnímu kontrolorovi nemohla nijakým způsobem dát najevo, že je doma. Ale hlavní je, že je přestěhovaná, ne?
Nám byla přidělena zatím nová dámská síla a ... já to nechci zakřiknout... jestli nezačne ječet hrůzou a neuteče sama, mohla by se šňůra divných žen přetrhnout... snad...

Nelepší situace je v pánské části naší skupiny. Exot stíhá exota. Jako poslední přišel šaman, který medituje, rovná čakry, léčí rýmu, rovná záda a především... a zde cituji doslova: "Hlasitě a dlouze krkám a prdím, protože tím ze sebe dostávám zlé energie..." Práce jako taková ho moc nezajímá a zvládá jí hůř, než špatně.

Navíc prohlásil, že moje Kvíčala je sračka, což nesu, jako kdyby urazil mé vlastní dítě, ať je jakékoliv! Navíc jeho Clio, které navíc nemá ani technickou, určitě taky není nic moc....

Po měsíci jsem měla mít tři dny volna a od začátku ledna jsem se na ně těšila. Pochopitelně z nich nic nebylo, byla jsem o jeden z těchto dní pokrácena a to pochopitelně o ten prostřední ze tří. A protože jsem prožila ten prostřední s výše zmíněným šamanem, bylo to opravdu moc prima a báječně jsem si to užila.

Když dva dělají totéž...

Nepíšu. Nepíšu i když chci a mám si toho co říct.
Nepíšu stále ze stejného důvodu - chybí čas a energie.

Ne příliš schopná kolegyně odešla takovým nečestným způsobem vůči nám, zůstávajícím, že nad tím až rozum zůstává stát. Ráda bych jí již nikdy nepotkala. Nová kolegyně pracovně nic moc, ale šestkrát v práci byla, než se zhroutila a poslala neschopenku. Takže jsme v našem nepřetržitém provozu opět jen dvě. Tu a tam vypomůže některý z pánů kolegů, ale vzhedem k tomu, že budou příští týden o jednoho slabší, protože se bude týden flákat po nemocnicích, moc se s nimi nadále počítat nedá. A na šéfovo "tak to nějak obsaďte" jsem zatím, věrna svému novoročnímu předsevzetí, reagovala tak, že jsem nereagovala, protože tato - dle jeho slov - zcela výjimečná situace, trvá už od července loňského roku.
Tyto informace se ale nějakou oklikou dostaly k šéfovu šéfovi, který nám přišel o sobně poděkovat a nás pět, padajících posledních 7 měsíců na hubu, jsme byli oceněni věcnými dary. Dostali jsme každý láhev vína, propisku, cestovní nabíječku, já s kolegyní květinu a především nám všem byl před nastoupenou jednotkou předán diplom s poděkováním, za mimořádné pracovní výkony. Nakonec jsme byli vyfotografováni, aby se naše strhané obličeje objevili ve firemním věstníku pod nadpisem Brigsocprac či podobným.

Z toho všeho jsem zavzpomínala na doby, které byly o něco klidnější a na babiččinu meltu, kterou měla stále uvařenou v kuchyni na sporáku. "Chci to taky", oznámila jsem Silvestrovi s tím, že na tu meltu potřebuju nutně smaltovou konev se zviřátkem, nejlépe kočičkou. A že to potřebuju HNED!
Po tolika letech, co jsme se Silvestrem spolu, ted dobrák nepochopil, co to je, když řeknu HNED. Takže k mé modré, kterou jsem si opravdu koupila hned, přibyla druhý den červená od Silvestra, který si moje HNED nepoměrně prodloužil.

Jak jsem se vzápětí přesvědčila, nebude ani jedna ležet ladem, ale obě budou využity. Takže jsem ani moc neječela a jsem ráda, že je mám. Všechny tři. Konvice i Silvestra... :)

A léta běží...

Než jsem se stačila pořádně rozkoukat, máme tady další sezonu v plném proudu a do toho konec dalšího roku. Poslední měsíce prožívám v docela velké honičce a mám spoustu podnětů a nápadů, co sem psát, jenomže si to většinou krásně sesumíruju akorát pod sprchou a k vlastnímu napsání a publikování mi potom chybí čas nebo energie a mnohdy jsem ráda, že si ve fofru u automatokávy přečtu články mých oblíbených blogerů, mezi které patří především Prdlá Prvomatka, Wlčice, Cibule Cibulová, Stará moudrá Makovice, Arthur Dent a několik dalších, které mám v blogovníku včetně těch, kteří píšou snad ještě méně, než já a na jejich články netrpělivě čekám (např. Janah, Petr K a Jirka).

Aby se to tady trošku hnulo, ze zoufalství jsem před několika dny vytáhla z archivu staré, otřepané Hovno a podělila se o něj i zde.

Nezávisle na nějakých novoročních předsevzetích jsem si ale řekla, že už s podobným pracovním nasazením zbrzdím. Není mi již dávno dvacet, abych to vydržela a moje neúprosně chátrající fyzično mi už dává najevo, že je nejvyšší čas zvolnit. Neříkám, už že nikdy za nikoho nezaskočím, ale abych to dělala nepřetržitě půl roku, to už zkrátka ne. Ne i přes to, že zaměstnavatel mi odměnu za toto půlroční vražedné nasazení vyjádřil zasláním listopadové výplaty na účet o týden dříve(!!!).
Zkrátka ne.

Takže máme za sebou další rok.

Záleželo hlavně jen na nás, jaký tento rok byl.

Bude záležet jen na nás, jaký ten příští rok bude.

A já věřím, že bude lepší, než byl ten, co právě odchází.

Kráva

Já kráva jsem si včera vzala kravsky vysoký podpatky, ve kterých se pomalu ani nedá chodit, protože jsem netušila, že můj drahý polovička Silvestr bude mít kravský požadavek, abych jeho auto, oproti mojí malé Kvíčale velké jako kráva, ovezla dnes ráno domů. Když se mi na křižovatce zasekl podpatek o Silvestrův kravský kobereček a navíc mi nešla zařadit jednička, vyla jsem jako kráva... A navíc z Pavláku až skoro do naší ulice za mnou jelo četnické auto. Čekala jsem, že za mnou pojedou až před barák a že mě tam na místě zastřelí. Kupodivu do naší ulice za mnou neodbočili a jeli dál... difné...
Před barákem nebylo místo na zaparkování... tedy bylo, ale tak na Kvíčalu, ale ne na auto, které neumím a u kterého ani nevím, jak se řadí zpátečka.
Nakonec jsem objevila o ulici výš volné místo na parkování tak pro dva autobusy, takže jsem se tam vtěsnala a i zpátečku zvládla. Ze Světlušky (Kvíčala, protože bezdůvodně kvičí, když nemá proč a Světluška proto, že zase tu a tam bezdůvodně bliká a nedá se zastavit) jsem vypadla jak cukrář a nechala v ní igelitku s několika litry pravé domácí slivovičky. Naštěstí mám zásobu i doma, takže ráno neráno, mám v sobě dva panáky a jsem na sebe hrdá, že jsem cestu v tom šíleném autě s těmi šílenými podpatky zvládla a nikdo nejenže nezemřel, ale ani nebyl raněn.

