Kočka na vepřovém s houbami

Jak jsem minule psala, naše domácnost se za posleních dvacet let přizpůsobila spolubydlení s kočkami. Žádné koberce, žádné poličky s titěrnostmi ani podobné interiérové lahůdky.
Měla jsem za to, že příchod kotěte do naší kočičí domácnosti nebude po této stránce nijak složitý.

Jenomže asi jsem měla zvolit koče z útulku, či nějakou obyčejnou a klidnou rasu. Náš malý Fanoušek mne po několika hodinách svého bytí u nás upozornil, co je život s kotětem. Pravda, u nás se to postupem let přizpůsobilo životě s kočičími seniory, každé kotě by asi dělalo vylomeniny, ale Fanda je éro non plus ultra.

Nebojí se kromě Blaženy ničeho, zvědavý je až za roh, vleze všude. Proč ne, je to malý, kočičí chlapeček a tak by se chovalo téměř každé koče.

Naši senioři celý den trávili především v kuchyni (máme větší kuchyň, kde se vaří, jí a zbylo tam místo i na velký stůl, kde máme s drahým každý svůj PC (stolní, ne noťas) a tiskárnu. Teď při odchodu z bytu kuchyň zavíráme. Malý Fanda by zcela nepochybně tiskárnu a televizi zdemoloval a kabely rozcupoval. Což by mi moc vadilo, ale ještě víc by mě vadilo, kdyby se u toho zranil.

Tož vítej doma, malý kamaráde!

Kdysi dávno, někdy před třiceti lety, jsem si řekla, že jednou budu mít velkého kocoura a ten se bude jmenovat František.
Moje babička Františka láteřila, proč by se měl kocour zrovna jmenovat František a já na to neuměla odpovědět. A pak jsem to roky opakovala a místo velkého Františka to byla malá Kubička, po ní maličký Matýsek, malý Tadeášek a byť hodně chlupatá, ale malá Blaženka.

Blaženka ze Sibiře

Blažena se narodila 8. června 2005, začátek jejího života nebyl příliš šťastný a ke mně se dostala, když jí bylo pět týdnů. Kluci Tadeáš s Matýskem jí první dny moc nechtěli, ale nakonec se z nich stali velcí kamarádi. Celý Blaženčin život se s kluky dělila o jídlo i pelíšek. Hlavně s Tadeáškem byly nerozlučná dvojka.
Po Tedýskově odchodu za Duhový most byla Blaženka moc smutná a přimkla se k Matýskovi. Když za necelé tři týdny za Tadeáškem odešel i Matýsek, Blaženku to zlomilo. Plakala celé dny i noci a nechtěla jíst. Odchod kluků mi tím pádem udělala nesnesitelnějším, než byl. Nemohla jsem jí nijak pomoct. i když jsem se snažila sebevíc. Rvalo mi to srdce.

Na veterině jsem mi potvrdili, že i kočka může steskem za kamarády umřít. Snad, kdybych se jí mohla věnovat ještě víc, by to bylo lepší, ale do práce chodit musím a do důchodu to mám jetšě hezkých pár let.

Je rozhodnuto. Zítra jí jedeme pro maličkého kočičího kamaráda.
Tak uvidíme.

Nesnesitelná lehkost bytí

Naše domácnost je přizpůsobena kočkám, však s námi bydlí již téměř dvacet let.
Jo, vadí mi, že nemám nikde koberce, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně luxuji vyprané prádlo lepicím válečkem, protože všude chlupy...
Jo, vadí mi, že věčně čistím kočičí záchůdky, protože ...
Jo, vadí mi, že věčně vytírám, protože je věčně na podlaze rozhamtané jídlo...
Jo, vadí mi, že ty potvory vlezou všude...
Jo, vadí mi, že za písek, žrádlo a veterinu vydávám majlant...
Jo, vadí mi, že se pořádně nevyspím, protože spí na mně...