Foto zaparkované Světlušky Kopřify jsem vzteky a z vyčerpání z šílené jízdy neudělala, tak alespoň ty botky.

Čím dál stejně

Už pár týdnů si říkám, že sem napíšu tohle nebo támhleto, spousta věcí se mi zdá zaznamenání hodná a večer je určitě postnu... a najednou už je tady prosinec a nikde nic.

Už to vypadá, že jsem nesnášenlivá a hašteřivá, ale opět musím napsat, že máme nové dva kolegy (mladou slečnu a mladého muže) a opět musím opakovat, že se nám letos obzvlášť urodilo. Především slečna se činí a myslím, že trhá rekordy a velmi rychle a snadno překonala své již odejivší předchůdce, jako například jednoho staršího kolegu Dochtóra a nezapomenutelnou kolegyňku Brunetku.
Současný nový kolega se zatím rozhlíží, ovšem obávám se, že nesprávným směrem, protože my ostatní zatím jen síráme, co vyvádí. Ale třeba se ještě srovná...

Silvestr mi v půlce října slíbil, že "zítra" Kvíčale přezuje gumy z letních na zimní, ale jak to  tak vypadá, vyjedu zas až někdy na jaře, protože letní už přimrzly k silnici, takže zase jezdím sockou a to, co je třeba odvézt, musí počkat na příště.

Taky jsem přežila Českého Slavíka 2014 - a jak jsem tak počítala, byl to můj desátý, kterého jsem se osobně účastnila. A docela si myslím, že by mi to už i stačilo, opravdu nemám touhy být u všeho a ráda přenechám některé pocty mladším, nadějnějším a odolnějším.

A když se mám opakovat důkladně, tak zase napíšu, že nestíhám. O nějakém předvánočním úklidu si nechávám jen tiše zdát, bude nám muset stačit byt poklizený tak nějak všedně. Letos nebude ani stromeček a jiná vánoční výzdoba, která by stejně před rok neumytými okny nebyla asi nic moc. Nemám čas se objednat doktorovi a ani k chlupodravkyni (natož k ní zajít a už pokukuji, že nějaké holčičce z baletní školičky čmajznu gumičky do vlasů, protože nemám čas si jít koupit svoje vlastní...)

Naděje umírá poslední a pořád věřím, že se to zlepší.
A od teď budu psát často a pravidelně.
Jo.

Nevolič

Ne, že by mě politika v životě nějak extra brala, ale přeci jen jsem se o dění tam nahoře trošku zajímala, někdy víc, někdy jen okrajově.  Dokonce jsem blahého času cinkala klíčema a poskakovala na pláni, by mi nohy neumrzly...

Dávno, dávno již tomu...

Potom PO TOM jsem ze začátku chodila volit dobrovolně, po našem slavném vstupu do EU už jen, když mě Silvestr donutil.

Naposledy jsem se účastnila naší slavné prezidentské taškařice. A protože jsem u druhého kola nevymlátila z komisařů nějakou třetí kandidátku, volila jsem tak, aby ten, co tam teď je a jehožjménosemipříčívyslovit, můj hlas nedostal.

A to je asi pro mne konečná. Našla jsem před pár dny ve schránce volební lístky a aniž jsem je četla, hodila jsem je do popelnice. Nepůjdu volit. Můj nevolismus se zřejmě stává chronickým.

Slyšela jsem, že svým indiferentním postojem dávám svůj hlas a příležitost těm druhým, špatným.
Aha, možná, ale kdo to je?
Kdo je ten první dobrý a kdo ten druhý a špatný?
Já to nevím. Já mám dojem, že je to všechno jedna pakáž.
Zatím není nikdo, komu bych dala svůj mizerný alt a o můj nehlas ať se tam třeba poperou.
Zatím není nikdo, kvůli komu bych šla mrznout na Letnou.

A byla bych moc ráda, kdyby byl.

Jména

Od malička mám tendenci všechno pojmenovat. Nejen domácí zvířenu a občas i květenu, ale i věci neživé - pračky, myčky, počítače a především auta.
Nejhorší bylo vymyslet jméno předem - než se to Ono koupilo, pořídilo či narodilo. Většinou předem vymyšlené jméno moc nesedělo a časem se objevilo nějaké na míru šité.
Zvířata máme pojmenovaná většinou podle dne, kdy se narodila nebo kdy jsme si je našli. Matýsek je vlastně Martin, protože jsme ho našli 11. listopadu, Tadeáše jsme našli na Heřmana, ale ten si jméno vysloužil jakousi všivárnou sám a kočku Blaženu, která se narodila na Medarda, jsem měla slíbenou k narozeninám a když je mám na Blaženu, tak to přišlo samo a navíc to na ní i přesně sedí, protože velmi často používám Troškovo "Neser mě, Blaženo!"

Nejhorší to bylo s vymýšlením jmen pro má miminka, protože ta jsem musela nahlásit předem a pak už se s tím nedalo nic moc dělat. Možná jsem to mohla vymyslet tak, aby se to moc nepletlo, třeba jedna mohla být Iva a druhá Květoslava, nicméně stalo se a Markétka i Martinka už si na svoje jména zvykly a docela na ně slyší, i když dodnes brblají, když to člověku ujede obráceně... (Kdybych měla třetí, byla by Marcelka, bychom dodržely Mar... protože i Silvestrovi běhá po světě jeho syn Marek - ale tohle jméno vymýšlela kdysi nějaká jiná...)

Vlastně i jméno Alfa Betová vzniklo víceméně samo. V dobách, kdy byl internet ještě v plenkách, chtěla jsem se kamsi přihlásit a chtělo to po mně login. Tož jsem do políčka klofala jména bájných a pohádkových postav (Admété, Karkulka, Beruška...) a stále mi to psalo, že z toho či onoho důvodu nelze toto jméno použít.
"Krucinál, tak já tam zkusím narvat celou Alfabetu a snad jedno z těch písmen projde!!!" pronesla jsem tiše a smířlivě, když už neprošel asi třicátý pokus použít nějaké skvostné jméno z řecké mytologie.
Prošlo hned to první...

Jméno Blažena se v našem jmenném rejstříku objevilo podruhé, první to byla stará zelená škodovka, kteroužto jsme si před mnoha lety na Blaženu pořídili. A protože se Blažena auto a Blažena kočka navzájem nikdy nepotkaly, zmatky v oslovení nám to nedělá.

Jména aut jsou vůbec kapitola sama pro sebe a také je to trošku složitější - zde se dává vozu nejen jméno, ale nejdříve se určuje i rod.
SAAB byl Vikouš - tento velký těžký vůz musel být chlap a byl to severský bojovník Viking, kterému jsme něžně říkali Vikouš. Citroen Matumba se tak jmenoval po prvním majiteli a Agátku pokřtila Markétka, protože si přebreptla název její barvy z techničáku agáve.

Když jsem prvně viděla moje současné auto, bylo jasné, že to bude holka, protože je červená. O pohlaví bylo tedy rozhodnuto okamžitě. Dlouho jsem jí říkala Kočka nebo Pumina, případně dle nálady Fordice nebo Fordička. "To už ti dochází fantazie?" divilo se okolí.

Kdepak, asi se čekalo na pravou chvíli a AHA-efekt. Fordička si o jméno dnes v noci řekla sama.
Někde v jejích elektronických útrobách je nějaká maličká chybička, kteroužto zatím nemůžeme objevit, nebo se prostě a jednoduše v noci před barákem sama bojí. Projevuje se to tím, že z ničehož nic začne blikat a řvát jako kráva široko daleko. Zvlášť ve tři ráno je to bezva, hlavně sousedům se to moc líbí. A já v tuto noční dobu s nadšením při skoku z postele už beru klíč od Fordičky a během plavného skoku k otevřenému oknu již zaměřuji a stiskem rozespalé ruky většinou Fordici zmlknu.

Dnes v noci, asi tak ve 3:40 jsem při této činnosti zašeptala na celou ulici: "Doprdele co zase blbneš, ty plechová červená Kvíčalo???"
A jméno bylo na světě.

Fordička Kvíčala se v noci na ulici asi bojí...

Prázdniny jak malované

Nechápu, jak jsem při zrodu tohoto občasníku mohla psát téměř denně. Snad byla situace jiná, bylo víc času, byla jsem mladší... copa já vim.
Ne, že by se nic nedělo, i nápadů mám spoustu, ale než se dostanu k psaní, tak mám vymeteno a písmenka nechtějí skákat na monitor.
Plánovala jsem si srpen pracovně i soukromě trošku volnější, ale opět jsem svýmí plány rozchechtala toho tam nahoře. Místo volna a plácání se někde u vody a na sluníčku dřepím v divadle nebo doma padnu do postele a jsem kolikrát ráda, že zvládám nejnutnější životní potřeby.
Práci pro čtyři děláme z finančních důvodů tři a když 2. července přinesla jedna kolegyně neschopenku, začalo to být zajímavé. Do konce měsíce jsme se plácali všelijak, tu a tam zakočili kolegové, což bylo snesitelné do té doby, kdy se zhroutil jeden kolega a po manželce poslal neschopenku taky.
Seznam toho, co chci a musím udělat doma a na našem domečku utěšeně narůstá a já při pohledu na něj dostávám osypky. Když mi někdo vypráví, jak se měl krásně na dovolené a že ještě aspoň na týden někam pojede, praštila bych ho.
A nová sezóna už buší pěstičkama na dveře docela intenzivně a tak jsem zvědavá, jestli alespoň pár klidnějších dní urvu, či co si zase ten srandista tam nahoře na mne vymyslel.

3 + 1 kočka

Doby, kdy jsem naše silnice brázdila stařičkou Blaženou (stařičká Škodovčička), spolehlivou Agátou (trošku méně stařičká Škodovčička), hydraulickým čiperným Matumbou (Citroušek),  velkou Kočinelou (Renaultík), dokonce Zrzavou Sněhurkou (zrezlý bílý Favorit) a hlavně mým nejmilejším a nejlepším a nejúžasnějším Vikoušem (Saabík turbo), jsou nenávratně pryč a skálopevně jsem se považovala za neřidiče, kterému mezi doklady překáží řidičák.V našem vozovém parku se krátce mihl i Pežotek Bobík, nevím už který a Fordík Eskortík Varel Frištenský, se kterými jsem neujela ani metr, a statečná Kopřifa, ze které Silvestr udělal servisní vozítko a drandí s ním dosud a jejímuž řízení jsem se statečně, leč neúspěšně bránila.
Jenomže jeden míní a plánuje a ono je to najednou všechno jinak. Situace u nás díky mé nostalgii vyhrotila tak, že jsem musela usednout opět za volant a zase začít jezdit po našich krásných autodromech.
K tomuto počínání jsem zvolila maličký třídveřový vozíček vhodný pro dámu mého věku a jehož červená barva ladí s mými šedivými skráněmi. Vysavače, prachovky, leštěnky a všelijaká čistidla odvedly dobrou práci a z postarší umolousané kočky se vyklubala docela hezká a čiperná Kočka.

 A tahle, už téměř odstavená, Kočka se ze svého návratu na silnici a po dlouhé době přežrané nádrže benzínem radostí neudržela a z nadšení udělala na našem divadelním parkovišti krásnou loužičku...

Prý to ničemu nevadí, stačí vyjet tak 10 litrů a příště to nechce sosat plnou a já nevím, jestli radši nemám zase jezdit sockou...

Prima ráno

Tak si to vesele šinu dneska po ránu z práce a hnedka za rohem jsem potkala osobu ženského pohlaví, kterak tak hlasitě a silně blinkala, že se mi klepal žaludek ještě pět stanic ve vlaku a děkovala jsem svému zlozvyku nesnídat. (Jardu Skálu na ní poslat!)

Cestou mě třikrát vyhmátli revizoři, byť to běžně nedělají. Zřejmě je zarazil můj nazelenalý obličej po předchozím zážitku. Naštěstí nejsem černým pasažérem a cestovní doklad jsem byla schopna předložit, i když u těch třetích už mě to docela nebavilo. (Strčit  je do validátoru!)

Vláček byl téměř prázdný, ale zrovna do mého vagonu a pochopitelně i do dveří, u kterých jsem stála, se nahrnula třída asi tak dvanáctiletých dětí, které hlučely víc, než málo a strkaly do sebe i do nás ostatních cestujících. Děcka rozjíveně vyřvávala něco o pochoďáku a naprosto ignorovala napomínání pančelky. (Herodes by je srovnal...)

Ve chvíli, kdy jsem zdvihla nohu a chtěla vystoupit na první schod do autobusu, řidič se na mne usmál, zamával, zavřel dveře a odjel. (Praštit ho šaltpákou!)