Když mě mí dva kluci na přelomu roku v rozmezí necelých tří týdnů opustili, zlomilo mě to. Nalomilo to i mého drahého polovičku - ne tak silně jako mne, chlapi jsou takoví tvrdší, ale i on slzu ukroupil. A hlavně to zlomilo naší poslední kočku Blážu, která s nimi byla celý svůj život.
Rozhodla jsem se, že budu naší patnáctiletou Blaženku hýčkat a nechám jí s největším rozmazlováním dožít a pak si dám od koček pokoj. A budu mít doma čisto, žádné chlupy, žádný písek, žádné misky s jídlem a vodou. Možná si někdy zase nějakou kočku pořídím, ale možná a kdoví kdy...

A pak jsem zjistila, co je to nesnesitelná lehkost bytí.

Jo, vadí mi, že po mně v noci nikdo neleze a nepřede mi do uší.
Jo, vadí mi, že když si sednu k PC, tak mi na klávesnici nepřekáží kocour...
Jo, vadí mi, že mě při příchodu z práce vítá jen nesmírně smutná Blaženka a nikdo jiný...
Jo, vadí mi, že každý den, když jedu z práce, bulím a sotva vidím na cestu...
Jo, vadí mi, že naše Blažena nežere a celé dny pláče, protože jí kamarádi moc chybí...
Jo, je mi moc smutno a kluci mi nesmírně chybí.

Při Matýskově odchodu jsem požila nejeden stakan vodky a čučela na kočky a koťata na internetu. Projela jsem útulky, depozita, papírové i nepapírové kočky a koťata. Množíny jsem zavrhla, kočiček z množíren je mí moc líto, ale nechci je podpořit koupí ani jednoho nešťastného zvířátka. A jak tak prolézám všechny možné a nemožné stránky, našla jsem ho. Kocoura, kterého jsem si vždycky přála. Když jsem ho ukázala drahému polovičkovi, okamžitě po mně chtěl, ať majitelce napíšu.

A jak jsem byla pod vlivem, napsala jsem....

Duhový most II

Ani ne před třemi týdny jsem tady psala, že mi odešel na věčně prosluněné louky můj starý kamarád Tadeášek. Ten báječný kocourek, se kterým jsem mnohokráte dělala PF k novému roku. Dnes večer za ním Duhový most přešel můj další velký kamarád Matýsek, kterého v listopadu 2001 někdo za deště a zimy vyhodil z auta a já si ho vzala. Tři dny jsem tehdy bojovala o jeho život, který veterinář chtěl okamžitě ukončit. Nevzdala jsem to a tak jsme mohli s Matýskem prožít devatenáct let plných vzájemné upřímné lásky i přátelství.
O jeho život jsem bojovala i loni v říjnu, když si zlomil stehenní kost. Zvládli jsme to a Matýsek se dál těšil dobrému zdraví, i když už silně nedoslýchal a trošku pajdal. Bohužel zdravou nohu namáhal tak, že i ta nevydržela a zlomila se také. Matýsek i já bychom další zlomeninu zvládi, ale komplikace s peristaltikou střev již byly nad naše síly. Musela jsem udělat to strašné rozhodnutí a Matýskovi dopřát důstojný odchod. Podle veterináře jsem mu nedopřála maximálně 48hodinové utrpení.

A tak Matýsek dnes večer přešel Duhový most za Velkou Kočkou a svými kamarády, Tadeáškem a Kubičkou. A určitě si na věčně zelené a prosluněné louce najde i mnoho dalších kamarádů.

Kluci moji, budete mi moc chybět. Miluju vás! Nikdy na vás nezapomenu!

PF 2020

Duhový most

18. prosince odpoledne přešel Duhový most k Velké Kočce za svými kamarády můj báječný a přátelský kocour Tadeáš, který mi 18 let dával denně hromadu lásky, kterou jsem mu přes největší snahu nedovedla oplatit.

 

Chybí mi víc, než jsem si to kdy dovedla představit. 