Před garáží se nám vykálel zřejmě nějaký masožravý mastodont, protože je TO velké a páchne to kolik ulic daleko. Nedalo se toho nevšimnout a tak nedošlo ke kontaktu TOHO s mojí botkou. (Orlem po něm hodit!)

Na chodníčku na vlastní zahradě jsem si zvrtla kotník. Chvilku jsem předváděla zajímavé krokové variace, které jsem doprovázela inteligentním voláním UÁÁÁUÁUÁ, ale před růžovým keřem jsem to vybrala a nespadla mezi trny. (Neschopenka, vypsaná alespoň na měsíc v Italských Alpách, by pomohla...)

U sklepa, kde mám schované kočičí konzervy, seděl pavouk jak krakatice - taková ta zahradní bestie, co má nohy jak černé kabely, krvelačný výraz na své hlavohrudi a chlupatý zadeček. Kočky mě za statečnost odměnily tím, že se vyblily v ložnici. (Na pavouka poštvat kočky, na kočky psa!)

A to vše se dalo stihnout ráno mezi osmou a devátou hodinou.

Je prima, že jsem to všechno ustála bez újmy na fyzičnu či psychičnu, ale zbytek dne už se raději nebudu vzdalovat z postele.

Jeden nikdy neví...

Hodinky

Přestože nám hodinky na ruce neúprosně připomínají čas na každém kroku, nosím je už od prvního stupně základní školy, což už je doba, za kterou si na ně člověk opravdu zvykne. Mobil kdesi na dně v kabelce mi zatím náramkové hodinky nedokázal nahradit.

Za ty roky jsem vystřídala těchto hodinkových stroječků docela slušnou řádku, některé jsem si oblíbila víc, některé míň, některé mám na parádu, jiné na všední den a u těch nejkrásnějších se srazil kovový řemínek a nejde ani vyměnit, ani prodloužit...

Poslední hodinky na všedni den jsem si koupila před několika lety a nějak mi nepřirostly k srdci. Mrmlala jsem, že to není můj styl, že se mi nelíbí a kdoví co ještě a pořád jsem si slibovala, že si jednou koupím hezčí.

Psala jsem tady minule, že mi zemřel tatínek a že se mi v tu chvíli zastavily hodinky.
Divná náhoda, tak moc divná, že jsem na to nemohla několik dní přestat myslet...

Novou baterku jsem do nich už nekoupila a asi nikdy nekoupím. Nešlo to.

Koupila jsem si nové hodinky...

A jsem zvědavá, kdy začnu mrmlat na to, že to není můj styl, že se mi nelíbí a kdovíco ještě a kdy si zase začnu slibovat, že si jednou koupím hezčí...

Co život dal, začíná brát

Co mi život dal (či půjčil) si nekompromisně a tvrdě bere zpět. Příliš brzy, příliš nečekaně a příliš často.

Nedá se na to připravit a nedá se s tím smířit.
Přemýšlím, proč tu vlastně jsem...
Přemýšlím nad vším, co jsem udělala, neudělala, neměla dělat, měla dělat, mohla udělat a mohla udělat jinak a líp... nebo hůř...?

Za poslední čtyři roky život zasáhl šestkrát . Vzal mi babičku, bezva kolegu, tchýni, kolegu, macecháčka a jako poslední mi odešel toto úterý tatínek, což byla pro mne rána naprosto zákeřná, předčasná a neočekávaná. Mohla jsem, a měla jsem... ale nestačila jsem se rozloučit, protože jsem měla za to, že máme ještě hodně času.
Čas už nebyl... a hodinky na ruce se mi zastavily přibližně v době jeho smrti... krutá náhoda...?

Jako úrok si život vzal v děsivě stejných časech i šest našich zahradních kočiček. A i když to jsou jenom kočky, bolí to taky dost.

Jsem unavená a myslím, že sahám na dno.

Bojím se, že na dně ještě zdaleka nestojím.

A přemýšlím nad tím, kolik toho člověk vydrží...

A kolik toho ještě vydržím já...

Džungle

Různé rodinné okolnosti přály tomu, že naše poměrně úhledná a pravidelně občas opečovávaná zahrádka, stala se takovou maličkou nepropustnou džungličkou. Vydržela jsem prodírání se chodníčkem do domu docela dlouho a možná bych vydržela i dál, kdybych si v pátek při vystupování z auta málem nevypíchla oko o větev, která se drala ze zahrady kamsi do světa. O šípkovou větev. O větev s trny...
Tento atentát květeny na mou osobu mě natolik rozdráždil, že jsem dnes konečně vzala nůžtičky, kleštičky a tupou pilku po dědečkovi, hodila jsem se do gala, aby květena na mé barvičky žárlila (zelené thleplaky, žluté tričko a červená mikina, viz foto) a vyrazila jsem likvidovat zeleň.

Hrála jsem všemi barvami. Tedy ne všemi, jen třema, ale stály za to...

Chtěla jsem zeleně zlikvidovat daleko víc, ale levou rukou to moc nešlo a pravou mám pořád ne zcela funkční, protože šlachy nějak stále ještě nejsou v pořádku, ale i přesto jsem popílila a ostříhala to, co vadilo nejvíc. Krásně jsem u toho zuřila a nadávala, nejvášnivěji ve chvíli, kdy na mne spadla větev obalená miliardou jakéhosi nesympatického hmyzu a protože se hmyzáci při dopadu větve neudrželi, napadali mi na vlasy, na obličej, na mikinu, na tričko a nejvíc, mrchy, pod tričko. To se pochopitelně líbilo sousedovi, který přestal tupě zírat a nabídl se, že mi od hmyzu pod tričkem pomůže. Když jsem mu řekla, že bude užitečnější, když bude rvát větve za garáž, ztratil o pomoc zájem.
Ale nakonec jsem s obrovským úsilím statečně osvobodila chodník od větví a zachránila tak několik lidských očí.

Ne, nejsem přirodní typ a mičurinec ze mne nikdy nebude. Ještě teď mě všechno kouše a mám pocit, že na mě naskákaly všechny breberky ze širokého a dalekého okolí.
Navíc moji činnost ocenila moje vlastní matka slovy: "Tak takhle to asi vypadalo v Hirošimě po náletu."

Soukromá džungle

A nejhorší je, že i když nás už větve na životě přímo neohrožují, na naší malé soukromé džungli můj dnešní zásah není vidět...

Lecosové

1. máj jsem neposkakovala s třepetalkama pod tribunou, nepozorovala žižkovské ženy a nevyrazila ani na Petřín, protože se v plynárně rozhodli předělat v naší ulici plynovod, takže po mnoha a mnoha letech musela být vyklizena prádelna, kde je havní uzávěr plynu a kde budou v následujících dnech cosi plynového dělat plynaři. Snad to budou dělat dobře, protože bych se přeci jen ještě nechtěla podívat na svůj rodný dům z výšky...