Kňava Johanna

Po odjezdu Kvíčaly na nikdy nekončící dálnice se můj muž rozhodl, že nutně potřebuji vlastní auto a abych si něco vybrala. Já si osobně myslím, že je to tak trošku blbost, ale nechala jsem se ukecat.
A vybrala jsem si. Okolí na mne kouká, jestli jsem se nezbláznila, já nechápu proč... je to přece taky maličká, červená, třídveřová holčička.

Přijela k nám z Rakouska a říkám jí Kňava nebo Johanka (Johanna se jmenovala první majitelka), která ovšem nemá s lístky na silnici nejmenší problém a pražské silnice a české dálnice zvládá bravurně.

Kvíčala

Na jaře roku 2014 mne okolnosti donutily stát se po letech opět motorizovanou dámou a pořídila jsem si krásnou maličkatou třídveřovou Pumičku, se kterou pár let celkem spokojeně brázdila naše silncie, hvozdy a tankodromy. Ano, moje maličká Kvíčalka měla určitá omezení, jako že nebylo dobře vidět na silnici díky jejím titěrným rozměrům a coby sporťáček nadskakovala i po přejetí listu, zato do zatáček mohla jezdit dvoustovkou a hodně lidí se za ní se zalíbením ohlíželo. Velkou výhodu měla také v tom, že když někdo chtěl něco odstěhovat, s lítostí jsem musela své služby odmítnout pro její nedostatečné rozměry a každý to dobrovolně musel uznat.

Babička po třetí

S mým drahým polovičkou máme dohromady čtyři děti - každý svoje dvě, ale nějak nám to nevadí a bereme to všechno za své. Máme je rádi bez rozdílu všechny a všechny bychom bez rozdílu i zflákali...
Tři z našich děťátek si pořídily vlastní děťátka - ovšem s termínem narozenin se to moc nepovedlo, to zase bude po Vánocích finanční katastrofa...

26. 2. 2016 - první holčička
25. 2. 2018 - druhá holčička
11. 3. 2019 - třetí holčička

Naše čtvrté dítko oznámilo, že tolik neteřinek mu k naplnění mateřských pudů stačí a na další holčičku se nechystá. Tož uvidíme.
Všechny maličké holčičky i jejich maminky a tatínkové jsou krásné a zdravé, takže je vlastně všechno v pořádku.
 

Střepy

Střepy prý přinášejí štěstí.

Hm. Za mnoho let mého bytí na tomto světě a v této dimenzi se mi tato teorie ještě nepotvrdila. Ale když něco rozflákám, vždy si to připomenu a vždy doufám, že to jednou prostě MUSÍ přijít a pak budu šťěstím oplývat a zářit až za druhý či třetí roh. Zatím to neprišlo...

Letošního tříkrálového večera šel naší ulicí Někdo, kdo nám štěstí přál.
A jak přál, tak učinil.
A navíc si to trojnásobně pojistil.

A já teď doufám a věřím, že štěstíčko, dokonce trojnásobné, je již na dosah.
Protože jestli ne a přijdu na to, kdo to byl, zprovodím dotyčného ze světa obzvlášť surovým způsobem. Nebo ho aspoň kopnu do koulí. Nebo vyškrábu oči. Nebo praštím klackem...

Prostě se na něj budu zlobit.

Tak tedy ŠŤASTNEJ A VESELEJ!!!

PF 2019

Za pár už je fuč...

Tož pomalu můžeme letošní rok zařadit mezi ty, které jsme prožili a ... přežili. Snad to nezakřiknu a dožijeme se všichni ve zdraví následujícího roku.

Dva roky prázdnin

Přestože větina z nás touží prožít dva roky krásných prázdnin, málokomu se to podaří. Já to štěstí měla, moje prázdniny trvaly přesně od 1. února 2016 do 21. května 2018.
Po divokém odchodu ze Státní opery jsem se ocitla na pozici, o které jsem si tehdy valné mínění nedělala a ani pramálo se mi tam nechtělo. Jo - kdybych byla bývala věděla, tak bych juchala a těšila se na každý den....
Zprvu jsem tehdy moc nejuchala, ale za pár týdnů jsem si nového působiště začala vážit a za dalších pár týdnů jsem se do práce občas i těšila. Od nového roku 2017 jsem na stejném buildingu přešla na maličko jinou pozici a začaly naprosto luxusní dny, kdy jsem do práce chodila téměř s nadšením, i když se mi pravidelná pracovní doba změnila na dobu nepřetržitou. Kdyby mi dřív někdo řekl, že budu zase chodit na noční a že se na ně budu dokonce těšit, bacila bych ho, případně volala Chocholouška. Ale stalo se a opravdu jsem si to užívala a maximálně se hodila do klidu a vrněla jsem spokojeností.

Nepouštět na saka!

Jak jsem se tady tomu moc poslední dobou nevěnovala, chci jen na okraj zmínit něco málo mých názorů na dění v naší malé zemičce.
Teď si maličko zariskuji, že přijdu i o těch pár pravidelných čtenářů, kteří mi tady zbyli, ale musím napsat, že pan Zeman není, nebyl a nebude můj prezident.
Ve druhém kole prezidentských voleb jsem patřila mezi ty voliče, kteří dali hlas panu Drahošovi jen proto, aby ho nedostal Zeman. No, stalo se, a mně nezbývá nic jiného, než toho zlého, pomstychtivého, ješitného a sebestředného pána další dobu nějak vydržet. 

Nemysli a kopej

U nás v ulici, kde má moje rodička garáž, opravují chodník. Je to bezva akce pro nás, kteří garáž nemáme, protože opravdu není, kde zaparkovat a já lecky objíždím celé blízké okolí a hledám škvírku pro Kvíčalku.
Ale o tom to není, chodník to potřeboval a snad by oprava neměla být delší, než měsíc. Snad...
Zajímavé je ale to, že rodičky auto zůstalo zaparkováno v garáži a opraváři chodníků před garáží vydloubali ze země kočičí hlavy, které kdysi před padesáti lety kupoval můj tatínek, když garáž stavěl. Místo kostek budeme mít asfalt. No, tak jo...

Mateří posilovna

Jako správná babička jsem se, klasicky po noční a před noční, vypravila za svým miminkem, abychom s jeho miminkem navštívily pediatra a absolvovaly novorozeneckou poradnu.
Po noční jsem byla značně zdechlá, vypadajíc mnohem hůř, než obvykle, ale předpokládám, že už by si mne s maminkou nikdo nespletl, i kdybych byla dokonale odpočatá, nalíčená od profíků a oháknutá od Saint-Laurenta.

Prima víkend

Několik uplynulých let se můj život točil jak na houpačce a já suverénně razila heslo "Od průseru k průseru na věčné časy a nikdy jinak!" Nakonec jsem si na to zvykla a žádná kalamita mě nedokázala zaskočit.
Loňský rok byl výjimkou. Nic se nestalo, život plynul klidně, ba až moc klidně a já doufala, že se vše obrací k lepšímu. Po prvním pololetí jsem si na to zvykla a do tohoto roku jsem vstupovala v pohodě a s přesvědčením, že už se nemůže nic stát. Zkrátka a dobře jsem usnula na vavřínech.

Říkejte mi "babi"

Není to tak dávno (přesně jsou to bez jednoho dne dva roky), jsem se tady chlubila, že jsem se stala demobabkou. Moje demoverze končí a já už jedu na ostro...

Simona *25.2.2018, 49 cm, 3,35 kg

Malé ohlédnutí za rokem 2017

Tož, vážení přátelé, ano…. pardon, znovu…

Tož, vážení přátelé, jo. (Dcerky, když byly malé, jsem učila, že se říká ANO a nikoliv JO. Vnoučata budu učit, že se říká JO a nikoliv ANO. Nějak se to slůvko poslední dobou pro mne velmi zvulgarizovalo…)