Pro mou maličkost je zásadní, že zítra nám vypnou na dobu neurčitou plyn a protože jsme spíš plynová, než elektrická domácnost a blíží se Pankrác, Servác a Bonifác, mám z toho převelikou radost.

K této taškařici pochopitelně patří i rozkopaná ulice a kus zahrady od plotu až k domu vyfasoval rygol jak pro Blanku a vůkol rododendronů bahnité haldy.

Pohled z ložnice

Ale vrátím se k prádelně. Za roky se do ní odkládalo vše, co se jednou může hodit a co je škoda vyhodit. A pár let už si slibujeme, že vše vyklidíme. Kdoví, kdy by k tomu došlo, kdyby nebylo výše zmíněných plynařů.
S Jejkou jsme se statečně vrhly do zapavoučeného sklepa a s ním sousedící prádelny. Během hodinky jsme udělaly hromadu práce, prádelna je jako nová a na chodbě čeká několik pytlů s lecosy na vyhození.

O některé z lecosů se musím podělit:

Můj první notebook, teď už exponát do muzea. Dokonce i s nabíječkou. 
Zapnout jsem nezkoušela.
Asi šestisetstránkový ACCESS z roku 1995 jsem vyhodila bez focení.

 

Další věcička, na kterou jsem za ty roky zapomněla. 
Kdo to tam mohl dát??? Asi já...
Je stále funkční.

V jednom koutě se krčil hřebínek
 - nepostradatelný doplněk v zadních kapsách riflí mladých mužů v 70-80 letech.

Po babičce v odložené americké kredenci zbyla krabička na čaj...

...a vedle krabičky na čaj ležely socialistické cigarety. 
Naprosto netuším, čí kdysi mohly být.

Když tohle objevila Jejka, zamumlala: Doprdele, co to je?
Je to cosi, co přes USB žere samo sebe a když se to frkne do PC, tak to nic nedělá...
Prodlužovačka? Něco strašně důležitého? Moudré udělátko? Nějaká nemravnost?
A to jsme jich tam našly celou dědovu mísu (čti čtyři):

Prapodivná udělátka v dědově míse

Pavouci v prádelně a ve sklepě pochopitelně také byli, ale chovali se diskrétně a většinou před námi utekli. Tedy alespoň ti, co mohli...

Zesnulí pavouci obalení... asi prachem či plísní.

Ale docela jsme si to s Jejkou užily a i za ten můj zlomený nehet to stálo.

3 x kolega

Jeden můj bývalý Kolega už to má přes čtyři roky za sebou. Byl to dobrý parťák se specifickým smyslem pro humor a myslím, že ty svoje škodolibé všivárny dělá z onoho světa dosud. Alespoň na mne si alespoň jednou za rok vzpomene a něco mi provede. Jako třeba teď v sobotu: Večer za mnou přišla jeho manželka, která byla oblečená a čichotavá jako poslední bezdomovkyně, ukázala mi roztrhaný svetr a jakési pantofle, které jí Kolega trhá, mimo další voloviny taky řekla, že jí honí metrácký poliši, který jsou ze všech polišů nejhorší a nakonec svůj monolog zakončila tím, že jí mrzí, že Kolegu nechala spálit a rozptýlit na státní útraty, že vlastně peníze má a že si dojde na příslušné úřady, aby Kolegu dali zase dohromady za účelem řádného pohřbu do země. Věděla jsem, že je těžká schizofrenička, ale nechápu, proč už dávno není zbavená svéprávnosti, snad aby jí za mnou Kolega mohl poslat...

Druhý můj Kolega se nepohodl s jedním ukrajinským gerojem, který mu následně vyčetl, že si od něj nenechá nadávat do debilů (tak ne, nebylo to do debilů...ve skutečnosti se jednalo o ten mrňavý kousek ze samce, na který jsou samci tak hrdí, ale stydím se to tady takhle na plnou klávesnici napsat...). Když se kolega ohradil, že nic takového neřekl, Úkáčko to sice uznal, ale jen trošku, protože Kolega se údajně tvářil tak, že bylo jasně vidět, co si o Úkáčkovi myslí...

Třetí kolega se v létě oženil a v říjnu se mu narodila maličká, krásná holčička, kterou jsem si mohla pochovat a tak zjistit, že chmaty na miminko se nezapomínají ani po mnoha letech. Bylo úžasný a krásný vidět, jak ten velkej a hrdej chlap s obrovskejma pazourama přebaluje tu maličkou holčičku a jak na ní žvatlá pohádky...
A tahle maličká holčička minulý týden nezvládla drastický a rychlý útok meningokoka a toho tvrdýho chlapa nechala brečícího a sraženýho na kolenou v bahně a s flaškou v ruce...

A zase se Chumelí...

Ne, nezačalo sněžit, ale situace posledních dní mi připomněla cosi vzdáleného, už téměř zapomenutého.  Osůbku, která na internetu svého času používala nick Chumláček.

Chumláček byla osoba životem údajně těžce zkoušená a my neměli důvod jí nevěřit a snažili jsme se pomáhat. Dobrým slovem, věcným darem, penězi. A pak se jednoho krásného dne ukázalo, že situace je zcela jiná a že Chumláček trpí bájnou lhavostí. Na jedné straně bych si ještě dnes nakopala za ten promrhaný čas i peníze, který jsem Chumláčkovi věnovala, na druhé straně jsem tím získala cennou zkušenost.

Lety moje ostražitost vůči různým skazkám a neuvěřitelným příhodám ostatních polevila. Posledních pár týdnů mi ale začala poblikávat červená kontrolka kdesi v zátylku a teď už svítí jak rudá záře nad Kladnem.
V mém okolí se objevila jiná zachumlaná osoba. Ze začátku jsem neměla důvod nevěřit. Ale postupem času mi několik věcí začalo připadat přinejmenším podivných a teď už se rozchumelilo až za roh.

Nový Chumláček lže jakoby se nechumelilo. Lže ale nesmyslně, zbytečně a především tak snadno prokazatelně, až jednomu zůstává rozum stát. A já navíc zůstávám stát před rozhodnutím, co s tím.
Přestat se stýkat s tou osobou nemůžu. Ignorovat jí nemůžu. Zabít jí nemůžu. Můžu jen čekat, jestli tyto lži budou legrační a nevinné nebo zda jimi někomu může ublížit. A toho se bojím nejvíc, protože je známou pravdou, že lež může ubližovat víc, než hodně.

Obsah těchto výmyslů je různorodý - od barvy hrnku na kafe až po drezuru klokaních mláďat. Nechápu to.

Neříkám, že jsem nikdy v životě nezalhala nebo někoho nepomluvila. Ano, přiznávám, zalhala i pomluvila. Ale vždy to mělo nějaký účel či smysl. Zalhala jsem, protože jsem se bála říct pravdu abych buď já neměla průser nebo abych někomu neuděla průser. A pomluvila... jo, třeba tu krávu, co mě tak šileně naštvala a když jsem jí pomlouvala, jakou má v těch šatech prdu, alespoň na chvíli se mi ulevilo. Mizerné a pokleslé důvody, ale důvody.

Smysl těchto zachumlených lži mi však uniká. Chce někomu ublížit? Proč mně, nic jsem Novému Chumláčovi neudělala - ani slovem, ani činem. Spíš naopak... Chce být zajímavý? Proč, vždyť je i bez lží. Léčí si nějaký mindrák a chce, aby ho měli i ostatní? Nemá důvod. Chce rozeštvat lidi, kteří drží při sobě? Co z toho bude mít?

Honí se mi hlavou spousta otázek a hlavně přemýším, jak se teď zachovat, abych situaci nevyhrotila do nesnesitelna.

Zatím mlčím a jen zírám... ale nemyslím, že je to správné a dlouhodobě udržitelné. Ale momentálně mě nic lepšího nenapadá.

Jarní probouzení

Právě prožívám roční období, kdy se z prachbídného zimního spánku rovnýma nohama ocitám v jarní únavě. Přestože mám ráda léto, přece jen mi chybí alespoň krátká doba pod nohami křupajícího sněhu, teplých bot a zmrzlých tváří a...  při příchodu do teplé místnosti taková ta legrační kapička u čenichu.

No… třeba příště?

Probouzení do jara letos nic moc… 

Už přes měsíc slibuju tatínkovi, že se na něj přijedeme podívat, ale chybí elán a čas. 

Domácí práce zvládám levou rukou, protože v pravé mám vleklý zánět šlach a podle toho to taky tak doma vypadá...

V práci zaučujeme nového kolegu a zatím pořád nevíme, jestli to dá nebo ne… Vypadá zodpovědně a když se mu jedna věc 15x vysvětlí, občas ji i pochopí. Je to milý a slušný adolescent, takové subtilní maminčino mládě, kterému ještě ani dvacet nebylo, neřidič, nekuřák, abstinent…Prostě takový koloušek, který spíš potřebuje nakrmit, pohladit, nakojit...

Vojna dřív z kluků dělala chlapy, uvidíme, co z tohohle chlapce udělá naše divadlo. Jen se bojím, že pokud zapadne do divadelního života, tak že nás přijde jeho maminka zmlátit… Já bych to na jejím místě udělala. Nebo spíš bych toho hocha do takovéhle společnosti vůbec nepustila...

Svojí mamince se občas snažím fotit její trhačku, ale je to čím dál tím těžší. Zítra jí bude mít doma dva měsíce, pesa má přes kilo a vyfotit se už bez monopodu nedá ani za slunečního svitu Nikonem nastaveným na  automobilové závody…

Chvilka klidu...

Kočce Majče se chtělo z psíka trošku zvracet...

Jako fotograf jsem ale venku většinou těžce selhala a toho lítajícího magora kloudně nevyfotila. Musím si pořídit ten monopod...  :D

 A navíc jsem teď zapomněla, proč jsem to dneska vůbec začala psát, o psovi to ale původně být nemělo... :D

Krátce a stručně...

... to stále stojí za ... popelníček.

Nestíhám. To už jsem tu říkala minule. Stále stav nezměněn.

Měla jsem tři dny volna... jeden jsem strávila s jedním Mimi, jeden s Maminkou a jeden s druhým Mimi. Chvílemi mě jímala hrůza z mé schopnosti odolávat domácím pracem, ale na druhou stranu jsem si to docela užila. Jo, a taky jsem viděla Silvestra (musela jsem si za ním dojet do jeho práce...), který si koupil nový mobil - stejný jako já, leč jinou barvu. Je nadšen a stále jásá nad mobilovými kvalitami a diví se, že já nejásám. Chápu ho. Stále jsem nadšená, ale po víc, než půl roce už tak hlasitě své nadšení v tomto případě nedávám. Člověk si na dobré zvyká rychle. Pochopitelně jsem jako ženská tušila - co tušila, VĚDĚLA! - že to tak dopadne a když jsem si objednávala v dalekém Izraeli červený futrálek na mobil, objednala jsem i jeden hnědý....

V práci to stojí za popelníčky nejméně dva. Spíš tři. Náš služebně i věkově nejmladší kolega nezvládal a přestože jsme se za něj i přimlouvaly (ženská část naší skupiny...), neprošlo to a byl odejit. I to chápu, chyby dělal mnohem větší, než jen malé... Na jeho místo nastupuje od pozítří nová síla, ještě větší koloušek, než jsme se obávali... a zaučovat ho bude hádejte kdo... Ano, moje maličkost.
Nestojím o to. Je to stres, aby to vše fungovalo, jak má a ... obávám se, že to bude děsivý týden a jen doufám, že budu příjemně překvapena, že to tak hrozné nebude...

Těžký život fifleny

Loni - nevím už přesně kdy - jsem tady otravovala, když mi zdechnul mobil a vybírala jsem si nový. Vybrala jsem si a dodnes tvrdím, že dobře. Zatím jsem s ním maximálně spokojená a moje milé pádlo funguje, jak má. Pak nastal nervák, když jsem mu kupovala futrálek. Ale nakonec jsem si taky vybrala, krásnej, přítulnej a červenej... prostě ťuťu a vrněla jsem jako kotě. Poté nastalo období, kdy jsem nic neřešila, protože nebyl důvod.
Až teď, jejda... pouzdýrko se mi začalo rozpadat a to samé jsem nesehnala. Na aukru nabízeli jedno růžové a jedno s émerickou vlajkou - huš.
A na íbeji jich nabízejí kolem 800 typů, z nichž je asi 200 nejkrásnějších.
A co si má teď chudák fiflena počít...???

Nestíhačka

Po nějaké době jsem se zase dostala to takového kolotoče, že nic nestíhám. Práce - domů - práce - domů.... a na nějaké aktivity mimo tato dvě místa nezbývá čas. V práci ještě jakž takž funguju, ale doma se mi chce čas většinou jen prospat - což poslední dny většinou i činím. Včera mě moje malý Mimi vytáhlo do Štěrbohol po obchodech a slevách, procouraly jsme tam opravdu celý den, nožičky jsem měla ušoupaný až ke kolínkům, leč netutratily jsme nic, protože obchody byly přeplněné módou pro dámy narozené do roku 1925 a pokud se tam objevilo něco pro nás, později narozené, bylo to velikosti na nezletilé anorektičky.
Večer jsem s velkým Mimi skočila na jedno dvoupivo a pak už doma zase padla do peřin. Dnešek bych nejraději také prospala, ale musím vyrazit s maminkou a její pesou na veterinu, takže smůla. A večer do divadla, domů ráno, pak večer do divadla, domů ráno... mám toho plný zuby a už aby bylo jaro.

Veterina

Ráno jsem se po práci stavila v lékárně, abych si koupila nějaké obinadlo, bandáž nebo cokoliv jiného na zpevnění mého - netuším proč - bolavého lokte a po nezdaru jak v lékárně, tak ve zdravotnických potřebách jsem mazala domů, abych vyzvedla maminku a vyrazily jsme s malou pesou na veterinu.

Zrovna na tuhle jsme šly prvně a byly jsme zvědavé, co nás tam čeká. Překvapení velké - hezké prostředí, super přístup lékaře a takové bezva střelené sestřičky nejen k pese, ale i k nám a nakonec cena, kterou jsme zaplatily, taky nebyla nijak přemrštěná. Velmi zvažuji, že změním veterináře a se svým zvěřincem začnu chodit také sem. Zkusím veterináře ukecat na množstevní slevu...

Pan zvířecí doktor se divil, jak je čivava na svůj věk maličká, ale nakonec jí prohlásil za dobře prospívajícího mrňouse.
Malá pesa byla statečná, i když radost neměla a očkování si nijak zvlášť neužívala. Cestou domů se jí dokonce i líbilo v tašce po našich kočkách (svojí vlastní cestovní kabelu ještě nemá) a zvědavě vykukovala na svět. Doma pak asi hodinku spala jako mimino, aby vzápětí mohla demonstrovat, jak to vypadá, když malému štěňěti nejmenší rasy na světě naočkujete dynamit.

První cesta na veterinu

Chihuahua

V pondělí 13. ledna jsem vypadla z práce kolem poledne a už v půl jedné jsme s maminkou nasedaly do auta a vyrazily směr Čivava do jedné středočeské vesničky, kam  nás v pohodě dovedla navigace. Bez této vymoženosti bychom tu cestu možná hledaly ještě dnes...
Připadala jsem si cestou jako malý retardovaný blbeček, protože vidíc po letech na poli pasoucí se živé krávy, vzbudilo to mé velké nadšení a když jsem v cílové stanici vystoupila z auta a uviděla jakéhosi strýca, který vedl pravého, velkého a živého koně, začala jsem jásat, až jsem toho bodrého muže vyděsila. Tomu koni jsem byla totálně fuk.

Paní Chovatelka byla nesmírně milá a když nás pozvala dál, maminka se okamžitě vrhla k maličkému psíkovi v předsíni a rozplývala se, jak je to maličké a miloučké. Paní Chovatelka se pobaveně usmála a vyvedla maminku z omylu: "Ne, to není to štěňátko, to je jeho maminka... to maličké je támhle na dece."
No a pak jsme uviděly to maličké nic. Maminka si to vzala do ruky, ono jí to olízlo nos a byla packa v rukávě.

Cestou domů bylo mimi v košíku hodné a skoro celou dobu spalo. Já ještě skočila do jednoho Pet Centra a koupila jsem maličkou domácí boudičku, hračku, granulky a konzervičku. A pak už jsme všichni včetně Silvestra jen ňuňali a ťuťali a zviřátku se to docela líbilo a maminku si zamilovalo a maminka si nejenže zviřátko taky zamilovala, ale pookřála a začala se víc zajímat o svět.

Tak snad to holkám hodně dlouho vydrží.

Kus Silvestra s celým psíkem

Dú čivavy dúúú

Zítra to budou čtyři měsíce, kdy moje maminka zůstala bez své drahé polovičky. S touto tvrdou realitou se pere, jak může nejlíp. Prvotní šok se změnil ve smutek a beznaděj a i když se snažíme jak to jde, doléhá na ní samota a pomalu ztrácí zájem o dění kolem sebe.

Už kdysi před mnoha lety si přála mít čivavu. Macecháček to nijak nezavrhnul, ale oznámil, že takovou potvoru venčit nebude, a tak si pořídili jezevčíka. A protože i ten je už dávno v psím nebi, začala teď maminka uvažovat o psím kamarádovi...

Dnešek byla moje pracovní morálka zoufalá, ale zato vím o každé čivavě v republice, která je zrovna k mání. Kolem poledne jsem mamince poslala e-mail s odkazy a fotkami na několik čivav,  které jsou aktuálně k odběru a jsou pro nás jak finančně, tak místopisně přijatelné - psíčata vzdálená půl republiky a za dvanáct tisíc jsem vyloučila, zrovna tak jako ubohá štěňátka z šílených psích množíren (takové "chovatele" bych zavřela do dolů). Mamina mě skoro div neposlala do háje, aby mi vzápětí zavolala, jestli už to mimi má jméno, nebo jestli si ho bude moct pojmenovat sama. A tato, dřív tak nesmírně akční, dáma zbytek nechala na mě. Zažhavila jsem si telefon a skoro vymlátila baterku, ale výsledek se dostavil. Čivavy téměř nejsou, ale...

Ráno vyrazím rovnou z práce do Luxoru koupit knížku o chovu čivav (já, jako majitel ka koček a dříve psíků velkých plemen, nemám s takovými chcípáčky moc zkušeností) a potom frčíme přes kus naší vlasti na nezávaznou návštěvu k jedné maličké, prý neskutečně rozmazlené, čivaví holčičce.

A jestli si holky padnou do oka, tak nás už zítra bude v baráku zase o jednoho víc :).

Sakra cedula

Včera jsem si s automatokafem vyšla před práci, abych se podívala, jak řádí lednová dešťová vánice a tu ke mně přistoupí dáma a ukazujíc na náš vchod, vyštěkne:
"To je vchod do metra?"
Přiznám se, že nemám moc ráda, když mě někdo bez pozdravu a požádání takto osloví (asi už i já patřím do staré školy), ale je nový rok, tak proč hned tak záhy někoho posílat do prdele.
"Ne, není" odpovídám poměrně slušně.
"A vy ste vocaď?" vycenila na mne ta paní zuby.
"No ano, jsem, potřebujete něco?"
"A víte určitě, že to není vchod do metra, sakra?"
"Vím, neni."
"A můžete mi sakra říct, proč to tam nemáte napsaný?" Dáma v tuto chvíli použila velmi vysoké céé.
"No protože, sakra, připravujeme ceduli, sakra, na který bude napsáno, co všechno v tomhle baráku sakra nenajdete, a mimo muzea, hospody, mateřské školky a katastrálního úřadu tam bude uvedeno i to, že toto opravdu není vchod do metra." Když jsem to dámě vyjmenovávala, rozchechtala jsem se, což onu chuděrku docela rozdráždilo. Nedovedu už přesně popsat, jak moc mi vynadala, ale čím víc zuřila, tím víc jsem se smála. Prostě to nešlo ustát. Nakonec jsme se nějak domluvily, poradila mi, abych nebyla drzá a já jí poslala do metra. Ale chybička se vloudila, poslala jsem jí pěšky na stanici, která je od nás o trošku dál, než ta druhá za rohem...

A jedééém

Jestliže platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok, mám se na co těšit, protože můj první volný den tohoto roku je až 9. ledna. Silvestra jsem prožila v práci, kde jsme si o půlnoci za pištění Netopýra s kolegou připili kávou a poté jsme tam radostně pracovali až do prvního lednového večera, abych potom mohla padnout doma do postele a dát se trošku dohromady na další pracovní den.

Novoroční přípitek

Ve stejném kolotoči jsem zatím pořád a doma to začíná být docela znát. Hromádka nevyžehleného prádla se stává hromadou a po celém bytě začíná být vidět, že můj volný den, který mu věnuji, už začíná nepatrně postrádat.


Zítra nám také jmenují nového ministra a nevím, jestli mám být v klidu nebo jestli se mám začít bát o práci ještě víc, než doposud. Intenzivně se snažím odpudit myšlenku, že ať do dopadne, jak to dopadne, dopadne to špatně.

Určitě ne...

Třináct

Poslední týdny utekly a než jsem se nadála, je tady konec roku. Bilancuji, porovnávám, vážím a zvažuji uplynulých dvanáct měsíců.
Přesně před rokem jsem založila tento blok - jen tak z legrace, protože jsem si pořídila mobil s androidem a publikování bylo tak snadné... Po několika týdnech jsem ale psala a posílala texty přes počítač stále víc a už si ani nepamatuju, kdy jsem sem něco poslala přes mobil.
Původní záměr této stránky se změnil, obsah je také někde zcela jinde a chvíli jsem uvažovala, že to tady ukončím, ale asi k tomu ještě nenastala vhodná chvíle a tak to tady nechám žít dál a sama jsem zvědavá, jak to zde bude pokračovat.

Vstupuji tedy do dalšího roku se třemi blogy na krku... Jedním, kam píšu tak jednou za měsíc, ale když už tu doménu mám... potom tímhle Malým androidím tvítováním (i když o androidu už tento blok hodně dlouho neslyšel) a svojí 365.
Moje letošní 365 dnes končí třistapětašedesátým obrázkem a zítra začnu druhý rok. Fotky nic moc, mají spíš informační hodnotu pro mne, ale přestože jsem moc nevěřila, že ten rok dám, docela mne to bavilo a tak jsem se rozhodla zítra začít druhý ročník.

Rok třináctý končí. Pro naši rodinu to byl rok víc, než těžký. Stalo se mnoho nehezkého a smutného, párkrát jsme si sáhli na dno. Snad byly i hezké a šťastné chvíle, ale závěr roku tyto zastínil a zřejmě ještě musíme chvíli počkat, aby opět vypluly na porvch.

Do roku čtrnáctého vstupuji pracovně, aby mohli juchat ostatní. Ale nevadí mi to, Silvestry v divadle a Netopýra mám ráda (a navíc dnes diriguje báječný člověk, na kterého se opravdu těším).
Do roku čtrnáctého vstupuji už po mnohokráté s jedním chlapem, kterého je leckdy až dost, ale stejně bych ho nevyměnila (ale tu a tam praštila nebo po něm něco hodila, to zase jó...)
Do roku čtrnáctého vstupuji se svým milým zvěřincem, jehož sestava se již mnoho let nezměnila. Nikdo z nich už není kotě, ale všichni se zatím těší poměrně dobrému zdraví (a vytočit mě dovedou jak za mlada).
Do roku čtrnáctého vstupuji s neuklizeným bytem a nevyžehleným prádlem (fakt jsem toho měla poslední týdny tolik, že se to bez újmy na zdraví nedalo všechno zvládnout.)

A v neposlední řadě do roku čtrnáctého vstupuji se zlomeným nehtem, roztrženou peněženkou, utrženým poutkem na pásek na bundě a především vírou, že bude líp.

Z celého srdce přeji všem hodně štěstí, 

zdraví, lásky, úspěchů a víry v lepší časy 

v roce 2014.

100 x nic...

Opeřencovu taškařici i nákupy s maminkou jsem přežila a snažim se pomaličku pokračovat v životě. Někdy se to daří víc, někdy méně, ale jakž takž většinu úskalí docela zvládám a - jak je mým špatným zvykem - snažím se z nich dělat legraci.
Ono by mi to všechno už i docela šlo, ale je jedna věc, se kterou si nevím rady. Negativismus a sebestřednost osoby, se kterou jsem v častém kontaktu a která svým negativismem dusí lidi kolem sebe. Častokrát si říkám, že to dám, že se tím nenechám otrávit... a pak prohrávám, protože používá na mne příliš těžký kalibr.
Zatím mlčím a snažím to přecházet nebo pochopit důvody, ale bojím se, že nevydržím všechno a pak se ve mně probudí skrývané vlastnosti znamení, které stálo u mého narození:

"... Může trpět výbuchy hněvu, před kterými by se i silný chlap ustrašeně schoval v lese (nebo aspoň pod stůl), ale k takovému zuřivému běsnění nikdy nedojde bez pořádné provokace. Když ji nemučíte víc, než může lidská bytost vydržet, nebo když jí osud nedal do vínku mimořádně špatné karty, bude hrát hru života poctivě a s obdivuhodným klidem ..." (celé)

Ve spojení se znamením, které mi přiřknul čínský horoskop, vzniká velmi vražedná kombinace:

"... Jeho hněv (po prohlédnutí) bývá strašlivý a pak doslova dští síru a oheň - okamžitě si sjednává znovu respekt a úctu, čímž dostává okolí nezřídka do šokové terapie. Po vrnícím, dobře naloženém a velkorysém Dráčkovi není ani památky. Je tu nemilosrdný predátor, který je vás doslova v minutě schopen rozcupovat na kousíčky...."  (celé)

Už jsem se tak párkrát v životě zažila a opravdu není o co stát.  Snad vydržím.

Ale kobru bosou nohou taky nemůžeme dráždit věčně...